28. leden - Den ochrany osobních údajů

28. ledna 1981, přijala Rada Evropy tzv. Úmluvu o ochraně osob se zřetelem na automatizované zpracování osobních údajů. Na počest této události slaví Evropa od roku 2007 Den ochrany osobních údajů.

Právě na tento dokument navázaly specializované zákony na ochranu osobních údajů i obecné nařízení (GDPR), které lépe odpovídá nadnárodnímu rámci ochrany osobních údajů a mezinárodní spolupráci, jehož jádro tvoří Evropská unie a k němuž se řada dalších států přibližuje.

Každoroční připomínka Dne ochrany osobních údajů je v naší elektronické době naprosto nutná. Pro současné informační a komunikační technologie jsou osobní údaje a informace o nás základními stavebními kameny. Lidé jako účastníci komunikace, ale i ti, jichž se důsledky této komunikace týkají (mnohdy negativně), mají na základě ústavně zakotveného práva na soukromí a ochranu osobních údajů možnost se nejen chránit, ale i bránit za podpory nezávislých institucí, kterými jsou Úřad pro ochranu osobních údajů a soudy.

26. ledna 1905 v dole Premier Mine v Jihoafrické republice našel horník Thomas Evan Powell největší diamant, jaký byl kdy nalezen

Dostal jméno Cullinan na počest zakladatele dolu sira Thomase Cullinana (1862-1936). Rozměry cca 10 x 6 x 5 cm by se dal přirovnat k většímu grapefruitu. Kámen o váze 3106,75 karátu, tedy 621,35 gramu vzbudí téměř okamžitě senzaci. Vždyť je to třikrát víc, než má v roce 1893 nalezený Excelsior, do té doby pokládaný za největší diamant světa. Částka 150 000 liber, za kterou drahý kámen následně od Cullinana koupí vláda Transvaalské republiky (britské kolonie v Jižní Africe), tak zní z dnešního pohledu směšně.

A co teprve, když se tamní premiér zeptá svých kolegů v parlamentu, co by říkali na to, kdyby nově získaný skvost daroval britskému králi Eduardu VII. (1841-1910). Jako projev loajality i pozornost k nadcházejícím 66. narozeninám. Ti nejsou z jeho štědrosti zrovna nadšení a paradoxně i sám monarcha se zprvu zdráhá takovou pozornost přijmout. Názor změní až na radu jednoho z poslanců Dolní sněmovny, jakéhosi Winstona Churchilla (1874-1965). Tento prozíravý chlapík sám následně obdrží repliku diamantu, se kterou pak dlouhá léta uchvacuje své hosty.

O novém majiteli drahokamu je tak rozhodnuto, teď už zbývá jen vymyslet, jak ho k němu dostat. Král ví moc dobře, o jak výjimečnou věc jde, a tak apeluje na co nejbezpečnější převoz. Balíček s kamenem je proto zamknut v trezoru a na parníku mířícím do Anglie na něj po celou dobu cesty dohlížejí detektivové povolaní z Londýna. I proto si žádný zloděj na drahokam netroufne, což je škoda, protože jeho výraz v okamžiku, kdy by zjistil, že se pachtil za falešným kamenem, by určitě stál za to. Skutečný diamant je z Afriky poslán v obyčejném balíku poštou. Dorazí bez potíží, a tak ho může Eduard v den svých narozenin 9. listopadu 1907 slavnostně předvést svým vzácným hostům - králům, královnám, vévodům i lordům.

Amsterodamský mistr Joseph Asscher rozdělí diamant po několikadenní dřině na 9 velkých drahokamů. Je to tehdy jedna z posledních šancí, jak vidět diamant v původní podobě. Král se ho totiž rozhodne nechat rozřezat na jednotlivé kusy různých velikostí, kterými plánuje osadit historické klenoty. Úkolu kámen "rozmnožit" se ujímá zkušený amsterodamský brusič Joseph Asscher (1892-1945), který kámen šest měsíců důkladně studuje. Přesto dopadne první řez fiaskem. Místo diamantu se rozlomí použité ocelové ostří. Vyjde to až na podruhé, 10. února 1908, kdy Asscher s vypětím všech sil po čtyřech dnech dřiny rozdělí Cullinan v polovině. Nakonec z něj vytvoří 9 velkých drahokamů a 96 menších briliantů. Ten největší z nich Cullinan I neboli Hvězdu Afriky (530,2 karátu) nechá král jako největší vybroušený diamant na světě vsadit do žezla britských korunovačních klenotů. Jen o kousek menší Cullinan II (317,4 karátu) pak do koruny britského impéria. Zbytek přenechá jako odměnu amsterodamským mistrům. Od těch je ale následně vykoupí jihoafrická vláda, která je pošle zpět do Anglie jako dar královně Marii (1867-1953). Největší z kamenů je usazený v žezlu britských korunovačních klenotů. zdroj:epochalnisvet.cz

25. ledna 1904 byla založena Hlávkova nadace

Nadání, Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových, nejstarší česká nadace, byla Dr. Josefem Hlávkou založena dne 25. ledna 1904.

Činnost Nadání byla po celou dobu nepřetržité právní kontinuity úzce spojena s osudy české společnosti. Společenské změny zasáhly hluboce do koncepce a činnosti Nadání, zvláště po roce 1939 a 1948. Po vzniku samostatné republiky v roce 1918 se podařilo navázat na koncepci i reálnou činnost Nadání, jak ji stanovil Josef Hlávka ve své poslední vůli a v nadační listině. Nadání bylo výhradním dědicem veškerého jmění Josefa Hlávky, které mělo sloužit vzdělanosti českého národa. Nadání tak mělo podporovat "Českou Akademii císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění v Praze", "Studentské koleje českých vysokých škol pražských" a Národohospodářský ústav. I když finanční a ekonomický otřes spojený s průběhem I. světové války znehodnotil majetkovou podstatu Nadání, činnost Nadání od roku 1904 až do roku 1939 byla pro českou společnost a její vzdělanost velkým přínosem. Jenom podpora 3 a půl tisíce vysokoškolských studentů ubytovaných zdarma na Hlávkově koleji znamenala otevření cesty ke vzniku a uplatnění české inteligence v naší společnosti a jejího pozitivního vlivu téměř až do dnešních dnů. Význam myšlenkového odkazu Josefa Hlávky a reálná činnost Nadání do roku 1939 ovlivnila i osudy Nadání po roce 1945. V roce 1953 byly rozhodnutím vlády zrušeny všechny české nadace s výjimkou Nadání J., M., a Z. Hlávkových, jemuž byla ponechána možnost formální existence s určitým vlastivědným posláním a torzem původní majetkové podstaty. V roce 1954 byl za tragických okolností zrušen Národohospodářský ústav. Studentskému spolku pražských vysokoškoláků byla odňata kolej Josefa Hlávky a převedena do vlastnictví československého státu.

Do roku 1989 se podařilo několikrát zabránit zrušení Hlávkova Nadání, naposledy pak v roce 1987. Dík za to patří vynikajícím českým vědcům, kteří v padesátých letech působili v orgánech Nadání a příznivcům Nadání, kteří se zasloužili o jeho přežití, v roce 1987 pak Českému vysokému učení technickému, které mu poskytlo záštitu. Převratné události a změny, které nastaly po listopadu 1989 umožnily, aby byla plně obnovena hodnota odkazu J.Hlávky a renesance jeho Nadání - podporovat vynikající studenty pražských vysokých škol, talentované mladé vědecké pracovníky a umělce, stejně jako přispívat k rozvoji české společnosti a jejího hospodářství prostřednictvím Národohospodářského ústavu J.Hlávky.

V současné době Nadání spravuje nadační jmění, především v podobě nemovitostí, zejména zámek Josefa Hlávky v Lužanech u Přeštic a nadační domy v Praze. Výnosy z pronájmů slouží na pokrytí všech nutných nákladů spojených s nadační činností, správou i zvelebováním majetku. Výnosy umožňují nezávislé finanční zajištění nadačního programu, který vychází z myšlenkového odkazu zakladatele Nadání. Jednotlivé nadační příspěvky schvaluje správní rada Nadání. Nadační příspěvky jsou přiznány všem, kteří splnili požadovaná kritéria a byli doporučeni významnými osobnostmi české vědy a kultury.

Správní rada Nadání považuje za zvlášť významné, že se kolej Josefa Hlávky v Jenštejnské ulici na Praze 2 vrátila k původnímu poslání. Jsou v ní opět na náklady Nadání ubytováni vynikající studenti pražských vysokých škol. Z podnětu Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy byla dne 11. června 1999 uzavřena smlouva o základních principech při ubytování vysokoškolských studentů a mladých akademických a vědeckých zaměstnanců pražských vysokých škol v Hlávkově koleji. Péčí o stav koleje pro potřeby ubytovaných studentů bylo pověřeno České vysoké učení technické, které budovu koleje vlastní.

Nadání je podle statutu řízeno správní radou a kontrolováno dozorčí radou, které jsou složeny z pedagogických a vědeckých pracovníků pražských vysokých škol, Akademie věd České republiky a nezávislých osobností české kultury. Národohospodářský ústav Josefa Hlávky řídí, z pověření správní rady Nadání, rada ústavu, kterou tvoří významní odborníci z oblasti společenských věd.

Nadání se ve své činnosti opírá o dobrou spolupráci s vedeními pražských vysokých škol a Akademie věd České republiky, od nichž přijímá významné podněty pro svoji nadační činnost. Tradičně dobré pracovní kontakty má Nadání s Rakouským kulturním institutem a Francouzským kulturním institutem.

Od roku 1991 přiznala správní rada Nadání vynikajícím studentům zejména pražských vysokých škol a mladým vědeckým pracovníkům a umělcům nadační příspěvky v celkové výši více než 55 milionů korun českých. V ediční řadě Národohospodářského ústavu bylo vydáno 79 odborných studií.

U české veřejnosti nachází Nadání velké pochopení pro svoji činnost též proto, že nadační projekt Josefa Hlávky je vyjádřením aktuálních potřeb české společnosti. Nadace "Nadání Josefa, Marie a Zdeňky Hlávkových" si tak udržuje postavení odpovídající její stoleté tradici.

Po úmrtí předsedy Nadání doc. PhDr. Jaroslava Nedvěda, CSc., který se významnou měrou zasloužil o plnou obnovu činnosti Nadání po roce 1989, byl v červnu 2000 zvolen předsedou dosavadní místopředseda Nadání prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc. a správní rada byla doplněna. Zdroj:www.hlavkovanadace.cz

19. ledna 1993 se Česká republika se stala členem OSN

Česká republika a Slovensko se staly členy Organizace spojených národů. Rozhodlo o tom Valné shromáždění organizace na doporučení Rady bezpečnosti poté, co obě republiky podaly své žádosti o členství.

***

19. leden je "Den popcornu"

Patříte mezi milovníky popcornu? Pokud ano, ihned si v kalendáři dnešní den zaškrtněte. A pěkně si jej samozřejmě oslavte. Nejlépe pořádným kyblíkem kukuřice, případně si jej rozpečte doma v mikrovlnce. Největší fanoušci kukuřice si automat na popcorn pořizují dokonce jako vybavení kuchyně.

18. ledna 1409 byl králem Václavem IV. vydán Dekret kutnohorský, jímž se upravilo hlasovací právo na pražské univerzitě.

Češi získali tři hlasy, cizinci jeden hlas. Král si tak zajistil podporu univerzity na koncilu v Pise, zároveň svým rozhodnutím předal univerzitu pod kontrolu Husovy reformní skupiny.

Němečtí studenti a učitelé opustili na protest Prahu.

17. leden 1584 byl první den platnosti gregoriánského kalendáře v Čechách. Úterý 17. ledna následovalo po pondělí 6. ledna juliánského kalendáře.

V Čechách původně pražský arcibiskup Martin Medek z Mohelnice oznámil změnu data ze 14. na 25. listopadu 1582. Jeho návrh však protestantsky smýšlející obyvatelstvo, šlechta i astronomové odmítli. V roce 1583 přijetí nového kalendáře zamítl i zemský sněm.

Reformu tak realizoval svým mandátem ze 3. prosince až Rudolf II. (skok z 6. ledna na 17. leden 1584) již bez ohledu na sněm. Ve Slezsku byla změna provedena z 12. ledna na 23. ledna 1584.

Moravští stavové ale mandát neuposlechli a dále na Moravě platil Juliánský kalendář. Druhé císařské rozhodnutí v červenci téhož roku již odmítnout nemohli a kalendář byl zaveden i na Moravě (po 3. říjnu následoval 14. říjen). Protože na kalendáři závisí výpočet data Velikonoc, v Čechách se v roce 1584 slavily Velikonoce o čtyři týdny dříve než na Moravě. V Uhrách, tedy i na Slovensku, se kalendář změnil až roku 1587, kdy po 21. říjnu se psal 1. listopad.

8. ledna 1949 byla v Moskvě byla založena Rada vzájemné hospodářské pomoci (RVHP). Členy se staly státy sovětského komunistického bloku.

Založil ji sovětský diktátor Josif Stalin. Cíle zněly honosně a nadějně, výsledky této organizace ale již tak radostné nebyly. Rada měla sloužit ke koordinaci hospodářského vývoje členských států a ke sbližování úrovně jednotlivých zemí, ve skutečnosti se ale jednalo o další nástroj kontroly Moskvy nad státy střední a východní Evropy.
Mezi zakládající státy patřilo Bulharsko, Československo, Maďarsko, Polsko, Rumunsko a SSSR. Členem byla i Albánie (1949-1962) a NDR (1950-1990). Mongolsko se připojilo v roce 1962, Kuba o deset let později a Vietnam v roce 1978. Od roku 1964 se práce některých orgánů zúčastňovala Jugoslávie a na smluvním základě spolupracovala s RVHP i řada dalších, v některých případech i nesocialistických států (Finsko, Irák, Mexiko, Nikaragua, Mosambik, Angola, Etiopie a bývalá Jemenská lidově demokratická republika).

Důležitou roli při vzniku organizace hrálo hospodářské embargo, které proti státům s komunistickými režimy začaly uplatňovat demokratické země západní Evropy a USA. Zpočátku Sovětský svaz také usiloval o to, aby se rada stala protiváhou Organizace pro evropskou hospodářskou spolupráci (OEEC), jejímž úkolem bylo řídit Marshallův plán na obnovu Evropy po druhé světové válce.

Zprvu se činnost RVHP omezovala jen na kontrolu obchodu členských zemí a na rozhodování o tom, kdo a komu má co prodat za ceny stanovené v převoditelných, avšak nekonvertibilních rublech, které platily pouze v rámci bloku. Na Československu se fungování RVHP podepsalo především zaměřením na těžký průmysl. Později stoupl důraz na větší integraci hospodářství a vytvořil se nadnárodní plánovací orgán. Proti tomu se ale postavilo Rumunsko, které bylo označeno za převážně zemědělský stát. Vnější působnost RVHP zůstala omezená. Rada usilovala o spojení s Evropským společenstvím (ES), společná deklarace o navázání vztahů byla ale podepsána až v červnu 1988.

Pády totalitních režimů ve většině členských zemích RVHP vedly k přechodu na tržní ekonomiku. Se závěrem roku 1990 také skončilo mnohostranné zúčtování v takzvaných převoditelných rublech (v platnosti od roku 1962). V červnu 1991 byla na zasedání v Budapešti po 42 letech činnosti, za účasti delegátů z devíti signatářských států, kde Československo zastupoval ministr hospodářství Vladimír Dlouhý, RVHP zrušena. Podepsaný protokol vstoupil v platnost 26. září 1991. Zdroj:https://ct24.ceskatelevize.cz

6. leden - tři králové

Tříkrálová deklarace byla prohlášením generálního sněmu českých poslanců říšské rady, zemských sněmů historických českých zemí se spoluúčastí představitelů české kultury ze dne 6. ledna 1918, požadující autonomii pro Čechy a Slováky a jejich spojení v jeden státní celek v rámci Rakousko-Uherska.

Slavnostní prohlášení českých poslanců vídeňské říšské rady a zemských sněmů historických zemí Českého království z 6. 1. 1918, formuluje cíle národně osvobozeneckého boje českého a slovenského národa za první světové války. Reagovala na jednání o mír v Brestu Litevském, odvolávala se na zásadu sebeurčení národů, prosazovanou sovětským Ruskem a požadovala, aby budoucí mírová konference uznala právo na sebeurčení dosud nesvobodných národů, jmenovitě pak utlačovaných národů Rakousko-Uherska.

Deklarace českých poslanců na Říšské radě a zemských sněmech proti postupu Rakousko-Uherska při brestlitevském mírovém jednání:
Ve čtvrtém roce hrozné války světové, jež si vyžádala nesmírných obětí na životech a statcích národů, dějí se první pokusy o mír. My Čeští poslanci rady říšské, jež byla rozsudky nepříslušných vojenských soudů zbavena rady svých členů slovanských, a zároveň my čeští poslanci rozpuštěného a dosud neobnoveného sněmu království českého jakož i po celou dobu války nesvolávaného sněmu markrabství moravského a neobnoveného sněmu vévodství slezského, jako zvolení zástupcové národa Českého, zdůrazňujíce veškerá prohlášení českého poselstva na radě říšské, jsme povinni určitě a jasně za lid český a za porobenou a politicky umlčenou větev slovenskou v Uhrách vyznačiti svoje stanovisko k nové úpravě poměrů mezinárodních. Když čeští poslanci obrozeného národa našeho promluvili za války francouzsko-německé o mezinárodních otázkách evropských, prohlásili v memorandu svém dne 8. prosince 1870 slavnostně:

"Všichni národové, ať velcí, ať malí, mají rovnaké právo sebeurčení a rovnost jejich má stejně setřena býti. Jen z uznání rovnoprávnosti a ze vzájemné vážnosti svobodného sebeurčení všech národů může vykvésti pravá jejich svoboda a bratrství, všeobecný mír a pravá lidskost."

My poslancové národa českého, věrni jsouce i dnes těmto zásadám svých předchůdců, s radostí jame pozdravili, že dnes všechny ony státy, které jsou založeny na zásadách demokracie, válčící i neutrální, pokládají stejně s námi toto svobodné sebeurčení národů za záruku trvalého míru všeobecného.

Nové Rusko při pokusu o mír všeobecný vložilo do stěžejních podmínek mírových zásadu sebeurčení národů tak, aby národové svobodnou volbou rozhodovali o svém životě a usnesli se, chtějí-li vybudovati stát samostatný, či tvořiti státní celek ve spolku s národy jinými. Naproti tomu prohlásil zástupce Rakousko-Uherska jménem štyřspolku, že otázka sebeurčení oněch národů, které dosud nemají své státní samostatnosti má býti řešena v každém státe cestou ústavní. Vzhledem k tornu jsme za Český národ povinni prohlásiti, že toto stanovisko zástupce Rakousko-Uherska není stanoviskem naším. My jsme se naopak ve všech svých projevech a návrzích, tomuto řešení vzpírali, ježto po nesčetných trpkých zkušenostech našich neznamená ono nic jiného nežli úplné zamítnutí zásady sebeurčení národů. Trpce žalujeme, že národ náš byl zbaven své samostatnosti státoprávní i svého práva sebeurčení umělými řády volebními, vydán nadto panství německé menšiny a německé centralistické byrokracie. Slovenská větev naše stala se pak obětí brutálnosti maďarské a neslýchaného násilníctví ve státe, jenž přece všechny zdánlivě konstituční formy zůstává nejtemnějším koutem Evropy a v němž národové nemaďarští, tvořící většinu, jsou panující menšinou týráni a hubeni, od kolébky odnárodňováni, zůstávajíce takřka beze všeho zastoupení na sněmu i úřadech, bez veřejných škol a bez volnosti ve školách soukromných.

Ústava, na niž se odvolává zástupce Rakousko-Uherska, znetvořila i spravedlnost všeobecného práva hlasovacího, rozmnoživši v rakouské radě říšské způsobem umělým počet mandátů německé menšiny a celá její bezcennost pro svobodu národů objevila se až křiklavě jasně v krutém vojenském absolutismu po dobu války. Každý poukaz na tuto ústavu znamená proto ve skutečnosti jenom odmítnutí práva sebeurčení, vydání v plen všech národů v Uhrách, kde jest ústava jen nástrojem nejbezohlednějšího panství oligarchie několika rodů maďarských, jak to bylo znovu potvrzeno novou předlohou o volebně reformě. Národ náš touží se všemi demokraciemi světa po míru všeobecném a trvalém. Jest si však plně vědom pravdy, že trvalým může státi se jenom mír takový, který odstraní staré křivky, brutální moc převahy zbraní jakož i nadpráví států a národů nad národy druhými - mír takový, který zabezpečí samostatný rozvoj národům velkým i malým a osvobodí zejména ony národy, kteří stenají dosud pod cizí nadvládou. Proto také toto právo na svobodný život národní a sebeurčení národů ať malých či velkých a jakékoliv příslušnosti státní, musí býti základem příštího práva mezinárodního, zárukou míru a přátelského soužití národů i velkým statkem ideálním, který si lidstvo vydobude z hrůz světové války.

My, poslancové národa českého, prohlašujeme, že mír, který by národu našemu nepřinesl spravedlnost a svobody, nemohl by pro něj býti mírem, nýbrž jen počátkem nového mohutného a důsledného zápasu za státní samostatnost, v němž by národ náš napjal veškeré své síly hmotné i mravní až do krajnosti a v tomto bezohledném boji neustal by až do šťastného konce.

Národ náš se hlásí o tuto svou samostatnost, opíraje se o své historické právo státní a jsa všecek prodchnut vřelou touhou, aby ve svobodné soutěži s jinými národy svobodnými a v svém státě svrchovaném, plnoprávném, demokratickém, sociálně spravedlivém i na rovnosti všeho občanstva vybudovaném a v hranicích historických zemí a sídel svých a své větve slovanské přispěti mohl k novému velkému rozvoji lidstva, založenému na volnosti a bratrství přiznávaje v tomto státě národním menšinám plná, rovná práva národní.

Vedeni jsou těmito zásadami protestujeme slavnostně proti odmítání práva sebeurčení národů při jednání mírovém a žádáme, aby ve smyslu práva toho zabezpečena byla všem národům, tedy i našemu, účast a plná volnost obhájiti svých práv na mírovém kongresu.

Zdroj:www.moderni-dejiny.cz

4. ledna 1809 se nedaleko Paříže narodil Louis Braille, jehož jméno si celý svět spojuje s písmem pro nevidomé. Právě den jeho narození je dnes připomínán coby Světový den Braillova písma.

Životní příběh tohoto muže stojí za to si připomenout.
Louis Braille vyrůstal v chudých poměrech. Byl čtvrtým dítětem sedláře v obci Coupvray a od narození byl slabý a často nemocný. Zrak mu nicméně sloužil skvěle, dokud nedošlo k osudové nehodě roku 1812. Zvídavý chlapeček si chtěl vyzkoušet otcův nůž, ten mu ale zajel do oka. Dostal infekci, která se přenesla i do druhého oka a malý Louis postupně oslepl.

Objev, díky kterému známe jeho jméno, učinil v pouhých patnácti letech. Geniální nápad Louis dostal, když školu, na které studoval, navštívil starší vojenský kapitán. Ten pro zajímavost žáky seznámil se starým a už nepoužívaným systémem nočního psaní. Systém byl vytvořen pro vojáky, aby během ležení v zákopech mohli přijímat zprávy i za hluboké tmy.

Nešikovný systém založený na soustavě dvanácti reliéfních bodů Brailla zaujal. Došlo mu, že stačí pouhých šest bodů k tomu, aby bylo možno najít individuální znak ke každému písmenu abecedy. Zjevně měl povědomí o dvojkové soustavě, tedy číselné soustavě využívající pouze hodnot 0 a 1 (dnes dobře známé například "ajťákům").

Braille se přihlásil na ústavní soutěž a vyhrál. Celosvětový úspěch ale byl ještě příliš daleko. K novince učitelé na ústavu přistupovali s despektem. Teprve další experimenty s latinkou i jinými druhy písma prokázaly, že Braillovo písmo bude slepcům skvěle sloužit. První kniha psaná Braillovým písmem vychází v roce 1837, v roce 1854 bylo písmo ve Francii všeobecně přijato. Zakrátko se sešel mezinárodní kongres pro zlepšení situace nevidomých a hluchých a ten ustanovil, že písmo začne být používáno mezinárodně.

Toho se ale sám objevitel nedožil. Louis Braille strávil většinu dospělého života coby učitel ve slepeckém ústavu, avšak v relativně mladém věku onemocněl tuberkulózou a nakonec jí podlehl ve věku 43 let dne 6. ledna 1852.

Co je tedy Braillovo písmo? Jde o systém psaní založený na principu plastických bodů vyražených do podkladového materiálu. Čtenář body vnímá hmatem.

Jak již bylo napsáno, jde o netradiční příklad binárního kódu. Každý znak je zapsán do mřížky ve tvaru obdélníku 2×3. V každém ze šesti pomyslných políček vypouklý bod buď je, nebo není. Pokud například je jediný plastický bod nahoře vlevo a ve zbytku mřížky nic není, jde o znak A. Pokud jsou zde tři plastické body v levé části mřížky, zatímco na pravé straně mřížky není žádný bod, pak je to znak L. A tak dále...

Braillovo písmo umožnilo tisícům slepců znovu začít číst. Tento systém je rozšířený na celém světě, setkáváme se s ním takřka na denním pořádku: například ve výtazích nebo na informačních cedulích. (Zdroj: www.pharmapoint.cz)

28. prosince 1895 se zrodila kinematografie

Bratři Auguste a Louis Lumierové tehdy poprvé oficiálně předvedli společné rodinné dílo - kinematograf. Veřejné promítání v pařížském Grand Café vzbudilo obrovský ohlas.

Předvedli zhruba deset snímků, které natočili v průběhu roku 1895. Bratři Lumierové už předem ukázali své krátké filmy kolegům a přátelům. Jednalo se například o snímky Odchod z továrny, Krmení dítěte nebo Sjezd fotografické společnosti. Hrůzu divákům nahnal Příjezd vlaku a pobavila je komická scénka s hadicí Pokropený kropič - historicky první hraný film.

Kinematograf bratři nevnímali jako prostředek k zábavě. Byli přesvědčení, že to je vynález, který bude sloužit vědě, pokroku a poznání, takže oni se vůbec nezabývali myšlenkou, že by se to někdy mohlo stát nějakým základem pro umění. Zdroj: www.irozhlas.cz

27. prosince 1934 byl v Teheránu byl vyhlášen nový stát. Z Persie se stal Irán.

Perský šáh Rezá Pahlaví změnil jméno své země z Persie na Írán. Hlavním městem Íránu je od roku 1979 Teherán.

Írán se rozkládá na území někdejší Perské říše, jednoho z nejmocnějších středověkých státních útvarů. Památky na dávnou éru jsou v něm dodnes patrné, i když byla velká část státu vinou častých ozbrojených konfliktů zničena. Perskou říši založil Kýros II. Veliký v 6. století př. n. l., ale největší území zaujímala za vlády Dáreia I. Říše se rozkládala na území od Aralského jezera po Perský záliv, od Indu po Egejské moře. Její součástí byl také Egypt, Kyréné a Núbie, některé z ostrovů ve Středozemním moři a část Balkánského poloostrova.

22. prosince 1894 na základě podvržených a falešných důkazů, že prozradil vojenské tajemství německé říši, byl degradován a odsouzen k doživotnímu vyhnanství francouzský důstojník Alfréd Dreyfus.

Za dva roky po zinscenovaném soudu vypátrala francouzská kontrarozvědka pravé viníky. Proti obnovení procesu se však postavila celá tehdejší politická, ekonomická i církevní špička.

20. prosinec - Mezinárodní den lidské solidarity

Právě prožíváme adventní období, blížící se Vánoce jsou všudypřítomné, některé jejich aspekty jsou poznamenané současnou zvláštní dobou, jiné zůstávají stejné. Každý člověk má své vlastní zvyklosti, někomu vyhovuje vánoční shon, jinému zase klid se zapálenými svíčkami na adventním věnci. Lidé mají snahu se setkávat, pobývat spolu, někdy je to jediná příležitost za rok, kdy se rodiny scházejí v širokém kruhu.

Na 20. prosince připadá Mezinárodní den lidské solidarity. Byl vyhlášen teprve v roce 2005 a je tedy jedním z nejmladších, který OSN vyhlásilo. Nabízela by se otázka, zda jsme jako společnost velmi solidární, a proto na to máme i den nebo jsme naopak solidární málo a potřebujeme si to připomínat speciálním dnem. Zase bude asi platit, že jak kdo.

Kolem sebe můžeme myslím zaznamenat dostatek materiální solidarity. Jak je to ale s tou psychickou, lidskou? Senioři se často cítí osamělí, neužiteční. Tak, jak se dříve na svátky těšili, protože znamenaly volno a trochu klidu, dnes jim někdy připadají právě volno a klid nekonečné.

Co můžeme udělat, aby tomu tak nebylo? Pokud to jde, nenechejme seniory o Vánocích samotné. Obdarujme je svým časem, sebou samými. Na dotaz, co by si přáli k Vánocům, senioři nejčastěji odpovídají, že zdraví a štěstí pro své blízké a čas, který by s nimi mohli trávit.

Čas a blízkost. Společné trávení času lidí, kteří již dlouho žijí ve svých domácnostech a mají své zvyklosti, může být hezké a náročné zároveň. Několik typů bramborového salátu, tři rybí polévky, ta jediná možná výzdoba štědrovečerního stolu, talíře atd. Zkusme si vědomě říci, že tohle není to důležité. Čas a blízkost.

Buďme tolerantní, k sobě i seniorům. Slýchám námitku, že oni (senioři), také nejsou tolerantní nebo během svého života nebyli. Může to tak být. Ve vzájemných vztazích musí ale i s tolerancí někdo začít. Oblíbená a zároveň i pravdivá věta, se kterou pracují psychoterapeuti je, že měnit můžeme pouze sebe samotné, ne ostatní. Jednoduché, v praxi samozřejmě složité. Blíží se ale Vánoce, tak to zkusme. Čas, blízkost a tolerance.
Připravila Mgr. Lucie Simonová, psycholožka. Zdroj:https://neztratitsevestari.cz

V prosinci roku 1770 se v Bonnu narodil Ludvík van Beethoven, zemřel 26.3. 1827 ve Vídni. Datum narození je pravděpodobně 16.l2., zápis v matrice hovoří o křtu 17.12.1770. Byl to německý hudební skladatel a klavírista, jehož dílo pokrývá přechod od hudebního klasicismu k romantismu. Je považován za jednoho z nejvýznamnějších hudebních skladatelů historie.

Mládí tento génius neměl příliš lehké, otec byl alkoholik a po smrti matky se Ludvík staral o své mladší bratry. Od roku 1792 žil Ludvík van Beethoven trvale ve Vídni a studoval u významných skladatelů Josepha Haydna, Antonia Sallieriho, Johanna G. Albechtsbergera a Johana Schenke.
Díky své oblibě u aristokracie ze zemí Habsburského mocnářství, řadě českých aristokratů a jejich finanční podpoře se mohl život jako svobodný umělec.

Od 25 let trpěl poruchou sluchu, která se zhoršovala až k naprosté hluchotě. Kvůli této osobní tragédii se cítil být izolován vydělen ze společnosti. Byl však prvním komponistou, který s takovouto chorobou úspěšně bojoval. Svá nejlepší díla vytvořil téměř hluchý a nikdy je neslyšel.

V letech 1811 - 1812 pobýval umělec na doporučení lékaře i v lázních Teplice v Čechách. Zde vznikají nádherná díla, VII. symfonie, v níž cítíme výraz Beethovenova vnitřního uvolnění, jež Beethoven cítil na osamělých toulkách. V Teplicích se setkává i s Johanem Goethem, názorově se však velikáni neshodli.
Při své druhé návštěvě Teplic napsal Beethoven během dvou dnů /6. a 7.7.1812/ legendární dopisy Nesmrtelné milence. Všechny ženy v jeho životě o které ucházel, a nebylo jich málo, Beethovena odmítly, dopisy jsou projevem jeho touhy po přátelství a lásce milované a milující ženy.
Hudební génius Ludvík van Beethoven trpěl samotou, jeho slova: jsem sám, úplně sám, často zněla na procházkách teplickými parky.
Dílo Ludvíka van Beethovena je obrovské, devět symfonií, asi většina z nás slyšela IX. symfonii s Ódou na radost, jsou to i vokální díla, klavírní koncerty, houslové sonáty.

28. listopadu 1695 Byl popraven Jan Sladký Kozina

Jan Sladký řečený Kozina se narodil 10. listopadu 1652 v Újezdě na Domažlicku. Přídomek Kozina získal podle statku, na němž hospodařil a kterému se tradičně říkalo "u Kozinů". V Újezdě žila ještě jedna rodina Sladkých, pro odlišení byli podle své usedlosti označováni Rosochové.

V roce 1678 se Sladký-Kozina oženil s Dorotou Pelnářovou z Újezda. Měli spolu šest dětí, vesměs synů, z nichž čtyři zemřeli už v dětství. Dědicem hospodářství o zhruba deseti hektarech obdělávaných polí a luk se stal v pořadí čtvrtý syn Adam.
"O životě Jana Sladkého-Koziny nevíme až do roku 1692 nic pozoruhodného. Byl podobně jako ostatní chodští sedláci negramotný, možná uměl trochu číst. Zřejmě byl dosti výmluvný a mezi lidmi oblíbený. Jinak by ho totiž v roce 1692 nevybrali spolu s draženovským rychtářem Kryštofem Hrubým do poselstva k císařskému dvoru do Vídně," píše Jan Bauer v knize Co by se stalo, kdyby...

Napoprvé chodskou deputaci v září 1692 přijal ve Vídni sám císař Leopold I., pomenší muž s nápadně odulým spodním rtem, pro Habsburky tak typickým. Jak už měl v povaze, k deputaci se choval navenek vstřícně a s pochopením, což chodských sedlácích vyvolalo klamné naděje. Císař totiž z počátku vyslyšel, ale po Lomikarově stížnosti a po tom, co mezitím Chodové odpírali poslušnost a nepracovali, jim císař roku 1693 uložil poslušnost přísným trestem.

Dne 6. července 1693 začala vojenská akce proti neposlušným chodským vesnicím. Několik iniciátorů povstání bylo zatčeno. "Protože bylo rozhodnuto popravit jednoho rebela,í volba padla na zatvrzelého Kozinu. Byl převezen do Plzně, kam Lamingen přivedl 66 mužů z chodských vesnic s jejich syny, aby 28. listopad 1695 zhlédli exemplární popravu. Místo připomíná pamětní deska na zdi plzeňského pivovaru," píše Jan Kvirenc v knize České dějiny - 100 památných míst.

Jan Sladký měl na jakémsi setkání měl říci, že i kdyby měl být popraven, zůstane čestným mužem. Nakonec skutečně byl hrdelní rozsudek popravy oběšení stanoven pouze jemu.
Zdroje: Jan Bauer, Co by se stalo, kdyby..., Jan Kvirenc, České dějiny - 100 památných míst, Jiří London Votruba, O Faustově domě a o starých pověstech českých, www.wikipedia.org https://www.lovecpokladu.cz