Paní senátorka Daniela Kováøová s pøítelkyní Danou Jaklovou pøímo nepøístojnì roztanèily sál v pra¾ském kabaretu U Flekù pøi oslavì 30 výroèí rockové skupiny Folimanky Blues Ladislava Jakla. Pøítomných hostùm se ale tato nepøístojnost náramnì líbila. Ivana Haslingerová Pancíøová, revue Fragmenty
Píše se rok 2030. K zastávce pøijí¾dí tramvaj se dvìma vozy. První vùz je vyhrazen hovorným dùchodcùm. Hlasitì nìco vykládají, do rytmu klapou protézami i francouzskými holemi, vozem se nese zdravení, výmìny informací o tom, kde se senioøi právì nacházejí a kam jedou. Pozornì sledují jeden druhého, zajímají se o zdravotní problémy, radí si, kde nejlépe pøestupovat a jak se objednat k pøíslušnému specialistovi. Druhý vùz je vyhrazen dìtem a mladým lidem. Na rozdíl od prvního vozu je v nìm naprosté ticho. Všechny ty mladistvé hlavy jsou sklonìné k chytrým telefonùm, vìtšina cestujících má na uších sluchátka. Palci »ukají do obrazovek, projí¾dìjí sociální sítì a píší si s virtuálními kamarády. Nikdo nikoho kolem sebe nepozoruje, jeden se o druhého nezajímá…
Rok 2030 se zdá být daleko, ale výše popsaná realita je více ne¾ pravdìpodobná. Naše dìti a mladí lidé si nepovídají. Nezajímají se jeden o druhého, ba právì naopak. Izolují se od sebe navzájem. Mezilidská komunikace je dìsí. Kdysi dávno prý jakási neziskovka instalovala v tramvají reklamu kritizující nevhodné zírání jako sexuální obtì¾ování. Reklama ale øešila problémy, které jsme v Èeské republice pøece u¾ dávno pøekonali. Dnes je mezi mladými lidmi trendem sociální fóbie. Mláde¾ se dìsí mluvit s jinými lidmi, oslovovat je, reagovat na nì, ba dokonce je stresuje pracovat v provozech, kde je nutno se zákazníky komunikovat. Ale mnohým mladým na druhé stranì pultu se také nechce domlouvat se s nìjakou obsluhou. Právì proto a kvùli podobnì posti¾eným zákazníkùm se instalují všelijaké ty samoobslu¾né boxy, na kterých si na»ukáte objednávku a elektronicky zaplatíte. Mluvit s èíšníkem je toti¾ pro dnešní mladé pøíšernì vysilující. Musí se mu dívat do oèí, musí s ním nìjak komunikovat. To ale dnešní mladí lidé zvládají se stále vìtším sebezapøením.
„Zavolej tam a zeptej se, jak naše objednávka vypadá,“ zavelí starší nadøízený, ale mladý zamìstnanec namísto telefonu pošle e-mail. Pøece nebude s nìkým cizím mluvit! Tuhle jsem navštívila jednu velkou banku kvùli dohodnuté schùzce s osobním bankéøem. Ohlásila jsem se na recepci a slièná recepèní pravila: „Posaïte se a poèkejte. U¾ jsem vašemu bankéøi poslala e-mail.“ Bankéø pøitom sedìl u vedlejšího stolu. Mnozí mladí u¾ ani nezvedají telefonáty od rodièù. „My nezvedáme ¾ádné hovory,“ øekla mi jedna mladá dívka. „Co kdyby ten rozhovor byl nepøíjemný? Co kdyby volající chtìl nìco, na co bych musela okam¾itì reagovat? Víte, do jakého stresu bych se tím dostala? Radši a» mi napíše dotaz pøes komunikaèní aplikaci. A já to promyslím, a a¾ budu mít náladu a chu», tazateli podle svého odpovím.“
Bydlím na vesnici, kde se kolemjdoucí zdraví na potkání na cestièkách, kdy¾ vejdou do konzumu nebo pøistoupí do autobusu. To pravidlo tisíciletími provìøené ale platí jen pro støední a starší vìkové kategorie. Mladí a dìti toti¾ nezdraví vùbec. Mnozí mají v uších sluchátka, a tak ani neslyší, co¾ je nejspíš v jejich pøedstavách zbavuje povinnosti odpovìdìt. Jiní nespustí oèi z telefonní obrazovky. Nezdraví pøi vstupu do vlakového kupé, ba ani kdy¾ toté¾ kupé po hodinì opouštìjí. „Na shledanou,“ øíkám nahlas, ale odpovìdi se povìtšinou nedoèkám.
Zdá se, ¾e dìti a mláde¾ komunikace fyzicky bolí. Všechno zbo¾í nakupují na e-shopu a dokonce i elektronicky reklamují, i kdyby prodejnu mìli vedle domu. Milují chytré hodinky, kreditní karty, umìlou inteligenci a svìt online. Nechodí do kina, proto¾e by mohli sedìt vedle ¾ivých lidí. S nikým se nestýkají z obavy, aby ti jiní cizí lidé nebyli toxiètí a nebezpeèní. „My k ¾ivotu nikoho nepotøebujeme,“ hlásají do svìta a od rodièù se stìhují do garsonky, kde pak osamotì masturbují nad pornowebem a svìøují se umìlé inteligenci. „Ona je na mì v¾dycky pøíjemná, nikdy mì neodmítne a nikdy ji nebolí hlava,“ øíkají mladí, silní dospìli chlapci, kteøí nepro¾ili s ¾ivou ¾enou ¾ádnou erotickou zkušenost, i kdy¾ jim za pár týdnù bude tøicet. Dospívání za mého dìtství konèilo ve dvaceti, dnes se posunuje o deset let dá. „Stejnì bych nevìdìl, jak zaèít s holkou mluvit,“ øekne mladík a po internetu si objedná digitálního psa. „To souhlasí,“ reaguje na zpovìï na YouTube mladá ¾ena, která se dìsí, ¾e by se musela uskromòovat a døíve èi pozdìji by pøišly na pøetøes dìti, které nevratnì nièí postavu, charakter i ¾ivotní styl. „Dnes lze pracovat i cestovat výluènì online. A má digitální koèièka je hypoalergenní, nekaká bobky, ne¾ere granule, nemòouká a dá se v pøípadì potøeby vypnout.“ A asi i po meèi a po pøeslici vymøou, proto¾e o druhé pohlaví nejeví zájem, nerandí, nesexují.
Co to je a kdo za to mù¾e
Souèasný podivný stav je výsledkem mnoha vlivù. Jedním z nich je rozpad sociální soudr¾nosti a kolektivnosti, lenost peèovat o vzájemnosti, o vztahy a pospolitosti. Dalším je skoro dvouleté uzavøení škol v dobì covidových restrikcí, jiným rozmach chytrých telefonù po roce 2015 a také patrnì pøesun dìtí a mladých lidí do online svìta a na sociální sítì. Spolu s tendencí nevychovávat a se snahou rodièù mít dost èasu na vlastní hrátky s chytrými telefony se napøíè mladou generací rozšiøuje neduh, jemu¾ se kdysi øíkalo selektivní mutismus, tedy odmítání komunikovat ve vybraných situacích.
V americko-španìlském filmu Mùj ¾ivot v ruinách z roku 2009 je jednou z postav dívèina, která absolvuje celý prázdninový zájezd po øeckých památkách se sluchátky v uších. Kdy¾ si hlavní hrdinka její sluchátka na chvíli pùjèí, vyjde najevo, ¾e se v nich ¾ádná hudba nepøehrává. Dívka sluchátka pou¾ívala jako zbraò proti snahám o komunikaci. Nemluví s vámi vlastní potomek? Zkuste mu poslat textovku, doporuèují odborníci. Ústnì spolu mluví jen školkové dìti. Starší civí do svých obrazovek a prostøednictvím aplikací se baví i ve škole, o pøestávkách nebo pøi skupinové návštìvì restaurace. Vše, èím nás strašil západ, u¾ tady máme ve verzi Èesko 2026. Ale co, kdy¾ ty dìti nemluví, tak aspoò nezlobí. A ¾e neumìjí stvoøit vìtu, mluvit soudnì, souvisle vypravovat, napsat maturitní písemku ani komunikovat? Kdo by si dovolil nìco namítat, toho odsoudí jako zpáteèníka. Je jiná doba, smiøte se s tím! Dneska u¾ nic podobného k ¾ivotu nepotøebujeme.
Kdysi jsme byli všeobecnì gramotná zemì. Teï dìti pøestávají èíst a psát, proto¾e dorozumívat se prostøednictvím emotikonù je jednodušší. Však právì pro nì se pravidelnì zjednodušují i Pravidla èeského pravopisu, a nakonec i školní hodnocení a po¾adavky na absolventy. Nakonec èlovìk rozumný pøestane i mluvit. Pøisaje se zbytnìlými palci na takzvané sociální sítì, odkud bude sát všechnu „moudrost“ online vesmíru… tedy všechnu tu zábavu, dopamin, lajky, e-partnery a e-pochopení. Øešit problémy slo¾itého svìta za nìj nejspíš budou poèítaèe a roboti. Ale ¾ádný smutek ani strach z toho vývoje nikdo mít nemusí. Karel Èapek u¾ to v R. U. R. i s happyendem napsal pøed sto dvaceti pìti lety.
Kam se ztratila moudrost, ¾e nejvìtším bohatstvím jsou vztahy s lidmi kolem nás?
