Květuško, děkuji Ti za milou odezvu k básni, těší mě Tvůj zájem :-))). Z tohoto cyklu bude časem následovat LÉTO. Mezitím ještě vyhledám básně, které jsem tu možná neměla.

Janičko, děkuji za nádhernou báseň. Udělala jsi mi velikou radost. Těším se, že další básně budou následovat:-)))

ČTVERO ROČNÍCH DOB - JARO (Inspirací bylo stejnojmenné hudební dílo Antonia Vivaldiho.)

Namaloval obrazy
bez štětce a plátna
tóny stradivárek
jim vdechly život
staletý
-------------
Ostrůvky sněhu
zmizely z polí
ozval se skřivánek
příchod naděje
jež dává trávě růst
otevírá květy
a probouzí stromy

Rozkvetly skály
louky i sady
zní ptačí symfonie
paleta rozhozená
po lukách se rozhořela
vlčími máky

Poslední kukání
vůně posečené trávy
sytá zeleň stromů
pole se mění
v moře klasů ...

Pozdravte ještě jednou zimu,
skloňte se k sněhu tajícímu.
Kus jara už k nám padlo z výšek:
podléška, modrý větrníček.

Otvírá očka ještě spící,
jako když dítě na polštáři
v den již se rozednívající
dívá se po matčině tváři.

A ta, nemůže se vynadívat,
musí se smát a počne zpívat.

Únor

Tesklivé nebe země zdejší,
v únoru ještě tesklivější,
svou šedí k obzoru se druží
a padá mlčky do kaluží.

Sněženku chladnou tiskneš k spánku,
říkáš si veršík o skřivánku,
zatímco kluci nasedají
už na koně a jedou k máji.

Přes bláto ovšem, přes kaluže,
a vidí v dálce kvésti růže.

LEDEN

O křehké holi kuté z ledu
jde leden, přítel neposedů;
ti, uši skryté do beranic,
se smíchem běží větrem vánic.

To není hůl a rampouch ani,
jejž najdeš v oknech po svítání,
to starodávná píšťala je
a ze všech nejsmutněji hraje,
když do horkých ji vezmeš dlaní.

O smutku zpívá v bílé kráse
a ihned v slzách rozplývá se.

FUDŽISAN

V červáncích
vycházejícího slunce,
zahalena do závoje
utkaného sněhem a ledem
probouzíš se
do nového dne

Klidná, mírná, něžná
skrýváš tajemství ohně
skrytého v hlubinách
neklidného srdce

Teď klidně dřímáš
a sníš svůj sen
o bohyni,
jež zůstala v mýtech lidu
daleké země Nippon.

Kolik máš barev
a kolik tváří?
Malířům nestačí barvy
básníkům slova,
aby Tě oslavili.

A přece pověst
o Tvé kráse
po celém světě
rozlétla se,
já nemohu zapomenout.

Kouzlo vánoční


Ó neříkejte, že jen svátkem dětí
jsou Vánoce, spíš dětmi jsme my zase;
za zvony, hlas jichž krajem rozléhá se
o půlnoci, kus bytosti všem letí.

Vše známe to juž takřka po paměti
a neklamem se v světel, cetek jase,
a víme, jak vše v krátkém zvšední čase,
však "Narodil se"; umíme přec pěti.

A cosi taje v nejtvrdší té hrudi
a cosi jihne v nejchladnějším oku
a cosi v nejtemnější duši zpívá

i tomu, kdo se po celý rok trudí,
cos plá jak paprsk duše ve hluboku:
To Mladost oknem vzpomínky se dívá.

Jaroslav Vrchlický: Nové sonety samotáře (1891)

K napsání básně ČTVERO ROČNÍCH DOB mě inspirovalo stejnojmenné hudební dílo Antonia Vivaldiho. Vybrala jsem část

PODZIM A ZIMA

Uslyšeli volání jihu
odletěli bez rozloučení
do korun stromů
vkrádá se okr
přichází malíř
ohnivých barev
les ještě zajásá

Slunce si přispí
mlha nezahřeje
nebe často šedne
sychravé dny
prší déšť i listí
sedá splín

Krajkoví stromů
zdobí stříbro jíní
a ticho přerušili
krákající kamarádi
ze severu

Jen málo barev
zůstalo v paletě
nedotčená bílá
se snáší ve vločkách
studená krása
a těžký život
pod širým nebem

Skřivánku,
čekáme na tebe ...

Bez hlesu téměř trpělivě
jako by tu smrt potřeboval
snáší se k zemi list a ovál
je snášenlivě skryt v tom pádu

Nehlučné kroky slyšet všude
v houštinách dávno zmlkli ptáci
a les se propadá a ztrácí
zbyla jen v jmelí hnízda jedu

K půlnoci vyjde z mlhy měsíc
a jako krásný klempíř mladý
za ňadry přinese dva hady
a vypustí je oba do rzi

Ráno však začne znovu padat
ze stromů trpělivé listí
po celý den a bez závisti
bude se tiše snášet k zemi

A ticho větší nežli stromy
a v barvě staré plástve medu
postará se o nápovědu
pro všechno co je naposledy

LISTOPADOVÁ

Přichází tiše
a halí krajinu
do závoje mlhy

Slyšíš déšť listí
a šustivou muziku
pod nohama
doprovází křik sojky

Od Baltu dorazila
k městům hejna
krákajících poslů

Stromy vzpínají
větve k nebi
jakoby prosily
teď musí spát

Ještě poslední tóny
a barevné flamenco
končí...

PODZIMNÍ

Rozvážně kráčí
se svojí paletou
a mění tvář krajiny

Barvy stromů
ředí sluncem
přidává teplé tóny
den ze dne
víc a víc
prokresluje
krajkoví

Z listí se rodí
koberec
co domovem
se stane zimním

Tam, kde vítr
nezafouká
přitiskne se
srolovaný list
a zazní třetí věta
symfonie
"Ze života motýlů"

PODZIM

Shrabovat listí v parcích, jaká klidná práce.
Přecházet sem a tam a pomalu se vracet,
jako se vrací čas, jako se vrací dálka,
nostalgická jak známky na obálkách.

Našel jsem dopis, jenom tužkou psaný,
smazaný deštěm, zpola roztrhaný.

Ó dobo dopisů, kde jsi, kde jsi?
Jak Rilke psal jsem dlouhé dopisy;
teď mlčím, sbohem, přišel listopad.
Ryšaví koně vyjíždějí z vrat.

OSAMĚLÁ

Z roviny vystupuje
kopec nevysoký
Kdysi magma
co nikdy nevyvřelo

Skryto pod povrchem
sousedy své
slíny křídové
žárem v porcelanit
přetavilo

Utuhla žhavá krev
ve znělec proměněna
v krajině zavládly
jiné živly

Miliony let
broušení a odnosu
na svět vykoukla
Kunětická hora

ZÁŘÍ

Můj bratr dooral a vypřáh' koně.
A jak se stmívá,
věrnému druhu hlavu do hřívy
položil tiše, pohladil mu šíji
a zaposlouchal se, co mluví kraj.

Zní zvony z dálky tichým svatvečerem;
modlitba vesnic stoupá chladným šerem.
Duch země zpívá: úzkost, víra, bolest
v jediný chorál slily se a letí
k věčnému nebi.

Svatý Václave,
nedej zahynouti
nám ni budoucím.

Karel Toman. Sbírka Měsíce