Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Vavinec,
ztra Zuzana.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Krabice

Nechápal soucitné i nenávistné pohledy soused. Od jisté doby se ho všichni stranili. Pro mu nkteí vyhroovali vysthováním? Pro ostatním nájemníkm tolik vadil jeho harém?  Byl pyšný na své favoritky. Peliv si je vybíral. Dbal na istotu a hygienu. Vtral a umýval. Bylo mu asem opravdu v byt tsno, ale ádné z nich se nedokázal zbavit. Zejména tch, které mu poskytovaly útchu nejvtší. Byl s nimi šastný. Nkdy zapomínal i jíst. Nejtíivjší chvíle proíval pi volb favoritek. Proíval s nimi pravidelný mentální sex, milostné chvíle a vzrušení.

Chodil do práce na odstavné nádraí, kde umýval a istil vagony. Z nádraí si pivedl nejvíce favoritek svého harému. Nkteré byly špinavé, potrhané, zmakané. Ty pednostn ošetoval s velkou péí a uspokojením. Zdsil se jednoho dne, kdy zjistil, e jsou prokousané, prodravlé a rozpadaly se. Myši. Jak se k nmu dostaly, nevdl. Zbavit se jich nemohl.

Nakoupil rzné pípravky, otrávené zrní, postiky. Nic nepomáhalo, trosky a zbytky pilin a papírové drt se mnoily. Nkteré dny ani nešel do práce. Pestal se orientovat na své poteby a bojoval jen s myší kalamitou. Hubnul a chátral. Sousedm se vyhýbal, aby nemusel slyšet jejich výzvy a upozorování na neistotu a zápach.

Zaal se zadluovat. Bylo to tak snadné. Odvracel vitele dost dlouho, a pišlo poslední varování.

Neodvolatelné rozhodnutí v podob exekutora pišlo domoci se práva. Práva z hlediska zákona. Byl z bytu vyveden. Na ulici. Nechápal, e se neme ke svým láskám vrátit. Tolik jim ublíily ty hlodaví zuby. Nemohly se bránit a on jim ji pomoci nemohl. Rozplakal se ve své nemohoucnosti. Trpl tou nespravedlností. Ani jemu nemohl nikdo pomoci.

Skonil v psychiatrickém ústavu. Náhle neznámý podivný nájemník se stal pacientem, chovancem, odtreným od svých lásek, milých druek a oblíbenky. Tolik je miloval, bez nich se cítil ztracen, zavren. Byl to snad trest? ím se provinil, eho se dopustil, e musí tak strádat bez své druiny, kterou ochraoval do posledních dní. Marné dohady. Ví, e to byl marný boj, e po jeho láskách zstávaly jen rozkousané trosky. Byl ale u nich, u jejich posledních chvilek, mohl je alespo tšit pi posledních hodinách, ne se rozpadaly. Te nemohl ji nic. Zstal sám. Nechtl vnímat okolí, tu protivnou blobu stn, strop, dveí, stolku a oken, zápach dezinfekce, lesklou plochu linolea.

Stal se poslušným drobekem terapie, neodmlouval, vtšinu dne prospal, v noci spádal plány. S útrpností pozoroval kolem sebe péi, která mu byla poskytována, prášky polykal ochotn a se skrytou útchou. Jednou to skoní, íkal si kadý den. Nebudu tím chovancem, který má teplotu, stolici a vtry normální. Uteu, rozhodl se bez podmínek.

Jednoho dne ji zahlédl. Krásná, štíhlá, soumrná, nemohl odolat. Lákavé záivé barvy, obrazce vyjadující váše a exotiku. Podlehl té síle, touze, nabídnuté píleitosti a rovou krabiku seste ze stolku sebral. Tšil se s ní, ale ukrýval ji jen krátce. Sestry mu ji vzaly. Nic nedbaly jeho protest a zoufalého pláe. Jeho zklamání a duševní trýzn. Jak se mu po malé, nné, krabice zaalo stýskat.

Dostal za to náhradou další prášek. Cítil se po nm bez zájmu o okolí, ale na krabiku myslel stále.  

Pi vizit primáovi ošetující lékaka konferovala, e pacient pan Bedich Marka, 1930, je diagnostikován s chronickou objektofilií od 24. záí. Peetla struný status preasens a výsledky fyzikálního vyšetení. Primá pokýval hlavou na souhlas, mírným pokynem ruky doprovodil svj pozdrav s otázkou, jak se pan Marka cítí, a ani ekal na odpov, pešel k vedlejšímu pacientovi.

Pítomnost primáe a jeho doprovodu ani píliš nevnímal. Bylo to jak scénka na pedstavení. Zabýval se pedstavou útku. Z té fascinace nebylo úniku, jeho mozek nic jiného nepipravoval. Jen pemýšlel, jak se dostat ke své krabice, kterou mu sestry vzaly. Chtl ji mít s sebou, a bude prchat. Neme ji zde nechat. Nikdo by se o ni nepostaral jako on. S ní by mu bylo dobe. Vdl, e to udlá. Zatím nevdl jak.

Zkusil to v noci, pi odchodu z WC. Šel zšeelou chodbou tiše kolem sesterny, odkud vycházel jasný pruh svtla. Sestra sedla za stolkem a nco psala. Nevnovala mu pozornost, ale neodváil se ji oslovit. Vrátil se do pokoje a promýšlel dále svj plán útku. Nespal. Postavil se k oknu a hledl do tmy pes jednoduché míe. Zahrada ped ním, to bylo místo svobody. Chtl být za kovaným míovím a dýchat vzduch mezi javory s ervenými plody a bílými bízkami. Sednout na laviku a zvednout hlavu vzhru pohledem na hvzdy.

 

Nic ho nenapadalo. Ráno, jako kadý den po pobytu v umývárn, bloudil chodbou, míjel se s nkolika pacienty, kteí si ho nevšímali, jako by ho nevidli. Mlel a vzpomínal na své lásky. Pimhuoval oi a krátce se zastavoval. V duchu hladil své nejoblíbenjší. Pro tady neme? Pro v tom blostném, istém, dezinfekcí proplém vzduchu musí ekat. Na co ekal. Maska s dráty na hlav ho jen tsnila a svírala, slyšel jen lékaku, jak seste nco diktovala a sestra psala. Bylo to nesrozumitelné, nedalo se z toho nic pochopit. Ml by zstat v klidu.  Byl pece naprosto klidný. Jak by mohl být ješt klidnjší.

Kdyby alespo ta krabika. Není. Kampak ji schovaly. Pro ji nemohl chránit, pro jen jí nemohl vnovat trochu své lásky. Konen vyšetení ustalo. Chtlo se mu spát. Byla to slabost, nebo ty prášky? V rohové bílé skínce spatil srovnané krabiky s léky. Byly bílé, šedé, bezbarvé, nevýrazné. Pestal si jich všímat. Ta jeho mezi nima nebyla.

Blíil se úplnk. Msíc svítil svým bíškem a stíbil bízky v noní tm. Zahrada byla pustá a prázdná, bez ivota. Cestika od vchodu mizela za budovou skladu. Tudy by mohl prchat. Brzy by nebyl vidt. Jen se dostat ven z budovy.

Nkolik nocí se potichu šoural kolem sesterny a ambulance. Dailo se mu vyhýbat i sestrám. Byl dvakrát i u vchodu. Uchopit kliku se neodváil. Nco ho varovalo. Vzpomnl si na malou krabiku a zlobil se na sebe. Snad by ji tu nenechal samotnou, proboha.

Dostal po vizit zpísnný reim. Málo jedl, nkterá jídla zstávala v boxech nedotená. Chodil unaveným krokem s lhostejným výrazem tváe. Dlouhé chvíle stál nehnut se sklopenou hlavou. Na dotazy, nebo snahy pacient s ním promluvit, nereagoval. Oíval u sesterny, kde peliv sledoval vozík s léky a pomckami. Zdálo se mu, e tam zahlédl svoji krabiku.

Noní výpravy se nedaily. ádný zpsob dostat se ven neobjevil. Koncem íjna se naskytla píleitost, kterou neekal. Dvee pod schodištm byly otevené a ped budovou stála dodávka. Ani by zaváhal, prošel klidn ven, a po cestice vedoucí kolem skladu se dostal k vedlejší budov, vedle které byl hlavní vchod.

Pokal poblí za keem hlohu, a kdy projídla dodávka, prošel nezpozorován vrátnicí na ulici. Štstí mu pálo, protoe blízko vchodu byla stanice autobusu, který zrovna pijel. Bez váhání nastoupil a posadil se vzadu na volné místo. Tolik pemýšlení, tolik vzrušení z pedpokládaných útk a nic. Najednou je venku. Svobodný, sám, ale volný. Neekan šastný. Vbec neuvaoval, kam ho autobus doveze, kde bude bydlet, kde se nají, kde se umyje. Nic z toho ho nevzrušovalo.

Svým obleením byl velice nápadný, ale to ho vbec nezajímalo. Pozoroval okolí, zastávky, rušný provoz v centru, kolem nádraí. Ani as pro nho nebyl dleitý. Za necelé dv hodiny autobus zastavil u metra Háje a stál delší dobu na zastávce. Vystoupil a pešel pes magistrálu k lávce, pod kterou byly kontejnery. Z oranového, kam lidé odkládají nepotebné svršky, si vytáhl kalhoty, starou vestu, šálu, nkolik svetr. Tam se hned pevlékl.

Všiml si, e nedaleko mají svoje leení bezdomovci. Pokal do veera a pisedl si k nim. Mezi nimi panují uritá pravidla. Jedno z nich je prosté. Nevyptávat se, kdo jsi, odkud jsi a co tady budeš dlat. Nemusíš mít ani jméno. Jsi nikdo. Je na kadém, aby o sob ekl, co je teba. ekl jen, Marko! Pro první noc to stailo. Dostal najíst a napít. Mohl se i vyspat.

Po nkolika dnech zaal být nespokojený. Všichni se chovali ke krabicím, které ze svých výprav nasbírali surov a neuctiv. Barbarsky. Vtšinou je trhali, skládali do svazk a nosili do sbrny. Nemohl se na to dívat. Ani se toho nezúastnil. Kdy ho nkolikrát vyzývali, aby šel s nimi k obchoáku na sbr karton, odmítl. Vdl, e zde zstat neme.

Rozhodl se samotait a hledal si klidné místo, kryté ped deštm a vtrem. Nemusel chodit daleko. U zadního východu z metra našel krytý koutek u zdi, kde stálo nkolik hranol palet a také ona. Byla to v jeho oích krásná kontejnerová krabice, nepoškozená, jen zaprášená a urit odloená jako nepotebná. Siln ho zaujala.

Promlouvala na nho vlídným, tichým pozváním, svojí pevnou konstrukcí s uzavíratelným víkem. Poskytovala dosti prostoru pro uloení nkolika potebných vcí s batkem a igelitovou taškou a dalo se v ní spát.

Mohli bychom se udiveni ptát, jak me nkdo být tak krutý, nemilosrdný, zlý a nevím ješt jaký další. Stále si klást spoustu otázek.

Nikdo se k nmu nehlásil, nikdo se nenašel, nikomu nechybl. Zstala jen ta krabice. Dnes ji prázdná, zaprášená, zvlhlá po dešti, osamlá. Jako on. Doslouila. Jeho odvezli.

Byla jeho posledním útoištm, azylem, ochranou. Ochránit ho ped chladem, vtrem a hlukem ásten mohla. Ped ním samým ho uchránit nemohla. Miloval ji. Byla jen jeho. Poskytovala mu víc ne celý ivý svt kolem nho.

Vdy s obavou se k ní veer vracel. Je tu? Ješt mn ji nikdo nevzal? Nepoškodil? Neobsadil? Ano, ekala na nho.  Cítil její hladký, píjemný povrch, její vdnost, kdy jí vnoval molitanovou vloku, kterou nkdo pohodil u kontejneru. 

Tšil se s ní celý podzim. Do prvních ledových vloek, které ozdobily nepoádek, smetí a haraburdí za domem u dlouhé zdi. Dny se zkrátily. Pestal od ní pravideln odcházet. Chybly síly. Bylo mu zima, v ní se cítil dobe.

 

Kdy dostal u marketu staré rohlíky, povadlá jablka a mrkev, ml dobrou náladu a vyprávl jí, jak il ješt s rodii, kteí se o nho starali a milovali ho. Vzpomínal na ošklivé lidi, kteí rodie jednoho dne odvedli pry a jeho poslali mezi tyrany. Vyprávl jí o dlouhých proplakaných nocí, bez útchy. O dnech plných ran a bití a hladu. Jak si tajn schovával do krabiky chleba, který ukradl u kuchyn. Jak tu krabiku opatroval, protoe pro nho znamenala vše, co ml. Chléb. Nkdy rohlík nebo emli. Byla to krabika jeho záchrany. Na ni spoléhal, kdy bylo nejhe. 

Kdy vloky vytvoily souvislou pokrývku a u zdi za domem bylo náhle isto, nemohl z ní nkdy ani vstát. Zstával a do poledne, stoený do klubíka jako malý chlapec u maminky v náruí. Pipadal si
tak. Cítil, e mu nahrazuje lásku, kterou poádn nepoznal. Srozumn s osudem, ped svátky usnul navdy.

 
Pemysl asar
***
Fotografie https://www.piqsels.com/cs

Zobrazit všechny lánky autora
 
 

Komente
Posledn koment: 05.05.2022  13:55
 Datum
Jmno
Tma
 05.05.  13:55 Pemek
 05.05.  07:25 Jana Gotwaldov
 29.04.  14:16 Vclav idek Jet doporuuji...
 29.04.  11:40 Von
 29.04.  11:08 Vesuviana dky
 29.04.  10:34 olga jankov