Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Zlata,
ztra Andrea.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

BULVÁR ZTRACENÝCH ILUZÍ / 10

LOVK V MOCENSKÉM POLI

„A pochopil jsem tu podstatnou vc,
e je pedevším nutné vybudovat lo,
vystrojit karavanu a vystavt chrám,
který je trvalejší ne lovk.
Kulturním lovkem je pedevším tvrce,
který se obrozuje skrze svj pedmt a
stává se vným, a proto se nebojí smrti.“
(Antoine de Saint Exupéry - Citadela)

 
Traduje se, e se mezníkem novovkých djin stal  rok 1772, kdy došlo ve Spojených státech, v boji amerických osadník za nezávislost, k vyhlášení lidských práv. Pravilo se tu oficiáln, e „lidé se rodí a ijí svobodní a rovnoprávní“ a e „cílem kadého politického sdruení je uchovat pirozená a neporušitelná lidská práva. Tato práva jsou: svoboda, majetek, bezpenost a odpor proti útisku“. „Nikdo nesmí být znepokojován ve svých názorech, ani v názorech náboenských, pokud jejich projevování neruší veejný poádek.“

Pomineme-li drobný detail, e Ameriku ekala ješt válka Severu proti Jihu (1861-1865) – hlavn kvli zrušení otroctví, a e ve Státech ekali erní na rovnoprávnost a do konce druhého tisíciletí, bylo to vyhlášení lidských práv pro bílé. Také s drobnostmi, jakým bylo rušení veejného poádku, jak je uvedeno v pedchozím odstavci. Je to právní klika, která umouje jakýkoli neádaný spoleenský pohyb potlait.

Budi – ani si to bílí vyhlašovatelé uvdomili, došlo v historii poprvé k povýšení všech lidí do svobodného stavu rytíského. Nue nezbývá, ne se zeptat všech svobodných oban, na n se lidská práva nakonec stahovala, v Americe a postupn i v Evrop a v ad dalších zemí, zdali jsme se opravdu stali rytíi v pravém smyslu toho slova? Rytíství toti neznamená jen svobodu a rovnost plus bratrství, abychom neminuli francouzskou revoluci. Patí sem jako k odkazm  rytíské epochy také sluba slabším, smysl pro est a odpovdnost a statené chování. Ideál rytíství obsahoval i zbonost a lovk rytí se tedy ml vdycky odvolávat k vyšší pravd nad námi, respektovat mravní normy svého svdomí a obávat se, aby neutrpl úhonu na své duši.

Tak praví naše romantické vzpomínky na tuto epochu. Dovoláváme-li se ovšem s dojetím tchto as, mli bychom pohlédnout do vlastního zrcadla.  lovk se  vyhlášením lidských práv nestal rázem  rytíem, ani svobodným a odpovdným lovkem. Podíváme-li se vkol, nevidíme odpovdnost za bliní, dokonce ani ne za sebe a za svou duši. Hlásíme se, formáln, k privilegiím, která byla vyhlášena, ale pehlííme prseík krátkého ivota s cestou k vnosti.

Tak se rozplývá jedna z iluzí našeho bulváru. Stali jsme se piony na šachovnici mocenských hrátek. Mocní se zpravidla svezou obas na vlnách lidového hnvu, ale kdy je odvoleno, nikoho ji pioni, lákaní do úasti ve he,  nezajímají. Kabinetní politika proraná korupcí o svých úmyslech nedává vdt, o erstv upeených koaliních achrech se nemluví. Bez naší úasti se obsazují rozhodující mocenské posty  a proto neme být nikdo z mocných stíhán veejností jinak  ne pohrdáním.

Jednodušší lidé jsou na tento bh událostí zvyklí, pitomce, které nkdo potšil drobnou pochoutkou ped vstupem do volební místnosti beztak nic nezajímá. Lidé nadaní duchem se této šaškárny bu neúastní, anebo v touze po trestu volí tak, aby odstranili starou doslouilou mocenskou skvadru, i kdy nakonec jednu záludnost  vystídá jiná, v úinku stejná.

Obecný lid si osvojil pohledem na mocenskou elitu plebejské zlozvyky, neúctu k lidem vbec a k hodnotám jakbysmet. Bodej ne, kdy nám ji koncem minulého tisíciletí filozof Emanuel Rádl o lidech, kteí byli do „rytíského stavu“ povýšeni takka omylem, ekl, e „jsou v srdci lhostejní, rozumu nerozhodného a in násilných.“ Španlský filozof Ortegy y Gasset k tomu dodává, e jsou podobni „kouskm korku houpajícím se s vodou.“
×
Jaký div,  e „lovk moudrý“ (homo sapiens sapiens) dostal jako ivoišný druh postupn adu pídomk, zdaleka ne šlechtických. Protoe k vlastní sebepromn a zušlechtní má daleko, vyburcoval filozofy, ekonomy a psychology k novým charakteristikám. Tedy se místo adjektiva „sapiens“ uívá podle ekonomické závislosti lovka pídomek homo oeconomicus. V tomto pojmu nejspíše objevíme preferování hmotné výroby, lané hltání uitených i zbytených tovar všeho druhu. Vyskytuje se tudí i homo consumens, lovk spotebitel, homo absurdus, ale i homo furiosus, ili lovk nebezpený.

Vzpomeneme-li si, co lovk v posledních asech dokázal, nebo je schopný pedvést, nelze ne souhlasit, e z lovka jde obas opravu strach. Konen pipomeme si v této souvislosti  lidi, tímající kufíky posledního slova, tedy mocné, kteí disponují jadernými zbranmi a dalšími nástroji schopnými zniit nejen lidstvo, ale i samu modrou planetu.

Známe také typ homo mechanicus nebo homo cyberneticus, kteí se ponoili do kyberprostoru našeho svta se všemi pednostmi i niemnostmi. Homo ferus je lovk divoký, homo monstrosus reprezentuje pak lovka zrdného, který  dnes a denn ádí na nejrznjších polednících a rovnobkách naší planety. Homo ludens, neboli lovk her a zábav se nechá bavit sdlovacími prostedky, nebo si prohrává s automaty, na nich si me  ozkoušet stelbu, válená taení, nebo jízdu za volantem vozu, který sráí postupn civilisty, kráející po chodníku – zatím ješt na monitoru poítae, ale tu a tam, jak víme, si to násilník a psychopat ovil i  ve skutenosti. Tudí ani homo absurdus není titulem, na nj bychom mli být hrdi.

Tyto pídomky v autorov úvaze ml lovk ji na pelomu obou tisíciletí. K tmto titulm pidala profesorka Stanislava Kuerová i lovka médiového, který se neme odtrhnout od sledu obrázk a dramat, odehrávajících se na obrazovkách ze všech kontinent naší planety. Jde o lovka  lhostejného k událostem, bez  soucitu s lidským utrpením, pokud se  hrza nedotkne jeho vlastního soukromí a blízkých píslušník rodiny. Orwellv hrdina, který ije ve svt, v nm se spaluje literatura, je stále ivým lidským druhem – neteba literaturu niit – my ji jen odkládáme stranou, neteme. Odsud se zrodil homo illiteratus.
 
Fanatiky dogmatického asu tedy zveme „homo dogmaticus“ a kdekoho bychom mohli zaadit do kategorie zvané homo desperatus, tedy lovka desperáta, ochotného k jakémukoli zloinu, nebo postrádá i nejmenší morální zábrany. Naopak postrádáme lovka, kterého prof.Kuerová nazvala homo aestheticus a homo ethicus, tudí osobnosti nadané vkusem a morálkou. Takoví by nejspíše pipadali svému okolí jako prapodivné bytosti.

Inu obdreli jsme  predikáty, které jsme si ve velké vtšin zaslouili a tedy nedivme se, e filozof Jiín hovoí o lidech jako o luze, darebácích a pitomcích. Skoníme tímto sledem adjektiv, v nm bychom mohli pokraovat do nekonena. Na situaci souasného svta tím nic nezmníme. Svdí to jen o poznání, e lovk jako bytost se ocitl ve sfée hluboké a tko pekonatelné krize. Je všeho schopen, nemá zábran, a ídí se, jako ada francouzských korunovaných Ludvík zásadou: Po nás potopa.

Nkteré pídomky nám konen pipomínají náš psychický stav – je to napíklad homo anxius, ili lovk úzkostný, který tuší nazrávající pohromu. Úzkost nastává v okamiku, kdy lovk uprosted všeho bohatství a pohodlí, po splnní všech  pání, shledal prázdnotu a pocit nenaplnní své jedinené existence. Klasickou ukázkou byl americký zbohatlík, který vydlal majlant v oceláském prmyslu, Andrew Carnegie (1835-1919). Na konci svého ivota rozdal své jmní. A pravil nakonec, e „hromadní majetku patí k tomu nejhoršímu modláství a neexistuje odpornjší modla ne uctívání penz. Ten, kdo umírá jako bohá, odchází ze svta v hanb.“
 
Lidem naší doby hrozí dv velká rizika – jednak je to akcentování hmotných poteb, k nmu se ješt vrátíme, a které je neodmyslitelnou souástí takzvané spolenosti blahobytu. Jde do jisté míry o úplatek obanm vysplé ásti zemkoule. Ovšem na prvním míst je systém rolí, které nám byly, jako ve scénái sci-fi nebo hororu i komedie uloeny. Jak kdysi psal W.Shakespeare, celý svt je jevišt a lidé jsou v nm jen herci, z nich kadý má svj vstup a svj odchod. Tedy ve scénái nám byly pidleny role v masových scénách, co odpovídá realit, která ve studiích psycholog a psychiatr znamená, e dv tetiny obyvatel jsou manipulovaní jedinci. Pizpsobiví, jejich úplatou je v našem bohatším svt vysoký ivotní standard.

Krom toho jsou obsazovány i hlavní a vedlejší role, jimi je dáno, koho máme reprezentovat, co se od nás oekává a jak si máme po zvednutí opony poínat. Hlavní roli, a i to zjistili misti studující naši psychiku, ve vtšin pípad zastávají psychopati, kteí se bravurn protlaují do všech mocenských scéná. Jejich základní výbavou je neschopnost pociovat strach, jak uvádí psycholog Radkin Honzák. K tomu dodává, e „psychopat nesmrdí strachem“. Nejspíše nenese ani zvláštní osobní odpovdnost. Jde o rozené vdce, za nimi jde dav. Jde pitom, jak poznamenává psychiatr Honzák, o špikové politiky, také vedoucí postavy establishmentu, jim není cizí patologické lhaní. Bda ovšem nepizpsobivým, kteí nedbají na scénáe, tvoené politickými elitami! Naopak plní-li lovk pidlenou roli, je ocenn spoleenským souhlasem, asto i drobkem, padajícím z vrchovat zásobeného stolu mocipán. Proto se hercm tohoto tyátru obas íká homo sociologicus.

Scéná této podívané je ovšem zaloen na základním pedpokladu, e nás spolenost k pijetí dané úlohy pimje nebo donutí. I kdy víme, e v naší roli je zúené pole pro uplatnní našich schopností. Tudí podrobíme-li se daným pravidlm obecné reie, necháme-li se zlákat návnadami odmn a uznání, rozhodujeme se pro ivot pod úrovní našich moností, a tedy pro ivot, který postrádá dstojnost.
Lidské individuum je tak vedeno k neplnokrevnému ivotu, ke zploštní svého potenciálního nadání, a k vyuití pedevším takových vlastností, které bude moci uplatnit s nejvtším finanním efektem. Proto se velká ást vzdlanc iví i v oborech, na n se vbec nepipravovali.  Ovšem nikdo z nás se neme svého poslání a vlastn ivota vzdát docela beztrestn. Jakmile toti za cenu hmotného bohatství opustíme rovinu plného a dstojného ivota, jakmile vypudíme z duše všechna vyšší mítka, zaneme se propadat do znan zdeformované existence. Platíme niternou prázdnotou – a meme si pipravovat zavazadlo k cest na nejbliší psychiatrickou kliniku. Tchto všemon nazrálých pacient se nachází jen v Evrop dobrá tetina.

Americký literát Arthur Clark v knize o Obrysech budoucnosti napsal, e mezi námi ijí lidé, kteí „mohli dirigovat symfonické orchestry, vyvozovat matematické pouky, zasedat v OSN nebo ídit kosmické lod, pokud by k tomu mli píleitost. Devtadevadesát procent z úhrnu lidských schopností bohuel vychází naprázdno. Dokonce i v dnešní dob lidé, kteí sami sebe mohou pokládat za vzdlané, pracují jako roboti a snad jen jednou nebo dvakrát za svj ivot mohou ve šastné vtein  vyuít tch velkých, ale hluboko zasunutých moností svého intelektu.“

K úvaze o našich rolích v divadelním pedstavení svta se vyjádil u francouzský spisovatel Nicolas Chamfort (1741-1794), který napsal: „Spolenost, kluby, salony, zkrátka vše, co se nazývá velký svt, je bídný kus, špatná, nezajímavá opera, která se s bídou udruje svou mašinérií, kostýmy a dekoracemi.“

 
Text: Slavomír Pejoch-Ravik
Grafika: Olga Janíková
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 14.06.2021  22:17
 Datum
Jmno
Tma
 14.06.  22:17 olga jankov
 14.06.  18:13 Von
 14.06.  11:05 RYFUK