Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Oto,
zítra Jaroslav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pidi¾víci

Pan Wilder ve své jedné kní¾ce píše, ¾e by ka¾dý mìl mít alespoò tøi pøátele mezi starými lidmi, tøi mezi vrstevníky a tøi mezi mladými. Myslím, ¾e je to ideální. V¾dycky mám velkou radost, kdy¾ se nìkde doètu to, na co jsem pøišla sama, a tak to bylo i s tìmi pøáteli.

Èelné místo mezi mými starými pøáteli dr¾í ji¾ deset let Josef. Josefovi je dnes ji¾ 70 let, ale srdce má mladé. Josef se umí smát jako dítì, vyprávìt jako pan Werich, prostì je to osobnost. Kdy¾ je mi smutno zvednu telefon a vím, ¾e na druhé stranì se mi ozve milý hlas a s ním i jistota, ¾e mì po minutì rozchechtá tak, ¾e kolegové vrhají závistivé pohledy. Josef se mnou dìlal, ale teï u¾ odpoèívá. Vlastnì ne, dìlá aktivistu. Dlouho jsem nevìdìla co to je, ale postupnì to z nìj vylezlo.
„Víš, holka, já si svoje vytrpím,“ povídal mi tuhle, „ka¾dý den musím udìlat štreku od Budvarky a¾ k Lipkám. Já u¾ mám popsaný všechny psy a víš, ¾e bych mohl vydat román o tøech hromádkách na chodníku. Já o nich píšu hlášení ka¾dý mìsíc. Stal se ze mì profesionál.“
„Josefe a prosím tì, to to nikdo neètì?“
„To je právì to, ¾e to ète celá radnice.“
„Tak¾e je to vlastnì takový bezcelér?“
„Jo.“
„A prosím Tì, nebyla by kopie?“
„Snad si nemyslíš, ¾e to píšu na stroji?“
„A kdy se uvidíme, chtìla bych si to pøeèíst, nepùjdeme na pivko?“
„Jo holka, já musím dr¾et dietu. Já to musím udr¾et pod šesti. Víš, ¾e to není lehké? Kdy¾, tak dojdu k Lipkám, tam zapøáhnu dva kozly, pøijdu k Budvarce, tam mì pøemù¾ou zase dvì a to víš, kdo se má s tím pandìrem tahat. Veèer musím jít poreferovat kamarádùm, co je novýho s hromádkama a kdy¾ si odnesu jen dvì, tak jsem hrdina. Jó, já si svoje vytrpím.“
„To je fakt, Josef, nemáš to lehký. Já se ti musím s nìèím svìøit.“
„Holka, aby mi nepøišel dát Honza do nosu.“
„To né, nic takovýho. Já miluju jenom jeho a tebe a to on ví. Ale víš, já jsem zaèala psát. Mù¾u ti to pøeèíst?“ A pøeèetla jsem mu své Ptáèky.
„Holka, to je dobrý,“ øechtal se, „já jsem si v¾dycky myslel, ¾e u nìèeho takovýho skonèíš. Je to pìkný fejetónek. Koukej to nìkam poslat. Já taky píšu.“
„Já vím, o tìch hromádkách.“
„Jó to taky, ale tuhle jsem napsal do Práce a do Lidovek, a ještì mi neodpovìdìli.“
„Z toho si nic nedìlej, mì taky ne. O èem jsi psal?“
„Ale malovali jsme, a tak jsme si objednali úklid. To víš máma u¾ nemù¾e, já taky ne. Pøišli, uklidili, umyli okna.“
„Blbì?“
„Ale, co tì nemá, perfektnì a víš, co na tom bylo zajímavé? ®e to všechno dìlali takoví mladí kluci.“
„No vidíš, Josef, svìt se mìní.“
„A to jsem jim napsal.“
„No vidíš, mì tuhle nabízeli místo u poèítaèe. Docela by mì to bavilo, ale je to a¾ na Barrandovì a to víš, kdo by chodil pro dìti, a to cestování. Myslím, ¾e jsem si ho u¾ila dost.“
„Dej mi pokoj s poèítaèem holka. Na to jsem u¾ starej.“

 
 
„Ale pøedstav si Josef, ¾e nemusíš hledat v tabulkách, jen zmáèkneš knoflík, jak ho zmáèkneš, u¾ je tam funkce.“
„Neøíkej, v tom je nìjaká roš»árna.“
„Ale není.“
Já si myslím, ¾e jsou tam nìjaký pidi¾víci, kteøí zalistují v tabulkách, tobì vypnou jak to zmáèkneš mozek, klidnì hledají, interpolují, klidnì si to na brunšvize vytoèí, proto¾e to je jediná spolehlivá mašinka, a kdy¾ to mají, tak tì ten pidi¾vík nakopne do zadku a ty si to pøeèteš.“
„No jo Josef, ale oni namalují celou mapu, ani¾ bys musel udìlat èárku.“
„No, v¾dy» ti øíkám, ¾e jsou dìsnì šikovní. A víš, co je na nich sympatický?“
„To nevím.“
„®e mají rádi pivo.“
„Jakto?“
„Já je tuhle potkal U Pinkasù, poøádnì si nahýbali a ten nejmenší øíkal: „To zas bude zejtra poèítaè blbnout.“
„Josef, ty jsi nenapravitelný.“
„Jakýpak nenapravitelný, to je svatá pravda.“
„Josef, víš, ¾e kdy¾ o tom pøemýšlím, ¾e budeš mít asi pravdu. Teï mi to toti¾ došlo. ®e pijou, to by mi nevadilo, to je lidský, ale oni jsou celí modøí a ¾erou lidi.“

 

„To je sranda, to zas nevím já.“
„No vidíš. Mýmu známýmu se¾rali mozek. Von u¾ na nic jinýho nemyslí, ne¾ na nì. A» zaèneš rozhovor o èem chceš, skonèí u nich. Ještì, ¾e tì mám Josef, ¾es mì na to pøived. Pøedstav si, kdyby mì snìdli.“
„To by bylo sousto, holka. To by pøestali pít pivo a dali by se na slivovici.“
„To musíš uznat Josef, ¾e to nemù¾u pøipustit.“
„To tedy ne!“
„Tak vidíš, to jsem to zase probrali.“
„Jo holka, já si musím jít lehnout. Já jsem naje¾dìnej, kdybys vìdìla, jak mì bolí zadek.“
„Copak si vyvádìl?“
„Ale, byl jsem v kinì pro dùchodce, na filmu 700 mil v sedle.“
„Tak si hezky lehni a nech si zdát o pidi¾vících.“
„Nechám, nechám. Jen, aby mi nevyfoukli ten kšeft, s tìma hromádkama.“
„Neboj, do toho ještì nedìlaj.“

 
Ivana Látalová
* * *
Ilustrace Eda Casperi Mühsam
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 21.10.2022  20:56
 Datum
Jméno
Téma
 21.10.  20:56 Pøemek
 21.10.  12:27 olga janíèková
 21.10.  11:30 Vesuviana
 21.10.  08:47 von