Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Mistr Jan Hus,
ztra Bohuslava.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíku v Americe (24)

Jak chutnají Amerianm knedlíky

Prošli jsme postupn tídami, kde se vyuovala chemie, pírodovda, základy výivy, zemdlství, kreslení a fotografování, truhlaina, práce na poítaích, anglitina a nmina. Kadá tída byla bu pímo pomckami k výuce vybavena, nebo sousedila s další místností, kde byly pracovní stoly s potebnou výbavou, u pírodních vd byly mikroskopy, kahany, lidské kostry a makety zvíat. Vidli jsme obrovskou truhláskou dílnu, její strojové a materialní vybavení by jí mohl leckterý náš soukromý podnikatel závidt. Perfektn vybavená rozhlasová a televizní studia, fotokomory a poítaová centra s napojením na internet. Nejvtší prostor, urený pro praktickou výuku, byl vnován autodíln.

“Tady se áci seznámí se základy oprav a bné údrby automobil. Kdy mají dobrý prospch a dobe se chovají, mohou si zde ve volném ase provádt vše potebné na svých starších autech.”

Kdy nás pan editel seznámil i s touto perfektní vymoeností, kterou škola nabízí svým ákm, odvedl nás do knihovny. “Zde se bhem týdne vystídá postupn kadá tída. Doprovází je vdy kantor a celou hodinu si zde mohou íst, na co mají chu.” Ve velké místnosti, odpovídající rozsahem asi pti tídám, je rozmístno nkolik regál s knihami a velké mnoství stol, u nich, roztroušeno po celé knihovn, sedlo nkolik student. I zde jsem se setkali s výjimeným ákem, který, ekl bych pkn “zašitý”, sedl v koutu knihovny, neml ped sebou ádnou kníku a s hlavou na stole tvrd spal. Pan editel s ním zacloumal, pronesl k nmu njaký dotaz, ák znechucen nco odvtil a my pokraovali dál.
“Honzo, víš co ekl ten kluk editelovi? e prý nco vera oslavoval a trochu pebral a e se musí vyspat.”

 

Ješt ne vstoupíme na závr do sborovny, musím se vrátit k prohlídce jednotlivých tíd. Byli jsme na to pedem s Danou upozornni, e tko budeme hledat mezi áky uitele. Byla to ve vtšin pípadech pravda, zejména u starších roník. Pokud ve tíd probíhala njaká spolená práce nebo procviování látky, sedl uitel vdy u nkoho v lavici a jednotlivcm nco vysvtloval nebo pomáhal se sloitou úlohou. Tím, e všichni, áci i kantoi, byli vedeni k tomu, pokud vstoupí editel do tídy, aby se nenechali rušit a pokraovali ve své práci, a vyuující se obleením nijak od student nelišili, bylo skuten obtíné, pro cizí osobu, je – uitele – vyhledat.

Se sborovnou sousedila ordinace pro školního lékae a pímo proti ní, byla další specialita – školní vzení. Byla to asi nejmenší místnost ve škole, tak dva krát dva metry.

“Vzení vyuívá uitel jen pro opravdu neposlušného áka. Ten se sem pak za trest po píchodu do školy odebere a opouští je a s odchodem jeho spoluák dom. Nkdy zde stráví teba i ti dny.” Zajímavý zpsob výchovy. Dozvdli jsme se ješt, e nesmí mít nic u sebe a vlastn se zde, teba a osm hodin, nudí koukáním do zdi. K sledování, jak se ve “vzení” chová, pak slouí opt prhledové okénko ve dveích nasmrované pímo ke sborovn. Zde naše prohlídka konila. Na pana editele ji ekala návštva v jeho kancelái a nám nezbývalo ne se rozlouit. Mn však zstalo na mysli mnoho nezodpovzených otázek. A Dana se, pokud jí vdomosti staily, snaila vysvtlovat: “Osmnáctileté dti, kdy ukoní povinnou školní docházku, nejsou vlastn niím. Mají monost si vybrat bu vysokoškolské studium, nebo jít pracovat. Nkteí hoši se upíšou armád, kde mají zajištnou mzdu, stravu a zdravotní ošetení. Po dvou letech sluby, pokud si dále prodluují tuto smlouvu a do dchodového vku (v armád ve tyiceti letech), mohou na náklady státu pi vojenské slub bu vystudovat, nebo se vyuit teba i nkolika emeslm. Dobrý, brácho, vi? A ti, co se jim nechce studovat ani makat a ani jít k armád, pak si mohou na úvr vyzvednout od mnoha rzných spoleností platební karty. S tmi vydrí tak dva ti roky ít. Pak pijde soudní vymáhání a zaplatí za n rodie, co bývá obvyklé, nebo je zavou. Uební obory v takovém rozsahu jako u nás v echách zde nemáme. emeslu, které se nkterému z dtí zalíbí, se nauí v práci od zkušených a starších pracovník.”

 
 
Z práce jsem se toho dne vracel velmi svin, protoe jsme mli ješt s Danou stait slavnostní zahájení Sýrového dne. Nkolik desítek metr od hotelu mi opt zavlála nad hlavou ta americká vlajka s indiánem. Ta mi, kdykoliv jsem ji míjel, nedala spát. Stále jsem pemýšlel, jak ji získat. Kdy se nepodailo seste pemluvit majitele, aby slevil, pak já u snad nemám vbec ádnou šanci. A pece to byl mj stálý sen. Dana u byla tentokrát pipravená k okamitému odjezdu. Provedl jsem oistu a nahodil lepší obleení, abych jí nedlal ostudu. Za deset minut jsme vyrazili na známou “lochnesku” – houpavou silnici smující do Monroe.
“Te máme, milý brate, chvíli as, abych ti mohla íci nco o tch slavnostech. Neekej ádné zázraky. Jedná se vlastn o takovou napodobeninu našich vesnických poutí. Skoro kadé msteko v Americe poádá za rok nkolik rzných oslav. Vdy se njak jmenují, ale podobají se sob jako vejce vejci. Bu jedeš na Sýrový den, nebo na Vinný, nebo Kovbojský i Indiánský,… no prost je tam vy plno atrakcí, a pokud je z toho pro msto njaký výtek, vtšinou se daruje rzným nadacím pro dti, nemocné nebo chudé. Sýrový den v Monroe má mnohaletou tradici, protoe všude v okolí jsou velké podniky na výrobu kvalitních sýr, zásobující vtšinu stát USA. Take uvidíš vlastn pedvádku jejich výrobk s ochutnávkou. Budeš se moci najíst dosyta, i kdy vím, e bys radji odjel na njaký Klobásový den.”

Našli jsme volné parkovišt nedaleko námstí. Ji jsem se díve zmínil, e zakladatelé tohoto msteka pocházeli z Norska a vtiskli mu tak trochu evropský ráz, kdy kolem kostela vytvoili pi výstavb dom velké prostranství. Zde byla postavená velká tribuna, kde hrál orchestr peván švýcarské lidové písn, pi kterých nesmlo chybt jódlování. Kolem dokola, podél kostela, bylo rozestavno velké mnoství rzných stánk – skuten jako u nás na pouti. Suvenýry, obleení, veškeré s potiskem Sýrový den 1998, stánky s oberstvením a veliký stan s nkolika výrobci sýr, kteí zde prezentovali své výrobky formou ochutnávky. Nechybly ani kolotoe a houpaky, pro n byl vylenn prostor na okraji msteka. Ze dvou stran, z boních ulic, se shromaovali lidé k prvodu. Dreli se rzných transparent, opírali se o vlajky Spojených stát, Švýcarska, Norska a Wiscosinu. Nemohli jsme s Danou nezavzpomínat na naše mládí, kdy jsme se museli povinn zúastovat obdobných prvod na Prvního máje. Shodli jsme se na tom, e sice ela našich prvod nebyla tak pestrobarevná – vše bylo v nádechu rudé, ale nesly se ješt krom transparent na devných tyích hlavy Lenin, Stalin, Gottwald a dalších pohlavár.

“Pamatuješ si, Honzo, jak ti jednou dal nkdo cizí do ruky rudý prapor a ty jsi nevdl, co s ním. Kdy jsi ho pinesl dom, babika ti z nj tenkrát našila trenýrky.”

Do zahájení zbývalo ješt dost asu a my jsme se vydali na obhlídku. Dana kadému koupila kornout se smaenými sýrovými kostkami – byly vynikající. Sestra, která se s kadým ráda zapovídala, m staila seznámit s majitelem stánku, kde tuto pochoutku vyráblo asi deset lidí. Ten pochopiteln nadšen, e se o jeho zboí zajímá Evropan, m provedl celým zázemím a vysvtlil celý výrobní postup. Akoliv jsem je doma nkolikrát zkoušel, nikdy se mi nepovedly. Musel jsem nakonec konstatovat, e kvalita sýrových kostek máených v ochuceném tstíku a smaených ve fritéze spoívala v perfektním sýru. Ve velkém stanu jsme pak obcházeli jeden stánek po druhém a všude jsme ochutnávali. Napoítal jsem v nabídce pes šedesát rzných chutí. Vše však byly sýry tvrdé.

“Nevyrábjí zde tavené mkké sýry. Ale ten si meš udlat sám doma. Smícháš kysanou smetanu a ervé s práškovým sýrem, kterých je v krámech nepeberné mnoství, a vyšleháš z nich dobrý pomazánkový sýr.”

Z reproduktor na námstí se zaal ozývat zahajovací projev. Pemístili jsme se se sestrou k ulici, odkud zaínal vycházet prvod. Za elem prvodu šla školní kapela, kterou tvoilo asi šedesát ák ve vku od osmi do patnácti let. Celá pehlídka dtí, které byly v rzných úborech a maskách, trvala více jak hodinu. To byli hlavní aktéi dnešní “demonstrace”, propagující zdravou výivu. Jen ti nejmenší mli rodiovský doprovod.
“Ješt ti musím vysvtlit, jak ses m ptal, pro mají skoro všichni ty divné trojúhelníkové klobouky, které vypadají, jako by na hlav mli naraený velký kus ementálu. Jednou v televizi, asi ped temi roky, vyprávl jistý úastník nouzového pistání, e vezl takovýto kus sýra a ped dosednutím letadla si jej poloil na hlavu. Prudkým nárazem o zem se jeho hlava do tohoto bochníku zaboila a jemu tak zachránil ivot. Chytrý podnikatel zaal krájet molitan na trojúhelníky a prodávat je po celých Státech jako sýrové klobouky. On si tím namastil kapsu a Ameriané z toho mají “druhé Vánoce”.

Po ukonení oslav mi sestra udlala velikou radost, kdy mi u jednoho stánku nechala, do krásn zdobeného deva vypálit na pokání KURKAÝS FARM a u druhého mi koupila velký bílý kovbojský klobouk, úpln stejný, jako nosili naftoví magnáti v americkém seriálu Dallas.
“Tu tabuli si vyvsíš na chat, aby kadá návštva vdla, e vstoupila na pozemek Kurkovic rane. A klobouk máš místo té drahé vlajky s indiánem.” Ten klobouk nakonec zpsobil, e m v nm má vlastní ena a nejmladší syn málem pehlédli, kdy jsem po pedasném píletu, o hodinu díve, ekal na n ped praským letištm.

Pobyl jsem si dva dny v práci a u zde byl další naplánovaný výlet. Do mého odjezdu zbývalo nkolik dní a Dana zaínala mít pocit, e jsme toho ješt mnoho nestihli.
“Dneska jedeme za Davidem a Danou do Kenoshy. Musíme ji pivítat po jejím návratu z domova, a kdyby to Pavlovi nevyšlo, bude tento den pro vás i rozlouením.”
“Co, co,… co jako, kdyby to Pavlovi nevyšlo?” vykoktal jsem ze sebe. Nikdy jsem vlastn nepostehl, jestli m obas seznamovala s plánem cesty pár hodin ped jeho realizací s úmyslem m pekvapit, nebo proto, e si u nepamatovala, který výlet z toho nepeberného mnoství nápad, co si stále vymýšlela, jsme ji spolu naplánovali. “íkala jsem ti peci e ten poslední týden, co zde budeš, chce pijet Pavel s Mary na dovolenou, aby si t trochu uili. A jestli jsem ti to dív neekla, tak te u to víš.” Mrzelo m, e se s námi neme návštvy zúastnit Tonda. Byl opt na ti dny na sluební cest a já ml tušení, e u tentokrát David nebude chtít odkládat návštvu té vyhlášené eské restaurace. Nakonec je to zejm má poslední cesta k Michiganskému jezeru a Tonda s Danou si tam na dobré jídlo jist pozdji zajedou.

Do Kenoshy jsme dorazili ji v odpoledních hodinách, a protoe byli ješt oba v práci, zajeli jsme se za nimi podívat. Obchody, v kterých pracovali, David jako vedoucí a Dana jako zástupce, byly od sebe vzdáleny necelých sto metr. První slova, která David pronesl, byla: “Maminka, je prima, e u jsi tady s Honzou. Dnes pjdeme na tu veei.” A hned zaal zaizovat, kdo jej zastoupí, aby mohl odejít díve dom.

Na Danu jsme museli chvíli pokat. Mn David nabídl k ukrácení dlouhé chvíle pravé nefalšované plzeské pivo. S díky jsem je po dvou msících pomalu vychutnával. “To jist pivezla Dana z domova.”
“Neé. Ona skoro nic nepivezla. Já jsem koupil tady v Kenoshy.” Ml vtší radost ne já, kdy vidl, jak labunicky popíjím, a já nenašel ani odvahu se ho zeptat, kolik stálo. Jist bylo hodn drahé a ml pro m v lednici pipravené ješt dv. Za necelou hodinku pijela Dana a strhlo se veliké vyprávní o domov. Pestoe jsem vdl o jejím hezkém vztahu k Davidovi, plném lásky, nemohlo mi uniknout, e má po tch dvou letech odlouení stále silný stesk po domov. Nedivil bych se, kdyby se jí asem podailo Davida pemluvit a odsthovali se do eské republiky. Pi tom štbetání obou dvat jsme ani nepostehli, e David ji stojí obleený u dveí. Byl nejvyšší as odjet do té slíbené restaurace.

Jednopatrová budova, stojící u okresní silnice, která byla soubná s expreskou sever – jih, mla v pízemí zaízenou pknou restauraci. V pate bydlela rodina majitele. Parkovišt bylo vyzdobeno nkolika evropskými vlajkami, jim vévodily eská a slovenská. Nad vchodem byly na fasád namalované dv krojované osoby. Mu v typickém eském a ena ve slovenském kroji. Nápisy a svtelné reklamy do okolí oznamovaly, e se zde podávají nám tolik známá jídla: Peená kachna, vepová peen a ovocné knedlíky.

Kdy jsme vstoupili, hned jsme se s Danou na sebe mlky podívali a urit nám hlavou probhly stejné myšlenky: “Tomuhle se íká eská hospoda! Ne ta špinavá špeluka, kterou jsme navštívili v msteku Hillsboroo.” První místnost, pedlená zástnou, byla vybavena barovým pultem – co je v amerických restauracích nezbytné pro hosty, kteí ekají na uvolnní míst u stolu, a v druhé, vtší ásti bylo sedm tymístných stol. Zadní místnost, urená nekuákm, mla stejnou kapacitu. Na stnách, obloených devem, byla bohatá výzdoba. Obrazy Prahy, Bratislavy a jiných mst z ech i Slovenska, run vyezávaný znak eskoslovenska, nkolik valašek, dbánky, keramika a loutky panenek v eských a slovenských krojích. Na zástn, oddlující jídelní prostor od baru, pak bylo nkolik malých vlajeek evropských stát, a jak jsme se pozdji od majitele dozvdli, byly zde zastoupeny pouze ty státy, jejich bývalí píslušníci byli pravidelnými strávníky v této restauraci.

Davida, který zde byl ji “stálým” hostem, spolen s námi pivítal sám majitel. Jeho rodná slovenština – pocházel od Bratislavy, postrádala jakýkoliv anglický pízvuk. Nikdy bych nevil, e u zde ije skoro deset let. Kdy jsme se najedli, pisedl si k našemu stolu a více ne hodinu si s námi povídal. Dlouho nemohl pochopit, kdo z nás je Amerian a který pijel jenom na návštvu, kdy všichni mluvíme esky a David ješt obas “sklouzl” i do slovenštiny.

Ani bychom chtli njak pochlebovat, museli jsme stále jenom chválit a chválit. Kuchy byla vynikající. Kadý jsme si objednali nco jiného – Dana slepici napaprice, David kachnu s knedlíkem a se zelím, já vepovou peeni a Dana, která se stále vyhýbala masu, si dala smaené rybí filé. Knedlíky jak od babiky, omáka jak od maminky, zelí správn zahuštné a ochucené, maso jako dortík…, prost nemlo to chybu. K tomu pak lahvová dvanáctka, bu Staropramen, nebo Velkopopovické.

 
 
“Kdo ti vaí? Jak jsi tady dlouho? Jak ti jde kšeft s eskou kuchyní? Jak chutnají Amerianm knedlíky?” Otázky se na nj jen hrnuly a on nám trpliv a rád vyprávl. “Jsme tady s manelkou, je té ze Slovenska a máme desetiletou dceru. Zaal jsem v Americe zedniit a ped tymi roky jsem koupil tuto hospodu. Poítám, e za tyi roky ji splatím, prodám a postavím vtší. Kšefty mám veliké a nkdy mi nestaí ani místa pro tolik zájemc. Chodí sem hodn Evropané, hlavn Poláci, Maai a Nmci, ale chodí i hodn rodilých Amerian. A do „psích balík“ nedáváme ani tolik zbytky, protoe si vtšinou objednávají dv jídla a to druhé jim balíme dom. Nejvíce si odnášejí ovocné knedlíky sypané tvarohem nebo skoicovým cukrem.

Ameriané mívají problémy s jezením knedlík. Podívejte se tamhle k vedlejšímu stolu. On si ho nependá z pílohového talíku do omáky k masu, ale ulamuje ho a pikusuje jako chleba. No, a já si ješt v zimních msících pidlávám práci. Na dvoe kadý týden porazíme prase a dláme klasické zabíjakové hody a hlavn pravé domácí klobásky. Ptali jste se, kdo mi vaí? Zkoušel jsem to asi se temi Ameriany, ale pak jsem zjistil, e „amíka“ nenauíš naši kuchy, i kdyby byl vyhlášeným expertem. Te mám šikovného Slováka a stídáme se za plotnou spolen. V obsluze vládne manelka a pár místních dvat. Zde zase nemohu mít ádného domorodce, protoe vtšinou nezná poádn jazyk a hlavn mentalitu zdejších lidí.”

Byly to skoro vyerpávající odpovdi. A kdyby nemusel odejít do kuchyn, protoe se naplnila hospoda, jist bychom vyprávli ješt hodn dlouho. Dana slíbila, e se urit ješt zastaví, píst u s manelem. “A ten mluví také esky,” dodala ješt na rozlouenou.

Dti jsme doprovodili ješt k domovu, kde mlo dojít k mému rozlouení s Davidem a Danou. Ze sestry však vypadl návrh, který ji beztak dlouho nosila v hlav. “Ješt se nelute, já volala Pavla a on mi potvrdil, e ten poslední týden, co zde bude Honza, pijedou s Mary, a a budou odjídt, pojedeme s nima, a udláme si zde u vás poslední rozluovací veírek. Souhlasíte? Dobrá, te je to O.K.”. Pak jsme se u vydali se sestrou na cestu nám ji tak známou – Kenosha – New Glarus.

Pokraování píšt…

 
Text: Jan Kurka
Ilustrace: Aleš Böhm
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
 
 Datum
Jmno
Tma