Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Zlata,
ztra Andrea.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíku v Americe (23)

Mj syn pije kokalu a já pivo…

Ješt ráno ped odjezdem se m sestra pokusila naposledy pesvdit, abychom jeli autem. Po expresce by nám cesta trvala tak pl hodinky. Já však touil svézt se vlakem. Podporu jsem získal i v Davidovi, který dobe vdl, jaké tam jsou problémy s parkováním, a pitom vlakové nádraí leí pímo v centru, pod nejvyššími mrakodrapy. Bylo tedy rozhodnuto a mohli jsme vyrazit. Chybika se vloudila. Na nádraí jsme zjistili, e se David špatn díval a odjezd vlaku byl u v pt a další jede v pl osmé. Ješt dobe, e Dana mla dobrý nápad jak strávit as ekáním nadalší spoj.

“Navrhuji snídani v „mekái“, co vy na to, pánové?” Nebyly námitky. Vbec si nedovedu pedstavit zstat zde, v této budov, kterou nazývali nádraím. Pízemní budova, asi ptkrát šest metr, s devným pístavkem, který neml obvodové zdivo a slouil k úkrytu ped nepohodou. Nádraní budova byla zdná, oprýskaná a znateln nkolik let neudrovaná. Jedny dvee vedly do kanceláe výpravího. Na nich visel masivní etz s velikým zámkem, znan zarezlým, co vypovídalo o tom, kdy zde nkdo naposledy pracoval. Druhé dvee vedly do neho, emu se íkalo ekárna. Špinavá stará prkenná podlaha, dv oprýskané idle a vlivem prachu neprhledná okna. Na zdi se vyjímala krásná barevná fotografie, která dokumentovala ivot na tomto nádraí asi tak ped dvaceti lety. Podle té fotky bych ekl, e dráha v té dob jen kvetla.

Snídaový lístek v Mc Donalds je jiný ne bný denní. Z hamburger nabízejí pouze jeden druh. Dana nás pohostila míchanými vejci, sladkou houskou, lívaneky s demem a kakaem. A protoe jsme museli za jídlem skoro patnáct minut autem, vyšlo nám to jen tak tak, aby nám neujel další vlak. Mohutné monstrum vlakové spolenosti AMTRAK, které nkolikanásobn pevyšovalo nádraní budovu, se pi vjídní do nástupišt ohlašovalo píjemným cinkáním zvonu. Vlastn stejn jako kdysi dávno, jen s tím rozdílem, e jej díve run ovládal ušmudlaný “mašinfíra” a dnes jej ta mohutná dieselová lokomotiva vyluzovala elektronicky. Vagony s lokomotivou vytváely jednotný celek a díky své mohutnosti mly okna umístna nezvykle vysoko. Co se asi skrývalo v prostoru mezi podlahou a kolejištm, kdy tento byl ladn celý kapotován? Z kadých dveí po zastavení vlaku vystoupil prvodí a na nástupišt poloil ped schdky malou stoliku. Slouila pro cestující jako první nášlapný stupe, neb vlastní schodišt do vagonu bylo dost vysoko. Vlastn stejn vysoko jako u nás, ale zde by mli starší lidé s nastupovámím potíe (jako u nás), a to si spolenost nemohla dovolit.

Dvee se automaticky zavely a tém nepozorovan se souprava za neustálého vyzvánní rozjela. Interiér byl ešen jako v letadle. Dvojice sedadel podél oken, kadé samostatn sklopné, s malým vyklápcím stolekem, který byl zbudován v opradle ped tebou. V pihrádce pro kadého cestujícího byl k dispozici návod jak opustit tyto prostory v pípad havárie. Postrádal jsem u jenom sáek na zvracení a pvabnou stevardku s oberstvením. Místo ní se objevil prvodí a “zkasíroval” Danu o neuvitelnou ástku za ti zpátení jízdenky. Sto pt dolar. Nebylo tké si spoítat, e bychom za tyto peníze mohli takovýchto výlet do Chicaga autem poídit nejmén osm.

“Moc se omlouvám, vbec jsem vbec netušil, e tento druh cestování je tak drahý. Promi mi to.”
“Nech toho, brácho. Já jsem nad tím u pemýšlela vera, ale kdy jsem si uvdomila, e bychom platili hodn penz za parkování, a protoe do centra jsou stále zácpy, pak bychom nechali auto jist nkde na okraji a pouili taxíka, tak si myslím, e to vyjde asi na stejno.”

Mli jsme ped sebou asi hodinku cesty. Krajina m nikterak nezaujala a já jsem se zaal procházet vlakem a vše si prohlíet. V zadní ásti vagonu byl njaký výtah, dvee od toalet byly dokoán otevené a prchozí dvee mezi vagony nešly zavít run. Ty ovládala fotobuka. A Dana opt musela vysvtlovat: “To sis ješt nevšiml, e se dvee u záchodu nezavírají? To je zvyk ve Státech, a pece jsem ti u íkala i doma – kdy opustíš záchod, nech vdy oteveno. Jsou-li otevené, je všem jasné, e je tam volno. Na istotu se zde dbá, jist sis všiml. Nikdy není cítit ádný zápach. Ten výtah slouí pro invalidy s vozíky. Jídlo se tu nepodává a nikde daleko necourej, a se nám neztratíš.”

Pestoe je jízdné tak drahé, jezdí vlakem pomrn dost lidí. Jeden dvod jsou jist problémy se zaparkováním, druhý, pro ty co cestují ze vzdálenjších míst, bude únava z cesty autem a ten tetí, to jsem vidl ped sebou. Ve vlaku se dá pracovat. Sedla zde ena, na stolek ped sebou si vyndala poíta, zástrku pro pívod proudu zastrila do zásuvky pod sedakou a makala a do Chicaga.
“Strejdo. Chci ti nco povídat. Chicago je hlavní msto státu Illinois a má asi osm milion lidí. Budeme se dívat na nejvtší dm a pojedeme výtahem a nahoru. Pak bych tob ukázal krásné moské muzeum. Pjdeme se podívat po mst a ve ti hodiny jedeme zase dom. Bude to dobrý?”
“Bude to pímo super. U se moc tším.”
“Budeš tady vidt veliké akvárium a moské muzeum. Já tam byl dvakrát. Mají tam delfíny a raloky. Bude se to tob líbit.” Postupn líil své záitky z poslední návštvy Chicaga a byla na nm vidt radost z toho, e se me pochlubit v USA ním lepším, ne je msteko Kenosha.
“Na tak malém kousku zem nemáme tolik krásy jako máte v esku a na Slovensku. Máme zase jiné vci, také moc hezké, jaké nejsou jinde na svt. Máme je ale po celé zemi, a to ty nestaíš uvidt.”

Cesta nám píjemn utíkala. Místním rozhlasem všem cestujícím prvodí ohlásil, e vjídíme do Chicaga. Pohled z okna tomu zdaleka nenasvdoval, a pesto pi pozorném zaostení se mi podailo v šedivém oparu v dáli spatit obrysy mrakodrap. Bylo zde zataeno a pršelo. Bhem pár minut se vlak proplétal mezi tmi výškovými domy jako v Praze tramvaj ulicemi. Skuten míil do samého centra, kde zaal pomalu zajídt do jeho útrob. ekl bych, e na vteinu pesn v pl deváté zastavil a otevely se dvee. Pojízdným schodištm jsme vyjeli pímo ped jednou z nejstarších a nejvtších bank v Chicagu. Po ujití asi dv st metr jsme stanuli ped nejvyšší budovou svta – SEARS TOWER SKYDECK. Pišla chvíle, abych Davida poádal o pár informací.
“No, Honza, ten mí celý 1.7 feet. Poítej rychle… jo, to je tedy 520 metr. My pojedeme nahoru, kde je vyhlídka pro diváky, do výšky 443 metr. Výtahem to trvá pesn šedesát vtein. Ješt já ti musím íci, e ho stavlo asi 1600 lidí a zaali v roce 1973 a konec byla asi za ti roky.”

 

Mezitím pestávalo pršet a všichni jsme doufali, e se poasí ješt vybere, abychom vidli co nejdále. Je-li jasno, jak íkal David, je viditelnost deset mil (asi sedmnáct kilometr). Po zakoupení vstupenek se skupina asi padesáti návštvník odebrala do velkého pedsálí, kde uprosted na ploše dvaceti tvereních metr byla maketa celého Chicaga. Zde si ti, co umli anglicky, vyslechli zejm zajímavý výklad a pak jsme byli pozváni do sousední místnosti, do kinosálu. Patnáctiminutový film všem piblíil tento skvost Spojených stát. Obdobn u o nm mluvila Dana, ne jsme se vydali na tento výlet. Msto bylo zaloeno ped 110 roky na bainatém pobeí Michiganského jezera a má být nejlépe architektonicky ešeným mstem v USA. Po promítnutí filmu nás stevardka ve dvou skupinkách odvezla rychlovýtahem (za devadesát vtein) do vyhlídkového patra.

První, co jsem uvidl, bylo sluníko. Všichni jsme mli obrovskou radost, e bhem té titvrthodinky, kterou jsme strávili v nitru budovy, se poasí umoudilo a nám se naskytl úchvatný výhled. Vyhlídkový prostor tvoilo vlastn celé patro v té nesmírné výšce, pochopiteln od podlahy a ke stropu prosklené, a kadá strana místnosti smovala k jedné svtové stran. Ten plhodinový záitek, kdy pod nohama jsme sledovali osmimilionové “mraveništ”, kdy bhem jedné minuty se ty masy betonu, široké bulváry, rozlehlé parky a vše, co se na zemi pohybuje, promní v malé makety. Ten záitek je nepopsatelný. Na ulici jsem ješt chvíli s úctou vzhlíel k vrcholu tohoto pomníku lidského umu.

“Tak u poj. Budeme chodit po mst a meš se na ten domeek dívat z rzných míst Chicaga. Uvidíš, e je na nj hezký pohled i z dálky.”

“Maminka, tamhle je stanice trolejbusu. Poj, svezeme se nyní k moskému akvariu.” A jak jsem vzáptí zjistil, byl to od Davida dobrý nápad. Pšky bychom tam šli nejmén hodinu. emu jsem se však podivoval, bylo takové divné vozítko, kterému tady íkali trolejbus. Karoserie byla konstrukn pesnou kopií staré tramvaje. Mlo to kola s pneumatikami, ádné koleje, ádné kladky a nad tím nebyla ádná trolej. I interiér odpovídal tramvajovému vozu, i kdy idi sedl za volantem. A kdy nastartoval, bylo teprve potom všem “vyvalencm” jasné, e se jedná o autobus. Za zaplacené jízdné jsi se mohl vozit celý den. Jezdilo jich nkolik po okruní trase se zastávkami u rzných zajímavostí a cestující mohl na kterékoliv zastávce vystoupit, v jakýkoliv as optnastoupit a pokraovat v další jízd. Cestování bylo doprovázeno výkladem od prvodce, a i kdy cestující se na zastávkách prbn ve voze stídali, nikdo z nich nebyl ve výkladu o nic ošizen. Vyprávní o zajímavostech Chicaga bylo rozdleno do tolika díl, kolik bylo zastávek, a kadý díl se v daném úseku stále dokola opakoval. Pochopiteln e jsme této nabídky pln vyuili a po skoro tyhodinové prohlídce akvária jsme pokraovali “trolejbusem” v okruní jízd.

Nápis SHEDD AQUARIUM byl na budov, která z venku vypadala jako obrovské divadlo s mohutným mramorovým schodištm k vstupním dveím. Muzeum bylo postaveno na samém pobeí Michiganského jezera, v rozlehlém parku asi pt kilometr od centra. Rozsáhlost této stavby se dala posoudit teprve uvnit. U ve vstupní hale bylo obrovské akvárium, spíš takový sklenný tubus o prmru patnácti metr, zapuštný deset metr pod úrove podlahy a stejnou výškou se tyící ke kopuli stropu. Naaranované skalní útesy a moská kvtena vyvolávaly u kadého, kdo se postavil do
tsné blízkosti, dojem, e se ocitl na moském dn. Bylo zde šest velikých ralok a veliké mnoství dalších ryb – malých i velikých.

“Strejdo, poj se podívat, jak je ti ti potápi krmí. Krmí je zde nkolikrát denn, aby nenapadali ostatní ryby.” Vydreli bychom se na toto “divadlo” koukat hodn dlouho, ale David nás popohánl do delfinária, kde mlo zaít pedstavení cviených delfín. Ocitli jsme se v další mohutné budov, její zadní prosklená stna v podstat oddlovala sladkovodní Michiganské jezero od umlého moského akvária. Tribuny pro diváky nad touto umlou nádrí byly na skalnatém výstupku, který byl obrostlý mechem a osázený jehlinatými stromy. Místy zde protékaly pramenící potky a byl slyšet zpv ptactva. Kdyby m Dana neupozornila, jist bych tím krásným kusem pírody prošel bez njakého zvláštního zaujetí.
“Bráško, podívej na toho ptáka, co tamhle zpívá, jak otevírá pi tom krásn zobáek, ale na kídlech má pavuiny. To víš, e je umlý. Všechno jsou zde pouze napodobeniny.”

Te teprve jsem se zaal zajímat o pírodní krásy. Skály byly vytvarovány z betonu, polepené mechovým a lišejníkovým kobercem. Ze všech tch jakoby ivých strom byly nejhezí mohutné borovice, propracované do kadého detailu. Umlá korýtka potk plnily vodovodní kohoutky a pod kadým ptákem byl v tráv zamaskován reproduktor. Pedstavení cviených delfín m nezaujalo tolik jako to, co jsem uvidl, kdy jsme sestoupili do podzemí. Malé umlé moe, kde bylo skoro 3,5 milion litr vody a mlo hloubku dvanáct metr, bylo v suterénních prostorách prosklené. Kdy jsme tímto podzemím procházeli, mohli jsme ješt lépe vychutnat tentokrát jen skotaící delfíny. Po pedstavení a prohlídce suterénu jsme se vrátili zpt do hlavní budovy. Zde nás ekala ješt více jak hodinová prohlídka akvárii s rznými moskými ivoichy snad z celého svta. Byli zde zástupci z Pacifiku u Jiní i Severní Ameriky, z Karibského moe, Indického oceánu, z moí kolem Asie, Afriky a z australských vod. Do vstupní haly, kde bylo umístno akvárium se raloky, ústilo šest velkých chodeb, z nich v kadé bylo nkde patnáct, nkde i dvacet prosklených nádrí. Kadá byla o velikosti asi tak pt krát tyi a vysoká pes ti metry. Zkrátka vtší ne náš obývací pokoj.

Ne jsem odcestoval do USA, astokrát jsem slyšel od svých známých. “Poítej s tím, e je to veliká zem a všechno tam je obrovské.” Mli pravdu, ale protoe zde nikdy nebyli, nemohli si ani ve snu pedstavit, co se pod tím slovem “obrovské” skrývá. Mnoho vcí, s kterými jsem se za svého pobytu setkal, nkolikanásobn pedily mé pedstavy o velikostech. Ameriané si skuten potrpí na to, aby vše, co vytvoí, je reprezentovalo ve svt jako nejvtší, nejmohutnjší. A kdy u ne ve svt, urit alespo u nich doma.

“Honzo, nestj poád!… A pospšme si. Musíme ješt na autobus,chceme se nkde naobdvat a do odjezdu vlaku nám zbývá nco pes hodinku,” perušila sestra mé rozjímání u moských koník, z nich nkteí se chystali rodit (“thotného kon” – to jsem ješt nevidl.) Obd se bohuel nekonal. Cestou ke stanici autobusu mi chtla sestra s Davidem udlat radost a koupili ve speciálním stánku krásn kroucené preclíky. Vypadaly nádhern, a se sliny sbíhaly. Po zakousnutí jsem zjistil, e se jedná o obyejnou “mkkou buchtu”, kterou jsem cestou rozdrobil ptákm. Po chvilce ekání jsme sedli opt v “trolejbusu” a doprovázeni odborným výkladem pokraovali v okruní cest. Bohuel cestou k akváriu jsme absolvovali pouze její tetinu, a tak zbývající ást projíky mstem nám zaplnila veškerý zbylý as ped odjezdem. Vyprávní prvodce o rzných zajímavostech bylo jist velmi poutavé – já mu však nerozuml. Ml jsem z toho jen hezkou podívanou. Sestiku bych se neodváil rušit ádostí o peklad, protoe byla tak zaujata výkladem, e ani nepostehla, kdy jsme s Davidem vystoupili. Museli jsme ji “vytáhnout” na ulici, aby nezaala absolvovat druhé kolo.

Ve ti jsme vyrazili vlakem smr Kenosha. Ve tyi jsme stáli na peron toho ošklivého nádraíka. Ješt jsme na chvíli zajeli k Davidovi a pak se vydali dom. Naštstí má Dana ráda dobré jídlo, a tak u první restaurace m pozvala na dobrou rybu. Pišlo naše první oddechnutí po tom dnešním nabitém dnu. Oba jsme ho dkladn vychutnávali a skoro zapomnli, e máme ped sebou ješt dalekou cestu. Vrátili jsme se dom a pozd v noci. Ml jsem dnes opt pekrásný výlet.

Za dva msíce výuky americké kuchyn jsem byl nejen platným lenem kuchaského kolektivu, ale ml nasbíráno velké mnoství recept, o kterých jsem se domníval, e je budu moci uplatnit ve svém zamstnání. V této dob jsem il skuten pedstavou, e a se vrátím dom, budu moci svému zamstnavateli nabídnout širokou paletu amerických jídel, která výrazn zlepší jeho msíní obraty. Hlavn ve spolupráci se svou sestrou jsem se zamoval na jídla, která u nás nebyla známá a jist by pilákala velké mnoství Amerian pechodn ijících v Praze. Jednalo se hlavn o jídla, která v restauraci patila mezi oblíbená, jejich recepty jsem získal od všech mých spolupracovník. Nejvíce mi jich poskytl sám šéfkucha Mike a speciality jsem pevzal od Juliny. Mnoho jídel, která byla pvodem ze Švýcar, ale mla ji píchu Ameriky, m nauil David a svou “troškou do mlýna” pispl nkolika zajímavostmi benjamínek Jou. Mnohé z nich jsem si za Daniny asistence doma nkolikrát vyzkoušel, abych mohl jejich pedvedení provést na profesionální úrovni. Patily sem zejména okoládové sušenky (Chocolate chip cookies), tvarohový dort (Cheesecake), sýrová pomazánka (Chesse cream), hotelové houstiky (Bread for New Glarus Hotel) a mnoho dalších píloh, salát, úprav mas a rzné druhy teplých toast. Škoda e do dnešního dne, kdy své vzpomínky penáším na papír, jsem nemohl tyto mé poznatky nikomu pedat. Nkolikamsíní úsilí sehnat si práci ve svém oboru s nulovým výsledkem a stále stejnou odpovdí “bohuel, je-li vám víc ne tyicet, nemáme zájem” m pinutilo hledat si pak jakékoliv zamstnání pro zabezpeení rodiny.

Vrame se však zpt do reálu, k dalším záitkm v poslední tetin mého pobytu.

Bylo slunené íjnové ráno a s Danou jsme se pipravovali na naši druhou návštvu školy. Tentokrát jsme se s editelem pouze pozdravili a vstoupili do tvrté tídy. Lavice byly vyklizené a idle uspoádány do ad jako v kin. Na stupínku bylo pro m pipraveno “horké keslo” a asi padesát ák z obou tvrtých tíd se svými uitelkami napjat ekalo jakoby na njaké šou. ádné se nekonalo. Probhla jen krásná a neformální rozprava, která pinesla vzájemné poznání. Dotazy dtí, ale i uitelek byly zpoátku ostýchavé. Po deseti minutách jsem si zaal pipadat jako tvor, který sestoupil z jiné planety. Po pl hodin, kdy si m “oukali”, se mé vyprávní zmnilo spíš na výuku djepisu a zempisu o mé vlasti.

“Oblékáme se jako vy. Podívejte se na m! Vše, co mám na sob, jsem si koupil doma. Jíme toté co lidé v Americe. Mám rád brambory a maso. Také zeleninu a mj syn pije coca colu a já pivo… U nás chovají lidé prasata, kraviky, slepice, králíky, máme také koky a psy. Je to stejné jako tady.” V mé odpovdi m sestra ješt doplnila: “Jsou v echách stejná zvíátka jako tady, ale jinak mluví. Kdopak ví, jak dlá teba kravika? A kdo mi pedvede kohoutka, kdo umí napodobit prasátko?” Dti se pedhánly v buení, kokrhání, kvikání a má sestra v jiných citoslovcích a s jinou intonací dokonale pedvádla, jak za mladých let se nauila tato zvíátka napodobovat. Musím piznat, e by m nenapadlo, e napodobování hlas zvíat tmito áky se opravdu bude lišit od zvuk, které jsou bné u nás. To zase dobe vdla Dana a mohla tím svou odpov uzavít slovy: “Máme u nás stejná zvíátka, jak vám mj bratr íkal, ale s americkými by se vbec nedomluvila.”

Pootevená ústa a pekvapivé výrazy tch prck m tolik nevyvedly z míry jako nechápavý výraz uitelek. Vysvtlil jsem jim, e u nás u z píjmení je patrné, zda se jedná o mue nebo o enu, na tabuli jsem namaloval naši vlajku, nakreslil obrys státu Wisconsin s hlavním mstem Madison a vedle eskou republiku s Prahou. Dlouho jsem musel vyprávt o naší škole a jak dti tráví svj volný as. Zajímaly se o školní prázdniny a o vánoní svátky. Litovaly, e v Americe nechodí Mikuláš a jsou tím ošizeny o další nadílku. Velice se jim však líbilo, e dti u nás najdou vánoní stromek s dárky v pokoji a na Štdrý den veer. Moná e by zase u nás dti byly nadšeny z dárk, které bhem prosince postupn pibývají pod ji dávno postaveným stromkem. Udret však dtskou zvdavost nkolik týdn do jejich rozbalení, to musí být na nervy jak pro rodie, tak i pro jejich potomky.

Hodinka povolená editelem školy rychle utekla. Na závr jsem od obou uitelek obdrel obálky, kde v kadé byly dopisy z té které tídy od jednotlivých ák. Byly ureny vlastn neznámým adresátm, dtem v naší republice, aby se mohly zdokonalovat v anglitin a navázat pátelské vztahy. Svj slib, e je pedám, jsem splnil, a navíc ve škole, kam chodí mj syn, jsem udlal besedu pro áky a uitele a zde zase vyprávl o cestách po Wisconsinu a dtech v New Glarus.

Pan editel nás ji oekával na dvanáctiletce a museli jsme honem do auta, abychom popojeli necelých sto metr k další budov školy, kde dti pokraují v povinné školní docházce do osmnácti let.

Dana zastavila na velkém parkovišti, jeho prostor byl rozdlen na ti ásti. Ta malá byla urena pro zamstnance školy, zbývající pro áky a asi na dvaceti tvereních metrech bylo pár stojan pro kola. Vstoupili jsme do haly, opt pízemní budovy, v okamiku, kdy byla velká pestávka. Zde se nás ujal pan editel a obdobným zpsobem jako v základní škole nás s odborným výkladem zaal provádt celou budovou.

“Tato vstupní hala je vlastn jídelnou. Te o pestávce si dti mohou koupit z kadodenní nabídky svainu a sníst ji zde u stolu.Nejdíve se podíváme do spoleenského sálu.” Vstoupil jsme spojovacími dvemi z jídelny do velkého divadla s kapacitou asi tak ti sta míst. Za oponou velkého jevišt bylo i promítací plátno.
“Zde,” a ukázal na nenápadný vypína, “ovládáme otevení dlicí stny mezi jídelnou a tímto sálem. Pi njakých veejných vystoupeních pak meme zdvojnásobit místa. Odsunutím této padesát metr dlouhé stny získáme spolu s jídelnou místa pro tisíc divák.” Vystoupili jsme na jevišt, kde v zadní ásti spojovacími dvemi nás pan editel zavedl do hudební tídy. Ocitli jsme se ve velikém sále. Podél stn byly samé pihrádky rzných velikostí a v nich umístny všechny moné hudební nástroje. Na dlouhých tyích u zadní stny mli áci povšeny úbory školní kapely. V jedné ásti místnosti cviila skupinka asi deseti ák njaký pochod. Ostatní idle a notové stojany byly uspoádány do nepravidelných uskupení, pro pt a deset hudebník.
“Zde jsou hodiny hudební výchovy a secviuje se hlavn naše školní tleso. V pípad pedstavení mohou odtud vycházet pímo na jevišt. A te si prohlídneme zaízení budovy.”

Na dvoe nám ukázal velké agregáty na klimatizaci celé školy a ve zvýšeném pízemí pak náhradní zdroj pro výrobu elektrického proudu. Pi zpátení cest jsme prošli tlocvinou s kapacitou pro tisíc sedících divák (opt s elektrickým ovládáním rozloení hledišt) a bylo ji po pestávce. Na chodbách byl klid, kdy jsme se vydali na prohlídku tíd a jejich vybavení. Hlavní chodba, potaená kobercem, byla opt do písmene “O”. Vnitní prostory budovy, z pohledu této chodby, byly ureny pro rzné zájmové innosti. Bylo zde televizní studio, temné komory, poítaové centrum a velká knihovna. Mezi chodbou a obvodovými stnami školní budovy byly rozmístny tídy, sborovna, lékaská ordinace, školní kuchyn a kanceláe. Vstupní dvee do tíd se od ostatních lišily opt tím typickým prhledovým okénkem. Na chodbách z malých fontánek neustále tryskala pitná voda. Kdy jsme na chodb v dob, kdy u dávno bela výuka, narazili na dva asi sedmnáctileté studenty, z nich jeden sedl zády opený o stnu a druhý leel se zrakem upeným ke stropu, zstal jsem pekvapením stát. editel je mezitím minul, ani by se njak pozdravili nebo na sebe pohlédli.

“Dano, zeptej se ho, co to znamená? On je nevidí?” Akoliv jsem na Danu skoro kiel, editel to neregistroval a u u chtl brát za kliku od šesté tídy, kam se chystal nás zavést.
“Toho si nevšímejte. Ti u letos budou konit a asi mají všechno hotové. S tmi tady u moc nehneme.” A vešel do tídy, kde probíhala výuka matematiky. Stoupli jsme si vedle katedry za paní uitelku. U tabule byl ák a na njakém grafu vysvtloval svoji domácí úlohu. Po pednesu poádala uitelka tídu o zhodnocení jeho práce, co se jim líbilo a s ím popípad nesouhlasí. Spoluáci jej s plnou
zodpovdností ohodnotili. Závrem vyslovila své stanovisko paní uitelka. Pak se zapojil do debaty té pan editel: 
“ekl jsi, e ten sloupec vpravo je o 45% vyšší. Jak jsi ta procenta vypoítal?” “Pece jednoduše. Na kalkulace,” odvtil ák.
“Te si pedstav, e nemáš kalkulaku a jak mi to vysvtlíš?” Tuto otázku asi neml pokládat. Nejen e tento , ale vbec ádný ák v této tíd nevdl, jak vypoítat “run” procentní podíl. Vlastn pihlásil se jeden, e je to pomocí zlomku, ale nevdl, jaké íslo do itatele a jaké do jmenovatele. Celou situaci se snaila zachránit uitelka se slovy: “To oni neznají z páté tídy, kde se zlomky mli u nauit.”

Asi by se nejradji hanbou nkam propadl. Uitelka z páté tídy, která také patí v základní škole do kolektivu jeho zamstnanc, nenauila tyto dti základm procentního poítání.

Pokraování píšt…

 
Text: Jan Kurka
Ilustrace: Aleš Böhm
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
 
 Datum
Jmno
Tma