Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Darina,
ztra Berta.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

BULVÁR ZTRACENÝCH ILUZÍ /13

ÚKLADY PROTI PÍROD
 
Nebude asi lepší úvod k této kapitole ne citát z díla švédského lékae a spisovatele Axela Muntheho, (1857-1949),  a to z Knihy o ivot a smrti:  „Bohové prodávají všechno lacino, ekl starý básník. Ml dodat, e nejlepší zboí prodávají nejlacinji. Vše co skuten potebujeme, lze koupit za nepatrný peníz, jen zbytené vci jsou za vysoké ceny. Vše, co je skuten krásné, se vbec neprodává, je to dar nesmrtelných boh. Je nám dovoleno hledti na východ a západ slunce, na oblaka plující po obloze, na lesy a pole, na nádherné moe, ani platíme jediný halé. Ptáci nám zpívají zadarmo, zadarmo si trháme u cesty divoké kvtiny. Do hvzdami osvtlené sín noci neplatíme vstupné…“

A vskutku, nikdo ješt nezaplatil ani halé za pramenitou vodu studánky, za dýchání istého vzduchu v nepoškozené pírod, za trhání borvek i za sbírání hub. Jenome my, „species humana, jsme trochu podivní tvorové, s ješt obskurnjšími poty. Pipojujeme své cenovky k vcem, na n jsme dlouho stádali, kvli nim jsme se museli dlouho uskrovovat, a stádat své vydené finance. V tomto smyslu pro nás nemá cenu strom u cesty, protoe tch jsou tu miliony a ádný z nich nás nic nestál. A voda? Do té, jak jsme zvyklí, vypustíme vyloené jedy, svj odpad, nebo voda, jak jsme si všimli, všechno rozmlní, odnese a hladina moí se zave – za vyhozenými vraky, za plasty, jich má být v polovin našeho prvního století (2050) více ne ryb.

Ovšem všeho do asu – se zaátkem tetího tisíciletí shledáváme, e se naše hierarchie hodnot zaíná stetávat s neúprosnou realitou pírody. Tudí i za to, co bylo donedávna zdarma, za istý vzduch, za vodu, platíme. Toté se týká lesních plod i hub, protoe i lesy mají své majitele, práv tak jako zdroje pitné vody. Tak muselo uplynout tisíciletí, ne jsme poznali, e i voda, nedotená píroda a její plody mají svou cenu.

Píklad lidí na okraji velkých pouští, které rodí další poušt, nás nechával lhostejnými, dokud jsme jejich starosti nepocítili i my, zejména v parných letních dnech. Voda nám ukázala své behy, konené hranice  a limity zdroj. Pitom ekonomika, která dlouho ignorovala tyto skutenosti není sama s to se vypoádat s krizí, je je akutním doprovodem veškerých úklad, které jsme nastraili kdysi pírod. Zkrátka chovali jsme se k pírodním zdrojm  jako k bezpracn získanému ddictví.

Všimnme si obludné  zvrácenosti lidských postoj k pírod, a pochybné logiky lidského rozumu. Nejsme s to rozpoznat skutené hodnoty díve, ne ten i onen zdroj pevedeme do formulí a vzorc potáského rozumu.  Píroda sama, svými pohromami se tak vnutila  ekonomickému nazírání, které reagovalo nikoli nápravou, ale vysokým finanním ocenním zbytku zmínného ddictví. Copak je to náhoda, e se ze všech dar, skrytých poklad zemkoule, stalo nejcennjším artiklem zrovna zlato?

Zkrátka jsme planetou darmorout, ítajících bezmála osm miliard lidských duší a osud. Nieho si neváíme, se vším zacházíme, jako by šlo o objekty na jedno pouití. Tak se vezeme na luxusním plavidle cestou do neznáma a neuvdomujeme si, e tu nic nebylo vytvoeno náhodou. Máme ideální velikost planety, letíme vesmírem na ideální dráze kolem stedu galaxie, se skvle nastaveným slunením kotouem – kdyby bylo slunce o málo vtší, ji by vyhoelo dív ne by zde vbec vznikl ivot. Všechny fyzikální konstanty jsou nastaveny tak perfektn, e se všechny procesy odehrávají s takovou pesností, jako soustrojí nároného hodinového stroje. Nebylo tudí divu, e se sice astronomové dlouho peli, (co jsou nekonené debaty), jsme-li ve vesmíru jediní, kdo jsme byli obdaeni tolika dary najednou, anebo tu jsou i jiní kandidáti, kteí pobrali stejnou nadílku jako my. Druhá varianta je pravdpodobnjší, protoe jsme dospli k prahu, na nm shledáváme, e tu máme nikoli jenom náš vesmír s 
Nicmén musíme fandit stoupencm neuvitelného zázraku, jemu íkáme Zem. Vznik ivota by byl jednoduše nepedstavitelný. Neseme tudí odpovdnost nejen za sebe, ale i za ostatní pozemšany, jejich poet nezadriteln narstá. Tušíme, aspo my, osvícenjší, e i jeden kadý z nás má svj individuální program, pro jednu jedinou sluební cestu, která nekoní smrtí. A všichni bychom si tak i onak mli poínat, jako by se vznik ivota odehrál jen jedinkrát a zrovna v našem prostoru. Potom si asi uvdomíme, e by s námi vyhynulo všechno lidstvo v nekonených dálavách vesmíru.

Pipomeme si ostatn neodpovdné hrátky s technickými objevy, které práv v posledních sto letech dosáhly takové úrovn, e si dokonce zahráváme s apokalyptickým koncem naší modré planety. Ji jsme si ekli, e nkteí autoi studií o ivot ve vesmíru došli k závru, e jsme jedinou planetou svého druhu – protoe všichni ostatní kandidáti dospli sice srovnatelné úrovn, ovšem zásluhou technických objev se pomátli, a zlikvidovali ivot na svých planetách. Díváme-li se vkol na  osazenstvo našeho vesmírného korábu, vtšinu z nás ani nenapadne, na jak riskantním plavidle jsme se narodili. Jsme v kterékoli chvíli schopni promnit luxusní lo v rezivjící vrak, který se bude ješt nkolik miliard let vznášet vesmírem, jako historické monstrum. Pro jiné civilizace, co si vtšinou ani neuvdomujeme, budeme jednoho dne objektem archeologických vykopávek, o nich se bude jinde psát, jako o dokladu obludné apokalyptické zkázy. Technika sama, v rukou nkolika nespolehlivých kapitán, pošuchujících se vzájemn na ídícím mstku nám nedává  skoro ádné záruky.

Tedy pospáváme za jízdy, ipernjší mezi námi dokonce taní na horní palub, ale i muzika je pipravena, pro kadý pípad zahrát v poslední chvíli, jako na Titaniku, dnes u legendární eskobratrskou píse: „Blí k tob, Boe, blí…“Se stejnou nevdností pijímáme i všechny dary, jich se nám dostalo na planet. Místo potšení ze záícího planetária ešíme problém vypouštní radioaktivního sviníku do kosmického prostoru, který je u dost zaneádný smutnými ostatky nosných raket, jimi jsme (ovšem bez vnitního pouení) zkoumali sousední tlesa. Nicmén dostalo se nám alespo podívané shry na vskutku modrou planetu, na ni se všichni vyerpaní przkumníci radostn vraceli.

Práv tak se nenecháváme okouzlit  ptaím pveckým sborem. Bodej – nemáme uprosted noci dost trplivosti, nemluv o tom, e v hluku bného dne tyto zpváky ani neslyšíme. Tito pvci, kteí se vydávají na zimu do teplejších krajin, jiní darebové cestou loví do sítí, aby si jimi zpestili svj u beztak  mnohobarevný jídelníek. Houstnoucí svtelná show na naší planet rovn  brání i tomu, abychom nahlédli na klenbu našeho planetária, toti na souhvzdí a Mlénou dráhu, táhnoucí se pes celou oblohu.

Co se týe poklad, které nacházíme na povrchu, vsázíme nejvíce, jak jsme se zmínili, na zlaté a diamantové doly, a  zdroje  nerost a paliv, drancujeme jako bychom nepoítali s dalšími generacemi – naše chtivost nezná mezí. O moi a o konených mezích vodních zdroj ji byla e.

Klimatologové se ovšem dohadují o takzvaném skleníkovém efektu – my jsme sice na ivot v zázraném skleníku planety zvyklí, dokonce si v nm libujeme. Díky skvlé smsici vodních par (tvoících dv tetiny této smsky) s dalšími chemickými pídavky se udruje na zemkouli prmrná teplota okolo 16 stup, které snášíme jako bychom ili v dobe klimatizovaném pokoji. Bez této „deky“ nad námi, bychom se ponoili toti do hlubokého a trvalého mrazu (mínus 18 stup), tedy hodnoty niší  o 34 stup. Co by neprosplo nejen nám, ale ani  zvíatm, o rostlinách ani nemluv. Bohuel jedna ze souástí této klimatizace, kysliník uhliitý, (co je zejména odpad ze spalování fosilních paliv), se zvýšil od zaátku prmyslové epochy o dv procenta. Nadále evidentn narstá. V uvedené smsici takzvaných „skleníkových plyn“ se ho nachází 25 procent, narušuje klimatizaci, psobí ohev planety, s následným  táním ledovc a vné snhové pokrývky. Toto  zvyšující se riziko  stále nebezpenji narstá. Není divu – nejvtší zneišovatelé, toti Spojené státy a ekonomický nástup íny nelze ubrzdit, a pidávají se i další kandidáti prmyslového rozvoje, Indie, Írán, Indonésie, i zem latinské Ameriky. Jestlie jsme ji jednou tmto koninám poskytli  pohled na svou rozeranost, nelze se divit, e po automobilech, našem luxusu touí i vzdálená chudina, která se  po dlouhém hladovní hodlá nasytit na bohatých stolech evropských konin.  e americký a evropský ivotní styl není reálný na celé planet, to víme samozejm ji dávno, avšak nikdo nemá dost sil, aby šlápl na brzdu této prudké a riskantní jízdy.  Sáhnout k tomuto kroku se ovšem nikdo neodváí, zejména ne politici i státníci. Nezbude, ne abychom dojeli na konenou se všemi dsledky.

Tedy se bude zvedat hladina oceán, nkteí klimatologové ji spoítali, kolik zemí bude postrádat znanou ást svého zaplaveného území. Tušíme, e to bude Holandsko, zem Dálného východu, a v Paíi  má vyuhovat z hladiny Atlantiku jen Eiffelova v. Podle ješt drastitjších prognóz by mlo moe posléze  zaplavit celou planetu. Co se klimatu týe, je ovšem pozoruhodné, e ji desetiletí studujeme podnebí, teplotu, atmosféru na jednotlivých planetách naší slunení soustavy, avšak o dlouhodobém vývoji klimatu na vlastní planet toho mnoho nevíme.

Podle jinak skvlého a souasného astrofyzika Stephena Hawkinga máme ped sebou ji jen jedno ešení v prbhu tohoto, teprve zaínajícího  tetí tisíciletí. Je prý na ase, abychom se bhem krátké doby pesthovali na jinou planetu… Kam, nemáme ovšem tušení – z dnešního stavu svých znalostí si sotva meme vyhledat nové sídlišt v naší slunení soustav. Zem je pro nás sice riskantní, ale jedinou spolehlivou kocábkou, která peje ivotu v naší podob.

Ovšem vše, co se odehrává na naší planet,  dostává nádech hororu. Poušt se rozmnoují o další  poušt, zplundrované zem se stí probudí k novému ivotu, a se stoupající teplotou se stanou rozsáhlé subtropické zem neobyvatelnými prostorami.  Co donutí miliony tamních chudák hledat místo na severní polokouli. Tudí dnešní migraní krize je jen malou pedehrou píštích djství.

Pitom je pozoruhodné, e v asech, kdy autor tchto statí psal svou knihu o Pandoin skíce, tedy objemný spis o krizi ivotního prostedí,   (roku 1970), byl pojem ekologie  ješt naprosto neznámým termínem. Co svdí o tom, jak se bhem jednoho jediného lidského ivota promnila podoba a míra starostí na jedné, jinak obdivuhodné planet. Zmínka o ivotním prostedí se v legislativ  Spojených stát objevila roku 1964 a tento pojem byl zpesnn teprve o osm let pozdji.

asem se toto pojetí oboru ješt rozšíilo, a nakonec (krom ekologie týkající se klimatu a ivotního prostedí vbec), vstoupila  do hry ješt ekologie sociální – toti nešvary v souití  obyvatel této planety. Pispl k tomu i prudký nárst obyvatel na Zemi. Kdy si vzpomeneme na dávné prognózy a odhady, nememe se ne pousmát. Tak první významný statistik britského Commonwealthu, Australan Georg Knibbs (1858-1929) rok ped svou smrtí, tedy na samém poátku minulého století shledal, e lidstvo nesnese ani jednoprocentní rst ron. lovk by se prý nebyl s to vyrovnat s obtíemi plynoucími z tohoto tempa. Jeho odhad, e by nás roku 2008 mohlo být 3,9 miliardy, se mu zdál „sotva moným“.  A úvaha, e by lidstvo v prvním století tetího tisíciletí (2089) dosáhlo 7,8 miliardy, mu pipadala prost neuvitelná. Ve skutenosti jsme  se k této cife dopracovali ji na samém poátku tetího tisíciletí, tedy roku 2015. V souasné chvíli naopak odhadujeme, e nás v pli  21. století bude bezmála 9 miliard (8,9)  a o sto let pozdji (2150) dokonce tém deset miliard (9,75).

Stejné hrozby nám odkázal britský pastor a ekonom Thomas Robert Malthus (1766-1834), který se stal souasn i filozofem nouze. Vydal toti roku 1798 svou Esej o principu populace; vycházel v ní z pomalého rstu prostedk obivy, které se zvedají lineárn aritmetickou adou. Na druhé stran se mnohem rychleji, geometrickou adou, zvedá populaní rst, který se  zvedá v posledních staletích do exponenciály, ne nepodobné kolmici, míící k nekonenu. Tomuto propotu a závrm eseje se tedy dostalo názvu malthusiánství. Malthus sám byl dlouho odsuzován jako nelida a tký pesimista – i kdy mu souasné problémy naší civilizace dávají svým zpsobem za pravdu.

I kdy nacházíme nové zdroje, technika vylepšuje svou povst, ve skutenosti zaínáme naráet na  limity. Jeden píklad za všechny: Spoteba masa vzrostla celosvtové za posledních 50 let ptinásobn, take se produkce zvyšovala rychleji ne poet lidských bytostí na naší zemkouli. Ve Spojených státech, zemi hamburger a párk v rohlíku jeden kadý konzument pojídá 124 kilogram masa ron. V mnohem poetnjší ín se toto chuové ladní zvedlo za poslední ti desítky let, ze ty na 54 kilogramy, a zvyšuje se dál, a celkový odhad svtového vývoje pedpokládá, e se poptávka po mase zvedne bhem píštích dvaceti let zase ptinásobn. Jak si dovedeme spoítat, zvýší se nejen klimatická zát,  ale také charakter zemdlství a k tomu všemu  nároky na spotebu vody. Jenom k nakrmení rostoucího potu hovzího zvíectva bychom potebovali, jak kdosi spoítal, další tyi planety typu Zem. To za pedpokladu, e by všichni pojídali maso v kvantech srovnatelných s americkou spotebou. Co je hrozivý limit, který nás vskutku varuje. Nelze se ovšem divit, e i naši chudší sousedé mají potebu se najíst dosyta.

A kdy jsme ji u krm, pipomeme si nepatrný detail, e ve zmínné ín se uívá k jídlu pár devných hliek, a e poet tamních obyvatel pesáhl poet jedné miliardy. Tedy na 45 miliard tchto klacík musí být pokáceno 25 milion strom, jejich kácení vbec se všeobecn zvyšuje. Inu všechny zásahy do tradiního ladní našeho ivotního prostedí vyvolávají soustavn neekané nespoetné reakce. Nejvtším limitem je ovšem voda. O jejím nedostatku jsme se ji zmínili – není náhodou, e se z této strategické hodnoty prvního ádu stala dokonce monost píštích mocenských konflikt. eský geolog a klimatolog Václav Cílek napsal na toto téma následující výklad. „Otázka vody nebude trápit nás ve stední Evrop, ale okolní svt. A je to nco, co nepejde. Zpoátku nastane sucho, vytvoí se nedostatek. Vznikne distribuní mafie, která vydlává na tom, e je neho málo. Díky bájeným ziskm vznikne konkurenní mafie. Ob se uchýlí pod njakou politickou stranu. Ty pak mezi sebou vedou politický boj. Z krize, která vypadala jako environmentální, se stává krize politická, a politický boj pak asto pechází do váleného konfliktu.“ Tudí ml pravdu americký spisovatel Mark Twain, kdy ekl, e whisky je k tomu, aby se pila, voda, aby se o ni bojovalo.

Václav Cílek pak dodává, e „kdy je sucho, logicky stoupají ceny potravin, co se nyní dje. Naopak výrazn klesly ceny ropy a drí se nízko, oproti prognózám analytik, co je velký problém“ pro dosavadní producenty. To je další dvod pro píští mezinárodní konflikty.

Svt zaplavily zatím biliony amerických dolar, které vytváejí velkou nejistotu nejen pro centrální banky, ale i pro svtovou ekonomiku, i pro miliardy drobných stádal. Tedy se nedivme, e  mnohé mocnosti i firmy  sázejí na zdroje vody a také na zemdlskou pdu. Napíklad íané skupují pozemky v latinské Americe, v Austrálii nebo dokonce i  v Africe, nejspíše v obav, praskne-li bublina finanních spekulací, budou mít „své jisté“ v podob hodnot, jejich cena klesat nebude.

Tak vzniká další ohnisko píštích konflikt, které budou mít sociální dsledky a nejspíše i boulivé ešení. Jak napsal maarský ekonom László Bogár, e se  „na základ dlouhodobých údaj ukazuje, e v uplynulých tyech a pti stoletích rostly kapitálové píjmy tyi  - a ptkrát rychleji ne mzdy. V pozadí se nejspíše skrývá vdomá ´nadprodukce´ lidstva.“ ili „na jedné stran se hromadí majetek nepedstavitelné hodnoty a na druhé jeho negativní otisk, neboli astronomický  ´objem dluhu´ a svt bídy a nedostatku, nedstojný lovka. To rozkládá nejen ´vnitní´ (duševní, morální, duchovní tká) lidského bytí, ale i vnjší pírodu.“  Co je základ píštích sociálních bouí. Tím spíše, e chudina, zejména v rozvojovém svt, trpí vyloeným nedostatkem, a lidská populace odchovaná reklamní mašinérií touí po stejném pohodlí a nadbytku, který pozorují u takzvaných spoleenských (j)elit. Tudí kupují jako diví – i za cenu zadluení – tretky k uspokojení svých mindrák, bez ohledu na to, zda je potebují i nikoli. Tím ovšem tito „konzumenti“ podkopávají svtové mny ale i vlastní úspory, a dostávají se do exekuního ízení. 

Cicero, jako by k tomuto poínání dodával, nám pes vzdálenost dvou tisíciletí vzkazuje: „Palivou touhu po bohatství nikdy nepekonáme, ani ji neukojíme; ti kdo bohatství mají, trápí se nejenom touhou nabýt ješt vtšího majetku, nýbr i strachem, e pijdou o to, co u mají.“                                                                                                                           

Tak se z pírodního bohatství, které nám bylo dáno shry, a jeho jsme si neváili, jak by si býval pál Axel Munthe, zaal stávat pírodní kapitál. Spekuluje se se zemdlskou pdou, s rostlinným porostem planety, se ivými tvory, fosilními palivy, s moskou i sladkou vodou, s krajinnými systémy od tundry pes deštné pralesy, pastvinami i mokady, které jsme se snaili dokonce odvodnit. Pitom se nám ped oima rozšiují poušt, jim vnoval pozornost bývalý pape Benedikt XVI., kdy pravil, e vnjší poušt se ve svt mnoí, protoe vnitní poušt se staly nedohledné.“ Ml jist na mysli nás, obyvatele planety, v nich se rovn rozhostila neúrodná a pustá pouš. Jak jsme pochopili v biblických textech, ba i u Exupéryho, velké  vci se odehrávaly vdycky na poušti. Dnes se však pouš v naší duši promnila v prázdnotu, v ní se nic nerodí a nic nového nevzniká.

Pitom jsme si mohli koncem minulého století (1991) sami ovit, jakým zázrakem je náš biosystém, a jeho samoinné udrování. V americkém stát Arizona se toti v uvedené dob uskutenil nároný a nákladný projekt, jeho se úastnilo osm vdc, kteí ili dva roky v umlé biosfée, v jakémsi skleníku na ploše o málo vtší ne jeden hektar (1,3 ha). V této skleníkové prostoe se nacházely miniaturní systémy, jak je známe ze ivé pírody. Tedy se tu nacházela i pouš, deštný prales, savana i mokad, také zemdlské políko a miniaturní rádoby oceán. Do této nápodoby našeho pozemského ekosystému byly vloeny i ivoichové všeho druhu, od had, hmyzu, ryb, po savce. Nezapomínalo se ani na opylování rostlin. Páni odborníci mli udrovat po celou dobu všechny funkce skutených pírodních pomr.
Tento pokus dokázal, jak vzácné je naladní našeho svta. Zhoršovala se kvalita vzduchu, nedailo se udret úrove skleníkového plynu uhlíku ani kyslíku, z 25 ivých obratlovc pokus nepeilo dvouletý cyklus devatenáct. Pokus stál 200 milion dolar – a jak se zdá, jediným pouením, jeho se nám dostalo, byla vzácnost našeho uspoádání ivota na planet jako celku. Obáváme se, e nám tento závr myšlenkov ani nedochází. Takzvaného „pírodního kapitálu“ si prost nadále neváíme, nejastji ho „do mrt“ zneuíváme ke svému podnikání a kapitálovým spekulacím.

Hynou nám ped oima rostlinné i ivoišné druhy, ani bychom si uvdomili, e tato ztráta je nevratná, e u naše souputníky, kteí by nám mohli slouit ke studiu, a rostliny k pouení a k vyuití jejich pedností, fakticky nepotebujeme. Jen nmecký básník Christian Morgenstern (1871-1914) si s pedstihem posteskl, e „bude teba celých vk lásky, abychom splatili zvíatm jejich sluby.“

A co odehraje nakonec?  Profesor O.Gardiner hovoí o dokonalé morální boui. Toti o dozrání pocitu viny, e jsme poniili svou planetu potomkm, e jsme zniili ivotní prostedí korálm a rybám, e jsme utratili mnoho druh zvíat, ale e jsme navíc poniili ivotní prostedí i pírodním a chudým národm.

K tomu dodejme, e jsme vykáceli i nekonené mnoství stromoví, které za nás fakticky dýchalo. Za posledních jedenáct tisíc let to byly biliony kmen, bylo jich o  dobrou polovinu víc ne dnes (tedy jsme zrubali 54% souasného stavu). Ješt dnes pipadá na osobu 422 strom, ale podle odhad jich za 150 let má být u jen 214.

 Zárove niíme moský plankton a jeho prvoky, kteí   vedle zelen produkují druhou ást svtové kyslíkové atmosféry. Nezvládneme-li oteplování atmosféry, a bude-li ohev init 2,3 stup, zvedne se moská hladina o ti a sedm metr, se všemi následky (2,7-7,2 m).

A všechny nastalé maléry a kalamity navíc ešíme pomocí chemických prostedk, zamoujíce naše eky, naši umpu, v ní se promuje moe, ale také pdu, její plody konzumujeme. Toti je docela na míst erný humor, který ped pl stoletím otiskl denní tisk. Byl tu náhrobní nápis s následujícím textem:  „Zde leí ten, který hladil kocoura, jen seral vrabce, který se ivil brouky oírajícími zelí po postiku.“ Inu je to tak, e jeden tvor otravuje druhého, a nakonec nastádané dávky shltne nejvyšší predátor, pán pírody, tedy lovk.

Ten ovšem opouští venkovskou krajinu, táhne do mst a tudí okolní zemina se mní v nekonené betonové bludišt barák. Pán tvorstva se tu psychicky hroutí stresem, hlukem a nekonenou samotou – protoe lidé ztrácejí smysl pro drunost, kontakty se sousedy, které bývaly kdysi pirozené a bné. Take mlo pravdu staré indiánské nauení, e „cokoliv postihne Zemi, postihne také její syny.“ A britský korunní princ Charles, si povzdechl, e nás naši potomci proklejí.

A to bude konec Gardinerovy „morální boue“ – pouze jedna otázka zstává: Jakou podobu bude mít vzpoura píštích generací?

 
Text: Slavomír Pejoch-Ravik
Grafika: Olga Janíková
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 30.07.2021  17:45
 Datum
Jmno
Tma
 30.07.  17:45 Von
 30.07.  09:41 Jaroslav