Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Andrea,
ztra Jon.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

BULVÁR ZTRACENÝCH ILUZÍ /12

ÚPADEK JAZYKA

„Naše civilizace je v úpadku a náš jazyk – alespo jak se argumentuje- musí nevyhnuteln smovat ke všeobecnému zhroucení… Jene je pece jasné, e úpadek jazyka musí mít politické a ekonomické píiny.“ To napsal koncem minulého vku ji citovaný a významný autor George Orwell (1903-1950). K tému názoru dospl i autor tchto úvah o dvacet let pozdji, v knize o Totální krizi.  Orwell se zabýval ovšem jazykem anglickým, co nám dodaten stvrzuje, e jde o špinní jazyka nejspíše kontinentálního rozmru.

Citovaný Orwell ješt dodává, e „lovk me zaít pít, jeliko má pocit, e prohrál ivot,  a potom prohraje ješt víc jen proto, e zaal pít. A práv tohle postihuje anglický jazyk. Zaíná být ošklivý a nepesný, protoe naše myšlenky jsou hloupé, a zanedbanost jazyka nám ulehuje pád do hloupého myšlení.“

Prapvod tchto náhled v Totální krizi zaínal podobn, e „jazyk a mocenské prostedky patí v naší dob dohromady.“ Pi hlubším zamyšlení neteba zmnit ani slovo, nebo mocní a sdlovací prostedky, tudí média tištná i namlouvaná, pronášená ped naslouchajícími zástupy, zneuívají práv jazyka coby zbran k oklamání veejnosti. e jde o zbra opravdu nebezpenou a asto velice úinnou, o tom se pesvdíme otevením denního tisku nebo spuštním televizních i rozhlasových pijíma.

Je ovšem i naše vina, e jsme  všichni pispli ke krizi  jazyka vlastním nepesným slovním projevem,   úrovní našeho myšlení, nepevnými názory a ubohými zásadami. Tím pádem dnes a denn pispíváme k neádoucí promn vlastní ei z prostedku dorozumívání do prostedku obecné manipulace.

Na jednu formu moného zneuití jazyka nás upozornil literát Graham Greene, (1904-1991), kdy  napsal: „V zemích, které kdysi byly demokratické, i v tch, které jsou demokratické ješt dnes, jsme vidli, jak se abstrakce stále více zmocují myšlení lidí, opouštjí své místo ve filozofii a teologii a poínají ovládat historii, ekonomiku, politiku – tedy obory, které u svou podstatou vyadují, aby se v nich pracovalo s konkrétními termíny. Pette si kterýkoliv lánek z populárního tisku… a marn v nm budete hledat njaký konkrétní obraz.  Abstrakta zastoupila v demokratických státech roli narkotik. Výrok ´dáti císaovi co je císaovo´ byl politickými komentátory peloen jako ´naše odpovdnost vi státu´“.

Abstraktní vyjadování pomohlo mocichtivým niemm dobýt moci tím, e kalilo vodu našeho myšlení.  William Blake, malí a básník (1757-1827) se znaným asovým pedstihem napsal, e „chce-li nkdo prospt svému blinímu, musí to udlat v malém. O obecném blahu mluví jen darebáci, pokrytci nebo pochlebníci!“

Abstrakta jsou skuten tkým kalibrem politiky – vezmme si napíklad takové pojmy jako národ, lidstvo, stát, církev, masa, strana, inteligence, buroazie, proletariát, stední vrstva… Jak vidno, do tchto pojm mete nalít jakýkoli obsah. Rozhodnete-li se pouít kteréhokoli z tchto pojm, nemusíte jej nikterak upesovat i definovat. Co slovo, to heslo nebo slogan, jeho lze pouít ve volbách, k pevratm, k ovlivnní jednoduché spolenosti i národa anebo skupiny osob stejného zamení. Jak bezobsaná jsou tato slova, tak bezobsané budou nakonec i systémy, které z tohoto mocenského petlaování vyjdou. Jak nepevný stavební materiál byl na poátku, tak chatrná bude nakonec stavba, kterou z tohoto staviva zkonstruujeme.

Nedefinovaná abstrakta, jimi se zabýval i Orwell, mají podle této autority „promnlivý smysl“, jsou uívána „vtšinou více i mén neestn“ a „mají vdy za cíl podvod.“

Pozoruhodná na našem soudobém slovníku je ovšem skutenost, e pro mnohé ivotní komponenty prvoadé dleitosti máme jen jediný výraz, zatímco pro komfort a rozmary máme pebohaté verbální vybavení, poínaje ludvíkovským nábytkem, pro nho máme jen francouzské, do jiných jazyk nepeloitelné pojmy. V naší dob jsme zase vybaveni pepestrou škálou výraz, které nám jedním slovem tídí výbavu a typ vozu, nabízený reklamou ve všech podobách. Pojmy jako Mercedes, Audi i Volvo neteba definovat. Kadý má v ivé pedstav nejen spolehlivost, ale i patinou cenovku. I naprostý kretén pochopí co je to combi, standard, de luxe, formule, limusina, nebo cabriolet…

Na druhé stran máme pro adu pojm, které se vyskytují v našem ivot v nejrznjších podobách a stupních výraz jediný. Patí mezi n nadje, víra, láska, pátelství – i kdy jde o ivotn významné pojmy, dokonce o sloupy, na nich je zbudován náš ivot, slovník nemá k di spozici ádné nuance, jemné rozdíly, které probíhají jen v naší mysli… Z eho ovšem plyne, e nakonec nejsme s to ani skutené lidské vztahy pln vyjádit.

Krom toho si povšimneme rozplizlosti starých termín, které mají dávnou tradici, avšak dodnes jsme k tmto výrazm zapomnli jejich dávnou, pravou a dobovou melodii. Copak asi rozumíme pod štítem tak bn uívaných pojm,  jako je pokrok, kultura nebo civilizace? V naší dob se vilo chápání civilizace v protikladu k barbarství, piem na barbary se snaíme co nejrychleji zapomenout. Tudí radji klademe rovnítko mezi civilizaci a technický pokrok, nebo ješt astji co by symbol vítzství v ovládání pírody, která nám ovšem vadne ped oima.  Jak ješt uvidíme, stane se nám práv píroda spíše civilizaní hrozbou, v ní budeme potírat i tak základní pudy, jakými je napíklad keovité úsilí o zachování ivota.

Jenome civilizace byla pvodn odvozena od slova civis, znaícího tolik co oban. Tudí bychom mli oekávat, e by civilizace mla znamenat toté co obanská spolenost, samosebou i dobré vztahy mezi lidmi, vli k souití, spravedlnost a rozum, ale také kesanské ideály, které nastolovaly pvodn místo zášti a honb za bezohledným sebeprosazením pomoc slabším. Tudí je sporné, zda bychom své souasné nastavení mohli pokládat za civilizaci v pravém smyslu toho slova. Rozhlédneme-li se kolem, podíváme-li se na souasnou planetu ve stálém zápasu i v krutém boji, uvidíme spíše nakupené znaky nefalšovaného barbarství.

A kdy jsme se mezi bezobsanými pojmy zmínili kulturu – copak je jejím obrazem i ilustrací v souasném svt? Snad televizní seriály, krváky na filmovém plátn, braková literatura prodávaná na jedno petení v lákavých  pebalech? Prezentace kulturního ddictví, galerie, muzeální a zámecké sbírky v nás budí spíše nostalgické vzpomínky na poslední evropské tisíciletí, vtšinou nesrovnatelné  s prestiními mazanicemi souasnosti. Pitom nás man napadne, e se kultura s adjektivem „vysoká“ obešla bez vysplé techniky, a dokonce mnozí z opravdových mistr ili v relativn prostém prostedí, ne-li ve skutené bíd.

Do tetice se zmime o vágním termínu zvaném „pokrok“. Dnes jej zaznamenáváme jako posun na trase lidského vývoje. Doslova  jako beckou dráhu. Tedy bez váhání mííme ve svých pedstavách vped, s jistotou, e kadý další krok na této trati bude znamenat  úspch, znásobení štstí a ivotní jistoty. A to navzdory všem neblahým zkušenostem lovka, který se pohyboval na rozhraní dvou tisíciletí.
Nezapomínejme ovšem na nepostehnutelné detaily, jakými jsou pokroky v genetice. Je sice pravda, e jsme ji s to, napravovat omyly v genetickém kódu, ovšem bez mravních zábran se pouštíme i do tvorby nových vir, nevíme pesn, kde zaíná ivot plodu, ale pohráváme si s takeenou ivou hmotou, kterou po všech pokusech likvidujeme. Bádání v jaderné fyzice bhem posledních dvou staletí nám neskonale obohatilo náhled do stavby hmoty. Ovšem dospli jsme také do stádia jaderných zbraní, do soute o niivost reakcí,  ale Hirošima a Nagasaki byly pokrokem snad jen v jednom bod, toti tím, e nám prezentovaly monou míru obecné zkázy. Snad práv proto se klasická válená taení obešla bez atomových pum.

Inu v tom je jádro nepesnosti pouívaných slov a pípadné matení jejich významu. V tomto ohledu byl mistrem George Orwell, který se politickému slangu s chutí vnoval. Zmínil se napíklad o nejasnosti politických výraz. Piznal se, e se neme zbavit pocitu, e tato terminologie postrádá zamyšlený zámr. „Slova demokracie, socialismus, svoboda, vlastenecký, realistický, spravedlnost mají všechna nkolik rzných význam, které se navzájem vyluují. U takového slova, jako je „demokracie“, nejene nemáme obecn pijatou definici, ale proti kadému pokusu o její formulování se okamit zvedne odpor všech stran. Tém obecn cítíme, e kdy njakou zemi  nazveme demokratickou, vzdáme jí tím chválu, a proto stoupenci všech moných reim prohlašují, e ten jejich je také demokracie, a obávají se, e by to slovo museli pestat uívat, kdyby se omezilo na jeden ze svých moných význam. Slova tohoto druhu jsou asto uívána vdom nepoctivým zpsobem. Uivatel toti má vlastní definici jejich významu, ale umouje posluchai, aby si myslel, e míní nco úpln jiného.“

Tím pádem nemá jediný z nejpouívanjších výraz pevn stanovené meze, nu a tak dochází k totálnímu matení pojm.  Této slovní eskamotáe si u v první pli 19. století povšiml eský urnalista Karel Havlíek Borovský (1821-1856), kdy napsal: „Hlavní pvod skoro všeho zlého ve veejných a obanských záleitostech svta jest – dle mého mínní – ta okolnost, e lidé buto stejné vci jmenují rozlinými slovy, aneb rozliné vci nazývají stejným jménem. Komu smysl tohoto mínní není hned zcela jasný nebo se zdá být nepravdivý, ra pováit i následující píklady:“
„Kdy jeden lovk druhého svého protivníka zabije, nazýváme to vradou, kdy jeden lovk druhému jeho jmní násiln vezme, íká se, e je to loupe, kdy ale jiný lovk, absolutní král nebo císa, na sta lidí nenávidných pobíti dá a jejich jmní si pivlastní, nejmenujeme to vradou a loupeí, nýbr popravou a konfiskací. Kdy nkdo jinému chyte a nevdomky jmní jeho uzme, jmenujeme to zlodjství, kdy ale jiný nebo jiní rozlinými burzovními a bankovními obraty svým spoluobanm velikou ást jejich jmní v jejich vlastních kapsách odejmou, tomu neíkáme ji zlodjství, nýbr operace.  Kdy nkdo s jiným njakou smlouvu uiní a nco mu slíbí, pak ale v slibu svém a smlouv nestojí, jmenujeme to podvodem a lí, kdy ale vláda nco takového uiní, jmenujeme to zmnou systému. Kdy se nkdo proti zákonm zemským nepoádn a násiln ope, nazýváme to buistvím, kdy ale král nebo kníe samovoln tyto zákony násiln zmní anebo zanedbává, je to Staatsstreich (pevrat) atd. atd.“

 „To jsou tedy píklady,“ kterak stejné vci jmenujeme rozlinými slovy“ jak pokrauje stále aktuální  Havlíek, který nás pedešel o dv stovky let. „A jaký jest z toho strašlivý následek! Vrada, loupe, kráde, podvod a buiství jsou hanebné vci, které se trestají; ale ty druhé svrchu uvedené jejich sestry ješt chlubné bývají, váené asem a pedevším výnosné, a to nejenom proto, e je lidé jinými jmény nazývají a tudy si bhem asu odvykli povaovati je za vrady, loupee, krádee, podvody a buiství!“

Nedosti na tomto citátu. Havlíek pokrauje, e „zárove však jmenujeme rozliné vci velmi asto stejným jménem. Kdy se nap. vtšina obyvatel jisté zem dobrovoln podrobí jistým pravidlm, jmenujeme to zákonem: ale kdy jeden lovk nebo nkolik lidí celé zemi proti jejich vli podle své chuti pedpisují a vnucují pravidla, nazýváme to také zákonem. Kdy obyvatelé jisté zem, aby mohli pokojn a bez starosti ped nápady cizinc ivnosti své provozovati, ustanoví ze sebe jistý poet mu ve zbrani cviených ke své obran, nazýváme to vojsko a obránce zemské, kdy ale despota, aby mohl nespravedlivé a násilné panování své nad národem provozovati, násiln si vybere pluky ozbrojených  k utlaování  tohoto národa, nazýváme to té vojsko a obránce zemské. Kdy lovk Boha ctí, svdomit a náleit své povinnosti vykonává, jmenujeme ho náboným lovkem; kdy ale jiný asem hodinku v kostele kleí, oi pekrucuje se shrbeným hbetem všude chodí, pitom ale nejhanebnjší a nejnepoctivjší skutky provozuje, jmenuje se té náboným lovkem.“

Nakonec zmínný noviná svou úvahu uzavírá odstavekem, v nm píše, e „nepotebujeme se dále po podobných píkladech shánti, najde se jich všude a nazbyt, pece však svt dle mínní mého ješt píliš málo obrátil pozornost svou na toto škodlivé míchání slov a vcí, akoli ji asto na to bylo z rozmanitých stran poukázáno. Vtší ást hádek jak náboenských, tak politických, té i vdeckých, ba dokonce i spoleenských nebyla by nikdy ani vznikla, kdyby vdy jedna strana vykládala smysl slov tak jako druhá. Ba mohlo by se dokonce íci, e jest práv tato okolnost píinou skoro všeho neštstí ve veejných záleitostech na tomto svt.“

Tudí v tomto ohledu se na svt nic nezmnilo. Proplétání významu slov dosáhlo snad úrovn babylonského matení jazyk. Jak víme, ve starovkém Bybylonu (podle biblických text) se obyvatelé rozhodli postavit v, dosahující nebes nad nimi. Bhem stavby však došlo ke svárm tak, a si stavitelé pestali vzájemn rozumt. Ne vdycky se tak dje náhodou, mimo zlou vli, nepesným myšlením a vyjadováním. lovk ije v pokušení podezírat svt moci, e vdom uívá tohoto novodobého šifrování jako kouové clony, která má zastít mocenské machinace.

Slova se prost stala smnným prostedkem, který prošel neslýchanou inflací; avšak i inflace má  své zákony a dopady, a tedy jako se v mnové oblasti sniuje  kupní síla inflaních penz, tak nyní tento proces znehodnocuje slova a s nimi i  výroky státník a politická prohlášení mocných. Zvlášt mistrnými producenty prázdných slov a rafinovaných zámn jsou mediální giganti. Klasickou ukázkou by mohl být hojn uívaný výraz „avantgarda“. Pravý význam tohoto slvka napovídá, e by se mlo jednat o lidi vybrané, nejspíše i ctnostné, o osoby mravn pevyšující prmr. Co však spatujeme místo této noblesy, která má být statená, schopná formulovat pravdivé myšlenky, a která by nám mla být svým osobním chováním vzorem? Pod pojmem avantgardy, nejastji uívaným v marxistické literatue, se vyskytovali a dodnes fungují politití byrokraté, kteí po sob šlapou pi zdolávání píek mocenského ebíku. Neshody, stety osobních zájm se dodnes eší brutální likvidací - ne-li fyzickou, tedy alespo existenní. Samá intrika, samá le, jen ne rozum a ušlechtilost ducha. Tudí tu nespatujeme duchovní povznešenost, ale spodinu, kal, který se ilým eením vody zvedl a ke zpnné hladin.

Vtšina sociologických studií dnešního svta si ovšem plete mocné a elitu. Hovoívá se napíklad o mocenské elit, piem je v podtextu zdánliv obsaena hodnota ducha, která mocným peván chybí.. A tak lid obecný si k termínu elita pidal ve své zlomyslnosti vhodnou jedinou samohlásku – a tak se z elit stala v podvdomí vtipálk „jelita.“ Bodej ne – ve skutenosti tato tenká folie nad námi pedstavuje strany, jedince, tedy spoleenské síly, které se svou dravostí, lokty a bankovními konty prodraly ke kormidlu moci, a tudí disponují také nejúinnjšími prostedky nátlaku.

lovk nejspíše v pominutí smysl ztotonil i slávu a velikost. Tím pádem se do této jazykové motanice pipojil ješt výraz velmi významných osobností zvaných strun VIP i další verbální produkt, toti „celebrity“.  Zdá se – jen na první pohled, e ti, kdo patí v dnešním svt mezi nejslavnjší, jsou i nejvýznamnjší a vysloven „velicí“. Kdysi jsme pod pojmem „velký lovk“ nacházeli individua, která se dokázala vypracovat, tvoila sama sebe a pekonávala svým duchem okolní spolenost. Tyto osobnosti vídávaly dále ne druzí vkol, a zanechávaly po sob ddictví, z nho ily a dodnes erpají generace jejich potomk.

Dnešní „velikáni“ – tedy celebrity všeho druhu, od politických šmejd, pes skvlé sportovce, ba i zpváky spojují dohromady skandály, reklama, mediální show, tedy podívaná s krátkou dobou trvání. Ovšem tato mediální popularita pro puberáky mladšího i staršího vku vytváí z postaviek velké „osobnosti“. Ty vyšumí jak z naší pamti, tak i z historie. Konec konc i ve stále pepisovaných  djinách – pokud se vbec do nich zapíší, brzy vyblednou. asto u po deseti letech velkolepé podívané po  takeených  „velkých  osobnostech“ nikdo ani nevzdechne.

Konen média, ovládaná byznysem a podnikatelským i politickým svtem, (co jsou pojmy, které ped našima oima splývají), svým zpsobem komediální celebrity vypstují, sledují jejich rst a po ase nechají tyto kvty opadat. Jde toti o figuranty zastupující v divadle svta antické postaviky, nabízející davu „hry“. O „chléb“ se musíme postarat sami. Všichni dohromady tvoí klam, mlnou clonu, zakrývající  rizika velkých pírodních a spoleenských pohrom.

Mnohé naznail ve svém utopickém románu „1984“, který se s pelomem tisíciletí mní v realitu,  George Orwell. V tomto díle šlo o iluze ve velkém. Tak v totalitním románovém stát fungují tyi ministerstva. Je to ministerstvo pravdy, které se zabývá lí a propagandou. Ministerstvo lásky pstuje špehování a nenávist a stará se o „vypaování“ nepohodlných. Ministerstvo hojnosti eší soustavn chronickou nouzi a ministerstvo míru se zabývá válením v malém i ve velkém.

Kdysi se pamtníkm zdálo, e Orwell svou vizi ponkud pehnal – avšak podíváme-li se kriticky na tištná a elektronická média, ba i na výroky politik, shledáváme, e se naplnila pedstava tohoto spisovatele skoro doslova. Nevycházejí sice upravené staré výtisky novin – dnešek je vynalézavjší. Mní se toti názory komentátor i mocipán, kteí se za promny, odpovídající dané chvíli ani neomlouvají, ani nestydí. Ostatn od klam k manipulaci naivk a neinformovaných divák  je opravdu jen nepatrný krek.

V tomto ohledu je vskutku pozoruhodnou osobností Jonathan Swift (1667-1745). Kdy se nkdo zate do jeho spis a objeví úvahu „Umní jak lhát v politice“, uasne nad jeho stále aktuálními texty, psané v asech po skonené ticetileté válce. „Málokterá le na sob nese znaku svého pvodce a nejzprostituovanjší nepítel pravdy jich me rozšíit teba tisíc, ani se pozná, e pochází od nho. Navíc stejn jako špatný autor má své tenáe, tak i nejvtšímu lhái vdycky nkdo uví, a asto se stává, e le vykoná své, i kdy se bere ván teba jen hodinu, a pak si u nenajde další píleitost. Faleš létá a pravda za ní pokulhává, take lidé prohlédnou, a kdy u bývá pozd, komedie je dohrána a povídaka sehrála své…“

K emu Swift dodal, „uváím-li, e mnoho lidí má vrozené sklony lhát a spousta zase slep vit, nevím, co si mám myslet o zásad, kterou tak asto slýchám ze všech úst, toti e pravda nakonec vdycky zvítzí.“

George Orwell se zabýval i „slovními vycpávkami“ a frekvencí slov uívaných v bných projevech, zejména takzvaných „státník“.  Krom vyloené  „ošklivosti“, jí se mohou vyhnout, tu nacházíme „otepanost obrazotvornosti, i nedostatenou pesnost. Autor bu má co íci, ale neumí se vyjádit, anebo neobratn íká nco jiného, nebo je mu skoro jedno, jestli jeho slova vbec nco znamenají.“ Take nakonec se text „ím dál mén skládá ze slov zvolených pro svj význam, a obsahuje ím díl více frází skládaných dohromady jako díly prefabrikovaného kurníku.“

Orwell také nahlíí na podstatná jména, na slovesa i pídavná jména, která jsou uívaná nejastji, nejspíše pro svou nejasnost, zakrývající bezobsanost eníkova nebo komentátorova myšlení. „Slova jako fenomén, element, individuum, objektivní, kategorický, efektivní, reálný, banální, primární, konstituovat, exhibovat, exploatovat, eliminovat, likvidovat se uívají jako kostým, který má vyparádit obyejné tvrzení a dodat soudm zdání vdecké nestrannosti. Pídavná jména jako epochální, epický, historický, nezapomenutelný, triumfální, odvký, nevyhnutelný, neoblomný, pravdivý se uívají, aby dodala dstojnosti ubohé sprostot mezinárodní politiky.“

K emu Orwell dodává, e autor „vícemén ví, co chce íci, ale kumulované fráze mu ucpávají hrdlo podobn jako ajové lístky odpad kuchyské výlevky.“ Piem se ptá, nelze-li všechno íci jinak a co vlastn politik chce  sdlovat? „Nemohl bych to vyjádit strunji? Nemohl jsem se njakému ošklivému obratu vyhnout? Ale nikdo se nemusí pouštt do tchto obtíných úvah. Me se jim vyhnout prost jen tím, e oteve svou mysl a nechá ji naplnit pedem hotovými frázemi. Ty u pak za kadého sestaví jeho vty – a do jisté míry za nho vymyslí i jeho myšlenky – a podle poteby poskytnout i dleitou slubu spoívající v tom, e i ped ním samým ásten zahalí, co chtl vlastn vyjádit.  A práv na tomto míst se objasuje vztah mezi politikou a zkaeností jazyka…“

No a ješt dodatek: „eník, který uívá takovou frazeologii, se u znan piblíil vlastní promn ve stroj. Z hrdla mu sice vycházejí náleité zvuky, ale mozek nepracuje, jak by fungoval, kdyby skuten volil slova. Je-li eník zvyklý pednášet podobné projevy donekonena, u si zejm ani neuvdomuje, co vlastn íká… A takto omezené vdomí, není-li rovnou nepostradatelné, je v kadém pípad píznivé pro šíení politického konformismu.“

Inu podstatné asi je, e politikové nehodlají seznámit své píznivce s tajemstvími tinácté komnaty, obsah jednání za zavenými dvemi, ani s taji chystaných komplot. Zejména v pedvolebním ase se pokoušejí naladit píští volie a získat hlasy oban, s nimi se dalších nkolik let nebudou bavit. Pipravené prefabrikáty hesel, slogan a nic neíkajících slov jim pitom vydatn pomáhají.

No a dav penechává mocným rozhodování o politice státu, který za nás rozhoduje, co má být pokládáno za pravdu, dokonce nám stanoví své normy pro píštích nkolik let – je pece (ne)normální, e nkolik jednotlivc ví daleko lépe ne celé národy, co je a co by mlo být lidským štstím, co se sluší a patí a jak by miliony oban mly ít. Pitom by se skuten dosplý jedinec v tomto svt plném absurdit musel pokládat za šílence, kdyby uvil normám, je nám ukládá moc, zatímco  intelektuální pubescenti u kormidla, jak soudíme, by mli být zbaveni svéprávnosti. V nkterých pípadech i svobody.

Tak se tedy zamuje i moudrost s vyloenou prohnaností politiky, chytrost s chytraením, etika s etiketou, vdní, respektive vysokoškolský diplom si pleteme s moudrostí, ke které dospíváme a po dlouhém ase a absolvováním ivotních zkoušek.

A lovk, mluvíme-li o pokroku, me pokroit, nauí-li se procesu, jemu chemikové íkají „dekantace“. Tento technický termín pedstavuje toté co oddlování neistot usazených v kapalinách. Chceme-li tedy prohlédnout osvdené triky a manévry moci, musíme vydestilovat obsah od balastu, oddlit zrno od plev. Pak teprve zjistíme, e balastu a plev bylo více ne hodnotných myšlenek a plnokrevných význam. Pak si také ovíme duševní kvalitu mocných a úrove jejich uvaování. To je také jeden z moných striptýz moci, který si meme dnes a denn dopávat.

Posléze se autor tchto úvah, jimi se zabýval ji ped pl stoletím, musí piznat, e dospl ke stejným závrm jako svého asu George Orwell.  Ten toti také ve finále své studie shledal, e se „politické vyjadování musí skládat vtšinou z eufemism, vyhýbavých odpovdí a zcela mlhavé neuritosti.“ Inu otevenost a pesné odpovdi  v politické sfée by se nevyplatily a znamenaly by  harakiri.

Dále nememe ne pitakat dalšímu Orwellovu poznatku, e „v naší dob není moné  ´neplést se do politiky´. Všechny záleitosti jsou automaticky politické a sama politika je jen snška lí, vyhýbání se odpovdnosti, hlouposti, nenávisti a vnitní rozpolcenosti. Je-li obecná atmosféra špatná, jazyk musí trpt… A jestlie myšlení kazí jazyk, me jazyk na druhé stran zase kazit myšlení“ a tedy naše téma o ošklivém jazyku našeho asu nás nabádá k poznání, e „jazyk pouze odráí spoleenské pomry“. Z eho plyne, e sami od sebe meme pracovat na svém zaloení, na úrovni vlastního myšlení, ili na oištní vlastního jazyka – jako na poátku promn, kterými zaínáme sami v sob.

Pitom bychom mli mít na pamti jednu starou pravdu, e oištní slov znamená ulomení hrot myšlenkám a výrazm,  které byly tak asto namíeny proti naší snaze o orientaci v tomto prapodivném a nepehledném svt. A myšlenky a slova, jak víme, mohou být stejn nebezpené jako samy iny. U proto, e myšlenka a slovo pedchází aktu násilí, zloby a špatnosti svta.

 
Text: Slavomír Pejoch-Ravik
Grafika: Olga Janíková
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 16.07.2021  21:44
 Datum
Jmno
Tma
 16.07.  21:44 olga jankov
 16.07.  11:18 Von