Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Milan,
ztra Leo.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíku v Americe (20)

Budeme mít 300 host

Ze školy naše cesta smovala nejdíve na poštu, kam si nkdyi tikrát do týdne jezdila Dana vybírat korespondenci ze svého boxu. Nemla ped domem schránku, aby si ušetila pípadné zlobení, e se jí nco ztratilo. Poštmistr, kdy m uvidl, rozebhl se ke schránkám a odtud na m zaal mávat dopisem. Chtl mi udlat radost osobním pedáním korespondence z domova, a tím také naznait, e u m zná, a ubezpeit m o pátelském vztahu. Sestra tím byla mírn pekvapená:
“S takovouto ochotou jsem se zde ješt nesetkala. Odkud se vy dva znáte? Nechodíš s ním nkam na pivo?… No, tomu se mi nechce uvit, e t tak vele pivítal jen proto, e ti tady jednou týdn olízne známku na dopis do Prahy.” Trefila se do erného. Nikdy jsme se spolu jinde nesešli ne v tchto prostorách.
“Na pizzu si, brácho, zajdeme pšky. Auto necháme zde ped poštou.” Dlala si legraci nebo to myslela s tou procházkou ván? Vdy od pošty do pizzerie, která byla v pízemí hotelu New Glarus,nebylo dál ne dvacet metr.

“Tak vidíš. Ped hotelem není ádné místo k zaparkování. Pak bychom tu jezdili dokola a mohli nakonec parkovat dál ne te.”

Tak to tedy myslela ván. Zazlívat jsem jí to nemohl. Zde popojídní autem od krámu ke krámu je úpln samozejmé. Jako by to mli zdejší lidé vrozené. Auta nezamykali, nákup nasypali na zadní sedadlo a popojeli k dalšímu obchodu. V pizzerii nás srden vítali mí kolegové z práce. Ne jsme si vybrali a objednali, vystídal se zde skoro celý personál vetn kucha, aby mi popáli hezký den mého volna. Zapsobilo to na m velice píjemn, a tak jsem se rozhodl ješt dnes odpoledne upéci pro n jablený závin, kterým je zítra opt pekvapím. Ne upeou pizzu, v našem pípad “Special hotel New Glarus”, naservírují teplé “mignon” rohlíky potené rozpuštným máslem s teným esnekem a k tomu misku perfektního pomazánkového sýra (toho, co vyrobila Julie s mojí pomocí). K tomu sklenice s vodou a objednané nápoje. Káva byla samozejm nabídnuta jako první.

Robert, který ve slub normáln stídá bar zde a v hotelu Landhaus, ml dnes mimoádn slubu v pizzerii. Pisedl si k Dan a zaal vyprávt, jak jsme si my dva lámanou anglitinou a pomocí prst popovídali o dvatech v echách a zde. Také se zmínil o tom, jak se mu podailo m dvakrát zlomit na sázení. A aby e nestála, doporuil seste, aby m zde nenechávala trpt a sehnala mi njakou enskou. To neml vbec vypustit z úst. To byla “voda na mlýn” pro mou sestru. Kdy jsem pijel, vbec se s Robertem neznala. Dnes, po mém jeden a pl msíním pobytu a nkolika kontaktech s ním, byli natolik pátelé, e si mohla dovolit zaít do nj bušit pstikou a pkn od plic mu vynadat za takovéto nápady. Jsem pesvden, e pi popisování jejich rozmluvy mi mnoho vcí zamlela. Pizzu jsme samozejm nezvládli a dom jsme si spolen s píjemnými záitky odnášeli té “psí balíek.

Cestou dom jsme koupili listové tsto a pár jablek. Doma jsem se okamit pustil do štrúdlu, který jsem si naplánoval v pizzerii. Tony se vrátil z práce práv v okamiku, kdy jsem vyndaval závin z trouby. Ochutnal nkolik kousk a k veei nám Dana naservírovala pravé “americké illi”. Unavená po dnešním dni popála dobrou noc a my se odebrali se švagrem na terásku vychutnat krásný a teplý letní veer. Tentokrát se protáhl do pozdních noních hodin a pi vyprávní se odpadkový koš plnil prázdými plechovkami od piva. Pi mých vzpomínkách na domov padl na Tondu jakýsi splín a rozpovídal se o tkých chvílích, které si zde zaíval. Nebyl ve své povaze píliš sdílný, co se týe jeho vlastních problém. Patil k lidem, kteí pedávají svému okolí ivotní vzpruhy, povzbuzení a dlouholeté zkušenosti. Dnes tomu bylo naopak. Zavzpomínal, jak tce nesl období, kdy nemohl odjet pochovat své rodie a dva bratry, kteí mu postupn zemeli v echách. Odcházeli jsme spát se slzami v oích.

Ranní pohled do kalendáe m ujistil, e pobyt zde mi najednou hrozn utíká. Nezbývalo tedy nic jiného ne sestru ped odchodem do práce pimt k naplánování zbývajících volných dn.

“Sestro, hele. Koukám, koukám, e mi u zbývají do odjezdu pouze tyi volné dny v „mém“ hotelu. Nememe si íkat, e mám ped sebou ješt pt týdn – to vypadá jako dlouhá doba. Ale ve skutenosti nám na výlety zstávají pouze úterky – a ty budou pouze tyi.”
“Nekecej! Ale máš vlastn pravdu. Dobrá, dnes veer, a se vrátíš z práce, naplánujeme jejich vyuití.”

Jablený závin v práci opt slavil úspch. Kdepak, eské buchty. Ty by snad pesvdily kadého. V mém pípad alespo pimly samotného majitele k vyzkoušení, coe tento lovk z ech vlastn umí. Svou zvdavost vyjádil po skonení nejvtšího veerního náporu:
“Daný, v restauraci je na návštv moje ena se svou pítelkyní a pály by si, kdybys jim udlal njakou specialitu.”

Hezky to na m navlékl Hans. Já jsem však u nkolik dní s sebou nosil v kapse sáek s majoránkou a ekal na vhodný okamik, abych mohl nkomu nabídnout takovou naši specialitu – cmundu. Jeho pání mi spadlo “pímo z nebe”. Nápady se hrnuly, ale myšlenkový pochod byl jakýsi neurovnaný. Šlo o to uvait rychle, tak jak si pál,a abych vytvoil nco jiného, odlišného od zdejší kuchyn. Vdl jsem okamit, e udlám bramborák – ale co k nmu? Nápad se zrodil. Ne bramborák, ale bramborákové placiky jako pílohu ke krkonošské specialit – Krakonošv ohe.

Nebudu zde popisovat tuto východoeskou specialitu, která patila k nejoblíbenjším jídlm v horském hotelu, kde jsem tyi roky pracoval. Vyzdvihnu pouze to pkné pochválení, kterého se mi dostalo od eny majitele hotelu a její pítelkyn, kdy mi osobn pišly podkovat do kuchyn. Stejn velkou radost mi udlali zamstnanci, kteí se tém poprali o vylizování pánve a svorn si spokojen pomlaskávali na zbylé cmund. Srdce majitele se ješt více “otevelo” a náš pátelský vztah se více prohloubil.

 

Veer jsme s Danou sedli nad kalendá a zaali rokovat.
“Honzo, ale ty budeš mít as u pouze na ti výlety, protoe ješt jednou pojedeme za Davidem a Danou do Kenoshy – to a se vrátí z dovolené – a v posledním týdnu pijedou na návštvu Pavel s Marry z Michiganu. Tší se moc na tebe a chtjí t vidt.”
“Nojo, ale jeden den jsme chtli s Davidem do Chicaga.”
“Jó, s tím se poítá. Te udláme výlet na Mississippi, pak Chicago, pak Kenosha a poslední bude “Sýrový den” v Monroe. Tam t musím vzít, abys vidl, jaké zde máme náhraky za naše eské posvícení. A pak si udláte ješt njaký výlet s Pavlem a Marry a další úterý u budeš v Praze.”

Kdy mi vše Dana vyjmenovala, ml jsem skoro pocit, e snad za pt dní u odjedu. Kdy já staím dodlat kesílko pro Tondu?
“Dano, ne vyrazíte na Mississippi, prosím t, ov si telefonem, jestli ješt jezdí ten kolesový parník pro turisty, abyste nedopadli jako s tím vlákem,” zapojil se krátce do hovoru mj švagr. Tváil se sice bhem veera, jako e jej naše rozmluvy nezajímají a v klidu si na poítai hrál pasians. Ve skutenosti stail souasn vnímat naše plánování zbývajících dn.
“A ješt jednu zajímavost ti, Honzo, eknu. eka Mississippi byla vdy takovou hmatatelnou hranicí mezi západem a východem. Neleí sice v ideální polovin stát, ale její povodí sahá od kanadských hranic a k Mexickému zálivu. Tedy její tok ve smru sever – jih rozdluje skuten celý kontinent Severní Ameriky na dv samostatná území. Všimni si na map, e to vypadá jako njaká trhlina naplnná vodou.”

Výlet jsme mli naplánovaný opt na celý den. Vyrazili jsme tentokrát “opravdu brzy”, protoe jsme chtli stihnout projíku na lodi od jedné hodiny odpoledne. Od msteka La Cross, kde je pístavišt pro turistické plavby, nás teoreticky dlily asi ti hodiny jízdy. Dana si k tomu pidala njakou rezervu na jídlo a vypoítala si, e musíme vyjet nejpozdji v devt. Podailo se nám opustit domov v pl desáté, co u nebylo ráno, ale spíš dopoledne a nám se jaksi pokrátila ta plánovaná asová rezerva. A kdy jsme cestou ješt chytli dva úseky, kde se provádly rekonstrukce vozovek a doprava byla ízena stídav pouze v jednom jízdním pruhu, mohli jsme nadávat pouze sob, e jsme si ráno více nepospíšili. Sestika však byla opaného názoru:
“Tak u tady stojíme alespo patnáct minut, nic proti nám za celou dobu nejelo, a ten s tou plácakou nás tady drí. Pro nás nechce pustit dál? Pro tou vysílakou se nezeptá, co se tam dje?… Se, já tam na nj vlítnu!” O em si povídali, nevím. Fakt je, e Dana vykládala i rukama a on mi pipadal jakoby zkroušený a z jeho výrazu jsem vyetl, e se stále omlouvá. Pak nkam zavolal a vzáptí nás pustil. Svezly se s námi i další ti vozy, které jsme mli za zády.
“To víš, e jsem mu to vytmavila ,” ulevovala si dál v aut, “ekla jsem mu, e jako obanku USA m neme nikdo omezovat a zdrovat m me jen na dobu nezbytn nutnou. A my u jsme tam stáli mnohem déle. Taky se omluvil. e prý tam vysypávali njaký písek a hned zaídil, aby nás pustili dív ne auta z protismru.”

K pístavišti jsme dorazili pt minut po jedné hodin. Po zaparkování se Dana vyítila k pokladn. Já ji pomalým krokem následoval. Te u se nedalo nic zachránit, protoe zde nekotvila ádná lo.
“Haló, brácho, máme kliku, parník se z poslední vyjíky ješt nevrátil,” jásala ze dveí pístavišt a mávala na m dvma vstupenkami. Bylo na ní vidt, e jí spadl obrovský balvan ze srdce. Opustil ji sice stres, který se jí drel jako klíšt od té silniní uzavírky, ale pepadl ji obrovský hlad.
“Mla jsem vše krásn naplánované a nakonec jsme od rána nic nejedli. Pojede nejdív za pl hodiny. Zatím dojdu tamhle do stánku nco koupit.” Vrátila se za chvíli s pytlíkem smaených brambrek. Já si v klidu stail prohlédnout ve vitrinách suvenýry, koupit pohlednice a pokochat se pohledem na makety lodí, které kiují tuto mohutnou eku.
“Nevš hlavu, ségra. Brambrek se sice moc nenajíme, ale na lodi si dáme kafe a urit tam bude nco k zakousnutí.”

Snail jsem se ji trochu uklidnit protoe jí vadilo, e kdy skoní hlavní turistická sezona, tak v polovin záí, “odumou” s ní veškeré sluby. M to zase tolik z míry nevyvedlo, protoe jsem svj stední vk proil v úpln jiném prostedí.

 

Popisovat do detail repliku starých lodí, které brázdily vody Mississippi u ped sto lety, snad ani nemusím. Snad kadý tená ji vidl v nkterém z amerických film. To, co se blíilo k pístavu, byl kolesový parník se dvma palubami a nesl jméno LA CROSSE QUEEN. Dolní prosklená s restauraním vybavením a horní paluba vyhlídková, zastešená plachtou. Byla-li to vrná kopie, pak jí nesmly chybt dva charakteristické komíny, umístné po stranách horní paluby a vysoce pesahující nad ídící mstek. Na pídi byla typická sklopná lávka pro nástup pasaér a na zádi obrovské koleso, dnes u pohánné naftovým motorem. I kdy mohla pojmout a sto padesát osob, sešlo se nás dnešní den jen dvanáct. Dá se íci, e jsme vlastn mli s Danou lo “pouze pro sebe”. Projíka trvala hodinu a mn pinesla uspokojení v dalších zajímavostech, které jsem na této krátké plavb uvidl. U zde, v tomto horním toku, eka svou mohutností nahánla trochu strachu. Vyrazili jsme proti proudu a nkolik minut po odraení od behu nás kapitán upozoroval na velký elezniní most (a Dana tlumoila).

“Most ped námi, po kterém práv projídí tkotonání nákladní vlak, zde stojí sto ticet let. Pi jeho stavb bylo nutné vyešit, jak umonit tmto velkým lodím jeho podjetí. Jakým zpsobem se toho zhostili, uvidíte na vlastní oi.”

Kdy jsme se zaali pibliovat na njakých dv st metr, kapitán pibrzdil lo, aby vykal, a vlak úpln opustí most. Pak se kolem své osy, kterou tvoil jeden z pilí, zaala otáet dv sousední ramena tohoto elezniního gigantu. Pozvolna se tato obrovská váha elezné konstrukce, v délce asi dv st metr, otoila o devadesát stup, a tím umonila projetí libovoln vysoké lodi z obou stran pilie. Kdy jsme projídli kolem pilie, na kterém byl celý otáecí systém umístn, mával na nás pracovník, který zodpovídal za bezpené projídní vlak po jednokolejné trati pes eku Mississippi. Vidl jsem rzné typy most padacích i sklápcích, ale otáení pes dv st metr dlouhé mostovky ve mn zanechalo velký záitek.

“Ten systém je vcelku jednoduchý,” pokraoval náš kapitán. “Kdy se pes vysílaku ohlásí blíící se plavidlo, pracovník na pilíi semaforem zastaví vlak a umoní bezpené projetí lodím.”

Nebyli jsme vzdáleni více jak ti sta metr a po most u projídl nový vlak. Ped námi, ale ješt hodn daleko, se na obzoru rýsovala pehrada.

“Poj, Honzo, zajdeme si dol na kafe.” Rád jsem pivítal takovéto pozvání. Potebovali jsme ho po tom dnešním cestování oba. K jídlu opt nic. Ale to u Dana byla vyvztekaná a pijímala vše s úsmvem. Koupila alespo praenou kukuici. Pehradní nádr, u které jsme se otoili zpt, nebyla jediná, kterou jsem si mohl prohlédnout. Pi zpátení cest, kdy jsme se rozhodli volit jinou trasu, jsme se ješt s nkolika setkali. Nejsou píliš vysoké, snad jen deset metr. Svou mohutnost však vyjadují ve své délce a v obrovských jezerech, která se nad nimi vytváejí. Jejich jediným úkolem je udrovat v tomto horním toku splavnost eky. Po “hladkém pistání” jsme poklusem spchali k autu. Nikdo nás nehonil, ale hlad byl tím pravým dvodem našeho spchu. Honem rychle nkam do hospody…

Nkolik kilometr za mstekem jsme u silnice narazili na restauraci, která nás pilákala svým jménem – “U hladového vlka”. Vbec si dnes nepamatuji, co jsme si objednali. Vím však bezpen, e po nás nic nezbylo a bylo to poprvé, kdy jsme si neodnášeli “psí balíek”. Naproti pes ulici, eho jsme si všimli a po opuštní restaurace, byl velký prodejní areál rodinných domk. “To chci, Dano, vidt,” vypadlo ze mne, a ne se sestra vzpamatovala, mával jsem na ni z protjšího chodníku. Stálo tam asi patnáct rzných typ – pízemní, patrové, podsklepené, malé i velké, všechny vybavené a pístupné veejnosti. Celek pak vytváel velikou výstavní prodejnu, kde sis mohl vybrat libovolný domek a hned si jej objednat. “Dívej, Honzo. Ten menší, tak típokoják bez podkroví, ten ti pivezou celý najednou. Stejný, jak ho zde vidíš. Ty vtší se vozí po plkách. A te si zajdeme nejprve prohlédnout ten první v ad. Ten je schváln nedostavný, aby bylo vidt, jaký je stavební postup.”

“Dobe se dívej. Obdobným stylem je postaveno snad osmdesát procent domk v USA. Na betonový základ s rozvodem kanalizace se postaví z hranol základní kostra a na ni se posadí stecha. Venkovní ást se zakryje devotískovými deskami a pohledová ást se obloí umlohmotnou napodobeninou prken. Vnitní úprava je ze sádrokartonových desek. Mezi venkovní a vnitní stnou jsou protaeny kabely a je tam na závr nafoukána izolace. Pívody vody a rozvod klimatizace je vtšinou umístn nad stropem. Máš ješt njaké dotazy?” Nemohl jsem mít. Bylo to struné, ale vyerpávající. Postupn jsme si všechny prohlédli. Já k sestinu vysvtlení jsem ješt zjistil, e i rozmístním pokoj a ešením kuchyní se sob podobají jako vejce vejci.

A te u ped námi byla jen cesta k domovu. Jak u jsem se zmínil, volili jsme ji trochu oklikou podél toku eky. Jednak jsme nikam nepospíchali, a pak se hlavn Dana chtla vyhnout tm uzavírkám. Dorazili jsme za tmy. Zbytek jídla, co zstal v lednici, spoádal Tonda. Dan staila káva a já si pochutnal na opeených klobásách. Oteveli jsme si, tentokrát s Danou, pivo a spolen na terásce probrali ped spánkem dnešní hezký výlet.

Ráno, ne jsem se vypravil do práce, zatelefonoval Hans. Dlouze seste nco vysvtloval a já s naptím oekával, co nového mi tento hovor pinese.

“Hans ti vzkazuje – a já mu ekla, e to pro nj rád udláš – abys pišel pozdji, a pojedeš na njakou velkou akci. Stravování asi pro ti sta lidí. Máš njaké námitky?”
“Jak bych mohl mít. Vdy co ty pro m iníš, dobe iníš. Ale prosil bych vyprat kalhoty, protoe je mám od minule flekaté od njaký omáky.” Schytal jsem to, e u mly být dávno v prádle, dív ne jsme odjeli na výlet, i kdy naplnit praku a pak sušiku nemohlo trvat déle jak dv hodiny. Peovala o m jak o vlastní dít. Prala, ehlila, spravovala,… a nkdy si obas zanadávala. Vdy, kdy jsem jí dával do prádla nerozepnuté košile. Za tento prohešek jsem také dostával vyiníno doma od své eny.
“Jo, brácho, kdy u jsem v tom kárání, podívej, co jsem našla v prace,” a v ruce drela opraný zapalova a nablýskaný kousek plíšku. “Ty jsi ho nechal asi v tch kraasech v kapse. Musím t za to pokárat, protoe mi mohl poškodit praku!”
“Tak tohle ti, sestiko, nevyšlo. Zapalova mám zde a dokonce ten samý. A pokud si myslíš, e tím plíškem škrábu lak z kesílka, tak ani to není pravda,” a pinesl jsem jí ukázat ten jediný kus náadí, kterým se u msíc snaím renovovat Tondovu idli. Následovala omluva a já v duchu zaal litovat švagra, jemu pokáraní bude asi sdleno v ostejším tónu.

Ped polednem jsem vyrazil do hotelu, dnes výjimen s taškou. Nesl jsem si erné kalhoty a bílou košili, protoe jsem nevdl, jaká práce m eká.
“Hallo, Johny!” Tém s rozevenou náruí m pivítal Hans. “Ty jsi pece íšník, jak jsi mi vyprávl. Rád bych t dnes poádal o mimoádnou slubu. Budeme zajišovat stravování na njaké konferenci, kde má být pítomno asi ti sta host. Bude se servírovat z nápoj voda a káva, potom teplé jídlo a zákusek. Ti servírky a ty – to jist lehce zvládnete. Já vám tam pomu odvézt suroviny a zpoátku trochu dohlédnu na pípravu. Souhlasíš?…O.K.”

Za pl hodinky byl pick-up naloen. Do velké devné skín se do jednotlivých pater našoupala plata s ti sta zákusky – jahodovými košíky a do druhé skín pekáe s bramborovou kaší, zelenými fazolkami a vepovou peení. K tomu se pidalo umlohmotné nádobí a píbory, nkolik lihových vai, ubrusy, ubrousky a kelímky na nápoje. Ve dv hodiny jsme zastavili ped školou v malém lázeském msteku. Konference se konala v tlocvin školy. Jako pípravna, kam jsme vše nanosili, nám slouila školní kuchyn. Do zahájení konference zbývaly dv hodiny. Stoly byly prostené a sestavené podle stejných pravidel, jako se pipravují na obdobné akce u nás. Naším úkolem v rámci pípravy bylo kadému hostu prostít píbor, zaloit kelímek na vodu a kelímek na kávu a ped jejich píchodem doloit ješt mouník. U zadní stny byl postaven jakýsi bufetový stl, kde se na lihových kahanech udrovalo pi výdeji teplé jídlo, které bylo pedeháté v teplovzdušných troubách v kuchyce. O pestávce v pl šesté se u našeho expediního stolu vytvoila fronta a my vydávali, vydávali a vydávali… Já jednou rukou fazolky a druhou rukou kaši, kolegyn maso se šávou. Druhá servírka doplovala z kuchyky pekáe s teplým jídlem a ta tetí mla plné ruce práce s roznášením konvic s kávou. Za hodinku jsme bufetový stl skládali a ekali pak ješt skoro dv hodiny do ukonení konference, abychom srolovali papírové ubrusy (se všemi talíi, hrnky, píbory, ubrousky…) do velkých “závin” a odnesli je do kontejneru. Nebylo tké si spoítat, e vydání jednoho jídla nám netrvalo déle ne deset vtein. Dostalo se nám i veejného podkování za kvalitu jídla a rychlou expedici.

Nebylo to nijak asov nároné a ani nijak reijn drahé. Jídlo se vailo v normální smn spolu s jídly pro hotel a výdej zvládli ti, respektive dv placené osoby. Take s dnešním dnem, kdy zde se prodalo ti sta jídel a nejmén stejn tolik v hotelu, musel být pan majitel nadmíru spokojen. Tomu íkám dlat obchod. Takových dn v týdnu bylo i nkolik.

Ne jsme vše naloili, dojeli do hotelu a zde zase sloili, bylo deset hodin. A ješt m ekala zpov z dnešního dne doma. Hans jen záil radostí a všechny nás pozval na skleniku do baru. Zde jsem se také dozvdl, e m musel dnes “zastoupit” v kuchyni. Mezitím co kluci vaili, on klepal ízky, mlel ampiony, krájel zeleninu… Byl prost pln vytíen pípravnými pracemi.

Pokraování píšt…
Jak Kurka
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 13.05.2021  08:59
 Datum
Jmno
Tma
 13.05.  08:59 Von