Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Pankrc,
ztra Servc.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíku v Americe (19)

Moje sestra má šarm a je správn ukecaná…
 
“Ahoj, Michalo, tady je strejda Honza.”
“Hallo, how are you?… Jak se mas ty… achoj. Ty být Honsa strejda s Prahy? Já… badly… spatny mluvit cesky. Mam t rada… pleas maminka.” A tím náš rozhovor musel skonit. Pedal jsem na její pání sluchátko Dan. Ta celý hovor pouze kývalaa odpovídala: “Yes,… yes,…”, aby po ukonení hovoru mi mohla strun vylíit vzkazy od Michaely.
“Moc na tebe vzpomíná. Byla z toho celá pry, protoe jsme se domluvili, e jí o tob neekneme. Kdy t uslyšela, bylo to pro ni veliké pekvapení, e jsi tady, a zapomnla i tch pár slovíek, co umí esky. Chtla by, kdybyste jeli na dovolenou do Španlska, abyste se u nich zastavili. To vše.”

Já ml u v tuto chvíli nejvyšší as dát upéct kepelky, strávit se všemi ješt spolený obd a spchat do práce. Mezitím Dana Tondovi líila, jak probhla verejší oslava narozenin. “Víš, e Dana…, no, to je Davidova ena, Honza ji tak pojmenoval, aby nás dv odlišil,… víš pece, e nemá ráda maso. Tak jsem jí dala k obdu ze slepice na paprice jen omáku a tyi knedlíky. Kdy vylízala talí a vidla, jak se David cpe, poádala m o kousek masa, abych jí ho nakrájela na kousky a zalila omákou. Nakonec se cpala a k prasknutí. A myslím, e si dá dnes i ty kepelky.”

“Vdy to íkám od zaátku. Ona není vegetariánka, vím, e mi íkala, e kdy byla malá, maso jedla. Ale jakýsi ,,odpor,, k nmu získala, kdy doma zabíjeli ke konzumaci domácí zvíata, ke kterým ona mla velmi velý vztah. Ryby pece jí. Uzeniny také. Mla zaít vait a pestat si nad syrovým masem vybavovat ivá zvíátka.” Samozejm e tato debata se odvíjela na terásce, mezitím co dti se bavily na poítai v pokoji. I Tonda sám uznal, e takovouto formou by jí to nemohl pednést, e ten vztah k zvíatm je u ní ješt velmi silný, silnjší ne chu na dobré masité jídlo. Ale byl pesvden, e postupným ochutnáváním se dostane do starých kolejí, a protoe ráda jí, bude z ní jist dobrá kuchaka.

Po obd, ped odchodem do práce jsem se musel s Danou a Davidem rozlouit, v podveer se vraceli dom. Domluvili jsme další setkání. Dana mla za trnáct dní odjet na dva týdny na dovolenou do ech za rodii a David m v té dob pozval na výlet do Chicaga.

“To je super! Ale pro nememe spolen, a se Dana vrátí?”
“Jednak jsme tam u spolu byli a pak, po té mimoádné dovolené, moc dlouho ádné volno nedostane. Ale neboj, strejdo. Vy k nám ješt, ne odjedeš, urit pijedete.”

Veer, kdy jsem se vrátil z práce, ekal na m Tonda. Nebylo to na dlouhé povídání. Dana u spala a my jsme vypili kadý pivo a následovali ji. Na druhý den jsem vyslovoval pání s jistými obavami, jestli mi je bude moci sestra splnit. Ml u jsem je dlouho v hlav a dnes jsem se rozhodl ji poádat, zda by nebylo moné navštívit místní školu. Nejmladší syn chodí do tvrté tídy a rád bych mu povyprávl, jak to v té Americe vypadá.

“Nevím, nevím, brate, ale zkusím se zeptat.” Moje sestra má šarm, je správn ukecaná a má v sob i dost té “obchodní drzosti”. ekal jsem, e se jí podaí sjednat alespo krátkou schzku, abych si mohl s njakou kompetentní osobou popovídat o zásadách školství v USA. U veer mi sdlila výsledek svého jednání. Byl ohromující.
“Tak, Honzo, šla jsem pímo za editelem školy panem Etterem a ekla mu, e t tady mám, co jsi za a jakého máš syna a o co se zajímáš. Byl z toho úpln na vtvi. Ml hroznou radost, e se bude moci pochlubit skvostem, kterému šéfuje a na jeho projektu se podílel. Take se mní plán. Zítra ráno v osm hodin nás eká. Co te ekneš?”
“Ségra, jsi jednika!” Na víc jsem se nezmohl. Takovýto výsledek jejího jednání jsem absolutn neekal. Ráno jsem vzal kameru, fotoaparát a ped domem netrpliv ekal, a se “dáma vypraví”. Objekt školy od domku sestry se švagrem oddlovala silnice a dv fotbalová hišt, která patila k areálu, a jak jsem si ji díve všiml, byla denn plná dtí.
“Hele, nediv se tolik, e jedeme autem, a nasedej! Já stejn potom ješt potebuju zajet na poštu a zastavíme se na dobrou pizzu.” Zejm z mého rozpaitého pohledu, kdy vyjela z garáe, vyetla otázku, pro tch padesát metr, co nás oddlují od vchodu do školy, musíme jet autem. Pan editel nás oekával. Dvee editelny byly dokoán, a kdy jsem je po pozvání do místnosti za sebou zavíral, byl jsem upozornn, abych tak neinil (a Dana zaala s tlumoením):
“My zde máme otevené dvee celý den. Nemáme ped dtmi ádné tajnosti. Ony vidí na m a já zase na chodbu.” Ten obrovský hluk dtí z honní a pekiování, který se ozýval z chodby do té doby, ne se všichni postupn rozešli do tíd, nevytváel moc píjemnou atmosféru pro njaké jednání. Sytý editelv hlas však dokázal vše pehlušit.
“Pocházím z Nmecka a budu rád, kdy budeš o naší škole vyprávt a v Evrop. Te máme hodinku na prohlídku školy a v devt vás bude oekávat uitelka ve tvrté tíd. Zde si pak mete popovídat.”

Na mj dotaz, zda si mohu poídit nkolik zábr kamerou a pár fotografií, se zatváil dost odmítav. S omluvou pak zaal vysvtlovat:
“Jist jste slyšeli o rzných únosech. My za dti neseme zodpovdnost a já bych nerad ml njaké pípadné nepíjemnosti s rodii. Máme to zde prost zakázané, ale pro tebe udlám výjimku, jen bych prosil, nedlej ádné detaily, jen meš toit zábry za jejich zády.”

I tím jsem byl spokojen. Postupn však, jak s vtším a vtším zapálením vyprávl a provádl nás jednotlivými místnostmi, si neuvdomoval, e moje kamera je nepetrit zapnutá. Já pak unesen vyprávním jsem zaznamenával kadý detail, v em se vybavením a stylem výuky lišila tato škola od naší. Prohlídku jsme zaali v jídeln, kde snídali poslední opozdilci. Dti, které jsou sváeny školními autobusy ze vzdálenjších míst, zaínají snídaní.

“Všimnte si, e naše škola, která nemá patro, je stavna do tvaru obdélníku, jakoby velkého písmene ,,O,,. Stedem budovy kolem dokola prochází chodba a k ní jsou z obou stran situovány tídy, kabinety a všechna ostatní zaízení školy. Tídy jsou vtšinou umístny na vnitním obvodu. Uvidíte, e dti koukají okny do zelen, do malého parku, který si v obestavném prostoru samy vytvoily. Nechtl jsem, aby se pi vyuování rozptylovaly jednak sledováním sportovních utkání na hištích, které jsou celkem ti po obvodu školy, anebo je rušil provoz na ulici. Te se podíváme do komunikaního centra.” Vstoupili jsme do malé místnosti, plné monitor a kabel s jedním centrálním poítaem. Nco podobného jako je u nás školní rozhlas s rozvody do kadé tídy. “Protoe v kadé tíd je umístn poíta, na kterém se u dti od mateské školky uí jeho ovládání – o tom se za chvíli pesvdíte – mohu, kdykoliv potebuji, perušit výuku a napojit se s vysíláním njaké zprávy do jedné nebo do všech tíd.”

 

Další místnost, do které jsme vstoupili, byla veliká knihovna. Vlastn ítárna, kde se bhem týdne nkolikrát v rámci vyuování vystídali vdy všichni áci. Tém v poklusu, za neustálého vyprávní, jsme se blíili k první tíd mateské školky. Ml dobe spoítáno, e vše, co nám chce ukázat, bude trvat nejmén jednu hodinu.
“Vpravo jsou kabinety, vlevo toalety a sklady náadí a šatny pro rzná sportovní vyití. Tídu poznáte podle toho, e ve dveích je prhledné okno. Mn pak, jako editeli školy, staí, kdy probhnu chodbou a vidím, ani bych rušil vyuování, co se kde dje.”
“Kdyby chtl být o trochu pomalejší. Sotva ho staím vnímat, nato ješt všechno filmovat,” snail jsem se tiše šeptnout Dan svou nespokojenost.
“Co jsi íkal, Daný, co potebuješ vysvtlit?”
“Ptá se, jestli tady máte tlocvinu,” okamit na jeho otázku zareagovala sestra. Zdánliv hloupá otázka však vyvrátila pípadné podezení, e zde snad nco, v jemu nesrozumitelném jazyce, pomlouváme. Chytil se “na první nahození”, jak íkají u nás rybái: “Samozejm e máme a rád bych ješt stihl vám tuto mou chloubu ukázat.”

Souasn s odpovdí ješt dál pidal do kroku.
“Tak zde je jedna ze dvou tíd pedškolní výchovy, paní uitelka, Daný z eské republiky z Evropy a jeho sestra Daniela. Ta bydlí zde v New Glarus.” Takovéto pedstavování se opakovalo v kadé tíd.
“Všimnte si poíta a výhledu z okna do naší zahrady, tmito dvemi projdeme do sousední tídy.” Chodba v tchto místech byla ovšena obrázky s pohádkovými motivy. A mezitím, jak jsme postupovali k vyšším roníkm, mnilo se i sloení výzdoby. Stna ped pátými tídami byla pomalována rznými výjevy ze ivota, které zde vytváely samy dti. Vstup do první tídy m vyvedl trochu z míry. Na provázkách, které byly nataeny napí místnosti, visely zejm nejhezí obrázky, které se dtem podailo nakreslit. Nikde jsem nevidl katedru a místo školních lavic byly ve tíd rozmístny malé stolky, kadý se tymi idlikami a u nich pracovali a uili se ti malí prckové. V kout místnosti byla ze deva postavená “nco jako palanda” nebo snad “myslivecký posez”? A pod schdky zase ty nezbytné poítae.
“Tento balkónek je pro dti. Tady si mohou íst nebo malovat nebo se jen tak povalovat. Ale není pro kadého. Paní uitelka jej pouívá jako výchovný prostedek. Pouze ten, kdo je bhem dne nejhodnjší nebo nejpilnjší, me si tam nahoe odpoívat… Pojme dál, do sousední první tídy. Uvidíte, e je zase jinak vybavená. Já netrvám na jednotném vybavení ani na stejném stylu výuky. Kadá uitelka si me tídu zaídit podle svých pedstav.”

Sice velmi zajímavé, ale nebyl jsem si úpln jist, e tento zpsob výuky pinese ty správné výsledky. Také mi Dana pozdji vysvtlila: “Školství je trochu jiné ne u nás. Neslyšela jsem nikdy o tom, e by zde existovalo nco jako uební osnovy. U kantora není pedepsané njaké zvláštní vzdlání. Nco jist umt musejí, ale klade se zde hlavn draz na dobrý pístup k dítti. V poslední dob sílí protesty proti tomuto zpsobu vyuování, protoe dti v mnoha mstech opouštjí školy se špatnými vdomostmi a vše pak musejí dohánt na vysokých školách. Mnoho rodi u dnes veejn vystupuje s poadavky, aby nejmén dvakrát ron njaká komise pezkušovala uitele.”

Do tetí tídy jsme vstoupili v okamiku, kdy se po “ranním rozkoukání” (bylo u pl deváté) chystali zahájit výuku. Paní uitelka pozdravila všechny áky, popála jim hezký den a vyzvala je, aby povstali. My jsme se s panem editelem, který nás poloením ukazováku na ústa upozoroval k zachování klidu, postavili a za poslední adu lavic. Všichni – dti, paní uitelka i pan editel – si poloili dla pravé ruky na své srdce, natoili se k americké vlajce a zaali spolen peíkávat “njakou modlitbu”.

“Tuto písahu, e jsem rád, kde jsem se narodil, e budu plnit všechny úkoly pro dobro této zem a e ji nikdy nezradím, to by mli áci slibovat jednou týdn na kadé škole. Já jsem zde zavedl, e slib skládáme všichni kadý den… A te ješt tlocvinu a pak vás ponechám ve tvrté tíd”.

Procházeli jsme chodbou, její jednu stnu tvoila obrovská výkladní skí. Za ní bylo nkolik místností rozdlených té sklennými píkami. Na dveích si Dana v tom spchu staila peíst, e se jedná o sekretariát, útárnu a nejvtší místností je sborovna. Kdy nám otevel dvee tlocviny, rozprostela se ped námi parketová plocha o rozmru fotbalového hišt. Rznými barevnými arami zde byla vytvoena dv hišt na košíkovou. V jedné stn bylo zabudováno jevišt, na protjší stran bylo sloeno stupovité hledišt pro pt set divák – ve sloeném stavu nezabíralo z plochy tlocviny více jak jeden metr. Elektronickým ovládáním se dalo vysunout, aby mohlo slouit divákm bu pro sportovní utkání, nebo pro pípadná vystoupení na pódiu.

Vstoupili jsme do tvrté tídy, kde nás u netrpliv oekávaly dti i s paní uitelkou. Zde se s námi pan editel rozlouil se slovy: “Nelouím se s vámi. A budete odcházet, zastavte se za mnou, abychom si domluvili návštvu druhé budovy, kde je dvanáctiletka.”

 

Uspoádání intérieru tídy se u blíilo tomu, na jsme zvyklí v našich školách. Lavice ve tech adách, kadá pro dva áky, byly nasmrované k tabuli. Katedra paní uitelky však byla umístna na opané stran tídy – sledovala své áky pi jejich práci zezadu. Na zadní stn byla ješt jedna velká tabule, aby bylo moné zkoušet dva áky najednou. Nkteré dti se pochlubily “ákovskou kníkou” (i kdy se zde nazývala jinak) a paní uitelka nám ukázala nkolik sešit s domácími i školními úkoly. Musím zde vznést trochu kritiky, na které jsme se s Danou shodli. Nedokázali jsme si vysvtlit, pro stále píšou ve všech sešitech obyejnou tukou. Jejich písmo odpovídalo ákm z první tídy. A znalosti z anglického jazyka, tak jak nám pedvádly – co sestra mohla posoudit – byly podprmrné. Dti však byly ukáznné a na slovo paní uitelku poslouchaly. Kadé volné místeko, a to byly okenní parapety, skín, skíky, police, bylo vyzdobeno rznými výkresy a pedmty, které dti samy vyrobily. Ješt jedna vc m upoutala a na to se musela Dana zeptat samotné uitelky. Ta nám ráda zaala vysvtlovat:
“Tak poj se podívat a poslouchat… Ty reproduktory na stranách´místnosti jsou propojené s vysílakou, kterou má kantor na sob. K ákm promlouvá velmi tiše, tím ši šetí hlasivky a pitom všichni stejn dobe slyší výklad. A ješt k nemu slouí, co je ze všeho nejdleitjší. Po tch rzných násilných pepadech, a ze strany ák, nebo dosplých, které se v poslední dob ve Státech zaaly objevovat, vybavil nejmodernjší technikou pan editel kadého uitele naší školy. Kadý musíme mít pístroje celý den zapnuté, protoe, krom toho, e nám usnadují výuku, jsme všichni v neustálém vzájemném kontaktu. Já, kdy tímto pootoím… slyšíte?. To je te uitelka vedlejší tídy a její rozprava se áky. Kdy zmáknu tento knoflík, co te ale nemohu, tím se napojím na všechny, a co eknu, bude slyšet po celé škole.” Ješt chvíli jsme sledovali výuku a po ukonení hodiny se dti chystaly s námi rozlouit. Já však dostal ješt jeden “bláznivý” nápad.

“Dano, ekni uitelce, e bychom pišli ješt jednou, teba za týden, na besedu s dtmi. Já bych jim povdl nco o našich dtech a bylo by dobe, kdyby si pipravili dopisy, které bych mohl odvézt do Prahy a pedat je stejn starým spoluákm.”
“Není to blbý?”
“Není. Dlej, pekládej! Kdy my jsme si museli jako malí dopisovat s ruskými pionýry, pro by si te nemohly naše dti dopisovat s Ameriany.”
“To je O.K., to je perfektní. Na všechno se pipravíme. Já u se moc na takovéto setkání tším. Za týden, zase v devt ahoj.”

S tmito slovy se s námi rozlouila paní uitelka. Nevzdálili jsme se od tídy více jak deset metr a z místnosti se ozval sborový pokik. Zejm jim práv sdlila, na em jsme se ped odchodem domluvili. V editeln jsme se pochlubili, e si zopakujeme návštvu tvrté tídy za týden znovu a pan editel si v ten samý den na desátou naplánoval, e nás bude oekávat na dvanáctiletce.

Pokraování píšt…
Jan Kurka
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
 
 Datum
Jmno
Tma