Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Pankrc,
ztra Servc.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíku v Americe (18)

Kde se dobše varí, tam se dobre darzí
 

Netrvalo dlouho a silnice nás vyvedla na vrcholky Modrých hor. Byl odtud nádherný výhled. Zde nás to u sebralo oba. Zastavili jsme. Vystoupili z auta a kochali se pohledem do toho obrovského údolí, které se pod námi rozprostíralo. Mozaiku polí obas stídal les, malé vesniky byly pospojovány tenkými cestami, na loukách se pásly krávy, kolem nás zpívali ptáci a nikde ani iváka. Sedli jsme v píkop a kadý se mlky zabýval tím, k emu nás tento kraj nechtn pinutil. Vlastními vzpomínkami na domov a rodný kraj.

“Poj, brácho, pojedeme. Ty se ,,tam,, vrátíš za necelé dva msíce a my s Tondou o návratu dom u také ván uvaujeme.”

Po necelých deseti minutách jízdy jsme klesáním z vrcholk sjídli do vesnice, kde na všech sloupech veejného osvtlení se tepotaly transparenty s nápisem: “Vítá vás Hillsboroo, eské msto.” A kdy jsme je kíem kráem projeli, neshledali jsme nic, co by nám alespo trochu pipomnlo domov. Dana zastavila ped obecním úadem a vrátila se znan zklamaná. “esky prý zde u  nikdo nehovoí. ekli mi, e ta výzdoba je z evence, kdy zde poádají  jednou ron ,,eský den,, a to se jim sem sjede pár turist  na njaké atrakce. Jó, a je tu prý za rohem eská hospoda.”
“To bude príma, alespo ochutnám eské jídlo v americké restauraci… nehled k tomu, e u mám hlad jako vlk.” Hlad nás oba pímo vehnal do dveí, na nich byla vyvšena nabídka dnešního menu, a to takovým fofrem, e jsme si té potrhané a špinavé  eské vlajky nad restaurací všimli a pi vycházení. Spíš ne restaurace to byl samoobsluný bufet asi s pti stolky. U jednoho sedl jeden host a dojídal polévku. Pivítala nás sama majitelka a Dana na ni hned spustila eštinou: “Máme hlad. Co nám dáš najíst?” Odpovdi se jí dostalo v anglickém jazyce s patiným vysvtlením. Její babika pocházela z ech a ona esky neumí a z jídel ovládá pouze bramborové knedlíky.

Mezitím co se ob domlouvaly, co by nám dál mohla nabídnout, prohlíel jsem si místnost, která v prospektu Hillsboroo byla nazývána “eskou restaurací”. Špinavá podlaha, rozházené idle, jako kdyby ped chvílí tuto místnost opustila rota neukáznných konzument. Stny zašlé, pomalované ním, co by se pi velké pedstavivosti dalo nazvat “jeleni na pasece”, nad tím kostrbatý nápis: KDE SE DOBŠE VARÍ, TAM SE DOBRE DARZÍ, a na protjší zdi visela napodobenina eského znaku. V kuchyni nebyl nikdo. Jen hromada špinavého nádobí, moná u z minulého týdne, a studený sporák. V chladicí vitrín byly njaké napodobeniny kolá, mísa ovadlého salátu a nkolik obloených toast. V teplém pultu se kouilo z polévky a vedle ní stála konvice s kávou. “Tak poj, brate. Paní  majitelka nám pipravila svoji specialitu. Je prý tu u  týden sama a nemá kuchae, a tím se omlouvá za ten nepoádek.” No, abych pravdu ekl, neml jsem moc chuti ani pisednout ke stolu. Ale hlad a pohled na talí s vepovou peení a bramborovým knedlíkem m pemluvily. Dali jsme první sousto do pusy a naše zraky se setkaly. Dalo by se z nich snad vyíst všechno: pekvapení, emu se dá  také íkat bramborový knedlík, zklamání, e tento “blaf” je nazýván eskou vepovou, politování této majitelky nad prázdnou hospodou a u m ješt navíc profesionální chu postavit se za sporák a ukázat jim tady, jak opravdu vypadá naše kuchy.

Knedlíky byly divné  hroudy z bramborové kaše zahuštné hladkou moukou a ochucené esnekem, zelí kyselé z konzervy, niím neochucené  maso, spíš divné dlouhé nit a vše bylo polité sosem ze sáku, ješt špatn naedným. Odloili jsme píbory, Dana na stole nechala pár dolar a v okamiku, kdy se majitelka vzdálila do kuchyn, stejn rychle, jak jsme vstoupili, tak zase vypadli. Dana se vyítila z této vesnice takovou rychlostí, e jsem ji musel nkolikrát upozornit na pekraování povoleného limitu. Vztek s ní pímo lomcoval: “Jak me nkdo takto hanobit eskou kuchy!… Jak tam me vbec prosperovat!… No, to je hrza, píšern bych se musela stydt a snad bych se ani nehlásila ke svému pvodu, kdyby to, co nám pedvedla, mlo být pravda.” “Neboj,” snail jsem se ji utšovat. Ona s tím kšeftem dlouho nevydrí a brzy zkrachuje.” “Ne, nezkrachuje a to je na tom to nejhorší. Ameriani jsou na tohle hloupí. Oni si sem obas zajdou, aby si odpoinuli od tch hamburgr a toust. A ješt  kdy nevdí, jak má jídlo, které jím nabízí, správn chutnat, pak sndí snad všechno.”

Plánovaný obd v eské  hospod se rázem zmnil v píjemné a snad u v celém svt  oblíbené posezení u Mc Donalds. Pro nás to byla v tuto chvíli, jak se íká, “z nouze ctnost”. Odtud, ne píliš spokojeni s dnešním výletem, jsme se vydali na nedaleké nádraí, odkud vyjidl ten starodávný  “Západní expres”. Nevyjídl. “Odpus, brácho, já  si ten prospekt blb peetla. Oni jezdili denn jen do konce srpna. Te u je tato turistická atrakce poádána jenom o víkendu” zaala se mi sestra omlouvat, kdy jsme stanuli na naprosto opuštném nádraí. Naleštné vlakové soupravy stály vedle sebe na dvou kolejích. Nádraní budova byla uzavená, stánek s oberstvením rovn. Jediné, eho jsme zde mohli bezplatn vyuít, byly toalety.

“Hele, nebu z toho tolik pepadlá. Ukázala jsi mi toho dnes dost. A e se nememe pi veerní okruní jízd naveeet v krásném jídelním voze, to mi zase tolik nevadí. Teba se sem ješt nkdy podíváme.”

Vztek na indiány, vztek na eskou hospodu a vztek na zavené nádraí, to vše v mé  sestice pímo velo. Nakonec se stalo nco, co jí vrátilo zpt klid a rozvahu. Odreagovala se na dámských záchodkách. Vyšla ven usmvavá a v ruce mávala s njakým plakátem.

“Líbilo se mi to, a tak jsem to tam ze vzteku na dnešní den utrhla ze stny. Vezmu si to dom na náš záchod jako trvalou vzpomínku na dnešní den.” Pedloila mi tvrtku papíru s obrázkem staré devné “kadibudky” s následnujícím textem: U  NEJSEM TEN STARÝ ZÁCHOD! POKEJ, A SE NAPLNÍ NÁDR S VODOU! PAK ZATÁHNI ZA PROVAZ, ABY TO, CO JSI ZDE ZANECHAL, NEZACPALO ODPAD.

Cestou dom jsme se zabývali neustálým rozbíráním dnešních záitk. Bylo jich hodn ale Dan se zdálo, e se jí nepodailo m pln uspokojit. Já byl naopak nadšen. Vidl jsem zase kus státu Wisconsin, poznal nová  msta a vesnice, poznal další lidi, a tím vším zase doplnil mozaiku, kterou jsem si skládal o USA. A to, e jsme vlezli do špatné  hospody, m zase tolik nerozházelo, protoe i u nás se najdou obdobní obchodníci. Najednou sestra hlasit zajeela: “Jéišmarjá, vdy já úpln zapomnla, e dnes veer pijede Tonda. No, to je prser, doma není nic k jídlu.” U nejbliší pumpy zastavila a zaala havit telefon. K autu se vracela spokojená.

“Vidíš to. Kdepak, vy muský, kdy chcete, tak si dovedete poradit i bez nás… To víš  e jó, e u je po veei. Našel si nco v lednici a ješt ze verejška tam ml polévku. A hlavn byl rád, e jsem mu zavolala.”

Byla u tma, kdy Dana zmákla dálkový ovláda od vrat garáe a souasn s ní Tonda rozsvítil svtlo na zápraí. Nedokav nás u vyhlíel. Toho veera jsme dlouho ponocovali. Tony se nejdíve do podrobností vyptával na naše dnešní cestování a pak se zaal sám zpovídat o svých útrapách ze sluební cesty do Kalifornie.

“Ani se mi to vyprávním nechce znovu proívat,” zaal mluvit chvíli esky, chvíli zase anglicky. Byla na nm vidt veliká únava. Musel se hodn pekonávat, aby neusnul, ale chtl vše ze sebe vyventilovat. Problémy ho provázely od samého zaátku. Nejdíve ekal na letišti pt hodin na náhradní let, protoe spolenost, se kterou ml lett, byla ve stávce. V cílové stanici pak ekal ješt ti hodiny na pistavení vozu z pjovny, neb ádná ze tí spoleností nemla k dispozici “ani kolo”. Z letišt u musel rovnou do výrobny, kde v deset veer na nj ekali se zkušebním provozem, take si nezajistil ádný hotel. Kadé dv hodiny bylo nutné kontrolovat výrobky a seizovat podle jejich kvality poíta na udírn. Volné pauzy prodímal na idli. Ráno, kdy u se tšil na postel, zjistili, e špatná kvalita je zpsobena vadným poítaem. Zavolal do práce a oni njakým zpsobem zabezpeili do tech hodin doruení nového. Celý proces se pak opakoval. Ne v noci shánt hotel, volil radji tu náronjší variantu a pemístil se na letišt. Zde ekal na nejbliší spoj dom. V letadle se u nemohl dokat “svého pelíšku”, ale to jej ekala ješt skoro hodinová cesta tím starým pick-upem z letišt dom. Mezi jeho vyprávním jej Dana pomalu odstrojovala a pak u se musel sám dopravit do sprchy a postele.

“au, Honzo. Dobe se vyspi.” A tak njak to vypadalo celé  ti msíce. Tch chvil, kdy jsme mohli spokojen posedt a povyprávt, bylo opravdu málo. Ráno jsme po káv, ješt  ped odchodem sestry do práce, naplánovali, co se bude vait v sobotu a v nedli. Tonda tentokrát bude s námi doma a bude moci oslavit Daniny narozeniny. Všichni mli dojem, e bude rodinka pohromad – nebo alespo ást rodiny. “lovk míní, pán Bh mní,” ekla by naše babika na události, které se sebhly. Ve tvrtek, kdy se Tonda vrátil z práce, pinesl pro všechny nepíjemnou zprávu.

 

“Ti ezníci tomu vbec nerozumí a já tam musím zítra znova. Snad se mi podaí se vrátit do soboty veer.” Podailo se – ne veer, ale v noci. I kdy jsme u mli oslavy za sebou, alespo se v nedli dopoledne trochu uil se svým synem a snachou. Chtl bych se však ješt zmínit o tom, co tmto oslavám pedcházelo. Rozdlení práce bylo jasné a srozumitelné. Já ml zabezpeit polévku s játrovými knedlíky, slepici na paprice s knedlíkem a dort. Na nedlní obd pak peené kepelky s bramborem a humrové chlebíky. Dana si vzala na starost sobotní veei. Naplánovala smaenou rybu, protoe rybí maso Dana “me”, a jako pekvapení, e prý upee tvarohový dort. Korpus jsem si upekl ve tvrtek. Forma na dort se v této domácnosti u dávno nevede. Prakticky od té doby, co se dti osamostatnily. Tak mi Dana našla sklennou obdélníkovou nádobu a z ní jsem vyklopil krásnou zlatavou kostku. Pátek jsem pak celý den provail. Pl dne doma, druhou polovinu v práci. Dana si vzala ten den volno a já bohuel pišel o podívanou, jak se v Americe pee dort, jeho sloením je pouze tvaroh a šlehaka. Protoe byl opravdu vynikající, musela jej pozdji, tentokrát za mé asistence, upéci ješt jednou. Veer u chybly pouze svíky na dortu.

Dti pijely v sobotu dopoledne a já musel konstatovat, e si David dovedl vybrat. Ml na to ostatn dva roky a mohl vybírat jak mezi slovenskými, tak eskými dvaty. Za chvíli byl Dani plný barák. Po vzájemném pivítání se nejdíve poptala, coe jsme jí pipravili, a pak se svolením sestry prošmejdila ledniku. Zvdav, ale s obrovskou chutí  na nco dobrého zaala ochutnávat jednotlivá jídla. Vas jsem ji zarazil ped olizováním dortu tím, e jsem jí mohl nabídnout misku se zbylým krémem. “Já vím, e vám asi pipadám jak malá holka. Ale kdy já ješt tolik vait neumím a pitom jsem doma tolik zboovala, co naše mamka uvaila… A co budeme vlastn  jíst? Co jste pipravili dobrého k obdu? Já u  to nemu vydret!

Oslavy, vzhledem k pedpokládanému návratu hlavy rodiny, se peloily na veer. Já  odešel na odpoledne do práce a Dana s dtmi odjela do Medisonu koupit Dane njaký dárek. V podveer jsme prosteli stl a nadešel as osázet dort svíkami. A zaal se byt obracet vzhru nohama. Ani m, ani Danu v zápalu píprav nenapadlo, e by se mly koupit.

“Davide, kolik jich potebujeme?”
“Dvacet pt maminko.”
Hledali jsem všichni. Ve skíních, v zásuvkách, v koupeln… “Vítzství!… U  je mám!” zajásala Dana. “Ale je jich jenom dvacet tyi.”
“Nevadí, dej je sem…” Postupn jsem je rovnomrn rozloil po obvodu dortu a poslední jsem nahradil párátkem s malou vlajekou. Rozdrnel se telefon. Všichni jsme ztichli a bylo asi všem jasné, e to bude Antonín.
“Tondo, kde jsi prosím t?… Take nejdíve za ti hodiny… Dobe, a je opatrn!” Sice trošku zklamaná, ale šastná, e ješt dnes se mu podailo vrátit dom.
“Dti, pjdeme se najíst bez tatínka. Musel v pátek odlett a z Milwaukee, protoe ta spolenost je stále ve stávce. Te tam sedá do auta a vyráí  k domovu. Dív jak za ti hodiny jej nememe ekat.”

Pogratulovali jsme, pipili na zdraví, Dane se podailo sfouknout všechny svíky, a  na to párátko, a pustili se všichni do jídla. Po veei si oslavenkyn nejdíve labunicky olízala všechny svíky od krému a pak se s chutí pustila do dortu. Po vynikající veei pepadla všechny únava a pak pi káv, v tichosti, kadý v njakém koutku, jsme pi sledování televize ekali na píchod Tondy. Tentokrát, i kdy ml za sebou dlouhou cestu, se vrátil sví. “Leení”, které však našel doma, hovoilo za všechno. Najedl se a rozumn se všichni dohodli, e se pjde spát. Mladí si pinesli z auta pohotovostní pevoznou noclehárnu – nafukovací matraci a deky – a uskrovnili se na jediném volném prostoru – v obýváku.

K nedlní snídani prostela hlava rodiny stl na terase. Servírovala se míchaná vejce, opeená slanina, opeené klobásy, sýr, peivo, káva, dus, hroznové víno a jablka. Po takovéto snídani by se asi opakoval stejný obrázek jako po verejší veei. Dana však probrala všechny k ivotu tím, e vytoila telefonní íslo na Michalu ješt dív, ne jsme si staili rozdlit všechna volná místa na pohovkách k spokojenému strávení snídan. Michaela, nejstarší dcera, narozená ped ticeti tymi lety v eskoslovensku, ije v souasné dob se svým manelem a dvma dtmi ve Španlsku, ovšem jako obanka USA, která u skoro patnáct let doprovází “svého” námonického dstojníka po rzných pístavech svta. Dana s Tondou, kdy opouštli republiku, si ji vedli jako tyletou za ruku a Dana s sebou nesla ješt Davida, tenkrát ješt v bíšku. Ve Vídni ekali ti msíce na letenky do USA. Byl jsem jeden z tch len  rodiny, kteí je bhem tohoto ekání na tranzitní vízum navštvovali, aby jim postupn doplnili finance a v listopadu u  i teplé obleení. Byly dny, kdy se museli všichni ti, respektive tyi, spokojit pouze s jednou polévkou na den. Míša si zde proívala první krušné chvíle svého ivota. Bhem dvou dn, které jsem s nimi ve Vídni strávil, jsme se stali velkými kamarády. Celý  den jsem si musel vymýšlet rzné pohádky, které jsem situoval do prostedí, v jakém tam ili. Ješt pak dva ti roky jsem jí pohádky, ale u kreslenou formou, posílal do USA. Dnes se mi naskytla monost si s ní popovídat. Po dlouhém hovoru s rodii pevzal telefon David. Ml na srdci tolik záitk, e kdyby mu telefon matka nesebrala, jist by vydrel se sestrou mluvit snad do veera. Pebíral jsem sluchátko s obavami, jak my dva se budeme domlouvat, kdy za celou tu plhodinu nepadlo slovo esky.  

Pokraování píšt…
Jan Kurka
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 15.04.2021  11:10
 Datum
Jmno
Tma
 15.04.  11:10 Vclav
 14.04.  11:22 Von