Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Ev¾en,
zítra Martin.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

O ševci Josefovi


To tak jednou sedìl švec Josef obkroèmo na verpánku pøed svým krámkem na Starém Mìstì, na kopytu nara¾enou fešnou kotníèkovou botu zámo¾né mìštky purkmistrové, a filozofoval.


„Kdybych já byl, øeknìme, aspoò císaøským ševcem na dvoøe Františka Josefa, však bych mu u¾ povìdìl, co lidé ke svému mravnímu povznesení potøebují! Jakápak ministerstva, jaképak nové pivovary, knihovny potøebujeme! Je nám jich tøeba jako soli!“ vzkøikl, a¾ botka a cvikací kleštì poskoèily a soused Jirza, øezník, který pøímo tady na plácku, tam, kde se døíve prodávaly kozy, ka¾dou zimu poøádal zabíjaèku, se po nìm pobavenì ohlédl. Ševce Josefa, známou pra¾skou figurku, tu znali všichni. Kdyby pro nic jiného, tak bez jeho veršovánek se neobešly ¾ádné køtiny a za drobný peníz, èasto i jen za dobré slovo, tu spravoval boty u¾ dobrých... Mávl rukou. Ne, radìji nepoèítat!


Josef, srdcem i duchem písmák a poeta odchovaný láskou k husitské tradici, kterého a¾ rodina a nutnost øádné ob¾ivy pøišily k verpánku, si spokojenì odplivl, jako by u¾ mìl slyšení u císaøe øádnì a úspìšnì za sebou. Zámecké knihovny, stejnì jako ty menší pøi farách a klášterech byly samozøejmì dobré, ale... „Ale to nestaèí, stále jich je ¾alostnì málo! Osvìtu potøebujeme! Tak bych mu to povìdìl!“ ...øekl si zase Josef v duchu pyšnì a vstal, aby si protáhl záda. „Taky bych mu poradil, aby trochu zvelebil naši milovanou matièku Prahu“, zabruèel, kdy¾ se rozhlédl po oloupaných omítkách Kozího plácku a stáøím ponièených vratech se slepými zvonky.

 

 

Na námìstí se od støedovìku konaly trhy, prodávaly se tu kozy i kùzleèí maso a boty z kozinek a kvetlo tu obuvnické øemeslo. Ústily sem ètyøi ulice s prùhledem do ulice U Obecního dvora a Josef s trochou pøedstavivosti ze svého místa pøed krámkem dohlédl a¾ k domu U cenzorù, kde se zhruba pøed osmdesáti lety narodil jeho jmenovec Josef Mánes. Nebyl to jen tenhle dùm s vì¾ièkou, kde mìl Mánes atelier, ale snad ka¾dý z domù ve ètvrti Na Františku mìl nìjakou minulost.


Tak nìjak tu mladý Josef snil a zevloval a koukal Pánu Bohu do oken. Vlastnì ne tak docela! To kdy¾ nad sebou uslyšel bouchnout okno, to se pak rychle vzpamatoval a honem chytil do ruky ševcovské kladívko. Vìdìl, ¾e se jeho Anna obèas na nìj s láskou podívá dolù. S láskou, ale i jemnou výèitkou. Inu, mìli spolu pìt dìtí, chodilo jedno po druhém jako schùdky, to bylo zapotøebí se nìjak ohánìt! Naštìstí byla Anna výborná kuchaøka, a kdy¾ si pøibrala i nìjakou tu posluhu u bohatších ¾idovských rodin, bídou netrpìli. Však i jemu odtud kápla nìjaká objednávka!


Bída nebída,èas ke studiu dìjin si našel v¾dycky. K tomu neodmyslitelnì patøily i procházky do okolí. Ka¾dou nedìli vyrá¾el Josef s celou rodinou pìšky do Divoké Šárky, Hvìzdy i do Krèe a pøedevším k nedávno dostavìné Petøínské rozhlednì a do milované Prahy. U ka¾dého mostu, u ka¾dého domu a vì¾ièky se pozastavil, o všem vìdìl nìjakou zajímavost. Nejstarší dìti mìly oèi navrch hlavy, kdy¾ jim na Staromìstském orloji s astronomickým ciferníkem na ji¾ní stranì radnièní vì¾e ukazoval okna s apoštoly a kohoutem nad nimi.


Nejvìtší zápal se ho však zmocnil u Novomìstské radnice na Novém Mìstì. Tady dìtem vyprávìl o výbuchu husitské revoluce s takovým ohnìm a vroucností, ¾e se kolem srocovali lidé.Tehdy husité vyzbrojeni sudlicemi a kopími vyrazili pod vedením radikálního husitského kazatele Jana ®elivského smìrem k radnici a vyházeli z oken protihusitské konšely, pochvaloval si. Tahle první pra¾ská defenestrace, pova¾ovaná za poèátek husitských válek, se udála skoro pøed pìti sty lety, ale léta neubrala na Josefovì zanícení, spíše naopak.


Josef se v duchu usmál, sundal a naleštil šnìrovací botku paní purkmistrové a naposled ji odbornì a se zalíbením prohlédl. Poslední dobou se i tady v Èechách ujala støídmá anglická móda pevných dámských bot bez zbyteèných ozdob a tretek a vytratil se i èervený podpatek šlechticù, to se mu líbilo. Však u¾ taky nad ním skøíplo okno, nejvyšší èas, aby nasadil na kopyto vojenskou holínku, takzvanou wellingtonku, z pøírodní kù¾e.


Josef ševcoval od svých dvanácti let, ale na svá uèednická léta daleko od rodné vsi a maminèiny teplé náruèe nevzpomínal rád, to i všelijaká ta slzièka samým steskem ukápla. Nadarmo uèitel v Kolodìjích jeho otci domlouval, aby syna poslal na studie, ¾e má dobrou hlavu, a nadarmo se maminka pøimlouvala. Otec, panský koèí na Kolodìjském zámku, mìl o synovì øemeslu jasno a vzpírat se rodièovskému rozhodnutí nebylo zvykem. „Ještì by nám z nìj nìjaký lapka vyrostl,“ znìla poka¾dé jeho pádná odpovìï. Kdysi dávno byl kraj skuteènì su¾ován loupe¾níky, kteøí se schovávali v lese na Vidrholci a povìsti o nich pøetrvávaly staletí.


Tak se Josef mezi vzdechy vyuèil obuvníkem. Ani potom mu však nenastaly ¾ádné lehké èasy, o tom by mohla jeho vandrovní kní¾ka nìco vyprávìt! Pøedevším Vídeò byla pro kluka z Kolodìj uvyklého hrám u mlýna a brodu øeky Rokytky hotovým babylonským exilem. Tady se mu nelíbilo, táhlo ho to z mìsta do kraje, poøád jinam a dál. Tak provandroval se svou tøínohou ševcovskou ¾idlièkou z verpánu, neboli modøínového døeva, hodný kus Rakouska-Uherska. Na cestách hodnì èetl, studoval dìjiny a pøemýšlel, ¾ádnou chvilku nepromarnil, díval se kolem sebe a mnohému se pøiuèil. V Maïarsku chytil tì¾ký zápal plic a jen díky hodné mistrové duši nevypustil. Tehdy si øekl, ¾e je èas obrátit se k domovu. Pane Bo¾e, jestli mì uzdravíš, slibuju ti, ¾e nepromrhám svùj ¾ivot jenom ševcováním, zkus to ještì se mnou a uvidíš!


Jak Josef slíbil, tak udìlal. Na záda do vysoké nùše slo¾il k verpánku knihy a èasopisy posbírané cestou a pokoupené na tr¾ištích a ty pak za drobný peníz prodával i rozdával a k ševcování si tak v¾dycky nìco málo na cestu pøivydìlal. Tehdy ho mo¾ná poprvé napadlo, ¾e by se rád o¾enil. Myslel na nìjaké jednoduché dìvèe z jejich vsi, ale cestou pøes Prahu potkal Annu s dolíèky ve tváøích a dopadlo to úplnì jinak! Josef se ve vzpomínkách potutelnì usmál, vzhlédl k obloze a... To se u¾ z èistého nebe v celých provazech spustil liják, jarní bouøka jako hrom. Jen taktak ¾e staèil chytit boty a náøadí a utéct do ochrany obuvnického krámku. Vonìlo to tu kù¾í, krémy, lepem a tmelem. V zásuvce pak choval i vzácnìjší bohatství, všelijaké noviny a tiskoviny, Národní politiku, básnièky i výstøi¾ek z nìmeckých Prager Abendblatt se svojí fotografií a èlánkem "Švec básník". Nejednou se na èlánek znovu podíval, tøeba¾e by ho u¾ mohl odøíkat celý zpamìti, a v duchu si povzdychl: „Jo, kdyby váš básník, který má jen sedmiletou venkovskou jednotøídku, mohl studovat!"


Roky utíkaly jeden po druhém, bùhví kolik vody v nejdelší èeské øece Vltavì za tu dobu uteklo. Dìti povyrostly, pøihnala se první svìtová válka se svými problémy, zimou, hladem a smrtí nejen na bojištích. Josefa jen taktak minula mobilizace. Dùsledkem národní nejednotnosti a špatné ekonomické situace se zaèala monarchie císaøe Františka Josefa rozpadat. Nespokojenost v Èechách narùstala, konaly se stávky, propukaly hladové demonstrace a pøibývaly protesty proti narùstající drahotì. Uprostøed války císaø ve vìku 86 let zemøel. Jeho smrt byla zastínìna utrpením a událostmi na bojištích a vypuknutím Øíjnové revoluce v Rusku. Èást obyvatelstva ve víøe, ¾e tam teï budou vládnout dìlníci a rolníci, zaèala poøádat masové mírové manifestace. Drahota, hlad, epidemie, vysoká úmrtnost a nedostatek surovin, zejména uhlí, zatím narùstaly šíleným tempem. Josef, zoufalý ze zimy, kterou rodina trpìla, se vypravil na Vyšehrad, kde tou dobou sídlila vojenská posádka, poèkal, a¾ budou strá¾ní z dohledu a srazil ze skály jejich kadibudku. Dole mìl u¾ pøistavený vozík.

 


Tak získal aspoò na krátký èas nìjaké topivo. Skonèila válka, pøišla však hrùzostrašná epidemie španìlské chøipky, která si vy¾ádala více mrtvých, ne¾ byl poèet padlých na frontách.


Rok 1918 zastihl ševce Josefa... ale kdepak na verpánku! Toho roku se zhroutilo staré mocnáøství, na troskách zastaralé monarchie vznikla øada samostatných státù a zaèala se psát nová kapitola èeských dìjin. Anna s úsmìvem naslouchala, kdy¾ jí Josef vyprávìl o svém úmyslu vyrazit se podívat po právì vzniklé Èeskoslovenské republice, samostatném demokratickém státì, o nìm¾ léta jenom snil. Teï, kdy¾ dìti vyrostly a jedno po druhém vylétaly do svìta, rozhodl se prosmýèit ka¾dý kout domoviny a dohonit všechno, co zameškal.Anna mu na cestu obstarala chlebník, vysoké turistické boty a poøádnou sukovici a pak u¾ jen pamìtní štítky napovídají, kam všude se vypravil, který z hradù a zámkù, starobylých mìst a zajímavostí navštívil. V malém chlebníku mìl náhradní pono¾ky, nìkolik kostek cukru, tabulku èokolády a ¾aludeèní kapky, víc nepotøeboval.Všude byli dobøí lidé, všude dostal koupit chléb, mléko, syreèky, suché vuøty a pivo a ovoce mu daly stromy u silnice. Šel vìtšinou pìšky, pøespával na seníku nebo po hospodách ,a pakli¾e ho nìkdy nohy bolely, dostateènou odmìnou mu byla krása èeské krajiny, o které pak doma Annì vyprávìl a psal pøedlouhé básnièky. Byly to jednoduché verše, plné citu a horoucí lásky k vlasti.

„(...)Potìšeni krásou kraje/ vracíme se ze svých cest./ Ano, všude bylo sice hezky/ nejkrásnìji však doma jest//.“


Jednou, muselo to být nìkdy v kvìtnu na svátek svatého Jana Nepomuckého, jednoho z patronù zemì, cítil Josef od rána v kostech zvláštní neklid, ale tahle první léta èeskoslovenské samostatnosti to nebylo zas tak nic divného. Stále se nìco dìlo, stále bylo proè opustit ševcovskou dílnu a vyrazit do Prahy. Ten den u¾ zdaleka vidìl procesí s praporci a korouhvemi, kyticemi a vlastnoruènì vyrobenými køí¾ky táhnoucí se za zpìvu litanií a procesních písní na Karlùv most k Janu Nepomuckému. První šli duchovní otcové, za nimi zpìváci a trubaèi, pak houf dìtí a mláde¾e a nakonec zástup lidí se zpìvníèky v rukách. Všichni byli sváteènì obleèeni, mu¾i s èerveno-modro-bílými vlajeèkami v klopách, mnohé ¾eny a dìti v krojích. Cestou se pøidávali další a další. Svatý Jan Nepomucký, patron èeské zemì, byl pova¾ován i za patrona vod a mostù, ochránce proti povodním, i za patrona bezpeèného putování a š»astného návratu. I proto byly jeho sochy umís»ovány zpravidla na mostech a na rozcestích. Všechno by bylo v poøádku, kdyby se v Josefovi hned neozval vlastenec a husita.


„Lidé, nebláznìte, takhle to nebylo,“ volal za svatojánskými poutníky a spìchal, co mu staré síly staèily. Podaøilo se mu procesí dohonit a¾ na Karlovì mostì, kde lidé, kteøí pøišli uctít památku tohoto jezuitského muèedníka, padali na kolena a sborovì se modlili. Mnozí mìli za sebou dalekou cestu nejen z celých Èech, ale pøedevším z Moravy, a teï v pohnutí líbali nohy svému Johánku z Pomuka. „Uctíváte nepravého, váš svatý si to utopení ve Vltavì prachsprostì zaslou¾il,“ bruèel Josef zprvu potichu a pak stále hlasitìji, a¾ se po nìm zaèali ohlí¾et. „Copak nechápete, ¾e vám ho jezuité pøedhodili jako nástroj svojí propagandy a jen proto, abyste zapomnìli na našeho Mistra Jana? To byl ten pravý muèedník upálený v Kostnici za nás a za pravdu!“ volal Josef stále hlasitìji.


„Èlovìèe, mlète u¾, nebo bude zle“ okøikovali ho ti, co stáli nejblí¾. Jan Nepomucký byl pro vìtšinu ideálem mravní dokonalosti vìrnì hájícím práva øímskokatolické církve. Copak nezakusil a nepøetrpìl mnohá bezpráví? Copak nebyl pro svoji vìrnost trýznìn a muèen? A nebylo jeho tìlo poté, co ho utýrali,vhozeno z Karlova mostu do øeky? Tehdy se Vltava rozlila a strhla jeden oblouk mostu. Tìlo jejich kazatele pak bylo jako zázrakem nalezeno na bøehu Vltavy, copak to nebylo pádným dùkazem jeho svatosti? Osudy Jana Nepomuckého však nekonèily smrtí, ¾ily dál v mysli vìøících a v legendách. „Naè ještì èekáme? A» švec zaplatí stejnou mincí,“ povykovali mu¾i rozhoøèenì.

 


Marnì Josef volal „Mýlíte se, to bylo jinak!“ Marnì se pokoušel vysvìtlit, ¾e Nepomucký byl nejen vikáøem pra¾ského arcibiskupa, ale souèasnì i zastáncem mravního úpadku, v nìm¾ se ocitla katolická církev, o její¾ reformaci se tolik sna¾il støedovìký reformátor Mistr Jan Hus, kazatel Betlémské kaple upálený za svoji pravdu na hranici. Mezi lidmi to zahuèelo a hlavy se rozkývaly. Ti, co stáli nejblí¾e, se domáhali odplaty. „Všichni jsme jeho potomci... Všichni jsme potomci Jana z Husince, zakladatele husitského hnutí, nejvìtšího Èecha, kterého zplodila naše zemì,“ køièel Josef z posledních sil, zatímco se ho jedni chopili za nohy a druzí za ruce. Josef neumìl plavat, ale ani strach z øeky pod sebou ho neochromil natolik, aby zapøel svoje pøesvìdèení. „Nad materialistickým ¾ivotem stojí vyšší duchovní dimenze, nad hmotnými statky vítìzí láska, svìdomí, obìtování a odpuštìní,“ sna¾il se a¾ do ochraptìní umlèet huèení davu Husovými myšlenkami tak, jak si je zapamatoval z èetby. „Teprve duchovní a mravní hodnoty zlidští ¾ivot jednotlivce i celé spoleènosti...“ Vše marno. Rozhoupali ho a... „A je se mnou ámen,“ pomyslel si a zavøel oèi.


Anna, která právì vìtrala a natøásala v oknech rohového domu na Kozím námìstí štráfaté peøiny, se v tu chvíli polekanì chytila za srdce a s ú¾asem vzhlédla k nástìnným hodinám. Tik-tak, udìlala velká ruèièka a zastavila se. Na víc Anna neèekala. Odvázala si fìrtoch, pøehodila pøes ramena velký šátek a tak, jak byla, v domácích plátìných šatech vybìhla z domu. Pøedtucha ji hnala na Karlùv most, kde se právì ètyøi poøízci pokoušeli pøehodit ševce Josefa pøes kamenné zábradlí. V té chvíli zasáhla sama prozøetelnost v osobì strá¾níka, který chytil za límec dva z nejohnivìjších mu¾ù. Anna pøibìhla právì vèas, aby s úlevou zahlédla, jak èetník jejího Josefa poplácává po tváøích, jak mu pomáhá najít ztracenou rovnováhu a pevnou zem pod nohama.„Chce snad nìkdo, abych ho odvedl na strá¾nici?“ zeptal se temnì rozzuøeného davu a po boku se mu výhrù¾nì zahoupala èetnická šavle.„®enská, radìji si ho nìkam zavøete, ne¾ se svým vlastenèením ještì pøivodí nìjaké neštìstí!“ obrátil se na Annu a poèkal, a¾ si mu¾e, ještì roztøeseného po pøestálém nebezpeèí, odvede pryè. Teprve pak sundal èetnickou pøilbu a otøel si zpocené èelo.


Tolik pøíbìh o ševci Josefovi, kdysi známé postavì Starého mìsta, vlastenci a písmákovi, který jen vlastním úsilím, studiem a pílí málem vstoupil do dìjin.


Blanka Kubešová

* * *
Kolá¾e © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autorky





Komentáøe
Poslední komentáø: 30.01.2015  23:47
 Datum
Jméno
Téma
 30.01.  23:47 Ludìk «opka
 24.01.  15:18 Václav ®idek Jen tak dál, paní Blanko!
 24.01.  14:27 adastra
 24.01.  11:36 Blanka K.
 24.01.  10:20 Ivan
 24.01.  10:13 Ivan
 24.01.  09:53 Jana È.
 23.01.  15:33 Zdenka
 23.01.  13:37 JaninaS
 23.01.  08:55 Von
 23.01.  06:42 KarlaA