Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Milan,
ztra Leo.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

NEVSTA Z FILIPÍN, ZEM TAJEMNÝCH SIL A DUCH


Jsou hrdinové vní a neopakovatelní, mj brácha Jerry je jedním z nich. Stal se hrdinou nkolika mých povídek i román a nejinak je tomu i v tomto cestopisném vyprávní, Nevsta ze zem tajemných sil a duch. Jerry, snílek, kterého neustále pitahují eny, podobn jako dobrodruství a nebezpeenství, si nevstu Arlene nepivezl odnikud jinud ne z Filipín, ostrov, které jsou i v naší dob cestování a cestovních horeek obesteny kouzly a tajemstvím.


Spolen s hlavními hrdiny píbhu jsem se pokusila nkterá z nich poodhrnout a nechat nahlédnout do ivota, zvyk a tradic této nádherné, ale chudé a nepokoji zmítané zem.


Podívejme se na malou ukázku:


Ako Filipina, Akong Mindanao! Ach, moje Filipíny... Ach, mé Mindanao!


Sedíme nad ajem, ob v rozpacích. Jen nepímo, pooku si prohlíím obliej Arlene. Placaté elo a trochu moc široký, orientální koen nosu, nateklá, mírn povislá víka kryjící úzké štrbiny oí. Rovné erné vlasy dlouze vylézají zpod lyaské epice. Kdy se naše oi náhodou setkají, ob uhneme pohledem, jako by nás naapali pi njakých nemravnostech.


Lámanou anglitinou se pokouším vyptat nejdív na rodinu, pak na zamstnání. Arlene mi oteven dává najevo, e zdvoilostními frázemi k ní cestika nevede a odpovdí mi je pedlouhé mlení. Jsem prost úpln mimo a veskrze pitomé otázky jen dokumentují moji nevdomost. Lovím v pamti anglická slvka, Arlene nic. Sedí znudn a jakoby ospale, oi zabodnuté do koberce. Znovu a znovu naínám nekonený monolog a pokouším se ji zaplést do hovoru, probudit v ní jiskiku zájmu. Nebo aspo krapet slušnosti, sakra! Marn! Vyvádí m to z míry a proti mé vli i ím dál víc vzteká. Mlíme. Pt minut, deset, tvrt hodiny. Uvaím nový aj...


Arlene sedí v kesle nehybn s rukama na kolenou jako pišpendlený exotický motýl. Oi upené do jednoho bodu nkam mimo mne, mimo tento prostor a as. Budí to pocit, e na tom, co ji kdy potkalo, je zúastnna práv jen tím kamenným mlením; e ji odvezli do Evropy bez jejího piinní, nebo dokonce proti její vli. e se drí stranou dní a jestlie se k nemu vbec nkdy vyjádí, tak jen formou onoho mlení. Nco jako nesouhlasím, ale podvoluji se, co jiného mi zbývá?


Obleena je jako vtšina en jejího vku, texasky a kecky, a nebýt toho kulicha, te zkraje podzimu, mohla by se ztratit kdekoli v davu. Nepsobí chud, ale na to, e by to byla ena z takzvan lepší rodiny, taky nevypadá. Slyšela jsem, e takovým se obas podailo se uchytit teba v Manile... Jakpak se to asi vysloví tak, aby porozumla?


Co ty víš, pohnou se konen její oi, kdy zaslechne známé jméno a orientální liknavost vystídá stesk.


Ach, Philipins! Ach, Manila! Vn a barvy! Tropická metropole ostrova Luzon s ukázkovými hotely se stráci v livrejích se samopaly, s mrakodrapy bohá ve tvrtích s pohádkovými jmény ulic vonících po tamaryšcích, s cementovými domy tch o nco chudších a s koloniemi barabizen z krabic a plechu tch úpln na dn, nepatila do jejího ivota a rozhodn to nebylo jen proto, e leela na ostrov Luzon, vzdáleném celé kilometry. Zábavní tvrt s nevstinci a kluby s prostitutkami jí nahánly hrzu – probh, jen aby jednou neskonila tady!

 


Nemla na Manilu nejpknjší vzpomínky, a pesto – co by za to dala, kdyby se tam te mohla penést! Vládl tu velkomstský chaos, silnice zamoené taxíky a auty sevenými jedno do druhého, kikem, evem klakson i tisícero vnmi. A samozejm prachem a smogem! e by tu byl ale úplný zmatek, tak to zase ne! Jistý poádek v nepoádku se tu dal dohledat. Nejvtší chaos bylo toti moné pozorovat na ulicích vedoucích na pomyslné šachovnici msta vodorovn. Ty byly dennodenn zacpané a pecpané nejen taxíky, ale i jeepney (jeepney a jeepneybusy – nejrozšíenjší a nejtypitjší dopravní prostedek na Filipínách)
a plechovými mikrobusky rozváejícími ovoce a zeleninu, a všechny se touily njak prosadit. Budily pocit, e kadý si tu jezdí, jak chce, všechny dohromady se pedjídly, couvaly, valy a zastavovaly v okamiku, kdy to lovk nejmén ekal, ze všech se ozývala na plné pecky západní muzika a všechny vypouštly mrana smradlavého koue. A zatímco jedni idii divoce makali houkaky, jiní sedli neten, jako kdyby se jich plechová lavina vpravo a vlevo a také ped nimi a za nimi ani netýkala.


Je moné, e jí to tehdy nepipadalo ani trochu divné? V jeepneyech krom volantu snad nic nefungovalo. Pojištní neexistovalo, ale karamboly naštstí nebyly zas tak asté, jak by se dalo oekávat. Kdy nkoho nedejbh pejeli, stálo ho to pouze odškodnní rodin. Ta sice neskákala radostí, ale byla vdná i za symbolické pispní, njakých padesát tisíc peso to spravilo. To se samozejm nevztahovalo na cizince. Bloch mohl poítat s tím, e bude sedt v base, a je vinen nebo ne, tak dlouho, ne se zjistí, e víc u z nj není moné vymáknout. Snad i proto nebylo bílou tvá za volantem moc vidt. Jestlie se takový odválivec pece jen objevil, mohl poítat s tím, e ho co nevidt njaká policejní plácaka zastaví a bude chtít vyebrat aspo úplatek na veei. Rada byla jednoduchá: prost nezastavit!


První vc, která tu kadého zaskoila, byl velkomstský smog a prach. A druhá, e i v té neuvitelné špín byla všechna auta, všechny jeepney i autobusky nablýskané a isté! Jejich majitelé je nejen neustále myli, ale také si je vyšoili po svém. Vozidla byla vtšinou pomalovaná výjevy z bible a náboenskou tématikou, a protoe šlo o zemi nejen katolickou, ale i zemi duch, tak uvnit nesmly krom svatých obrázk chybt ani všelijaká cingrlata. Všechny místní idie pak chránila madonka nad palubní deskou a zlaté tásn ze svatozáe svatého Jezulátka. Kdysi jí babika vyprávla, e malé el Nino bezstarostn poletovalo po svt a všude, na co dopadly jeho paprsky, vládlo štstí a spokojenost. Od té doby i idii vozili ve voze vdy nkolik jeho paprsk, aby ochránily je i jejich cestující. e je to jen pohádka? No moná...


Je brzy ráno, teplomr se pomalu, ale jist šplhá ke ticítce. Tady ve tvrti na okraji jsou domy obehnané nepravideln vysokými zdmi z velice tenkých betonových tvárnic nastavených tím, co se kde našlo. Jen kousek od nich spí na chodníku chlapec, pod hlavou má kus kartonu od margarínu. Na taxi ovšem Arlene nemá a jeepneybus, místní taxi, je jako obyejn plný. Pesto zastaví, kadý pasaér je vítaný. V jedné z postranních ulic práv táhnou na trakai nevstu v bílém, velice mladý enich má na sob svátení oblek a sandály, kytice bílých lilií jakoby pokoila smog a zavonla a sem... Víc u Arlene zahlédnout nestaí, zakopne a octne se tváí v tvá vymydlenému selátku na klín postarší eny v ervených šatech.


Tak a má to, u ví, co jí tu chybí! Barvy! „I miss Philippines,“ vzdychne a ponoí se do sebe. Pro jen se tu všichni oblékají tak šediv? Selátko výsmšn zamrká blounkými asami.


S idiem se nesmlouvá. Arlene mu vtiskne poadované drobné, vmstná svoje zadní mandliky vedle prasátka, idi se pokiuje, vyšle stelnou modlitbiku a sáhne na tásn...

 

 


Arlene se lehounce zatetelí. Kdepak, Manila nepatila do jejího ivota, co by tu dlala, chudáky i s jejich jeepney odtud honili jako psy.
Honili, ale neodehnali. Peívali o nkolik kilometr dál, v kolonii plechových chatrí bez pívodu vody a elektiny, bez kanalizace. Tady se krily jejich squatters, divoké osady a poslepované kolonie barabizen tak ubohých, e u ani uboejší být nemohly. Jediným spoleným jmenovatelem tchto temných píbytk bez oken, byly hordy hladových dtí. ivoily a peívaly v tchto norách dva na dva metry pobitých kusy plechu anebo jen krabicemi, co se prost našlo. Chatre jedna na druhé mly mnohdy spolené stny, nebylo tu svtlo a lidé tu ili prakticky v neustálém pítmí. Chudoba ale uí vynalézavosti, a tak v posledních letech elektinu nahradila obyejná plastová láhev. Do plechu ve steše se udlal otvor o velikosti petlahve. Pak u se jen do ní nalila voda a láhev se širším koncem zapustila do otvoru. O zbytek se postaralo slunce. Jeho paprsky pronikly lahví ve steše a ozáily místnost pod sebou jako ta nejsilnjší árovka. Tyhle slamy nebylo moné jen tak zlikvidovat, lidí bylo píliš mnoho a kam s nimi?


Stejn tak bylo nemoné zniit odpad a špínu, která odtékala do dešových kanál, a ty ji pak pi prtrích splachovaly dál do moe. Protoe se však nic neztrácí, tak i tuto špínu moe tvrdošíjn odmítalo a vyvrhovalo ji zpátky na beh. Hlavní kanál byl dávno docela peplnný vším tím neádem. I ten však dokázaly matky ješt dál zuitkovat a na ohni z odpadu vaily rýi.


A poád to ješt nebylo všechno. Další desetitisíce otrhanc pilákaných vidinou hlavního msta ivoily a peívaly na kolejích opuštných tratí. Ale i na tratích, které byly v provozu, prohledávali tihle vyddnci neustále náspy i kolejišt. Takoví nemli ani tu boudu, spali na rozedrané pneumatice nebo kusu hadru. Nemli nic, ale i toto nic bylo teba ve dne v noci bránit proti zlodjm, stejným chudákm, jako byli oni sami.
Podobn jako v jejich vsi, neexistoval ani tady sbr odpadu, nikde ani to nejprostší sociální zaízení. Tohle pece znala, jene tady na tom byli desetkrát, stokrát h! Všechno svinstvo, všechny odpadky se sváely na skládku na kopec zamoený krysami a prašivými psy. Hoel ve dne v noci, ale ani to nestailo a kopec rostl poád dál a výš vzhru k nebesm jako nekonená obaloba systému, který nedokázal zabránit ivoení a pelidnnosti. Tady na hoící hoe, na hektarech odpadu a svinstva se v puchu a koui neustále pehrabovaly stovky dtí ve snaze a nadji, e najdou… Co? Vlastn cokoli. Kusy kovu, kosti, sklo z nedalekého pivovaru, nco, co by se dalo ješt vymnit, prodat, upotebit. Srdce se jí sevelo.


A odpoledne na behu Manilského zálivu stejný obrázek: Dti, vtšinou jen spoe obleené nebo s nahými zadky, chodily podle moe a hledaly a lovily toté, jen s tím rozdílem, e tentokrát prohledávaly hladinu bezútšn pokrytou plastem a chuchvalci a bublinami jedovaté špíny... e by se v ní u tehdy zrodila myšlenka jednou odtud odejít?


„Manila?“ naléhám dál, ale Arlene u zase nereaguje. Dívá se nkam mimo mne a pedstírá, e nechápe, o em je e. Odtud je domov nedosaitelný a ztracený, moná navdycky. Kdy tam byla naposled? Zdá se to dávno, pestoe piletla teprve ped týdnem. Nemohla by pesn íct, co se za tu dobu všechno událo, as se zastavil a uvízl v ní jako bezedná díra, která se chystala hladov pozít sebemenší vzpomínku.

 


Tváí jí pelétne bolestný úsmv. Copak Manila, ale co její rodná provincie, co rodný Talisayan, co sestry a brati, co matka? Celá desetiletí ili v azylu svých rodinných komunit, kde mezi psy, kohouty a prasaty neustále pobíhala polonahá, bosá a pokikující dcka. Mezi porznu slepovanými chýšemi pohlcenými v zeleni se na šrách sušilo prádlo. Všichni neustále nco shánli, všichni byli neustále ve stehu a na obhlídce po nem...


Po prašných ulicích plných výmol a dr projídly škytající jeepney a zchátralé tricycly, motorky stoptadvacítky obloené dtmi a dosplými. Po stran mly pipojeno ješt jedno koleko a boudiku se stíškou, sem se vešli normáln dva hubeoui, ale tady jich jelo najednou hned pt. e víc to u opravdu není moné? Chyba! Práv projídí jeden takový škytající vehikl kolem, obloený je do výšky i šíky, tyi dosplí vepedu, pt dtí vzadu. Jeden ze spolujezdc se k nosii pro jistotu pikurtoval pásy. V peste pomalovaných kabinách se peváeli kohouti a jiné zvíectvo, ale kohouti nejastji, kanystry s naftou, koše a bedny se zeleninou i proutné koše a košíky jako takové.


„Hi, Joe!“ V prachu ulice na chvilku zasvítí jen zdravé bílé zuby. A košilky! ím pestejší, tím hezí, stále isounké, stále naehlené jako ze škatulky. Tyto motocyklové rikši, anebo jen obyejná vozítka kombinovaná s plošinkou vzadu, byly nejastji vyrábné podomácku tak, aby se na n vešlo co nejvíc. Kadý jeepney, od tch nejjednodušších a po ty vtší se stíškou, byl originál. Nejdíve zprovoznili armádní dípy, které tady nechali Ameriané. Te je vyrábli sami takíkajíc na kolenou: motory z Koreje nebo z íny, chassis teba z Japonska a karoserie vyklepali na ulici run z plechu a trubek pomocí šablon a jednoduchých nástroj. Na takto vyrobené jeepney byli samozejm patin pyšní, ozdobili je svtélky a reflektory a udrovali je naparádné a v istot. Tady v tom prachu to znamenalo umýt denn, a teba nkolikrát.


Pozor, tady ten motocyklista není bezhlavý, ale veze odkudsi ukoistnou dlouhatánskou roli vlnitého plechu. Jednou rukou bravurn drí ídítka, druhou pidruje na rameni roli zakrývající mu hlavu. Na nohou má ovšem pláové boty, jak jinak! Ten rek vody, který nechává za sebou, není ze strachu, ale z bedny s rychle roztávajícími krychlemi ledu. Jiný výteník peváí na starém dípu prasátko pro jistotu svázané a zabalené do rohoe. Do provozu se pipletly i selské dvoukoláky a pár buvol..


Máš hlad? Nic snazšího ne se zastavit támhle pod tmi barevnými praporky, podobných restaurací je nkolik v kadém bloku. Však u na tebe mávají...


Arlene udlá pohyb rukou, nco jako jdi pry! a povzbudiv se na mne usmje. Ano, chápu to dobe, ten pohyb znamená pravý opak ne tady u nás. Neodhánjí t, ale volají... Kam? Copak nevidíš tady ty hrnce? Jsou vystavené na fošn, staí nadzvednout pokliku, natáhnout a... Dobré? Ohnivé tak, e to a vyráí dech? Tak to si dám! Na teplotu se nehledí, enská jídlo navaila ráno a jaké je, takové ho máš.


Minulost v pamti sládne, ale jak to bylo doopravdy? Celý den obstarávala celá rodina jídlo, aby se pak o všechno veer rozdlili. Kadý len mnoholenné rodiny ním do tlupy pispl, aby se veer mohli spolen najíst. Nkdy se to povedlo, jindy ne. Jerryho kamarádi se jí ptali, jaký ml takový ivot smysl. Nerozumla jim a oni nerozumli jí. Tam se nikdy neptali po nem tak smšném, jako byl smysl ivota.

 


Kinabuhi... ivot, ivot sám byl tím jediným smyslem! Kadodenní radost a bolest stídající se jako noc a den. Narození a pohby. Oslavy, zápasy a hry. Starost o domácí zvíata a nemocné sourozence; o to, jak se ubránit nepízni pírody, jak elit vtru a záplavám, sesuvm bahna a pívalm dešt. A dlali, co dlali, píroda byla vdycky o krek naped a vdycky se ukázala jako ta silnjší. A pedevším stále stejná starost, jak a kde sehnat a navait jídlo a nasytit celou velkou rodinu. V tom všem, dokonce i v neštstí, které je pravideln vyhledávalo, byl pece smysl jako hrom! Prost tady jsem – tak se usmj, zamávej, je krásný den, další krásný den na Mindanao!


Blanka Kubešová

* * *

Zobrazit všechny lánky autorky

Pozn. redakce:
Kniha Blanky Kubešové NEVSTA Z FILIPÍN, ZEM TAJEMNÝCH SIL A DUCH
je obohacená 17 fotografiemi a vychází v tchto dnech v nakladatelství Eroika v Praze.

Objednat si ji mete na adrese:
http://www.kosmas.cz

 

nebo


http://www.eroika.cz




Komente
Posledn koment: 15.07.2014  10:56
 Datum
Jmno
Tma
 15.07.  10:56 Blanka K.
 14.07.  18:39 Zdenk .
 14.07.  15:35 Blanka B.
 14.07.  09:17 Von
 14.07.  09:05 Ivan
 14.07.  07:30 tonda Blance.