Z kamenù èerpám sílu, z citátù moudrost
Rozhovor s hereèkou Antonií Hegerlíkovou 
Známe ji snad opravdu všichni - a nejen z televizních obrazovek. Její hlas je zachycen na nespoètu rozhlasových snímkù, pamatujeme ji z mnoha filmù a samozøejmì i z prken, je¾ znamenají svìt. Pøedevším z pra¾ského Divadla Na Vinohradech, kde však nedávno pro údajnou nadbyteènost musela „díky“ novému vedení spoleènì s dalšími velkými osobnostmi souèasného èeského herectví odejít. Antonie Hegerlíková je dámou èeského divadelnictví.  
Avšak na skuteènou dámu si nikdy nehrála. Pøesto¾e dokázala vytvoøit noblesní role, ve skuteènosti je to paní, která na první pohled ozáøí ¾ivotním kouzlem, osobitou pøirozeností, skromností a dalšími pøednostmi. Tím také prozáøila nespoèet svých rolí, kterých jsou stovky. A tak se také pøedstavuje nedlouho po pøevzetí presti¾ní ceny Thálie 2004 za celo¾ivotní mistrovství v našem krátkém setkání. 
Kdo pro vás byl inspirací, abyste zatou¾ila po divadelní dráze? 
Nikdo. Nikdy, ani ve snu mne nenapadlo jít k divadlu. 
Nechtìla jste být také nìèím jiným ne¾ hereèkou? 
Tatínek po našem absolvování obecné školy urèil, ovšem¾e podle výsledkù, ¾e starší sestra bude lékaøkou a já profesorkou zemìpisu a tìlocviku. 
Se kterou rolí jste se „nejvíc poprala“, abyste dokonale vystihla její podstatu? 
Se Sheakespearovou Lady Macbeth, s Maxinou z Noci s Leguánem od Tennesse Williamse a se ®enou z Albeeho Tøí velkých ¾en. Vzhledem k tomu, ¾e nejsem hereèka bohem políbená, musela jsem døít nad ka¾dou rolí. 
Vaše jméno je spjato pøedevším s Divadlem Na Vinohradech, pøesto¾e jste prý mìla nabídky do Národního. Co vás vedlo k tomu, abyste nepøešla do èeské herecké Mekky, tedy „zlaté kaplièky“? 
První nabídku jsem dostala od svého profesora z konzervatoøe Jiøího Frejky v roce 1943. Tehdy jsem hrála s partou svých vrstevníkù v divadélku ve Smetanovì muzeu a mìli jsme naprosto pøesnou pøedstavu, jaké divadlo chceme dìlat. Anga¾má v kamenném divadle, by» Národním, do ní rozhodnì nezapadalo. Podruhé mi anga¾má nabídl Jindøich Honzl, ale to u¾ jsem byla na Vinohradech a odchod nepadal v úvahu. 
Pùvodem prý jste Slovenka - bylo to pro vaši hereckou kariéru na èeských jevištích spíše
 pøedností, nebo naopak jste mìla pøi jazykových nuancích problémy?  
Kdybych si mohla vybrat, byla bych Slovenka narozená v ®ilinì, ale jsem Èeška narozená v Bratislavì. 
Po Mnichovu jsme museli Slovensko opustit. Školy mám slovenské, ale doma jsme mluvili èesky a byli jsme ètenáøská rodina. Tak¾e problém po pøíchodu do Prahy jsem mìla jediný - rychle se nauèit „pra¾štinu“, abych nebyla svou spisovnou èeštinou tak nápadná. 
Jednou z vašich pøedností v¾dy byla dokonalá výslovnost. V tom jste byla srovnávána napøíklad s Rù¾enou Naskovou, Leopoldou Dostalovou a dalšími. Nemáte však pocit, ¾e dnešní divadelní trendy kvalitní dikci leckdy opomíjejí? Je to vina vlivu sdìlovacích prostøedkù, nebo tøeba ménì kvalitní herecké prùpravy? 
O úpadku jazyka na èeském jevišti mi vùbec nemluvte. Trpím. Nás Jiøí Plachý na škole uèil: „Divák si zaplatil a má právo vás nejen slyšet, ale i vám rozumìt a¾ na té galerii, sleèno! To není, jako si sednout do kavárny ke kafíèku!“ Dnes mi ¾ák øekne: „Myslím, ¾e nejdùle¾itìjší je, abych byl pøirozený“ a myslí tím, aby byl takový, jakým je „v civilu“. Zmatení pojmù. 
Sledujete také rozhlas a televizi? Co vás na tìchto médiích láká a co naopak odpuzuje? 
Miluji rozhlas. Nechává vìtší svobodu mé fantazii. Pracuji v nìm nepøetr¾itì od roku 1941. Dìlala jsem ještì pøijímací zkoušky pøed komisí. Televize mne odpuzuje svou podbízivostí, pøímým vnucováním svého názoru a reklamami. Asi jsem ji¾ stará. 
Divadlo Na Vinohradech nebylo jen støediskem vynikajících osobností hereckých, nýbr¾ i re¾isérských. Jak na vynikající re¾iséry vzpomínáte a èím vám byli nápomocni ve vašem vývoji? 
Vinohrady mìly štìstí - a tedy já s nimi - na øeditele, re¾iséry, herce a lidi všech profesí kolem jevištì. Je høíchem nejmenovat všechny. A vyjmenovat je, to by byla bro¾ura! Je to pøece jen pro¾itých padesát osm let na jednom jevišti... 
Váš nedávný odchod z vinohradské scény, stejnì jako ukonèené anga¾má Gabriely Vránové, Jany Hlaváèové a dalších, vzbudil rozpory a rozèarování. Chcete se k tomu vyjádøit? 
Ka¾dý šéf má právo vybrat si lidi, se kterými chce pracovat. To není o kvalitách, to je o lidském souznìní. 
Je herectví souèasnì i vaším hobby, anebo máte ještì nìjaké koníèky? 
Divadlo je moje všechno. Jsem š»astná, ¾e po odchodu z Vinohrad mohu pokraèovat v pra¾ském Divadle Metro. Jinak sbírám kameny (èerpám z nich sílu) a citáty (èerpám z nich moudrost). 
Chtìla byste pøiznat své ¾ivotní slabosti? 
Mìla jsem obrovské štìstí. Nemohla bych dodnes dìlat tolik vìcí, kdybych nemìla své rodinné zázemí. A nejvìtší lásku pravnuèku Anièku. »Prababièko Toní, bylo mi po tobì smutno, ráda tì mám,« øíkává mi... Je snad nutno ještì pokraèovat po tom krásném osobním vyznání? 
O úpadku jazyka na èeském jevišti mi vùbec nemluvte 
Televize mne odpuzuje svou podbízivostí, pøímým vnucováním svého názoru a reklamami.
pøipravila Marie Kalinová
Zdroj: Haló noviny