Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Lýdie,
zítra Radana.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohled z okna
Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto)  na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna.  Zatím (ne¾ bude zprovoznìna funkce blogu) to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
 
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Praseèí ocásky
 
Svého krasnického kamaráda Otu jsem u¾ pøedstavila coby  hlavního protagonistu v dramatu se zapomenutými kalhotami. Byl ovšem také zdatným spoluhráèem pøi našich dìtských hrách.
Jak u¾ jsem se zmínila, v prostoru mezi vilkou, kde jsem bydlela, a okrajem Krasnice mìla stát velká moderní škola. Zaèali ji budovat asi v roce1938, ale podaøilo se zhruba dokonèit jen sklepní prostory a rozestavìt nìkolik obvodových zdí. Pak pøišla válka a škola musela jít stranou. Kolem vesnice procházela fronta a zanechala po sobì suvenýry - zbytky munice vybuchlé i nevybuchlé. A ta se nacházela i v podzemních prostorách rozestavìné školy, která se pomalu mìnila spíš v ruinu, proto¾e na její dostavbu nezbývaly peníze ani v prvních pováleèných letech. Jistì nemusím zdùrazòovat, ¾e právì staveništì lákalo nás, dìti nejvíc. Starosta obce sice pozval vojáky z nedaleké posádky, kteøí podzemní prostory propátrali a nevybuchlou munici odvezli, ale pøece jen se tu a tam našel nìjaký náboj do kulometu èi cosi podobného. Bylo to o to nebezpeènìjší, ¾e v podzemí prosakovala spodní voda a všechno tam bylo u¾ prorezavìlé. A právì z tohoto dùvodu jsme mìli od rodièù pøísnì zakázáno do podzemí stavby chodit. Samozøejmì, ¾e jsme tam s Otou párkrát vlezli - v¾dy» zakázané ovoce chutná nejlépe! A¾ jednou nás tam naèapal Otùv tatínek. Ota svùj pøídìl schytal na místì a já o nìco pozdìji, kdy¾ se o tom dozvìdìli rodièe. Dost dlouho se mi pak špatnì sedìlo, ale za èas jsem pochopila, ¾e výprask jsem si zaslou¾ila...
       I kdy¾ do podzemí jsme mìli vstup zakázán, hry na stavbì nám nikdo nezakazoval. A to bylo naše eldorádo! Vysoké hromady hlíny ze základù, dnes u¾ zarostlé trávou a pøeslièkou, nám pøedstavovaly velehory, které jsme zdolávali. Spousta zákoutí nám umo¾òovala nekoneènou hru na schovávanou. A po pevných obvodových zdech oblo¾ených kamenem se bezvadnì chodilo. Ale nikde jsme si tak nepohráli jako na dlouhé hromadì hrubého štìrku a kamení.  Na tom místì jsme realizovali hru "na praèlovìky". Já jsem tehdy pøelouskala Štorchovy Lovce mamutù a zamilovala se do pravìku. A tak jsem v hromadì šutrù pøestala vidìt obyèejné kamení, a zaèala jsem tam vidìt nepøebernou zásobu pazourkù. I zaèali jsme vytváøet "praèlovìèí" sekery, no¾e a bùhvíco ještì. Praèlovìky jsme si trochu zkombinovali s Eskymáky a pokoušeli se z kamení postavit i okrouhlé obydlí, ne nepodobné iglú. Ale  s nejoblíbenìjší inovací této hry pøišel mùj bráška. Velkoryse pominul fakt, ¾e je praèlovìk, a vydal se na druhý konec hromady nakupovat. Obchod v pravìku byl raritou u¾ sám o sobì, ale pozoruhodné bylo, „CO“ šel nakupovat. Praseèí ocásky! Nepodaøilo se nám vyzkoumat, jak pøišel právì na praseèí ocásky, ale faktem zùstává, ¾e tuto zábavu dovedl k naprosté dokonalosti a strhl nás k ní všechny. A tak soudím, ¾e jsme se stali první pravìkou osadou, která mìla rozvinutý obchod masnými výrobky.
 
A kdy¾ nás pøestal bavit ¾ivot pralidí, sebrala se naše tlupa a dobìhla o kousek dál - k velkému stohu slámy, který tam mìlo místní JZD. Kdo nikdy nevyzkoušel, nepoznal, jaká  to byla nádhera vylézt a¾ na vršek stohu a pak svištìt po zadku dolù!  (Maminky naše nadšení ovšem nesdílely, proto¾e tepláky na nás jen hoøely.) A co teprve, kdy¾ jsme jednou objevili, ¾e si ve stohu udìlala svoje hnízdo jedna polodivoká koèka, a ¾e v nìm má asi pìt ko»at. Ten objev byl moje a Otovo tajemství a chodili jsme si tam dennì s ko»aty hrát. Ale brzy jsme se prozradili - oba jsme mìli ruce a¾ po loket do krve rozškrábané. Naštìstí koèka mìla víc rozumu ne¾ my a jednou do rána ko»ata pøetahala do jiné skrýše. My bychom je byli asi samou láskou udlachmili...
Ano, bývaly to èasy!
Míla Nová
Co jsem to vlastnì chtìla (1)
Co jsem to vlastnì chtìla (2)
Co jsem to vlastnì chtìla (3)
Co jsem to vlastnì chtìla (4)
Co jsem to vlastnì chtìla (5)
Co jsem to vlastnì chtìla (6)