Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Tai a básnièka
Asi pøede dvìma týdny jsem si hned po Taiovì pøíchodu všimla, ¾e se na jeho èele usadila starostlivá vráska, neklamný pøíznak toho, ¾e Tai øeší nìjaký problém. Byla jsem sice zvìdava, co se dìje tentokrát, ale trpìlivì jsem èekala, a¾ Tai zaène sám. Netrvalo to dlouho a doèkala jsem se.
Zavrtìl se na ¾idli. „Paní profesorka ¾íkala, my nauèíme básnièku!“ sdìlil mi koneènì a upøel na mne oèi, aby vidìl,co se mnou jeho zpráva udìlá. „Aha, budete mít recitaèní hodinu, ¾e?“ zeptala jsem se. „Nooo…tak paní profesorka øíkala,“ potvrdil mou domnìnku Tai. „Ale øíkat musí ka¾dý!“ pronesl se stopou paniky v hlase.
„No jistì, Tai! Musíte se nauèit pìknì pøednášet a vystupovat na veøejnosti!“ vysvìtlovala jsem mu.
„To ne na ve¾ejnosti, to ve èída!“ rozhorlil se.
„No ale spolu¾áci budou jako veøejnost,“ zasmála jsem se. „A máš nìjakou básnièku?“ chtìla jsem vìdìt.
„Neee,“ vrtìl vehementnì hlavou, „jen v èítanka nìjaký jsou.“
„Poèkej, pøinesu ti kní¾ky a v nich nìjakou vhodnou básnièku vybereme!“ slíbila jsem mu a obrátila se ke knihovnì. Napadlo mì, ¾e veselé a rytmické básnièky Jiøího ®áèka budou i pro Taie to pravé.
„Aprílová škola, Kolik má Praha vì¾í, Pro slepièí kvoè…“ èetl si Tai názvy kní¾ek nahlas. Název té poslední ho viditelnì zaujal a chtìl vìdìt, co název znamená. Vysvìtlení ho velmi potìšilo:
„Dooobrýýý! To budu v¾dycky øíkat Nam, kdy¾ on mì hloupì ptá!“
Dala jsem mu na výbìr z nìkolika básnièek, o nich¾ jsem usoudila, ¾e je zvládne. Nejvíc ho zaujaly Aprílová báseò o Èervené Karkulce a Snì¾ný mu¾ neboli yeti. Tu první však po chvíli vylouèil s odùvodnìním, ¾e se „rýmuje moc hustì“ (je psána rýmem sdru¾eným), a zaèali jsme tedy „studovat“ Snì¾ného mu¾e. Nejprve jsme prošli text a vysvìtlili si vše, èemu Tai nerozumìl. Byla to dvì rèení:„…je to skoro na tuty…“ a „…a» si dají do trumpety…“. Zvláštì vysvìtlení toho druhého Tai pøijal nesmírnì vesele. Pak jsme zaèali s nácvikem.Tady ovšem nastal problém. Tai si básnièku zapamatoval docela rychle, ale… jak bych to vyjádøila? ...spíš obsahovì, tak¾e kupøíkladu
… Umí sotva dvì tøi vìty,
zato loví
mamuty…
znìlo v Taiovì podání:
… Umí jenom málo vìty,
ale loví
mamuty…
Ve druhé sloce, která znìla v originále:
… S prakem,
kyjem
nebo holí
èíhá na nì u nory.
Jednou ranou
jich pár skolí.
Uvaøí k nim brambory….
zamìnil nonšalantnì „èíhá“ za „èeká“ a „skolí“ za „zabije“.
No a poslední dvojverší, které mìlo vylíèit, co by mìlo udìlat široké pøíbuzenstvo mluvèího, kdy¾ je pozve na mamutí hostinu, a které znìlo:
… a» si dají do trumpety,
a» se dají do tance!
Tai prostì pøehodil s odùvodnìním:„Kdy¾ je plná ¾aludek, špatnì skáèe!“
Nakonec se mnì ho podaøilo pøesvìdèit, ¾e básníka nemù¾e pøebásòovat, a bìhem pùl hodiny básnièku umìl, jako kdy¾ bièem mrská. Dokonce i výslovnost byla víc ne¾ sna¾ivá - Jiøí ®áèek u¾ nebyl „Ji¾í“, ale „Jiøøøí“, jenom na slovì „sestøenice“ Tai beznadìjnì havaroval. Posléze prohlásil, ¾e je to „blll… hnùùùsný slovo“, a tak jsme ho nechali tak.
Od té doby se ho ka¾dou hodinu ptám, jestli u¾ byl na básnièku vyvolaný.
"Ještì ne, paní profesorka volá ty, co hlásí…“
„Dobrovolníky?“
„Nooo,ty!“ pokýval hlavou.
„No a proè se nepøihlásíš? V¾dy» básnièku umíš dobøe!“ podivuji se.
„Jo, dob¾e!“ podíval se na mne ustaranì. „Já bojím, já zapomenu. Já musí pøijít na tabule, ukloní se a nekývá se…“ „ To moc najednou! Nìco zapomenu…jííístì!“ povzdechl si hluboce.
A tak jsem s ním ještì nìkolikrát básnièku „prošla“, musel stát jako u tabule, uklonit se, dívat se na mne jako na publikum… A šlo mu to dobøe. Tak teï èekám, kdy se koneènì pøi¾ene se zprávou, ¾e u¾ to má za sebou!
Pamìtníci, vzpomínejte!