Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Rostislav,
zítra Marcela.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Magdalena Dobromila Rettigová, spisovatelka

Magdalena Dobromila Rettigová patøila mezi naše první národní buditele, pøesto, ¾e se narodila v rodinì, kde se mluvilo pouze nìmecky.

Pøesto, ¾e ji pøipomíná pouze slavná „Kuchaøka“, není její jméno zapomenuto, vìtšina lidí u nás ví, ¾e právì tuto kuchaøku napsala.

Je trošku úsmìvné, kdy¾ všechny prameny o této spisovatelce vyzdvihují, ¾e pocházela z nìmeckého prostøedí. Kde by byla pøišla na konci osmnáctého století k èeskému prostøedí? Èesky mluvit nepatøilo tehdy ke znakùm „dobré spoleènosti“. Ka¾dý vrchnostenský úøedník, jím¾ byl i otec Magdaleny, nemluvil jinak ne¾ nìmecky, to ani jinak nešlo.

František Martin Pelcl (1734 - 1801), první profesor èeštiny na pra¾ské univerzitì, v dobì jejího narození uèil èeštinu a èeský dìjepis na vídeòské univerzitì; profesorem v Praze byl jmenován a¾ r. 1793. Pokusil se v r. 1775 vydal Balbínovu „Obranu jazyka èeského“, ale náklad byl zabaven a on uvìznìn. R. 1781 bylo zrušeno nevolnictví a tím se mohlo stát, ¾e èeština zaèala z venkova pronikat i do mìst. Krameriovy noviny zaèaly vycházet a¾ r. 1789.

Josef Dobrovský, který ve vzkøíšení èeštiny nevìøil, napsal svoji „Ausführlichges Lehrgebäude der böhmischen Sprache (Zevrubná mluvnice èeštiny) a¾ v r. 1808.

Magdalena Rettigová, rozená Artmannová, se narodila 31. ledna 1785 ve Všeradicích u Hostomic na Berounsku, kde byl na zámku její otec purkrabím, tzn. byl správcem zámku, kde v té dobì vládl rod Mitrovických.

I kdy¾ Magdalena mìla šest sourozencù, zùstala nakonec sama. Krátce po jejím narození nastaly na zámku zmìny a její otec si hledal místo u hrabat Šporkù. Podle nìkterých pramenù prý ve Stanicích u Prahy. Nenašla jsem ale ¾ádné Stanice ani v seznamu obcí ÈR ani zámek Stanice v Sedláèkových „Hradech a Zámcích“; Šporkové mìli v té dobì v dr¾ení Milešov u Kutné Hory, Lysou nad Labem. Heømanùv Mìstec a Konojedy u Kostelce nad Èernými Lesy. V Konojedech by vypadalo pravdìpodobné, ¾e by zde František Artmann našel uplatnìní, proto¾e v té dobì Šporkové zámek pøestavovali, ale potvrzení pro to nemám.

Magdalena se ale musela se ji¾ v pìti letech nauèit plést, aby si sama pletla punèochy. Se stejnì starými dìtmi si hrát nemohla; pro sleènu „ze zámku“ se to nehodilo a jiné úøednické dìti v okolí nebyly. Matka ji uèila èíst a psát a také se cituje, ¾e ji uèil piarista Eugenius Frank, který byl kdysi vychovatelem u hrabat Kounicù.

Otec ale zemøel, kdy¾ jí bylo sedm let. Tehdy ¾il ještì její malinký bratøíèek, který brzy zemøel také. Matka dostala malou penzi a odstìhovala se s dcerou do Plznì k své bohaté sestøe. Podle jiných pramenù nejdøíve bydlely v Praze a a¾ kdy¾ bylo Magdalenì deset let, odstìhovaly se nakrátko do Plznì.

V Plzni v deseti letech zaèala Magdalena navštìvovat školu. Školní docházka tehdy byla povinná od 6 do 12 let, pokud ovšem dítì nemìlo nìjakého domácího uèitele. První tøi roky byla škola triviální, kde se vedle nábo¾enství uèilo èíst, psát a poèítat, nìkdy i v èeštinì, druhý stupeò byla škola hlavní vìtšinou v krajských, nìkdy i v okresních mìstech, kde se vedle nábo¾enství uèily základy latiny, dìjepis, zemìpis, matematika a fyzika. Ale vyuèovací øeè byla u¾ pouze nìmecká.

Vzhledem k její spoleèenské osamìlosti jí nezbývalo nic jiného ne¾ èetba. A v té dobì se dívkám nedostávaly do rukou jiné knihy, ne¾ nábo¾enské. Èetla tedy vìtšinou biblické pøíbìhy; rùzné pøíbìhy, i vyslechnuté náhodou, si zapisovala.

Pak se pøestìhovaly po roce a pùl do Prahy, opìt k nìjaké bohaté tetì, a zøejmì se dostala Magdalena také na nìjaká divadelní pøedstavení, proto¾e dokonce tehdy nìmecky napsala divadelní hru, která se nedochovala, s názvem „Holztante“. Pøelo¾it by se to dalo jako „Døevìná tetièka“, ale pravdìpodobnì se jednalo o krajový název - øíkalo se tak v sedmnáctém století ¾enám pocházejícím ze Schwarzwaldu v Nìmecku. - Ale moje sonda vypuštìna do svìta - doŠvýcarska a Rakouska mi bli¾ší informaci nepøinesla.

V r. 1798 Magdalena vá¾nì onemocnìla a byla v pra¾ské nemocnicí v ulici Na slupi „U Al¾bìtinek“ a tam ji to ovlivnilo natolik, ¾e se chtìla stát jeptiškou, ale maminka jí to nedovolila.

V domì, kde s matkou bydlela, se pronajímaly i pokoje pro studenty. Podle nìkterých pramenù potkávala v domì studenta Jana Rettiga (1774 - 1844), který studoval práva. Ovšem doba, kdy se mohli poprvé uvidìt, není zcela jistá. Opìt nìkteré prameny uvádìjí, ¾e se vidìli poprvé, kdy¾ bylo Magdalenì dvanáct let, co¾ bylo v r. 1797, podle nìkterých pramenù se s ním poprvé potkala, kdy¾ jí bylo patnáct let, co¾ by bylo v r. 1800. Rettig práva studoval mezi r. 1797 a¾ 1801.

V ka¾dém pøípadì se do sebe zakoukali, ale matka se sòatkem nesouhlasila - Rettig nebyl pro dceru dostateènì dobrou „partií“. Ale kdy¾ byla Magdalena nemocná a byl strach, ¾e nemoc nepøekoná, svolila matka s tím, ¾e pokud se dcera pozdraví, ¾e se to vyøeší jinak. Ale ona svatbu prosadila. Jan Alois Rettig pocházel z polonìmecké rodiny, jeho otec byl Nìmec - a Jan svùj vztah k èeskému národu zøejmì zaèal hledat u¾ za vysokoškolských studií, kdy bylo mo¾né zhlédnout ve Stavovském divadle nebo u Hybernù èeské hry, kdy u¾ vycházely Krameriovy noviny.

Podle nìkterých pramenù se Magdalena Artmannová vdala v r. 1808 právì v den svých tøiadvacátých narozenin. Pøesto, ¾e se vdávala z lásky, byly její pozdìjší názory zcela odlišné, pøesto¾e její man¾elství bylo pova¾ováno za š»astné. Psala prý pozdìji, ¾e kdyby jí bylo dvacet let, ¾e by se radìji vrhla ze skály, ne¾ aby se vdala. Mù¾e to ale být zpùsobeno pøedevším tím, ¾e z jedenácti dìtí, které pøivedla na svìt, se pouze tøi do¾ily dospìlosti.

Její man¾el se zamìøil na komunální právo - býval zamìstnancem rùzných radnic, èím¾ bylo dáno, ¾e se man¾elé pomìrnì èasto stìhovali. Prvním místem po svatbì Magdaleny Retttigové byl Tábor. Man¾elé tam pobyli asi pìt let, narodily se jim dvì dìti, ale obì zemøely. Z tohoto období nejsou o jejich ¾ivotì celkem další zprávy. Dalším místem, kde Rettig slou¾il, byla Pøelouè. Opìt zde byli pìt let. Zde se narodily dvì z dìtí, které pøe¾ily do dospìlosti - Karel, který se pak vyuèil sazeèem, pùsobil v Terstu.Ví se o nìm, ¾e mìl dceru Angelu, která byla vynikající pianistkou. Druhým dítìtem byla Jindøiška Mílina (1813 - 1854), slavná sopranistka nejdøíve ve Stavovském divadle v Praze, pak ve Štýrském Hradci a pak dvorní pìvkynì Královské opery v Mnichovì. O ní je mo¾né se doèíst v Pozitivních novinách v èláncích Jetti v hrobì Její Excelence  a PIUM FALSUM - Od písnì Kde domov mùj k Lumírovi Nedvídkovi.

Deset let po svatbì se man¾elé Rettigovi dostali do Ústí nad Orlicí a zde se vlastnì zaèalo rozvíjet vlastenectví obou dvou.

Proto¾e paní Magdalena èasto churavìla, byl jejím lékaøem František Xaver Koráb (1762 - 1843), který byl ale zároveò velkým vlastencem. On to byl, který upozornil na tehdejší nezpùsob rozhovoru v domácnosti Rettigových, kde se mluvilo „pisl pémiš pisl tajè“ trošku èesky, trošku nìmecky. Podle nìkterých pramenù k rozhodnutí došlo pøi oslavì svátku paní Magdaleny v létì 1819, kdy se spoleènost rozhodla, ¾e za ka¾dé nìmecké slovo se bude platit pokuta a z výtì¾ku se poøídí knihovna. Z vybraných penìz se poøídilo asi tøicet knih a paní Magdalena se stala knihovnicí. Podle nìkterých pramenù se v té dobì se také man¾elé Rettigovi seznámili s vlasteneckým knìzem Josefem Liboslavem Zieglerem (1782 - 1846), který sám hodnì knih pùjèoval. On byl tím, který jim navrhl u¾ívání druhého - vlasteneckého jména. Od té doby se paní Magdalena podepisovala Magdalena Dobromila Rettigová a její man¾el mìl jména Jan Alois Sudiprav Rettig. V jiných pramenech stojí, ¾e se Zieglerem se Rettigová seznámila a¾ u Pospíšila v Hradci Králové.

Od r. 1819 psala paní Magdalena jen èesky.

Další významnou ústeckou osobností byl místní lékárník Jan Evagelista Andres (1783 - 1825), s jeho¾ man¾elkou se paní Magdalena pøátelila. Pan lékárník ve svém domì zaøídil místní divadlo, kde se dávaly i dost tì¾ké divadelní kusy. Podle nìkterých pramenù se i paní Magdalena zúèastnila jako úèinkující.

Ale i její man¾el zaèal psát - nejdøíve napodoboval lidovou poezii; báseò „Jablíèko“ mu vyšla k almanachu „Dobroslav - aneb rozlièné spisy pouèného i obveselujícího obsahu v øeèi nevázané“, který v letech 1820 a¾ 1822 vydával Ziegler v Hradci Králové. - Nìkteré prameny pøipisují báseò „Jablíèko“ jeho ¾enì. - Pak vycházel, stejnì jako jeho man¾elka z nìmeckých vzorù; oba také z nìmèiny pøekládali. Z Rettigových prací uvádím pouze dva názvy z let 1821 a 1822 „Kouzelná píš»ala aneb Na odslou¾enou v klevetníku“ a „Neškodí pøátel zkoušeti“. - Pro srovnání mù¾eme uvést, ¾e Ján Kollár (1793 - 1852) napsal „Slávy dceru“ v r. 1824 a sám hledal zpùsob verše, proto¾e èást knihy je psána èasomírou, která se k èeštinì vùbec nehodí. - Bylo to tedy období hledání pro ka¾dého tehdejšího vlastence.
Nejdøíve Rettigovi v Ústí bydleli v Kostelní ulièce a pak v r. 1823 v tzv. „Princovì domì“ na východní stranì námìstí.

Kdy¾ se tedy paní Magdalena Dobromila stala knihovnicí, znamenalo to pro ni, ¾e ka¾dou kní¾ku sama pøeèetla, aby ji mohla doporuèit dalším ètenáøùm. Tak se také stalo, ¾e Ústí nad Orlicí bylo jedním z mìst v Èechách, kde se r. 1820 konala jedna z prvních ètenáøských besed. Tuto besedu vedla Magdalena Dobromila Rettigová. - Také hned na zaèátku r. 1820 napsala provolání, které vybízelo ústecké rodáky a èeské ¾eny, aby pìstovali èeský jazyk; sama provolání stokrát opsala a rozeslala na mnohé adresy po Èechách, i na Moravì, dokonce je poslala i do Vídnì, a tak se seznámila s mnoha vlastenci.

Magdalena Dobromila psala dopisy ráda. Dokonce je psala i veršovanì - vìtšinou bývaly i pouèného charakteru. Tehdy byla korespondence jedinou mo¾ností, jak udr¾ovat spoleèenské kontakty - cestování bylo obtí¾nìjší. Rettigová si dopisovala napøíklad s básníkem Karlem Sudimírem Šnajdrem (1766 - 1835), èasto si dopisovala s ústeckým rodákem, páterem a spisovatelem Matìjem Josefem Sychrou (1776 - 1830), který byl také jedním z tìch, kteøí dbali na správnou èeštinu.

Prameny uvádìjí, ¾e dokonce Rettigová pøedvádìla u¾ v Ústí své kuchaøské umìní a v domácnosti man¾elù Andresových mìla jakousi „kuchaøskou“ školu, proto¾e její byt v Kostelní ulièce byl tìsný. Zde se také pøi vaøení pøedèítaly èeské knihy.

První práce Rettigové, stejnì jako jejího man¾ela, mohly vycházet pouze v almanaších a èasopisech. Tak vyšla, podle literárního kritika Arneho Nováka (1880 - 1939) nasládlá a mravouèná kní¾ka „Arnošt a Bìlinka“ v r. 1820 a v r. 1821 „Maøenèin košíèek“. Ovšem v její dobì šlo o oblíbené kní¾ky - vìtšina literárních kritikù mívá k ¾enským románùm podobné pøipomínky a ¾eny je mají pøesto docela rády.

Za pobytu v Ústí se narodil další z potomkù man¾elù Rettigových Josef Ondøej Liboslav (1821 - 1871), který se stal knìzem - piaristickým profesorem, spisovatelem, ale mimo to byl významným mineralogem, co¾ byla i záliba jeho matky.

V r. 1824 byl Jan Sudiprav Rettig pøelo¾en do Rychnova nad Knì¾nou. Zde Rettigovi bydleli pøímo v radnici, na ní¾ je dnes pamìtní deska. Podle urèitých pramenù jela paní Rettigová s paní Andresovou nìkdy pøed r. 1826 do Hradce Králové nakoupit knihy pro knihovnu, kterou spravovala. Setkala se tam s vydavatelem Janem Hostivítem Pospíšilem (1785 - 1868). Kdy¾ se dozvìdìl o jejích aktivitách, ¾e sama píše a i pøedèítá svoje práce, nabídl jí vydání jejích prací. Podpoøili ji ještì Ziegler, spisovatel Václav Kliment Klicpera (1792 - 1859) a také rychnovská hrabìnka Rù¾ena Kolovratová, rozená Kinská ze Vchynic (1780 - 1842).

O vzniku slavné kuchaøky se traduje historka, ¾e za paní Rettigovou dojí¾dìl i z Ústí její lékaø Koráb a ¾e ji místo honoráøe po¾ádal o soupis receptù jejích vyhlášených lahùdek. Tak vyšla poprvé u Pospíšila v Hradci Králové „.Domácí kuchaøka, aneb Pojednánj o masytých a postnjch pokrmech pro dcerky Èeské a Moravské“.

Zajímavé ovšem je, ¾e Rettigové „Kuchaøka“ nebyla v té dobì na trhu jedinou kuchaøskou knihou a pøesto pronikla do podvìdomí jako kniha velmi úspìšná a ¾ádaná, a¾ na tolik, ¾e v r. 1831 vyšlo její další vydání. Z hlediska souèasného je mo¾né kladnì hodnotit pøedevším úzkostlivou snahu autorky o èistotu, vzhled i chu» pokrmù i mnohé praktické rady do domácnosti. Zajímavé je, ¾e bìhem autorèina ¾ivota vyšla ještì v dalších dvou èeských a ètyøech nìmeckých vydáních.

Pøínos „Kuchaøky“ v té dobì byl pøedevším v jejím uvedení èeštiny do ka¾dé domácnosti. To je právì to pozoruhodné, ¾e se natolik rozšíøila. - Ovšem i dnes patøí Rettigové „Kuchaøka“ mezi po¾adovaný sbìratelský artikl.

V následujících letech vyšly její pouèné pøíbìhy - v r. 1825 „Vìneèek pro dcerky vlastencké“, v r. 1827 divadelní hra „Bílá rù¾e“ a „Køes»anka vzývající Boha aneb Kniha modlitební pro nábo¾né pohlaví ¾enské“.

V r. 1829 jí vyšly „Chudobièky - Feldblumchen, dárek útlé mláde¾i v jazyce Èeském i Nìmeckém“ opìt dílo spíše sentimentální, vìnované sleènì hrabìnce Kolovratové.

 
                       
Ke konci období v Rychnovì mìla Rettigová tì¾ký úraz ruky - nebylo jisté, zdali bude moci ještì psát. Ale zásluhou proslulého ranhojièe z Hoøièek si ruku vyléèila a mohla na dalším svém pùsobišti pokraèovat ve své buditelské èinnosti. V r. 1834 byl toti¾ Jan Sudiprav Rettig pøelo¾en do Litomyšle a Litomyšl bylo opìt místo, kde vlastenecký ¾ivel pùsobil.

Úspìchy její „Kuchaøky“ urèily pak další smìr její tvorby - zamìøila se pøedevším na praktické kní¾ky.

V Litomyšli ¾ila Rettigová od r. 1834 a¾ do své smrti. Bydlela na dnešním Toulovcovì námìstí èp. 151, kde je pamìtní deska.

Za jejího pobytu v Litomyšli vyšly z jejích mravouèných kní¾ek v r. 1834 „Narcisky“ a v r. 1835 „Kvítí májové“.

V Litomyšli se man¾elé Rettigovi opìt zapojili do akcí místních vlastencù. Paní Rettigová organizovala rùzná setkání, kávové spoleènosti a k nim pøispìla i svojí odbornou publikací „Kafíèko a vše co je sladkého – Sto pøedpisù, kterak se všeliké nápoje i to, co je k pøikousnutí pøi besedách neb spoleènostech paní a pánù, pøipravovat mají“ která vyšla hned dvakrát - v r. 1843 a 1845.

Byla organizátorkou výletù (landpartií) s nìjakým vlastivìdným cílem.

V r. 1838 vyšla její kní¾ka „Dobrá rada slovanským venkovankám, aneb Pojednání, kterak lze ony pokrmy sprosté lacinì a chutnì pøipraviti, a tak se buï pro budoucí svou domácnost, neb pro slu¾bu cvièiti“.

Vzhledem k tomu, ¾e v té dobì dobrá partie a spokojenost man¾elova byla podstatná pro vlastní existenci ¾en, se nemù¾eme divit titulu kní¾ky z r. 1840 „Mladá hospodyòka v domácnosti, jak sobì poèínati má, aby spokojenosti své i man¾elovy došla“. Pøímo oslovuje svobodné dívky a vysvìtluje jim, proè se mu¾i ne¾ení: „Já však, milé dívèinky, chci s vámi soukromnì pohovoøiti a jen mezi ètyøma oèima ka¾dé chci to tajemství svìøiti, v èem to zále¾í, jaká toho pøíèina, proè se mu¾ové èím dál tím ménì ¾enìjí, proè milovníkù sice v hojnosti, ale tìch, jen¾ by se s milenkou svou nav¾dy po¾ehnáním knì¾ským spojiti dali, dennì ubývá; kdo tím vinen, povím vám, i dovolím, abyste to také svým milým dru¾kám svìøily – „Vy samy, roztomilé dívèinky, vy samy tím vinny jste!“

Z dalších jejich prací jsou to pøedevším divadelní hry - z r. 1838 hra „Vdovec a vdova“, která se nedochovala, „Masopustní ¾ert“, který byl vydán a¾ po autorèinì smrti. Ke konci svého ¾ivota napsala na pøání zámeckých sleèen Valdštejnových loutkovou hru „Koš“ pro zámecké divadélko. Dokonce snad i sama hrála v ochotnickém divadle v hostinci U èerného orla.

Vìtšinou se zúèastnila všech kulturních akcí v Litomyšli poøádaných a referovala o nich jako dopisovatelka èasopisu Kvìty. Na pøíklad i cestovatel Josef Koøenský (1847 - 1938) cituje Rettigové zprávu z Kvìtù z 25. èísla roèníku 1840 o litomyšlském rodákovi Janu Jílkovi, který procestoval všechny svìtadíly a psal o svých zá¾itcích domù. Charakteristiku mladého mu¾e doplòuje paní Rettigová následovnì: „O povaze a rázném smýšlení našeho cestovníka svìdèí listy samé. K vysvìtlení jeho neobyèejné chuti k cestování pøipomínám, ¾e ji¾ co studující v gramatikálních tøídách v Litomyšli zvláštní zalíbení jevil v zemìpise a historii, zanášeje se ètením obojího i pøi øemesle øeznickém, k nìmu¾ r. 1831 ze studií pøestoupil.“

V r. 1843 vyšlo „Pojednání o telecím mase, ka¾dému, komu se pøejídáno vìnováno“.

V létì 1844 zemøel její man¾el a Magdalena Dobromila Rettigová ho následujícího léta - 5. srpna 1845 - následovala. Pochována je na høbitovì v Litomyšli.

Bo¾ena Nìmcová (1820 - 1862), která Rettigovou osobnì poznala, si jí vá¾ila natolik, ¾e odmítala svùj vlastní portrét s tím, ¾e Rettigová by si ho zaslou¾ila víc.

Na památku Magdaleny Dobromily Rettigové jsou pamìtní desky ve Všeradicích na místní hospodì, v Rychnovì nad Knì¾nou a v Litomyšli. V Litomyšli je nad to ještì pomník z r. 1875, na nìm¾ je medailón s reliéfním poprsím spisovatelky podle návrhu profesora kreslení místní reálky Leopolda Ferbera (1838 - 1912), který vytvoøil místní umìlec František Metyš.

Kdy¾ se zaèalo v konci století na Rettigovou zapomínat, napsal v r. 1901 Alois Jirásek (1851 - 1930) veselohru „M. D. Rettigová“.

V r. 1961 byl televizní film „Magdalena Dobromila Rettigová“ od re¾iséra Františka Filipa (* 1930).

V souèasnosti je ve Všeradicích u¾ tøetím rokem poøádána kuchaøská soutì¾ O pohár M. D. Rettigové. V Rychnovì nad Knì¾nou je v Muzeu hraèek v radnici na Starém námìstí expozice Magdaleny Dobromily Rettigové, kde jsou vystaveny jednak dobové pøedmìty, které se vztahují k hospodaøení, a jednak i osobní vìci spisovatelky.

A¾ na „Kuchaøku“, která jí zajistila nesmrtelnost, jsou Rettigové spisy podrobovány kritice pro svou sentimentálnost, mentorství a nepøíliš dobrý literární styl. Ale mìli bychom si uvìdomit, ¾e byla jednou z prvních èeských spisovatelek; také témata, o nich¾ psala, byla tehdy uznávaná - viz napøíklad nìmecké vzory. Nìkdy je jí vytýkána i krutost, s jakou „trestá“ provinilce ve svých dílech proti rùzným pøikázáním. Ale pokud napøíklad vezmeme tehdejší pohádky - napøíklad bratøí Grimmù, setkáme se s krutostí, nìkdy obzvláš» vybranou. - Není mo¾né posuzovat z hlediska zkušenosti, kterou mezi její dobou a dneškem lidstvo prošlo. 

 
Dobromila Lebrová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 01.02.2021  09:24
 Datum
Jméno
Téma
 01.02.  09:24 Von
 31.01.  15:09 Karla I.