Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Marcela,
zítra Alexandra.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Na kafíèku v Americe (9)

Jaké mají Amerièanky nohy?

Moji miláèkové, posílám vám svùj první pozdrav z dlouhodobého odlouèení, ke kterému jsem se dobrovolnì zavázal. O své krkolomné cestì  a prvních zá¾itcích jsem vás u¾ informoval v telefonu po mém pøíletu. Dnes tedy pár slov o mém pracovním dnu. Do parády si mì vzal majitel dvou hotelù, nìjaký Hans (ani ještì nevím, jaké je jeho pøíjmení), který je pùvodem Švýcar. Slíbil mé sestøe, ¾e s ohledem na pøátelské vztahy, které k ní chová, mì zauèí v americkém podnikání a celému restauraènímu provozu. Ví jistì velmi dobøe, kdy¾ témìø pravidelnì ka¾dý rok navštìvuje svou rodnou zem, co by mohlo takového Evropana zajímat a v èem se liší americký systém od evropského. Zatím se nièemu neuèím. Alespoò mi to tak pøipadá. Mo¾ná ¾e ty desítky kilogramù surovin, a» je to maso, drùbe¾, ryby, nebo brambory, zelenina a jiné další potraviny, které dennì musím zpracovat, je ten poèáteèní praktický kurz k vlastní výuce. A proto¾e mnì ke kontaktu s mými spolupracovníky chybí znalost angliètiny, mám neuvìøitelnì mnoho èasu, abych pøi své práci mohl být v duchu stále s vámi. Tolik prostoru k vzpomínání na domov jsem nikdy v ¾ivotì nemìl, kolik jej mám zde. Víte, jak si nìkdy pøipadám? Jako malý koloušek, kterého našel v lese hajný, poskytl mu pøekrásný výbìh ve svém domovì, peèuje o jeho hygienu, dává mu to nejlepší, co má, nepøipustí, aby ¾íznil èi hladovìl a on, by» navýsost spokojen, se stále cítí  vìznìm. Ka¾dý veèer postává v koutku zahrady a mlèky hledí tím smìrem, kde pøedpokládá, ¾e ¾ijí jeho nejbli¾ší. Já se od nìj liším pouze v tom, ¾e o mì peèuje sestra se švagrem, ¾e nejsem ¾ádný koloušek, ale pìkný kolouch a ¾e nepostávám veèer v koutku u plotu, ale sedávám na verandì a hledím tím východním smìrem, kde… a to u¾ je zase stejné jako u toho kolouška. No, za osmdesát jedna dní se u¾ budeme objímat na letišti v Praze – nebojte, to uteèe jako voda.

A teï trochu k mému pracovišti. Byl jsem hned od prvního dne zaøazen do kolektivu kuchaøù. Nikdy jsem se tomuto øemeslu sice neuèil, ale mám radost, ¾e mi to jde a ¾e spokojenost je zatím oboustranná. Ne¾ se do všeho zabìhnu, to bude asi dlouhodobý proces. Nemám mo¾nost se ptát, proto¾e bych vysvìtlování nerozumìl a s maximální soustøedìností vše sleduji a také zvídavì se sna¾ím se vším seznámit. Kuchyòka je opravdu malá, øekl bych tak 6×4 metry, ale je zde vyu¾ito ka¾dého místeèka. Nikdy bych nevìøil, ¾e na tomto prostoru, kde si u¾ tøi kuchaøi pøeká¾ejí, se dá odvaøit a¾ tøi sta obìdù a nemenší poèet veèeøí. V koutì je vchod do této výrobny, kterým bìhem provozu vstupují obsluhující. Hned naproti je výdejní pult a jeho pokraèováním, pøedìlující místnost na dvì èásti, je malý chlaïák se zmrzlinou, vedle pracovní stùl s termosem, v kterém je dennì èerstvá polévka. Toto je samoobslu¾né pracovištì servírek. Druhá èást sestavy, která jde prostøedkem místnosti, patøí ji¾ do království kuchaøù. Vedle teplého expedièního pultu je stolek s talíøi, dál velká zásuvková lednice, její¾ povrch tvoøí døevìná pracovní deska a linka je ukonèena malou lednièkou a malým pøíruèním mrazákem. Po obvodu podél stìn jsou pak umístìny: tlaková fritéza, velký lávový gril, šestihoøákový sporák, tálový sporák, velká fritéza, teplovzdušná trouba, elektrické pece a pod oknem velký nerezový pracovní stùl – mé pracovištì. Na protilehlé stìnì, v zádech servírek, jsou dvì velké lednice, ka¾dá o obsahu osm kubických metrù. To snad z popisu pro dnešek staèí. Ostatní si nechám na vyprávìní doma. Poèasí zde je perfektní, lepší ne¾ právì teï u nás doma. Teploty neklesly pod dvacet pìt stupòù. Danì s Tondou obèas nìco uvaøím, abych nevyšel ze cviku, obèas posekám trávník a ve volnu jsme zatím jezdili po nákupech. Na výlety po státu Wisconsin se teprve chystáme.

Co Honzík, jak tráví  prázdniny? Pozdrav Michalovi (s ním jsem v kontaktu pøes e-mail), babièce a všem blízkým. Slibuji, ¾e budu psát èasto a také se tìšit na dopisy od vás.

Moc vás líbám a objímám váš tatínek
New Glarus  5.srpna 1998

V hotelu jsem se s pøíchodem druhého týdne pobytu zaèal postupnì blí¾e seznamovat s pøilehlými místnostmi. Julina, která mi jako první pøestala pøipravovat hromady surovin ke zpracování na mùj stùl, mì odvedla do suterénu k mrazicímu a chladírenskému boxu, aby mi ukázala, kde je co ulo¾eno.
“Tady to maso nahoru, zeleninu nahoru, toto také a a¾ budeš mít namleto a naporcováno, pak zase vše zpìt sem dolù.” Vzal jsem bednu oloupaných brambor a vybìhl z té zimy. Vèas mì zadr¾ela: “D¾aný, ne pìšky, tady je výtah.” Byla to makaèka, orientovat se v tom obrovském chlaïáku, který mìl asi patnáct ètvereèních metrù, vnímat, co mám vynést nahoru a ještì napjatì naslouchat, abych z toho jejího drmolení postøehl co nejvíce anglických výrazù a pochopil, co mám vlastnì dìlat. Ty zaèátky, kdy¾ na nì dnes vzpomínám, nebyly jednoduché ani pro ni ani pro mì. Èastokrát, po vyèerpávajícím vysvìtlování, popadla radìji sama bednu s “nìèím” a odnesla ji do výtahu. Nikdy nemìla na mì vztek, nikdy se na mì špatnì nepodívala. Nahoøe v kuchyni pak tyto moje výèitky z nechápání mì u mého stolu rychle opustily.

Ten pøíjemný pocit, kdy¾ u¾ vám všechno jde, nepotøebujete asistenci a navíc u té výkladní skøínì se cítíte, jako byste pracoval uprostøed ulice a všichni kolemjdoucí vás srdeènì pozdravují, ten doká¾e vymazat veškeré chmury z vaší tváøe. Pohled z “mého” velkého okna mi pøipomínal širokoúhlé plátno kina, kde mi dennì Amerika promítala, i kdy¾ nìmé, ale neopakovatelné dìje a zá¾itky, které bych pouhým cestováním nikdy nepostøehl. V¾dy» popularita mìsteèka New Glarus, které kromì typických švýcarských jídel nabízelo snad v ka¾dém krámku suvenýry, hraèky, gratulace, porcelán, textil, èokolády i prùmyslové výrobky rodné zemì místních usedlíkù, byla vyhlášená snad v celých Spojených státech. Pøijí¾dìli sem dennì turisté z blízkých i vzdálených státù, aby ochutnali, nakoupili a návštìvou farmy v nedalekém okolí (její¾ majitel byl pùvodem Švýcar) si zavzpomínali na vlast, kde se narodili oni èi jejich rodièe.

“D¾aný,” obèas se ozvalo za mými zády. To jsem byl nìkterým z kolegù po¾ádán o nìjakou pomoc nebo doplnìní docházejících surovin. Po krátkém pøerušení jsem se mohl opìt plnì vìnovat samozøejmì své práci, ale souèasnì letmými pohledy sledovat cvrkot na ulici. Obèas se ke mnì postavil nìkterý z kuchaøù, aby se mnou hodnotil právì procházející dìvèata. Mnì zase jejich názory dopomáhaly vytváøet si obrázek o jejich vkusu, a tím souèasnì si dokreslit jejich charakterové vlastnosti.
“Podívej se, ta je pìkná.”
“A proè?”
“Podívej se, má pøece krásné rezavé vlasy – to je kousek.”

Jiný vyzdvihoval blondýnky, další zase èernovlásky. Nic jiného vychvalovat ani nemohli. Nikdy jsem neslyšel tak jako u nás: to je koèka, jakou má pìknou postavu, podívej na ten našpulený zadeèek a ty krásný prsa…, nešlo zde nìjak tu krásu ¾enského tìla vyzdvihnout, proto¾e byla stylem obleèení buï úmyslnì, nebo z pohodlnosti jakoby potlaèována. Jaké mají Amerièanky nohy? Nemohu slou¾it. Pøesto¾e celé léto chodí v krátkých kalhotách a na nohou nosí tenisky, takováto bota nedokreslí krásu ¾enské nohy. A krátké kalhoty (texaskové èi plátìné) sahají a¾ pod kolena. Jsou volné s popuštìným rozkrokem a nosí je bez výjimky všechny ¾eny. Mladé, staré, hubené i tlusté. Asi bude tato móda velmi pohodlná pro jízdu v autì. V chladných dnech se pak snad všichni obléknou do texasek, výjimeènì do elastických dlouhých kalhot. Sukni s blùzièkou nebo hezky støi¾ené letní šaty jsem vidìl pouze u obsluhujících dìvèat v restauraci. Pøímo mì šokovalo, kdy¾ pøed hotelem zaparkoval poslední model fordu a z nìj vystoupila asi ètyøicátnice s natáèkami na hlavì. Koupila si v hotelu pizzu a pokraèovala dál. Mé rozèarování hlavnì zpùsobila poznávací znaèka, která hovoøila o tom, ¾e tato dáma, bydlící v sousedním státu, dokonèí úpravy vlasù nejdøíve po dvou hodinách, které  ji dìlily od jejího domova.

Tìch zá¾itkù bylo nepøeberné mno¾ství. Nelze si je ani všechny zapamatovat. V globálu mi však umo¾nily udìlat si jistou pøedstavu o vizá¾i, o módì, o vkusu – prostì vidìt tu Ameriku trochu jinak ne¾ turista ve velkomìstì. Z tohoto pohledu jsem ji však neposuzoval. Ve mnì zanechala hluboké zá¾itky z osobních kontaktù a setkání – povahové vlastnosti lidí jsou prostì fantastické.

Cesty do práce a z práce, pokud mì neodvá¾ela sestra, jsem se sna¾il volit poka¾dé jinými ulicemi, abych se blí¾e seznámil s mìsteèkem. Nevystaèil jsem s tím pøíliš dlouho, pokud jsem nechtìl nahradit desetiminutovou vzdálenost mezi domovem a hotelem tøeba hodinovou procházkou – a já nechtìl. A tak po nìkolika dnech jsem se vrátil do své javorové aleje. Po deseti dnech jsem u¾ vìdìl, pøed kterým domkem se pravidelnì opalují bezdìtní man¾elé, kde narazím na asi sedmdesátiletou staøenku, kterou po trávníku ob den vláèela za sebou elektrická sekaèka, kde mì u¾ z dálky bude s pivem v ruce zdravit “samotáø” se svým øítelem psem. Se všemi jsem se pravidelnì zdravil a náš vztah se stával stále pøátelštìjší. Nikdy jsme se o sobì nic bli¾šího edozvìdìli, ale kdy¾ nìkterého jsem pøi své cestì nepotkal nebo mì oni nìkolik dní nevidìli, bylo pak naše vítání vøelejší a asi obìma zùstávala nezodpovìzená stejná otázka: Co s ním bylo?

Takovou znalostí o tom, jak který obèan peèuje o svou zahrádku, jak si vylepšuje fasádu svého obydlí, kdo se chystá pøistavovat, kdo nabízí své bydlištì k pronájmu èi k prodeji, takovou znalostí se nemohl pochlubit snad nikdo z místních obèanù. Proè? Je pøece jasné, ¾e je velký  rozdíl projít obcí 3 km za hodinu, ne¾ jí projí¾dìt, by» tou nejni¾ší povolenou rychlostí. Z takovýchto pozorování však vyvstávaly další otázky. Opìt jsem porovnával naše vesnièky èi chatové osady s tím, co mi nabízel tento kraj. Domky, i kdy¾ se lišily stylem èi velikostí, byly ve své podstatì skoro stejné. Povrchová úprava u starších typù byla z prken, novìjší pak z umìlohmotných desek, od prken k nerozeznání.

Barevné øešení  bylo v rùzných odstínech bílé, šedé a svìtlemodré – støechy z barevných lepenkových doškù. Pozemky nebyly oploceny, sem tam nìjaký okrasný keø, kvìtinový záhonek a zcela výjimeènì jehliènatý nebo i ovocný strom. Kdo jiný by mohl lépe zodpovìdìt mé otázky ne¾ vlastní švagr.
“Hlavním stavebním materiálem je zde døevo. Je vlastnì nejlevnìjší, a proto naše chaloupky jsou konstrukènì velmi lehké – proti tìm èeským zdìným.”

S technologií stavby typických amerických domkù jsem mìl pozdìji mo¾nost se seznámit pøímo u výrobce. Ale nechme dál vyprávìt mého švagra.
“Po dokonèení stavby a obydlení se dostaví ,,daòáci,,, aby tvùjdomek ohodnotili a vymìøili roèní polatky. Ty zde ¾iješ, vysázel jsi pár keøíkù, nìjaký stromek a za pár let keøíky ostøíháš a vytvoøíš si hezký ¾ivý plot. Ovocné stromy zušlechtíš a nesou ti ovoce. Pak pøijdou opìt, jen tak jakoby náhodou, zamìstnanci daòového úøadu, aby konstatovali, ¾e jsi své bydlení vylepšil a tvé poplatky vùèi státu o nìjaký ten dolar opìt narostou.”

Nestaèím ¾asnout. “Tak¾e, jestli ti dobøe rozumím, není zde pøíliš velký zájem o kutilství, které by viditelnì odlišilo mou usedlost od sousední.”
“Pøesnì jsi to vystihl. A tak se všichni sna¾í dokonale ošetøovat trávníky, maximálnì se vìnovat tìm pár kytièkám na záhoncích, a tím se alespoò trochu odlišit od ostatních. A proto¾e se o to sna¾í témìø všichni, jsou všechna okolí domkù stále tak pìknì upravená.”

Zatím za tìch pár dní, co jsem tady, støídá jedno pøekvapení druhé. A já mìl v prvopoèátcích strach, ¾e jsem se ocitl ve stejném prostøedí jako u nás doma. Jednoho dne pøišel Tonda se zajímavým nápadem:  
“Honzo, doporuèoval bych ti, kdy¾ ses tak dobøe se všemi spøátelil, abys pro své kolegy z práce udìlal ,,pøivítací party“. Navaøíš nìjaké èeské speciality, my ti poskytneme náš byt, pití si pøinesou oni – jak ká¾í zdejší zákony, a ty si budeš moci se všemi pìknì pokecat.”

 

Byla to perfektní nabídka. U¾ jsem se vidìl, jak odpovídám na jejich všeteèné otázky o mé zemi, o rodinì, o své práci a oni jak mì zasvìcují do tajù americké kuchynì. Bohu¾el k ní nikdy nedošlo. Byly naplánovány celkem tøi termíny, ale ani v jednom se naše setkání nemohlo uskuteènit. Dùvod byl celkem prozaický. Pracovní vytí¾ení bylo po celé léto, ale u¾ i pak v podzimních mìsících tak veliké, ¾e nebylo mo¾né, aby se uvolnili na jeden veèer tøeba jen ètyøi zamìstnanci. Mo¾ná ¾e to více mrzelo Hanse ne¾ mì. V pozadí však zùstala jedna osoba, které neuskuteènìné party vùbec nevadilo a tì¾ila ze všech pøíprav, které se v¾dy pøed stanoveným termínem odehrávaly – Tony. V¾dy pøicházel s nápady, èím bych je mohl z èeské kuchynì šokovat a ¾e by bylo dobøe nejdøíve udìlat vše ,,naneèisto,,”. Pak si po veèerech pochutnával na utopencích, oblo¾ených chlebíèkách, majonézových salátech, masových èi rybích specialitách v aspiku nebo na rùzných sladkostech.

Antonínùv nápad jsme hned následující den s Daninou pomocí projednali s Hansem, který se nikterak nebránil a stanovil termín (té první schùzky) na dvacátý srpen. Pøi té pøíle¾itosti jsem se dozvìdìl, tak jako v¾dy, kdy¾ se u mì v práci objevila sestra, pár pochval na mou práci. Tentokrát se hovor toèil mimo jiné také kolem našeho taneèního vystoupení. Opravdu v nich ve všech zanechal, jak Dana pøedpokládala, hluboký dojem. Takovéto ohodnocení bylo pro mì dopingem. Vìøte, ¾e upøímná pochvala je i pro dospìláka nìkdy více ne¾ finanèní odmìna.

“Brácho, dìláš mi radost. Musím se ti pøiznat, ¾e jsem si obèas pøipouštìla rùzné èerné myšlenky: Co kdy¾ mezi nì do kolektivu dobøe nezapadne? V¾dy» jsem ho tøicet let nevidìla a vùbec nevím, co vlastnì umí? Tøeba je u¾ z nìj starý bruèoun a já mu dohodla práci mezi mladými? Tyto chmury jsem vzápìtí zase zahánìla fakty: celý ¾ivot je vaøení jeho koníèkem, byl v¾dy spoleèenský a veselý a co se týèe práce – v tom snad ¾ádný Èech své vlasti neudìlá ostudu.”
No a já po krátké  rozpravì zùstal opìt “sám u svého stolu”. U¾ nebylo tøeba se vyptávat, co mám dìlat. Staèilo projít lednice a hned mi bylo jasné, co je tøeba doplnit. Obèas jsem byl upozornìn, ¾e je potøeba tìch øízkù naklepat o tøi sta víc, proto¾e bude následující den nìjaký piknik. K tomu obvykle pøibyla navíc bedna brambor, sýra a ¾ampionù. Ty u¾ jsem si dokázal v suterénu sám vyhledat. Chození do suterénních prostor se mi velice zamlouvalo. Z pohledu kuchynì se jednalo o suterén. Ve skuteènosti to byly pøízemní místnosti, které tvoøily zázemí pizzerie. Hotel stál na svahu, kde byl hlavní vstup z postranní ulice do recepce a restauraèních místností. Ty zaèínaly u vchodu pøízemím, ale u¾ nad hlavní tøídou to bylo první patro. A hned pod ním vchod do pizzerie – malé denní restaurace. Chladicí i mrazicí boxy byly souèástí malé kuchyòky za touto denní restaurací. Zde v èasných ranních hodinách nastupovaly na smìnu cukráøky. Napekly malé houstièky, které se pak bì¾nì servírují k jídlu, a pak se vìnovaly výrobì fantastických dortù. V chlaïáku pak mìly vyèlenìno nìkolik regálù pro ulo¾ení výrobkù a zbylých surovin. A to byl ten hlavní tahák pro mì. Nikdy mi nevadilo se tøeba i nìkolikrát vracet do tìchto prostor pro chybìjící surovinu.

“D¾aný, prosím, skoè do mrazáku, dochází mi toustový chléb.”
“D¾aný, prosím, pøines zezdola vepøové panenky.” V¾dy jsem z oèí kteréhokoliv kuchaøe èetl trochu provinìní nad tím, ¾e pozapomnìli pøed provozem si vše øádnì doplnit. Já odklusal v¾dy s radostí, abych mohl ochutnat nìkterý z nových cukráøských výrobkù. Zhruba od devíti ráno a¾ do tøech hodin odpoledne zde bylo prázdno, dokud se ve ètyøi neotevøela pizzerie. Obèas jsem se zde setkal pouze s uklízeèkou, a tak jsem v tìchto prostorách mohl “kralovat”.
“Víš, èeho jsem si, milý bratøe, všimla, kdy¾ jsem dnes mìla mo¾nost projít celým zázemím restaurace?” zaèala dnešní rozhovor sestra pøi mém pøíchodu domù. “Nikde jsem v kuchyni ani v umývárce nevidìla ¾ádnou ¾idli.”
“Máš pravdu. Teprve teï, kdy¾ o tom mluvíš, si to té¾ uvìdomuji. Není nikde ¾ádný koutek pro personál, neboli, jak se u nás øíká, oficce, èesky pøípravna. Nikde není mo¾nost si pøi chvilce oddechu sednout a víš, ¾e mi to zatím ani nepøišlo divné?

Nemìl jsem vlastnì k sezení  dosud ani èas.” A já si uvìdomoval, ¾e to má asi nìco do sebe. Vlastnì teï si také vzpomínám, ¾e i ve velkých supermarketech pokladní u kasy v¾dy stály a nemìly za sebou ¾ádnou ¾idli. Vlastnì v ¾ádném krámì jsem nikdy nevidìl pokladní sedìt, i ten poštmistr za pøepá¾kou v¾dy stál a ¾idli mìl a¾ nìkde vzadu u psacího stolu. No jo, je to “fikaný”, øekla by naše babièka. Kdy¾ nemáš zrovna do èeho píchnout, jdi pomoci kolegovi nebo si najdi jinou práci – nebo stùj jak vytesanej a porovnej, co je lepší. V tom zøejmì spoèívá logika podnikatele. Tak¾e kdy¾ jsme tyto zajímavosti se sestrou rozebrali, ani mì pozdìji vùbec nepøekvapilo, ¾e do kuchynì pøi momentální pauze pøibìhly servírky, vzaly no¾e a pomáhaly mi s loupáním brambor, ¾e kuchaø, by» samotný šéf Mike, kdy¾ nebyla ¾ádná objednávka a on mìl své hotovo, odebral se do umývárky a pomáhal s nádobím. Nebyl zde nikdo, kdo by jim tuto práci pøikazoval, vyplynula pouze z jednoho faktu: je lepší se nìèím zabývat ne¾ neèinnì stát. A sednout si stejnì nebylo kam. 

Pokraèování pøíštì… 
Jan Kurka
* * *
Ilustrace © Aleš Böhm
Zobrazit všechny èlánky autora


Komentáøe
Poslední komentáø: 22.10.2020  16:29
 Datum
Jméno
Téma
 22.10.  16:29 Vesuvjana díky
 20.10.  08:36 Von