Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Podkova pro štìstí
Vytáhla jsem šuplík, ¾e si v nìm koneènì udìlám poøádek a ejhle, a¾ vzadu za pøihrádkou s pøíbory, zaštrachán mezi nìkolika drobnostmi vcelku nepotøebnými se objevil klíè. Co jsem se ho nahledala. Klíè od babièèiných vrátek. Tenkrát, kdy¾ babièka odešla na tu dlouhou a nekoneènou cestu, její osiøelý baráèek prodali.
Po dvou nebo tøech letech, mo¾ná ze zvìdavosti nebo v tom bylo nìco víc jsem se tam jela podívat. Chvilku jsem pøešlapovala za plotem, okukovala domek, pak bùh ví proè, snad ze starého zvyku jsem mezerou v horní èásti vrátek prostrèila ruku a hmatala po høebíèku zatluèenému do levého sloupku vedle vrátek.
Trochu rychleji se mi rozklepalo srdce. Ano, byl tam! Visel na tom høebíèku, zapomenutý a malièko zrezivìlý. Odemkla jsem, vrátka trochu zaskøípìla a já s pocitem provinìní, nepozvána, vešla na dvoreèek. U¾ nebyl náš.
Domek koupil nìjaký nový majitel, kdoví proè, nikdy se tam neukázal. Snad jen proto, aby nìkam výhodnì ulo¾il peníze. O tom klíèi oèividnì nevìdìl, dozajista by ho tam viset nenechal.
Dvoreèek byl zarostlý, zelená tráva prostupovala loòskou staøinou, u plotu plno kopøiv. Na zápra¾í mi pod nohama zachrastilo zèernalé uschlé listí ze starého oøechu. Stávala pod ním psí bouda. Kdepak jí byl konec. Ani døevìný škopíèek stávající na jednom ze dvou schùdkù tam nebyl. Býval pod ním klíè od domu, kdy¾ babièka odešla na pole nebo koze na trávu. Dùm mlèel, byl cizí. Klacíkem jsem odmetla suché listí, usedla na druhý schùdek a najednou se mi zazdálo, ¾e se èas rozbìhl nazpátek. Vítr lehce klátil vìtvemi starého oøechu, sluneèní paprsky proklouzávaly mezi listy, jedna velká vìtev klepavì lomozila po støeše.
„Ta vìtev se musí uøíznout,“ øíkávala babièka, „døív, ne¾ nám rozmlátí tašky na støeše!“ A vida! Vìtev stále ještì štrachá po støeše, nikdo ji neuøízl, jen víc narostla a rozlo¾ila se do šíøky. Na tìch dvou schùdkách pod vysokým oøechem jsme jako dìti sedávaly, kastrùlky na klínì. Talíøù tolik nebylo a místa u stolu také málo. Bo¾e! Kolik nás bývalo v tom malièkém babièèinì domku? V kuchyòce a jednom pokoji- osm a v dobì války ještì víc. Všichni jsme se vešli. Spalo se na pùdì, dìti v pokoji na slamnících. Jé, to bylo legrace, kdy¾ jeden musel pøekraèovat druhého a nìkdy šlápl vedle. S jídlem se sedalo, kde se dalo. Dìti na zápra¾í, na schùdkách.
„Neškrabejte tolik tìmi l¾ícemi! Poškrábete mi kastróly!“ z kuchynì hubovala babièka naše hluèné vyjídání plecháèkù. Jak nevyškrabovat takovou dobrotu, jakou byla uhlíøina. Nebo andìlíèky? To teprve byla pochoutka. To byl èerný chléb nakrájený na kostièky, posolený a pokapaný husím sádlem. „Ne abyste dávaly rendlík vylízat psovi!“ naøizovala babièka. Jak dodr¾et takový pøíkaz, kdy¾ u¾ Rek kastrùlek po andìlíècích vyleštil dobìla.
V kùlnièce jsem vyštrachala dvì polorozpadlé bedýnky, v kozím chlívku døevìné vydlabané koryto. Bílá rohatá koza z nìj dostávala pití. Mìla krásné zelené oèi, ve tmì jí svítily a umìla se smát. Jen jsme se ukázaly na dvoreèku, hned trkala do dvíøek a meèela.
„Nechte tu potvoru zavøenou!“ hnìvivì naøizovala babièka. „Lítáte s ní po mezích a kdo má s ní potom vydr¾et! V jednom kuse meèí a div nerozboøí chlívek!“
A to ani nevìdìla, ¾e také zkoušíme na té chudìrce koze jezdit. Teï byl kozí chlívek prázdný, jen v rohu se válely zbytky zešedlé slámy.
Ke dveøím domku jsem pøitáhla ty dvì bedýnky, na nì postavila koryto a buï mnì pánbùh milostiv, jestli sletím. Podkova byla pøipevnìna dùkladnì, však se nás také štìstí dr¾elo. Nikdo nám hlady neumøel, nikoho nám ve válce nezabili. Nakonec se mi podaøilo podkovu dostat dolù. Ta novému majiteli nepatøila.
Hrstí trávy jsem ji otøela od rzi, ulo¾ila do kabely a poti-chu, abych ten dùm nevzbudila, vyšla jsem ze dvoreèku ven. Zamkla jsem za sebou vrátka na tisíc západù, kdoví, proè mi pøitom slzely oèi, ale ten klíè u¾ jsem na høebíèek nepovìsila.
A tak pøesto, ¾e je babièèin domek dávno pøestavìný a kdoví komu patøí, já, jeliko¾ mám tu podkovu a ten klíè, mohu se tam kdykoli vrátit. A¾ se mi zase zachce, odemknu si ta vrátka, z chlívku pustím bílou rohatou kozu a usednu na druhý schùdek pod starý oøech. Slunce bude prosakovat jeho zelenými listy a ta vìtev, která se musí uøíznout døív ne¾ rozbije tašky na støeše, ta bude jen zlehýnka šramotit, jak s ní vítr neustále potøásá a pohupuje.
Zdeòka Veverková