Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Rostislav,
zítra Marcela.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Tatínkoviny - èást sedmá

 

Velmi, velmi nerada nás nechala maminka samotné je¹tì jednou. To  musela do nemocnice, a snad z pocitu, ¾e u¾ se nevrátí, nebo z nevysvìtlitelného rozmaru tentokrát nechala v tatínkových rukách plných 200,- Kè! V pondìlí odjela, mìla se vrátit v pátek.

Co s tolika penìzi?

Okam¾itì jsme oba zaèali nezávisle na sobì pøemý¹let. U¾ jsme vìdìli, ¾e se dá ¾ít i ze zásob, a tak  první my¹lenky proudily nìkam pøes náv¹tìvu drahé restaurace, nebo nákupu zvlá¹» drahých, a nám doposud utajovaných potravin. Já jsem hlasovala pro kilo èokolády, a dvì kila  bonbónù. Pralinky by byly nejlep¹í!

Tatínek se tentokrát ale postavil k problému jako odpovìdný a moudrý rodiè.

"Èokoláda a bonbóny, to nemá dlouhého trvání. Poøád chce¹ zvíøe. Pes by nepro¹el, to ví¹. U¾ jsme to zkou¹eli!"

Ano, zkou¹eli. V¹echny tøi - tatínka, mne i psa - maminka ihned a  nekompromisnì vyhnala do mrazu, tedy zpìt k èlovìku, který nám pejska velmi rád vìnoval. Mìl jich asi dvacet.  "Jdeme koupit kanárka!", oznámil vítìzným hlasem, a já se zaèala radovat a výskat.

U¾ to mìl v hlavì srovnané, u¾ vìdìl, kam jít, a kolik to stojí. Klec, pták, a zrní na týden. Za týden, po návratu z nemocnice bude snad maminka namìkko z tak dlouhého odlouèení od rodiny.  Urèitì se pak slituje, a koupí dal¹í pochutiny  do zobáku nejen nám, ale i ptáèkovi.

Byt, do kterého jsme si pøi¹li na¹e zvíøátko vybrat, ve mnì zanechal vskutku velmi znatelnou stopu. Byla  to kuchyò a lo¾nice. V kuchyni bydlel pan Franti¹ek s man¾elkou Anièkou, a v lo¾nici asi 350 kanárkù. Klece byly kolem v¹ech zdí od zemì a¾ ke stropu. Nepøedstavitelný kravál! A ptaèí odér. Byla jsem zmatena. Zmatek nabyl obrovských rozmìrù ve chvíli, kdy mne pan Franti¹ek vyzval, a» si vyberu.

Jak? V¾dy» ty ptáèky nebylo  mo¾né ani spoèítat, nato¾ prohlédnout. Jako v¾dy i v dal¹ím ¾ivotì jsem se øídila výhradnì citem, co¾ není v¾dy nejlep¹í rádce. Vybrala jsem si ptáèka nejubo¾ej¹ího, nejvydì¹enìj¹ího a bez výstavních znakù. Proto¾e mnì ho bylo nejvíc líto!

"Teho? Opravdu teho?", divil se pan Franti¹ek. "Bohuro, ja tu mam lep¹i kusky! Tu¾ vemtì si teho, ten je z vystavy .", sna¾il se zabránit neuvá¾enému výbìru majitel.

Já u¾ jsem v¹ak byla pevnì rozhodnutá, ptáèek byl smutný, jen tak sedìl, a koukal - ti ostatní lítali, vøískali, a byli na mùj vkus pøíli¹ èilí.

Tatínek se ustrnul nad mými dùvody, ¾e zrovna ten a ¾ádný jiný, proto¾e je smutný a nej¹kared¹í.

Zaplatili jsme ptáèka, klec, pytlík zrní, a ¹li domù. Nepamatuji se na mnoho tak krásných chvilek, jaké jsem za¾ívala v ten den. Tatínek nesl v papírovém sáèku ptáèka, já klec. Byla jsem ¹»astná! Milovala jsem svého tatínka, milovala jsem celý svìt, milovala jsem toho malého u¹lápnutého ptáèka, svìt byl prostì nádherný! To byly radosti, které tatínkovi nikdy nezapomenu. Daroval mne nádherné pocity, vzácné a povzná¹ející. Kdyby mne zahrnul dary a pøepychem, urèitì by mnì nedal tolik lásky a ¹tìstí, jako tøeba tehdy.

Doma jsme "nainstalovali" klec, dali do nìho na¹eho Manèika, jak jsme ho pokøtili, a dívali se nìj hodiny a hodiny.

"Je ti jasné, ¾e bude krupice konzistence betonu? Je ti jasné, ¾e nudle budeme opìt krájet jako dort a kompoty budou na¹e hlavní jídlo?", sondoval situaci tatínek. Vybral si vhodný moment. Mìla jsem v du¹ièce takové blaho a teplo, ¾e mnì bylo úplnì fuk, jestli budou øízky nebo topinky.

Taky ¾e jo. Zbylo nám pár korun, které tatínek investoval do nìjakého èasopisu o chovu ptákù v domácích podmínkách, a celý týden jsme "vyvaøovali" ze zásob, co dùm dal. Nebylo to tak hrozné, jako poprvé. Ale oba s tatínkem jsme v podstatì byli velmi líní, i kdy¾ bychom to nepøiznali. Vyhovovali jsme si, a bez nìjakého del¹ího dohadování bylo rozhodnuto, ¾e nádobí je zbyteèné umývat, budeme prostì tak dlouho vaøit, a¾ u¾ nezbude ¾ádné èisté, a pak se uvidí.

Vaøili jsme, vaøili. Zhruba ve ètvrtek jsme ji¾ mìli k dispozici jen dva talíøe, dvì l¾íce a jeden hrnec. Ty jsme prùbì¾nì oplachovali.

"Zítra se vrací generálmajor!", prohlásil tatínek. "Nesmí nás pøistihnout nepøipravené! Bude se uklízet!"

Po pøedbì¾né kontrole kuchynì tatínek usoudil, ¾e tady u¾ klasické mytí nádobí nepøipadá v úvahu. Nanosili jsme tedy v¹echno nádobí do vany, nasypali na nìho Sam, a napustili vanu vodou.

"Krásnì se nám to do zítra odmoèí, a pak to jen opláchneme a naskládáme do kredence!", pochvaloval  si tatínek svùj nápad.

Spokojenì jsme usedli k televizi s pocitem géniù.

Vtom ¹ramocení u dveøí - márjájosef!!!! Maminka se vrací!

Zùstali jsme jako opaøení. S tím se nepoèítalo! Mìla pøijet zítra! Nezodpovìdný primáø ji propustil døív! Vùbec si snad neuvìdomoval, ¾e hrozí smrtelné zhor¹ení zdravotního stavu na¹í maminky provedením takové nepøedlo¾enosti!?

"Ahój", zahlaholila maminka ode dveøí. "To je pøekvapení, co? Tak co, jak jste to pøe¾ili?", stále s dobrou náladou maminka sundávala kabát a hrnula se do obýváku.

My jsme sedìli jako pøibití. Nebyli jsme schopni ani odpovìdìt na pozdrav, nato¾ se pohnout. V tatínkovì oblièeji se zraèila nepøedstíraná hrùza. "Tak tohle na¹e vedení nepøe¾ije.", vysílaly jeho oèi morseovkou.

Maminka radostnì vykroèila k nám, a mírnì se zarazila. Ano, nìco nehrálo. V¹ude bylo absolutní ticho. U¾ beze slova pokraèovala v chùzi a v kuchyni vytøe¹tila oèi.

"Tato, ty chce¹ malovat? Teï?"

Kuchyòka byla úplnì prázdná. Police prázdné, Skøíòky prázdné. Kamna prázdná. Jak by ne, v¹echno bylo ve vanì.

K dovr¹ení zmatku se nejdøíve vzpamatoval Manèik, a zaèal vøískat. Takhle se zvukovì je¹tì neprojevil! Asi radostnì vítal dal¹ího mo¾ného dodavatele zrní.

Do maminky jako by blesk uhodil. Nevìøícnì pozvedla oèi ke zdroji hluku.

Na kredenci v kleci vesele poskakoval ptáèek, nikde jinde vùbec nic. Nepoèítáme-li na¹e dvì zhroucené postavy, které oèekávaly pohromu.

Maminka beze slova, beze vzdechu pokraèovala v prohlídce bytu. Do momentu, ne¾ ve¹la do koupelny byla  úplnì zticha. My té¾. 

Pohroma v¹ak nepøi¹la. Alespoò ne v podobì, kterou jsme oèekávali.

Ticho se neslo bytem.

Vøískal jen Manèik. Maminka se bez hlesu vrátila, sedla si k nám, a tupì zírala do prostoru.

"Tato .", sotva sly¹itelnì jí za¹ustilo u rtù.

Dál nic. Bylo to zøejmì u¾ pøes hranici chápaní na¹í maminky, nebyla schopna pou¾ít ¾ádný ze svých scénáøù, které mìla pøipraveny pro v¹echny situace, jen pro tuto ne.

Ti¹e a beze slova jsme se s tatínkem zvedli, a ¹li "umývat nádobí".

Ne, maminka tam nesedí dodnes. Èasem se vzpamatovala, ale jen do chvíle, ve které jsme s tatínkem opìt uchopili otì¾e vývoje událostí do svých rukou.

Pøi inventuøe maminèiných ¹okù a záchvatù z tatínkových vylomenin je s podivem, ¾e tatínek umøel døív. Nebo ¾e by ty ¾enské opravdu vydr¾ely víc?

 

Dagmar Jaro¹ová



Komentáøe
Poslední komentáø: 31.01.2005  10:16
 Datum
Jméno
Téma
 31.01.  10:16 Marie nemám komentáø