JITRO

Ostrůvek v mlhách. Růže se rozvíjejí,
jitro zvedá plachty nad spánkem vonícím.
První křik ptáků; jak perly padá zpěv jejich
na závoj svítání, průsvitněji vlající.

Ty plavé šedě, perleťová mlha,
s úsměvem v slzách se slunce zvedá z par.
Jdeš cestou okouzlení; duše ještě váhá,
ozářena láskou, jež přichází jako dar.

Jitro je pohlazení. Žhavé polibky dne
sežehnou křehkost slz a rosné svěžesti.
Ten slastný slib alespoň vdechněme
a na oblačném prahu sněme o štěstí.

/úryvek/

Tanec pod kvetoucími stromy

K tem úkonům jsem neměl vloh.
Když jiní tančili, tu těch pár chvil
byl jsem jak v chrámě neznaboh,
jenž v kropence si prsty nesmočil.

Když tančili, já kreslil horoskop,
jejž prozradila hvězda nesmělá,
ukrytá v domě, který značí hrob,
a můry vrážely mi do čela.

Když tanec ustal, klesly do trávy.
Kdo? Tanečnice nebo křídla můr?
To nevím. Vločky jak sníh bělavý
polehoučku se snesly do trávy.

BŘEZEN

Na naší studně ráno hvízdal kos.
Jde jaro, jde jaro.
A když jsem okno na sad otvíral,
šeptaly pukající pupeny:
Jde jaro, jde jaro.

Bez chvěje se a hrušně čekají.
Jde jaro, jde jaro.
Zas novým třpytem rozkvétá ti vlas
a nových kovů napil se tvůj smích.
Jde jaro, jde jaro.

Bože můj,
obnoviteli, obroditeli,
na srdce v sněhu pamatuj.

Karel Toman - Sbírka Měsíce

JITRO

Ostrůvek v mlhách. Růže se rozvíjejí,
jitro zvedá plachty nad spánkem vonícím.
První křik ptáků; jak perly padák zpěv jejich
na závoj svítání, průsvitněji vlající.

Ty plavé šedě, perleťová mlha,
s úsměvem v slokách se slunce zvedá z par.
Jdeš cestou okouzlení; duše ještě váha,
ozářena láskou, jež přichází jako dar.

Jitro je pohlazení. Žhavé polibky dne
sežehnou křehkost slz a rosné svěžesti.
Ten slastný slib alespoň vdechněme
a na oblačném prahu sněme o štěstí.

Před jarem teplý den snivý,
svátek je v březnu slunný,
přes obzor do dálky sivý
slunce své napíná struny.

Prorvou jdem v rozjeté hlíně,
nad námi skály visí,
ve vlhkém hlubokém stíně
trochu již vůně se křísí.

Květin však viděti není,
mechy jen žluté, tak žluté,
žluté jen buky kol v snění,
v bezvětří, nepohnuté.

Nevzhlíží jaro se v řece, -
ač je den teplý a slunný,
neslyšet hudbu a přece, -
slunce své napíná struny.

A den je tichý, křehký jako skořápka.
Uvnitř je slunce, také celé bílé.
I sníh je bílý, stromy, střechy, sníh.
I tato vteřina, i tato bílá chvíle.

LEDEN

O křehké holi, kuté z ledu,
jde leden, přítel neposedů;
ti, uši skryté do beranic,
se smíchem běží větrem vánic.

To není hůl a rampouch ani,
jejž najdeš v oknech po svítání,
to starodávná píšťala je
a ze všech nejsmutněji hraje,
když do horkých ji vezmeš dlaní.

O smutku zpívá v bílé kráse
a ihned v slzách rozplývá se.

Advent. Čtvrtá neděle.
Procitají andělé.

Vstaňte s námi, volají.
Z polí, z lesů, ze stájí.

Jdeme, nic jsme nepřinesli.
Holá dlaň se chytá jeslí.

Nestudí to, nehřeje
prázdné prsty naděje.

Nestudí to, nepálí.
Nedali jsme, nevzali.

Ale někdo někde volá.
Z mraků hvězda, kámen zdola?

Dlaň je prázdná. Hlava vratká,
trne v rukou Jezulátka.

Vánoční píseň

Jak ptáci zimomřiví
v tom teskném příběhu,
ti, které neuživí
třpyt hvězdic na sněhu,

jsme sešli se zas snící
nad lžičkou olova,
kéž by nám mohlo říci
náš osud doslova,
když už se řítí v spěchu
ten žaluplný děj.
Svíčičko na ořechu,
hoř pro nás pomalej.

Ať zvučí trouby hlásné
a zpěvy andělů,
než přijde smrt a zhasne
náš dech v svém pocelu.

A těm u sukní matek
dej úsměv do oček,
klín plný cukrlátek
a hodně vánoček.

První sníh

Na střechu se touhy snesly,
jež jsi vpustil do oblak,
po pěšinách květy kreslí
šlépějemi černý pták.

Chumelí se. Zahrada má
bělostí se zajiká.
Hrdá je a sladká, sama,
zamlklá a veliká.

V štěpu veverka se choulí,
nehýbá se, patří plaše.
Podobá se zlaté kouli
v rukou starce Mikuláše.

PROSINEC

Po sněhu půjdu čistém, bílém,
hru v srdci zvonkovou.
Vánoční země je mým cílem.
Až hvězdy vyplovou,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
až lesní půjdu tmou.

Tu ztichnu tak, jak housle spící,
a malý náhle, dětinný,
a v rukou žmole beranici,
včarován v ticho mýtiny,
tu budu blízko již. A budu ještě blíž,
svých slz až přejdu bystřiny.

Mír ovane mne, jak by z chléva,
v němž vůl a oslík klímají,
světýlka stříknou zprava, leva,
noc modrá vzlykne šalmají,
tu budu blízko již. Ach, jsem tak blízko již,
snad pastýři mne poznají...

Večer v listopadu

Červánky, zahrad noci nach
na dušičkových pastvinách.

V zčernalých růžích jetele
nad rohy stád žhnou andělé.

Naděje mraku schoulená
si na krvavá kolena

stahuje zlaté závoje
dosaženého pokoje.

Průčelí bílé s jabloní:
hle, svatý Martin na koni,
když k žebráku se nakloní.

Kmen, rámě svatého Martina
halenu teplou roztíná:

kouř z komína.

Bohuslav Reynek LISTOPAD

Bříz bílý klášter ztrácí zlaté báně,
přísvitem hasnoucím se opřádá.
V pavučí rosném loví snění laně
lovkyně zahalená, záhada.

Stádečko světel popásají kříže
na rovech v keřích, plných bobulí.
V oblacích šedých pluje země tíže,
bolesti v oblacích nám usnuly.

V oblacích šedých dřímou žaly rudé
a po západu s hvězdou zbělejí.
Bříz a snů klášter báně stříbrné mít bude,
zašumí Sion slibem závějí.

V sychravém větru už tu všechno zebe,
suchého listí plný kout.
Vlaštovko, řekni, pod které zas nebe
přichystalas ses odlétnout?

Tatínek za vsí pouští dětem draka,
drak zmítaje se stoupá výš.
Buď sbohem, léto! Havran blízko kráká
a vrána kráčí ještě blíž.

Posedávají chlapci u ohýnků,
v kapse jim hřeje zemák z popele.
Co chvíli setřeš hebkou pavučinku,
jež uvázla ti na čele.

Jen nestýskej si, vrátí se čas jara
a s jarem míza do proutí.
Do šedé mlhy padá země stará
na malou chvilku usnouti.

PODZIMNÍ STŘEDOHORSKÁ

Rozvážně kráčí
se svojí paletou
a mění tvář krajiny

Házmburk s věžemi
zahalil do ranních
a večerních mlh
ubral slunečnicím
slunce
nechal zčernat
jejich hlavy
zahleděné do země

Barvy stromů
ředí sluncem
přidává teplé tóny
den ze dne
víc a víc
prokresluje krajkoví

Z listí se rodí
koberec
co domovem
se stane zimním

Tam, kde vítr nezafouká
přitiskne se
srolovaný list
to zazní třetí věta
symfonie
Ze života motýlů