Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Rostislav,
zítra Marcela.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pohled z okna
Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto)  na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna.  Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
 
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
 
Èasy se mìní...
Naše rodina nebyla nìjak nábo¾ensky zalo¾ená, ale maminka si do kostela tu a tam zašla - trochu srovnat myšlenky, jak øíkávala. Nu a pokud pøijela na návštìvu babièka, i tu to do našeho kostela táhlo. Nebylo se èemu divit. V našem nevelkém mìstì toti¾ stojí rozlehlý, historicky cenný zámek a souèástí zámeckého areálu je i velký a krásný barokní kostel.
A s maminkou èi babièkou jsem se obèas do kostela dostala i já. Chodila jsem tam ráda, proto¾e se mi moc líbila bohatá výzdoba barokního interiéru, zvláštì pak sochy svatých a andìlù. Kdo mì ale okouzlil nejvíc, to byla socha Panny Marie. K té mì to táhlo neodolatelnì, a tak kdykoliv jsme  se na procházce ocitli v blízkosti kostela, zaèala jsem svùj doprovod (a to i v dobì, kdy jsem se ještì vozila na spor»áèku) pobízet slovy: "Pojídat Malinu!" To ovšem nebyla výzva, abychom se dopustili zahradního pychu v maliní , jak by se nezasvìcení ètenáøi mohli chybnì domýšlet ! Byla to výzva, abychom zamíøili do kostela "podívat se na Marii", podaná svéráznou èeštinou asi dvouleté sleèny.
Další, co mne na kostele fascinovalo, byla varhanní hudba a hlavnì pak zpìv.V dobì, kdy jsem sotva zaèínala tvoøit první slova, vytvoøila jsem si pro kostelní zpìv oznaèení "háchá". Jediným štìstím pro naši rodinu  bylo zøejmì to, ¾e jsem se nenarodila o nìjaký ten rok døíve, proto¾e kdykoli jsme projí¾dìli s koèárkem v blízkosti kostela, zaèala jsem nadšenì vykøikovat svoje "háchá"- i kdy¾ se právì nezpívalo.
Jednou, to u¾ mi táhlo na tøetí rok, mne maminka vzala s sebou do kostela na nìjakou bohoslu¾bu. Dokud mluvil knìz a probíhal obøad u oltáøe, byla jsem klidná. Prohlí¾ela jsem si oblíbenou "Malinu" i ostatní obrazy a sochy a mlèela jsem. Leè všeho do èasu! Najednou zaznìly varhany a lidé zaèali zpívat. A to byl konec mého klidu. Pocítila jsem nepøekonatelnou touhu být také èásteèkou toho mnohohlasého sboru! A proto¾e jsem tehdy asi znala velmi omezený poèet písnièek, spustila jsem bez pøedchozího varování, zato na celé kolo Já do lesa nepojedu, já do lesa nepùjdu. Musím zároveò dodat, ¾e kdy¾ mi Stvoøitel pøidìloval hudební sluch, byl velmi skoupý!  Maminka ztuhla, popadla mne do náruèí a rekordnì rychle pøekonala tìch asi 30 metrù, je¾ ji dìlily od východu z kostela, èím¾ pøipravila vdìèné posluchaèe o dùle¾itou informaci, ¾e sekyra je za 2 zlatý a topùrko za tolar. Venku následovalo dùrazné kázání o tom, ¾e já musím v kostele mlèet, i kdy¾ ostatní zpívají. No, dlouho mi to vrtalo hlavou...
Kdy¾ mi bylo pìt let, zaèaly jsme s Julinkou coby pøedškolaèky navštìvovat mateøskou školu. Do školky jsme to mìly jen pár desítek metrù, nepøecházely jsme ¾ádnou silnici, a tak jsme mohly do školky chodit samy, bez doprovodu. Byly jsme jako dvojèata: stejná výška, pøes ramínko stejné kabelky na svaèinku, kudrnaté vlásky naèesané do stejných "kohoutù" - jen barvou a délkou vláskù jsme se lišily. Julinka byla nì¾ná andìlská blondýnka  s vlnitými vlásky po ramena, kdy¾to z mých kaštanových, na krátko ostøíhaných kudrn urèitì vyèuhovaly rù¾ky. Ráno jsme se pøed našimi zahradními vrátky uchopily za ruce a svornì odkráèely do školky. V poledne se pro nás stavoval nìkdo z dospìlých, ale ten mohl slou¾it jen jako neviditelný tìlesný strá¾ce - do své samostatnosti jsme nikomu zasahovat nedovolily! Rozcházely jsme se v¾dy zase pøed naší brankou a louèily se bì¾ným "Ahoj!" A¾ jednou se projevila - a bùhví jestli to bylo "školkovou" výchovou, nebo jen poslechem rozhlasu - zmìna našeho politického smýšlení. V ten den jsme si toti¾ potøásly pravicí a rozlouèily se:"Tak èest práci!"
Míla Nová
Další èlánky autorky:
Bráškovy vejšplechy
Není nad slušivý sestøih...
Nesušte se u sloupu!
Zázraèné uzdravení
Doktorky Bolíto