Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Valérie,
zítra Rostislav.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Cesta do Øíma a Neapole - 9

 

V Capri jako v Ráji….

 

Tahle noc nebyla kouzelná a ráno jsem nevstával døív jako vèera. Kdy¾ jsme pøijeli opìt k moøi na náš druhý nocleh, tak jsem se soustøedìnì a odhodlanì pøesvìdèoval, ¾e se po veèeøi urèitì v tom moøi vykoupu. I bez tìch plavek. A pak jsem se dobøe a hodnì naveèeøel, popil se spolustolovníky darované víno, vybìhl na bøeh moøe do tmy a ony vlny skoro do pasu. Tedy do mého nízkého pasu. Pøesto jsem se zaèal svlékat a najednou mi dvì vlny opláchly kolena, aèkoliv jsem pøed tím stál ve vodì jen po kotníky. Nìjak se nám rozdovádìlo moøe. Mrška. A proto¾e jsem ještì nevidìl ani jednou v ¾ivotì Capri, tak jsem se znovu oblékl a šel spát. To zas tak dobøe neplavu, abych tøeba u¾ tuto noc doplaval zrovna a¾ tam. V té tmì bych tam pøece nic nevidìl! To radši na Capri a¾ zítra lodí.

 

 

 

Kdy¾ u¾ jsem ten osobnì prásknutý prùvodce, tak jsem hned mìl být vyu¾it a vést tu naši skupinu do pøístavu, zatím co ta naše Pavla dokoupí lodní lístky pro zbytek spolucestujících. To bylo ještì vèera. Nakonec jsem ale nikoho nevedl a lístky se stihly na tu naši loï koupit za pochodu. Zase ¾ádná praxe. Pánbùh má turisty rád. No ale zase by mohli vidìt tøeba Bari, kdyby se se mnou ztratili. Dneska u¾ s Itálii skonèíme. Jedeme lodí na Capri a pak v Neapolském pøístavu poèkáme na autobus, ne¾ se naplní devítiapùlhodinová povinná pøestávka našich øidièù. Je to dáno zákonem a ten je platný v celé Evropské unii. A pak pojedeme domù. Tady v pøístavu je ¾ivo jako na Václaváku. Ani ne tak lidmi, jako rùznými a¾ pøerùznými plavidly. Parkují zde dva veliké trajekty a ka¾dou chvíli pøijí¾dí a odjí¾dí lodì nejrùznìjších druhù, typù, rychlostí a významù. My u¾ lístky máme koupené. Ka¾dý dostáváme jeden tam a jeden zpátky. Odjezd v devìt tøicet. Do té lodi pøed námi nestihli nastoupit dva pokroèilí man¾elé na tandemovém kole. Nejdøív musel “nìkam”pán a pak paní. A víte, ¾e kapitán kvùli nim zacouval s lodí zpátky k molu, nalodil je a pak teprve doopravdy odplul! Kolik to asi muselo stát penìz. Té vyjeté nafty! Zá¾itek!

 

 

 

edstavte si to tøeba s letadlem na letišti. Tedy s vrtulníkem, nebo» letadla necouvají. Ale ono to není v cestovním prostøedku, ale v tìch lidech co je øídí. V jejich lidskosti. To na nás tedy èekat kapitán nemusel. Vrhli jsme se všichni na palubu, jako bychom si nepamatovali, jak to dopadlo s Titanikem. Tahle ta loï se Titanik nejmenovala. Nejmenovala se vlastnì nijak, nebo» na jejím boku byl jen název lodní spoleènosti. Hbitì jsem zaujal místo u okna, nebo» loï byla veliká, míst bylo na ní hodnì a my na ní byli první. Byla skoro plná, ale je fakt, ¾e všichni sedìli a nikdo nestál. Pomalu jsme proplouvali pøístavem kolem všech tìch lodí, lodièek a bárek a bylo to vlastnì jako na nádra¾í. Jen ty koleje nebylo vidìt a “vlaky” byly vìtší. Opustili jsme pøístav, pak motory poøádnì zabraly, a¾ loï poskoèila jako nevycválané høíbì a já jsem ¾asnul, jak plujeme najednou rychle. Asi to byla loï rychlíková. Moøské Pendolíno. Nesedìlo se nám špatnì a cesta trvala asi hodinu. Ubìhla pøekvapivì rychle. Bylo mi sváteènì, vlny byly správnì malé a mnì ani nikomu na palubì se neudìlalo špatnì. Sláva všem suchozemcùm.

 


A pak u¾ se pøed námi objevily bíle útesy caprijské. Útesy- to snad ne. To jsem trochu pøehnal. Mo¾ná pøehnal. Nevím, od jaké velikosti zaèínají útesy. Byly to prostì vápencové skály nejrùznìjších tvarù a obèas i odstínù. Slunce je ozaøovalo a vytváøelo za našimi zády stíny které se postupnì posouvaly za loï, jak jsme je míjeli. Pomalu jsme vplouvali do pøístavu, pak chvíli stáli na kotvì a èekali, a¾ nìkteré lodi z pøístavu vyjedou. Pod jejich kýly víøil bílý písek, zatím co my stáli ukotveni a èekali. Ale pak jsme se doèkali i my. Byla docela legrace vystoupit na molo. Loï se pøece jenom trochu houpala, mezera mezi ní a molem se co chvíli mìnila, a tak obèas byl vidìt v nìkterých oèích i dìs a hrùzu. Phobos a deimos. Ale nakonec jme to všichni zvládli bez pádu do mìlkých hlubin pøístavu.
Bì¾eli jsme všichni na záchod, proto¾e u¾ za pár minut nás èekala jiná výletní loï na cestu kolem ostrova. Doopravdy, ne kolem svìta. Jenom kolem ostrova. Nìkteøí z nás tou¾ili po návštìvì Modré jeskynì. Ale to nám prùvodkynì celkem rychle rozmluvila. Dát dvacet tøi euro za maximálnì desetiminutovou návštìvu, je trochu moc. Navíc tu modrou svìtélkující vodu budeme vidìt i pøi plavbì, která nás právì èekala. Ne zas tak výjimeènì modrou, ale pøece alespoò pøibli¾nì. A pøi té naší plavbì budeme vidìt i Bílou jeskyni a mnohem a mnohem víc, ne¾ kdybychom pluli navštívit jen Modrou jeskyni.

 

 

 

Pøístav mi trochu svou barevností pøipomínal Maranelu z mé loòské návštìvy Ligurského moøe. Jen to vlastní moøe nebylo tak nádhernì barevné jako tam. On taky ostrov Capri je jiný u¾ tím, ¾e je ostrovem. Ale o tom a¾ za chvíli.Teï nasedáme do døevìné bárky, která nás poveze kolem èásti ostrova, jen¾ je pøírodní rezervací, na vyhlídkovou plavbu. Je to doopravdy bárka ze døeva a obsazujeme ji zcela. Sedíme na bocích na sedadlech kolem dokola, jako se kdysi dávno sedávalo na ¾ebøiòáku. Opíráme se o døevo a o sousedy v blízkém sousedském kontaktu. Vzadu uprostøed je nìco jako kapitánský mùstek s kormidelním kolem. El kapitano nám zaène italsky drmolit o tom, co vidíme právì vpravo. E a destro…..Zní to trochu, jako by nám nadával a chvíli mu to trvá, ne¾ si uvìdomí, ¾e promlouvá pouze k moøi, které mu jediné rozumí. A tak dostává mikrofon do ruky Pavla.Ta nám nenadává. Loï není zas tak úplnì velká. Je vlastnì úplnì malá. Vnímáte skoro ka¾dou vlnu od projí¾dìjících lodí a obèas nás opláchne zdivoèelá voda. Ale reakce jsou jen veselé. Nikdo se s nikým nahlas nebaví, ka¾dý sedící na boku se otáèí bokem, aby vidìl co se dìje na pøídi.


Zaèíná to sochou zdravícího Neptuna. Pokraèuje nejmenší plá¾í na ostrovì. Jen tak pro švédskou trojku, nebo pro objemného, asi dvìstìdvacetikilového jedince. To odhaduji, prosím. Pobøe¾í se dramaticky co chvíli mìní. Je libo Pravèickou bránu? Je právì pøed námi. Bílá jeskynì je vlastnì nejenom bílá, ale té¾ rù¾ová a trochu modrá. Nahoøe uvnitø ní je vidìt stalaktit (nebo stalagmit?-roste zespoda) ve tvaru, který pøipomíná modlící se Pannu Marii. Tak pravila Pavla do mikrofonu. Vidíme i kousek pobøe¾í s podobnì zbarvenou hladinou jako v Modré jeskyni. Jako by do moøe nìkdo nasypal modrou skalici. Plujeme dál k èervenému korálu. Já korál tedy nevidím. Sna¾ím se, sna¾ím. Hodnì. Ale nevidím. Pravda je to krásnì èervené, ale pøísahal bych, ¾e je to øasa. To víte. To ta televize mì zkazila. Ale kdy¾ to øíkají, tak to musí být pravda. Skály jsou fascinujícím zpùsobem porostlé zelení. Je to, jako by to bylo namalované v pohádkové kní¾ce. A to prosím pøíroda všechno sama. A pak je to tady a pøed námi. Symbol ostrova Capri. Slavné Faraglioni. Tøi skály s prùchozím otvorem uprostøed té prostøední. Jsou na všech pohlednicích z Capri. Jakoby ani nepatøily do tohoto našeho evropského svìta. Spíš nìkam do Jihoèínského moøe. Pomalu proplouváme na druhou stranu a na výzvu kapitána si trojskalí fotíme. Všichni, kteøí máme èím. A pak u¾ následuje jen plavba zpátky do pøístavu stejnou, ale zpáteèní trasou. Fotím èluny v protismìru, mávám neznámým kormidelníkùm jako malý kluk a se mnou se èasem pøidávají i ostatní. Blbnutí je naka¾livé.

 

Ta plavba byla …..No nevím jak to napsat, aby to nevyznìlo nabubøele, umìle a neupøímnì. U¾ to mám. Pøíjemná! Moc. Po plavbì si kupujeme lístky na zubaèku. Taková šalina na ocelovém høebenu. Abychom u¾ teï nemuseli potit krev. To stoupání do mìsteèka Capri je mo¾né zdolat po schodech. Ale proè, ¾e. Svezeme se zase nìèím, co doma nemáme. A tak zaèíná èas našeho stoupání. Je to trochu, jako bychom jeli výtahem. A¾ do mìsta Capri. Ve mìstì je nìco èasu, a tak se èást lidí vrhá do nákupù suvenýrù a èást do kafe se zmrzlinou. Já chodím a fotím a sna¾ím se do sebe dostat atmosféru. Docela se mi to daøí. Ta pohoda je ú¾asnì naka¾livá. Pak se jdeme podívat na vyhlídku kolem domu Muntheho se jménem San Michele. Pan Axel Munthe byl švédský spisovatel, který tu ¾il a napsal nìjakou moc krásnou knihu. Bohu¾el ji neznám. Hlavnì ten jeho dùm by se mi moc líbil. Prohlí¾í se za vstupné, ale my nemáme èas. Nemáme èas ani si prohlédnout Villu di Tiberio, neboli vilu Jovis. A to mì mrzí doopravdy hodnì. Nic není v ¾ivotì zadarmo, nebo» náš èas je pøísnì vymìøen. Spìcháme jinam. Jedeme toti¾ skoro všichni do Anacapri. Autobusem, místní dopravou. Anacapri znamená v pøekladu nìco jako proti Capri. Ale to neznamená, ¾e by proti mìstu Capri Anacapri nìco mìlo. Spíš to vyjadøuje polohu. Vila Jovis má blí¾ právì k Anacapri. Leè, jak jsem dìl……


Vešli jsme se do autobusu všichni. Silnice jako na Vesuv, ale jednu chvíli mám dojem, ¾e autobus jede po provázku, který je omotaný kolem skály. Domorodce to nebere, ale turisté co chvíli zavírají oèi, aby je zas vytøeštìné otvírali. Nevím, zda se potíme strachem èi vedrem. A to ještì pojedeme zpátky! Naštìstí to trvá jen chvilku. V Anacapri je sedaèková lanovka, která vede na nejvyšší kopec ostrova se jménem Monte Solaro. Je to jen 589m, ale je to dost. Vìøte mi. A tak naskakujeme na ly¾aøskou sedaèku, zaklapneme závoru pøed sebou a stoupáme naposledy vzhùru. Výš ne¾ tento kopec u¾ na Capri nic není. Mám pár posledních volných pomyslných okýnek na pamì»ové kartì. Ale dole pode mnou je tolik krásných kvìtin. Poprvé v ¾ivotì vidím divoce rostoucí strelícii. Pak nìco jako rdesno hadí koøen, ale vìtší a domodra, nìco jako vikev, ale nìjak tak dvakrát velikou a pomeranèe, citrony, tøešnì…..A za mnou moøe a pøístav a lodì a……Je¾iši, je tohleto mo¾né? V¾dy» ráj je pøece výš. O hodnì výš. A Svatý Petr v Øímì. Kdo nás do toho Ráje tedy vlastnì pustil?


Vyskakujeme nahoøe na nejvyšší plošinì ostrova. Je tu vyhlídková terasa s restaurací a zábradlím. Tak tohle je ta chvíle, která se u¾ nikdy nezapomíná. Tohle je ta chvíle, kvùli které se ¾ije. Nezavinìné štìstí. Zaplacené, ale nezavinìné. Kdy¾ mì tady necháte bydlet a dáte mi tøikrát dennì najíst, budu vám zde bez mzdy nadosmrti uklízet! Proto hipísáci zùstávali v šedesátých a sedmdesátých letech v jihovýchodní Asii. Pro ten nenároènì a pøirozenì plynoucí èas. Hluboko pod námi je Národní park Capri, vlevo tøi útesy Faraglioni, u kterého jsme byli pøed chvílí s bárkou, a za námi pøístav. Na nìm se houpá obrovská školní plachetnice, jako by byla z dávných èasù. Není. Lodì vplouvají a vyplouvají, celé moøe je jasnì a neskuteènì modré a pøechází na obzoru v tmavší pevninu. Tam nìkde u Sorenta a Neapole a nad tím vším spí svùj neklidný sen klidný Vesuv se svými bratry a sestrami. Byli jsme tam nahoøe mo¾ná i hodinu, ale byli bychom tam urèitì o moc a moc déle. Tak tam bylo krásnì a taková vám tam byla pohoda! Pavla se pøiznala, ¾e má sen tu strávit tøeba mìsíèní dovolenou jako turista. „V támhle té vile. Vidíte ji? V támhle té.“ A Pavla u¾ toho pøi své profesi za¾ila i vidìla moc…..

 

Ale pak u¾ musíme dolù. Lodní zpáteèní lístky máme na sedmnáct tøicet. A tak se Pavla pohupuje na sedaèce pode mnou, docela sympaticky a malebnì a pak se nacpeme do skoro plného autobusu, projedeme Krupovou silnici bez zavírání oèí, sestoupáme zubaèkou a nalodíme se. Všechny ty lodì, které jsme vidìli seshora, teï míjíme vlevo a pak se proplou¾íme neapolským pøístavem a vystoupíme na molo. Ještì máme èas zajít na hrad. Vajeèný hrad stojí pøímo v jedné z èásti pøístavu. Vstup je bezplatný. V základech hradu je prý zazdìno veliké zlaté vejce. A¾ praskne, hrad se zøítí. Honem, honem, a» to ještì stihneme. A tak stoupáme na bašty. U¾ je nás málo, proto¾e zbytek výpravy loví suvenýry. Ty, které si mù¾ete koupit. Suvenýr je pøece francouzsky vzpomínka. A já u¾ teï jimi mám naplnìné srdce, hlavu i oèi a koupì mi netøeba. Ale abych zas tak úplnì nelhal. Koupil jsem na Vesuvu nerosty, které Vesuv vytavil. Jsou úhlednì seøazené v krabièce a jednou je tøeba vnouèata vyhodí do popelnice. V budoucnu jednou, nìkdy, mo¾ná…Tak¾e taky jsem kupoval. Nìjaké pohledy pro rodinu a dva obrázeèky a citrónovici v Anacapri. Ale teï u¾ nic a dupu schody na bašty. Vyhlídka z nich je krásná a já u¾ si ma¾u nafocené fotky, abych mohl nafotit lepší. Pøístav je barevný jako pohlednice, je plný lodí a lodièek, mìsto je odsud pokojné, malebné, bohaté. Ale pak u¾ musíme doopravdy k autobusu. Po nábøe¾í co chvíli probìhne bì¾ec, rybáø chytá pøímo na molu ryby a oba trajekty ještì stále kotví v pøístavu. Míjíme slavnou ulici Santa Lucia. Ano, tu ze známé a obèas i rádii provozované písnì. Zamávám trajektùm a vyjí¾díme domù. Trajektùm je to šuma fuk a zase nás èeká Brener, Mnichov a Plzeò. A pak se rozejdeme a u¾ se asi nikdy v ¾ivotì neuvidíme. My, kteøí jsme spolu byli chvíli v Ráji. Turisté z Èeska. Ale zále¾í na tom odkud? V kterém¾e srdci nebo místì le¾í Ráj?

N E J D Ù L E ® I T Ì J Š Í J E P Ø E C E S A M O T N Á E X I S T E N C E R Á J E …


Jiøí Suchánek

 

Další èlánky autora:
V kopcích
V Ráji
Kdy¾ v Ráji pršelo
Nenapravitelná arogance èasu
Na Babì
Proè píšu
Na Príglu
Podobenství o vìtru
Svìtlo v oèích
Tenkrát o vánocích
Slabost a síla hradù
Vr¾ou mi boty
Povodeò
Jen tak si le¾ím v poli
Za poledního ¾áru
Na Strahovì
Osamìlost pøespolního bì¾ce
 
 
Toskánsko
Toskánsko - 1
Toskánsko - 2
Toskánsko - 3
Toskánsko - 4
Toskánsko - 5
Toskánsko - 6
Toskánsko - 7
Toskánsko - 8
 
Cesta do Øíma a Neapole
Cesta do Øíma - 1
Cesta do Øíma - 2
Cesta do Øíma - 3
Cesta do Øíma - 4
Cesta do Øíma - 5
Cesta do Øíma - 6
Cesta do Øíma - 7
Cesta do Øíma - 8
 
Stvoøitelé èasu - 1
Stvoøitelé èasu - 2
Stvoøitelé èasu - 3