Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Rostislav,
zítra Marcela.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

František Jaromír Rubeš, básník a spisovatel

Zajímavé je vyjádøení Františka Jaromíra Rubeše o èeštinì, ¾e "jazyk èeský plyne ze srdce, není tak sáhodlouhý jako ruština, temný jako angliètina, nicotný jako maïarština a prsní jako nìmèina. Má španìlskou hladkost a vlašskou sladkost." S nìèím z toho bychom mo¾ná s ním v dnešní dobì souhlasili.

Tvoøil v dobì vrcholícího údobí našeho národního obrození - a sám se na nìm dost podílel. Uvádí se o nìm, ¾e byl prvním èeským humoristou, byl ale také romantikem.
Byl pøedstavitelem tzv. mìš»anského romantismu neboli biedermeieru. Jeho básnì, které on sám nazval deklamovánkami, se recitovaly pøi rùzných tehdejších spoleèenských akcích - besedách a plesech. Sám byl duší mnohých takových vlasteneckých akcí. - Zøejmì byl pro svùj laskavý humor všude vítaným spoleèníkem.

Bývá charakterizován jako národní buditel doby pøedbøeznové na rozdíl od døíve uvedeného buditele Gustava Pflegera Moravského, jeho¾ dílo spadá do doby pobøeznové.

Doba pøedbøeznová v èeských zemích zaèala v r. 1792, kdy na rakouský trùn nastoupil císaø František I. a skonèila nadìjemi èeského národa 11.bøezna 1848 pøi schùzi ve Svatováclavských lázních v Praze na Výtoni.

František Jaromír Rubeš pocházel ze sedmi dìtí. Ve vìtšinì pramenù nalezneme, ¾e se narodil 16. ledna 1814 v pivovaru v Èí¾kovì u Pelhøimova. Rubešùv otec zde byl nájemcem a sládkem. Ale nìkde jsou údaje o dobì jeho narození jiné, vèetnì údajù na desce na jeho rodném domì.

V r. 1817 se stal otec nájemcem pivovaru v Cerhenicích, kde Rubeš také pak navštìvoval školu. Otec mu ale brzy pomìrnì mladý zemøel a rodina se s matkou pøestìhovala do Kolína, kde mìla matka od svého bratra zakoupený domek. Tento domek, kde Rubeš pro¾il mládí, stál u Labe v místì pøedmostí dnešního Masarykova mostu (nynìjší Rubešova ulice). Pøed 2. svìtovou válkou tam byla pamìtní deska, která byla za války odvezena a roztavena.

V letech 1826 - 1832 studoval Rubeš na gymnáziu v Nìmeckém, nyní Havlíèkovì Brodì, a pak také tzv. filozofii v Praze, co¾ byl dvouletý støedoškolský kurz doplòující tehdy základní šestitøídní gymnaziální vzdìlání. Filozofii ukonèil r. 1834. Po støedoškolských studiích se zaèal pøipravovat na dráhu knìze v bohosloveckém semináøi, ale po dvou letech ze semináøe odešel a stal se vychovatelem v Bystøici u Benešova v rodinì poštmistra Václava Köhlera, který jej seznámil s místní vlasteneckou spoleèností. V Bystøici pro¾il Rubeš ètrnáct mìsícù a pak se vrátil do Prahy, kde pracoval jako vychovatel v rodinì malostranského sládka a dal se zároveò zapsat na studium práv, které ukonèil v r. 1840.

 
  

Období jeho studií práv spadá do doby, kdy obrozenecké hnutí vrcholilo, i kdy¾ ze strany úøadù byli ti, kteøí u¾ívali druhého - „vlasteneckého“ jména, postihováni. Bylo to tehdy jakési oznaèení pøíslušnosti k èeským buditelùm. Existovala sice cenzura, ale bylo také poèínající velké národní nadšení. - Josef Jungmann dokonèil svùj pìtidílný Slovník èesko-nìmecký, vyšly v nìmecké verzi Palackého dìjiny, v r. 1835 byla v Praze na ®ofínì první èeská merenda, neboli masopustní zábava, a v r. 1840 se v Konviktì v Praze konal první èeský vlastenecký bál. Do této doby také nále¾í hlavní èást Rubešova literárního díla.

Po ukonèení právních studií pùsobil jako úøedník v Karlínì, kde absolvoval zkoušky soudcovské zpùsobilosti a mohl se stát aktuárem (= ni¾ší právní úøedník). V té dobì bydlel s pøáteli v Praze Na Pøíkopech, v domì U èerné rù¾e, který byl krátce pøedtím postaven. Pùsobil zde a¾ do r. 1847. Na podzim r. 1847 - 1. listopadu nastoupil v Naèeradci místo mìstského syndika, co¾ byl úøedník, obstarávající agendu obce. Odstìhoval se tam se svou matkou a bydlel v 1. patøe radnice, na ní¾ je dnes umístìna jeho pamìtní deska od sochaøe Václava Macha (1882 - 1958), odhalená v r. 1929.

V Naèeradci Rubeš zalo¾il ochotnický a vzdìlávací spolek. Jako první byla na scénì uvedena Tylova „Fidlovaèka“ za úèasti nejen samotného autora, ale i jeho pøátel - Vítìzslava Hálka a Karoliny Svìtlé. Pak byly uvedeny hry: Tylovy - Palièova dcera, Strakonický dudák, Lesní panna, Pra¾ský flamendr, dále Klicperovy - Hadrián z Øímsù, Veselohra na mostì a Zlý jelen.

V revoluèním roce 1848 byl sice zvolen poslancem, ale ke svolání snìmu nedošlo, tak se politikem nestal. V Naèeradci také poskytl útulek svému pøíteli - revolucionáøovi Josefu Václavovi Frièovi, který se po potlaèeném povstání v r. 1848 skrýval pøed policií.

Avšak krátce po jeho pøíchodu do Naèeradce se zaèala projevovat jeho dìdièná plicní choroba, stal se zádumèivým a pøestal literárnì tvoøit a vìnoval se pouze svému právnickému povolání, které ho vyèerpávalo. V r. 1850 se stal auskultantem (= asistentem) zemského soudu v Kutné Hoøe a koncem r. 1851 se stal adjunktem ve Skutèi.
Nemocen tuberkulózou zemøel ve Skutèi ve vìku devìtatøiceti let pøed stopìtapadesáti lety dne 10. srpna 1853.

Svou spisovatelskou a básnickou dráhu zaèal František Jaromír Rubeš po ukonèení svého støedoškolského vzdìlání - zaèal v r. 1834 psát do èasopisu Kvìty. Nejdøíve to byly znìlky „Pou» ¾ivota“, kde byl velice ovlivnìn tvorbou básníka Františka Ladislava Èelakovského (1799 - 1852) i jeho zpùsobem napodobování lidové poezie.

V letech 1837 a¾ 1844 psal své básnì, nazvané “Deklamovánky“ a „Deklamovánky a písnì“, které v neúplném vydání vyšly v r. 1841. V koneèném vydání to byl pak šestidílný soubor vá¾ných i ¾ertovných básnièek, humorných proslovù, nìkdy i bajek, ale i básní vlasteneckých, kde nejvíce vyzdvihována byla v¾dy jeho báseò „Já jsem Èech“. - V té dobì byl ponìkud ovlivnìn nìmeckým básníkem Christianem Fürchtegottem Gellertem (1715 - 1769), který psal oblíbené veršované bajky, a jeho¾ nìkteré básnì Rubeš pøelo¾il. V satirických deklamovánkách Rubeš vìtšinou lehce ironizoval spoleèenské a módní zvrácenosti tehdejší doby, vìtšinou typické figurky - úøedníèky, studenty, panské byrokraty a povrchní panièky.

Podobné charaktery si bral na mušku i v èasopisu „Paleèek, milownjik ¾ertu a prawdy“, který zalo¾il v r. 1842 s pøáteli - poštovním úøedníkem Františkem Hajnišem z Vamberka (1815 - 1885), který mìl pseudonym Zdobnický, a korektorem tiskárnì Jeøábek Václavem Filípkem z Veselí nad Lu¾nicí (1811 - 1863), který publikoval pod pseudonymem „Abyvásdrak“. Právì s obìma tìmito pøáteli a ještì s básníkem Karlem Tupým z Kardašovy Øeèice (1813 - 1881), který psal pod pseudonymem Boleslav Jablonský, bydleli tehdy v domì u Èerné rù¾e.

I v èasopisu Paleèek, který Rubeš redigoval do r. 1845, se zamìøil na rùzné nešvary, ale v¾dy s laskavou shovívavostí. Jeho deklamovánky byly velice èasto na programu stále poèetnìjších besed a pøedstavení - a jak nìkteré prameny uvádìjí - zùstaly oblíbenými a¾ do konce 19. století. Z nejpopulárnìjších deklamovánek byly v jeho dobì nejvíce recitovány „Pivo“ a „Dýmka“.

Dost èasto bývala z deklamovánek recitována báseò Vrabec a kùò z r. 1837, kdy starý moudrý kùò radí vrabci, aby si dával pozor na koèku.

V próze zaèal Rubeš rytíøskými povídkami a hrùzostrašnými povìstmi, jak bylo v té dobì velice oblíbené, a to napø. povìstmi „Mstitel“ a „Cerhenický svaz“.

Dál psal drobné povídky humoristické se spoustou rázovitých postavièek, z nich¾ nejvíce bývá oceòována povídka „Pan amanuelsis na venku aneb putování za novelou“ z r. 1841. Obsah povídky odpovídá zøejmì nìkterým zkušenostem Rubešovým, jako¾to právì nastoupivšího právníka: Absolvent práv je pøijat za amanuensise, tj. ni¾šího právního úøedníka, s podmínkou, ¾e se pøedstaví jako spisovatel - novelista. Aby získal námìt pro svou povídku, odjí¾dí na venkov, kde ho potká øada rùzných pøíhod a potká øadu zajímavých postav. Nakonec se amanuensisem stane náhodou, ani¾ by cokoliv napsal. - Povídka vyšla mnohokrát, dokonce v r. 1924 byla Prombergerovým nakladatelstvím v Olomouci vydána s ilustracemi Adolfa Kašpara.

Dalšími humoreskami jsou napø. „Smutné vyra¾ení ve Hvìzdì“, „Pan Trouba nebo kdy¾ chybí uèený, chybí hodnì“, „Ostøí hoši“, „Lehce nabyl, lehce pozbyl“. V dobì Rubešova ¾ivota to byla díla oblíbená, ale kritikové na konci devatenáctého století a na zaèátku století dvacátého (napø. Arne Novák) podotýkali, ¾e pøes veškerou oblíbenost Rubešova díla se spisovatel „vyhýbal vá¾nìjším bolestem a významnìjším pošetilostem tìchto ktritizovaných kruhù, nevnikl do hloubky spoleèenského ¾ivota a jeho zvrácenosti; nebyl nikdy skuteèným satirikem“.

V r. 1844 napsal sentimentální povídku „Harfenice“, pravdìpodobnì ponìkud pod vlivem Goethovy Mignon z „Viléma Meistera léta uèednická“, a asi u¾ taky pod vlivem své vznikající choroby. - Mladá harfenistka si se svým starým dìdeèkem, který kdysi byl zámo¾ným mìš»anem, vydìlává po pra¾ských hospodách hrou na harfu, jako vydìdìnec. Nakonec ji ale spoleènost pozná i uzná jako sobì rovnou, ale a¾ krátce pøed její smrtí.

V r. 1847 zaèal Rubeš ještì vydávat soubor Povídky a povìsti, ale došel pouze k prvnímu svazku a pak u¾ s literární prací pøestal úplnì.

Mnoho se dnes o Františku Jaromíru Rubešovi neví, pouze se nedávno stal støedem polemiky, zda má „Pan amanuensis“ nárok být souèástí všeobecného vzdìlání jako¾to souèást tzv. „Kánonu literárních dìl“, tzn. èetby pro všeobecné vzdìlání ve školách.

Avšak i dnes je mnoho mìst, které se pyšní jeho ulicemi; dokonce ta mìsta, ve kterých nìkdy pobýval, si na tom zakládají. Jsou po nìm pojmenovány ulice v Hlinsku v Èechách, ve Skutèi, v Hradci Králové, v Kolínì, v Benešovì, v Praze 2, v Pelhøimovì, Kralupech nad Vltavou, v Plzni a v Aši. Havlíèkùv Brod má Rubešovo námìstí.
Vìtšina jeho ¾ivotopiscù se shoduje v tom, ¾e František Jaromír Rubeš mìl slunnou a laskavou povahu, která svým humorem osvìtlovala nesnadnou dobu.

Na závìr bych velice ráda podìkovala paní Marii Šechtlové z Muzea fotografie Šechtl a Voseèek za její ochotu ke zveøejnìní fotografie Rubešova rodného domu. Snímek je od Ignáce Šechtla (1840 - 1911).

Vyprávìní o celé umìlecké rodinì Šechtlových a o nádherném umìní fotografování i o historii jednoho rodu je mo¾né si pøeèíst na dále uvedené adrese. Je to zároveò pozvánka do muzea virtuálního i skuteèného - do Muzea fotografie Šechtl a Voseèek v Táboøe.
http://sechtl-vosecek.ucw.cz/  
 
Dobromila Lebrová
* * *
Copyright © "Býval. pivovaru" Marii Šechtlová

Zobrazit všechny èlánky autorky


Komentáøe
Poslední komentáø: 16.01.2021  16:57
 Datum
Jméno
Téma
 16.01.  16:57 Karla I.
 16.01.  09:18 Von