Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Albta,
ztra Nikola.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Biblické píbhy (15) 
 
O symbolu stromu poznání

„Pedloil jsem ti ivot i smrt... vyvol si tedy...“ (Dt 30,19)
 
Základní symbolikou první knihy Mojíšovy, Geneze, je obraz stromu poznání dobrého a zlého a stromu ivota. Víme, e Bh tyto dva stromy zasadil doprosted rajské zahrady. Sotvae se tak stalo, poíná se celý dj koncentrovat pouze na strom poznání. Had první lidskou dvojici ponouká, e „v den, kdy z nho pojíte, otevou se vám oi a budete jako Bh znát dobré i zlé. (Gn 3,5)
Eva tedy sáhne po zakázaném plodu... ve finále píbhu je – jak ji víme – vynesen ortel: „V potu své tváe budeš jíst chléb, dokud se nevrátíš do zem, z ní jsi byl vzat. Prach jsi a v prach se navrátíš.“ (Gn 3,19)

Eva s Adamem, kterým v rajské zahrad nehrozila smrt, se stali smrtelnými. „Te je lovk jako jeden z nás, zná dobré i zlé“ (Gn 3,22), cituje kniha výrok Stvoitele.
Vysvtlit beze zbytku symboliku, která svým zpsobem otevírá lidské djiny, není práv snadné. Budeme-li vycházet z doslovného textu, pak by se nám mohlo zdát, e je Bh jakýmsi nevypoitatelným mystériem, nebo pro pouhý plod ze zakázaného stromoví zatratil dílo vlastního stvoení. Abychom pochopili tento obraz, musíme íst v nepsaném textu, který prosvítá skrze biblickou, tém snovou vizi: pedevším si musíme uvdomit, e zákaz pojídání ovoce ze stromu uprosted zahrady íká, e lovk má na zemi zcela jasn vytyené meze. Za druhé: Evin in, podstoupený po uritém váhání, jasn dokumentuje svobodu lidského rozhodování. Za tetí: v píbhu je klí k lidským djinám – otevírají se tu toti pohledy na prvopoátek špatností, a tedy na píiny lidského utrpení. Nebo byl to lovk, který prvním pestoupením zákona svými myšlenkami, slovy a iny na naší planet otevel djiny zla. A konen z píbhu (a ze svobody volby) vyplývá i nepenosná odpovdnost. Jestlie lovk po zralém uváení pestoupí meze ádu, musí akceptovat dsledky, neme se vyhnout odpovdnosti. Celý text nám navíc ilustruje riziko spojené s poznáním dobrého a zlého... Navíc Bh nevystupuje jako nemilosrdný soudce hned poté, co Adam s Evou pojedli z nedovoleného ovoce. Oekává, e se Adam s Evou piznají. První dvojice se však ukrývá. A kdy dochází k oekávanému dialogu se Stvoitelem, sáhne lovk k agresi. „ena, kterou jsi mi dal, aby pi mn stála, ta mi dala z toho stromu a já jsem jedl.“ (Gn 3,12) Jinými slovy: Cos mi to dal za enu? ena pak penáší obvinní na hada.

A teprve te, kdy se oba vyhýbají odpovdnosti, jsou vyhnáni z ráje.
 
Všimnme si však jiného detailu píbhu. Jak jsme si ji ekli, tebae se zprvu hovoí o stromech dvou, strom ivota pozdji z biblického dje mizí. I toto je vícemén jen optický klam: po petení celé bible zjistíme, e toti oba stromy v podstat splývají. Strom poznání dobra a zla je vlastn strom, který eší i otázku ivota a smrti.

Konen, podívejme se na nkolik citát z nejrznjších knih Starého zákona. Tak v textech spjatých s prorokem Ezechielem teme doslova: „Vydal jsem jim svá naízení a seznámil je se svými ády, skrze n má lovk ivot, kdy je plní. (Ez 20,11) V Jeremiášov proroctví se íká: „Hle, pedkládám vám cestu ivota a cestu smrti.“ (Jr.21,8) V takzvané páté knize Mojíšov teme: 
„Hle, pedloil jsem ti dnes ivot a dobro i smrt a zlo; kdy ti dnes pikazuji, abys miloval Hospodina, svého Boha, chodil po jeho cestách a dbal na jeho pikázání, naízení a právní ustanovení, pak budeš ít...“ (Dt 30,15.16) A jinde: „Pikáete svým synm, aby bedliv dodrovali všechna slova tohoto zákona. Pro nás není to slovo prázdné, ono je váš ivot.

V knize Písloví se dovídáme, e kdo Boha nalézá, nalézá ivot, a „kdo heší proti mn, iní násilí své duši; všichni, kdo m nenávidí, milují smrt.“ (P 8,36) Pesnji eeno: „spravedlnost vysvobodí od smrti“. (P 10,2)
V knize, zaznamenávající prorocká slova Ezechielova, teme na toto téma vtší pasá: „Kdyby se svévolník odvrátil ode všech svých hích, jich se dopouštl, a dbal by na všechna má naízení a jednal podle práva a spravedlnosti, jist bude ít a neume.“ (Ez 18,21) ádná nevrnost, jí se dopustil, mu nebude pipomínána; bude ít pro svou spravedlnost. (Ez 18,22) „Obrate se tedy a budete ít.“ (Ez 18.32)
A jeden z dvanácti takzvaných „malých prorok“, Ámos, jako by dodával“ „Hledejte dobro a ne zlo a budete ít...“ (Am 5,14)

Jestlie jsme si tedy zvykli rozlišovat ivot a smrt ve fyziologickém smyslu slova, jestlie spojujeme ivot s prací mozku s dechem a funkcí srdce, musíme se te od vitých pedstav oprostit. V bném ivot si asto uvdomujeme, e naše vlastní rozhodování koní na smrtelné posteli okamikem smrti. V bibli však stojí smrt a ivot ped lovkem jako dv základní alternativy. Povahou svého myšlení a in rozhodujeme o vlastním bytí a nebytí a ivot a smrt se tu tedy najednou dostávají do sféry naší vlastní morální volby. Krátký výsek našeho ivota tu má své „potom“ a také své „pedtím“, a tak se celá otázka smrti dostává do vyšší, metafyzické roviny. Prost odevzdá-li se lovk vyššímu cíli, pijme-li vyšší mravní princip jako osu vlastního ivota a podrobí-li této ose své poiny, pak perstá hranice svého já. Stává se vným tím, e do svého ivota investuje dobro, tedy vklad, který nás dlá nesmrtelnými.

ivot a smrt jsou tedy v starozákonních (a ješt více v novozákonních) textech nahlíeny pod vyšším zorným úhlem vnosti. A tak, jestlie v našem pozemském bytí asto lpíme na fyziologickém ivot za kadou cenu, i za cenu mravních kompromis s nemorální mocí a za cenu pouhého „peívání“, na této vyšší rovin se za ivot v pravém smyslu tohoto slova pokládá jen existence zasazená do pevných mravních vazeb. A tak se tedy o „skonu“ kadého z nás v biblickém smyslu slova nerozhoduje v okamiku fyzické smrti, ale v celém toku ivotního bhu. ivot a smrt se tedy ocitá v dosahu našich individuálních rozhodnutí; kadý z nás má tuto volbu v ruce a lovk, který zradí své poslání, me docela dobe spáchat neodvolatelné morální harakiri.
 
ivot je tedy jen cosi jako potence, nikoliv skutenost, tebae nám ješt bije srdce – a pechod od monosti ke skutenosti znamená toté, jako vymknout se „pírodní nutnosti“, jí se tak asto zaklínáme.

Ostatn, vzpomeneme-li si na naši reprodukci biblického dje, pak zjistíme, kolikrát se tyto alternativy ivotní volby objevovaly v reálných píbzích. Uraenému Kainovi, jeho obti nevnoval Bh pozornost, se dostává rady: polepšit se. Místo toho Kain v árlivosti zabije bratra Ábela. Mojíš vysílá z oázy Kádeš dvanáct zvd do zem Kanaan.  Ti, kdo mli pipravit cestu Izraele do zaslíbené zem, však celé spoleenství od další cesty zrazují. A tak jsou tedy všichni odsouzeni ke smrti na cest – s výjimkou Jozua a Káleba, kteí své poslání nezradili. Jedin tato dvojice má pokraovat na své cest a za Jordán a cesta není nic jiného ne ivot sám. Proroci varují bezpoet izraelských a judských král ped násilnostmi a pece v Samaí a v Jeruzalém dál tee krev nepravostí a nositelé krutosti hynou násilnou smrtí. Eva, ponoukaná hadem, mohla pokušení odolat, sáhla však po plodu ze stromu poznání dobrého a zlého. Pestoupila zákaz a první lidé byli vyhnání z ráje a stali se smrtelnými. V tomto smyslu je „smrtelnost“ Evy a Adama, a kadého z nás, jen potenciální moností, o které rozhodujeme do okamiku, ne se jako biblití prarodiové obrátíme v prach...
 
Jaké jsou však ony mravní meze, které rozhodují o naplnní i úniku z osudu „nesmrtelnosti“? O Starém zákon se asto hovoívá v souvislosti s píslovenou „starozákonní tvrdostí“. Trestní zákoník, který objevíme v Mojíšových knihách – zvlášt sazby hrdelního práva – nesvdí o zvláštní útlocitnosti starovku. Krom toho tu objevíme i píbhy, které hovoí o kruté likvidaci protivník, o vybíjení mu, en, dítek a dobytka. Tyto zmínky jsou také dodnes tvrdým oíškem pro vykladae Písma.

Tento pohled na povahu Zákona je však a píliš jednostranný. Nezapomeme, e do textu zasahovala i lidská ruka, a není vyloueno, e mnohé pasáe procházely svým zpsobem i mocenskými korekturami. Zvlášt známá je ovšem ta ást Mojíšova Zákona, která nám nejspíše pipomíná první paragraf trestního práva Izraele a která obsahuje asto citovaná slova: 
Oko za oko, zub za zub... Jak vidíme, vycházel zákoník ze zásady ekvivalence, toti z principu, e kadý viník má zaplatit stejnou mrou, jakou ublíil svému blinímu. Pozoruhodné je, e našim souasníkm tyto pasáe pipadají a píliš tvrdé – snad proto, e nejsme s to nahlédnout s odstupem na dobu, v ní ijeme sami. Copak jsme si nevšimli, e se v našich zákonících donedávna platilo za smrt smrtí a e naše soudy prodlouily starozákonní „krutosti“ pes distanci více ne dvou tisíciletí?  A to radji nebudeme hovoit o historii vyloen politických proces, které konívaly smykami oprátek anebo pomalou smrtí za ostnatým drátem tábor.

Ostatn, nahlédneme-li na náš svt z vyššího biblického zorného úhlu, pak zjistíme, e lidé byli a jsou o „ivot“ v pravém slova smyslu pipravováni v totalitních reimech, kde obrovské zástupy lidí jsou pod tlakem teroru nuceny jednat tak, jak by v normálních dobách nikdy nejednaly. Pinejmenším se i jeden kadý z nás dostával do pozice starozákonní Ester na perském dvoe. 
Pvodn, jak víme, se Ester bála vbec promluvit, hájit práva svého lidu ped perským vladaem. Jen výmluvnost ida Mordokaje ji nakonec pimla zasáhnout do osudu izraelských vyhnanc, aby odvrátila první pogrom. inila tak ovšem pod tíhou smrtelného rizika.

A co máme íci o tch, kdo pod tíhou existenních starostí a hrozeb dnes a denn v bezpotu zemí svta pitakávají moci a zrazují své pátele? Donedávna byla tato otázka aktuální i u nás. Tyto problémy sice nespadají do rámce naší úvahy, jestlie si však tato fakta pipomínáme, pak jen proto, abychom ponkud poopravili svj náhled na takzvané „starozákonní krutosti“.

Jedno je ovšem nesporné: e i zásada ekvivalence (oko za oko) byla v starovkém svt, ped temi tisíci lety, svým zpsobem zásadou liberální. Nebo tam, kde se platilo za oko hlavou a za ivot deseti ivoty, tam spravedlivé pomování vin a rovnováha trestu byly jakýmsi etickým minimem. Na stránkách starozákonních knih, a zejména v Sinajské smlouv, kterou s Bohem uzavírá celý Izrael, však nacházíme i etické maximum, na nm ani po tisíciletích neteba nic mnit. 
To jsou ony „píkazy ivota“, abychom citovali Mojíše, které otevírají lovku volbu mezi vností a koncem... Ba, dá se íci, e Kristus mohl vycházet z mravní koncepce, která byla ji pipravena. Dal jí jen jasnjší a uritjší výraz, a pedevším dokázal za ni a za lovka poloit svj ivot.
 
Procházíme-li Mojíšovými knihami, pak se nám zdá vru a neuvitelné, co všechno bylo Izraeli pikázáno. Desatero, tento elementární kodex, tu bylo postupn rozšiováno do desítek bod, které obsáhly lidskou morálku do nejjemnjších a nejnáronjších nuancí. Boí píkaz tlumoený Mojíšem napíklad popel i ekvivalentní zásadu trestního práva: Oko za oko. Následující pasá nás v tomto smru nenechá na pochybách: „Nebudeš ve svém srdci chovat nenávist ke svému bratru, ale budeš trestat svého bliního podle práva, abys nenesl následky jeho híchu.“ (Lv 19,17) A dále: „Nebudeš se mstít synm svého lidu a nezaneveš na n, ale budeš milovat svého bliního jako sebe samého.“ (Lv 19.18) Tady je vlastní jádro Zákona – a dál se lidské etické normy ji nedostaly a snad se u ani výš dostat nemohou!

Vztahu mezi lidmi byla ostatn na Sinaji vnována zcela mimoádná pozornost. Tak napíklad zákazem kivé písahy je v Desateru chránna i lidská povst a Zákon tu evidentn deklaruje zásadu pravdy, na ní má být budován nový vztah mezi lidmi. V ad striktních píkaz se vedle lapidárního „nepokradeš!“ objeví i zákaz li, ba dokonce i zákaz pouhého naslouchání nepravdám. lovk nemá klamat, obelhávat bliního, nemá ve vztahu k lovku uívat lsti, nemá blinímu ubliovat jazykem...

Stálo by vru za to pomit adou pikázání náš spoleenský ivot, abychom si ozejmili, kde jsme zstali dluni píkazm starým více ne ti tisíce let. lovk má toti podle Sinajské smlouvy povinnost spravedliv soudit, nemá nadrovat bohatým a mocným, nesmí utiskovat slabší a být lhostejný ke kivd, která se páchá v naší blízkosti. „Nebudeš šíit falešnou povst“, (Ex 23,1) píše se v knize Exodus. „Nespáhneš se se svévolníkem, aby ses stal zlovolným svdkem. Nepidáš se k vtšin, páchá-li zlo. Nebudeš vypovídat ve sporu s ohledem na vtšinu a pevracet právo.“ (Ex 23,1.2) Zákon však postihuje i chronickou bolest lidského rodu – lhostejnost. Jak jinak bychom si mli vyloit slova: „Tvé oi... nemohou se dívat na zlo a hledt na trápení.“ (Abk 1,13)

Desatero pak postihuje i lidskou závist, hích, který je ze všech lidských pein nejbanálnjší. Poítá se zde mezi tké pestupky lidského rodu; je pitom paradoxní, e tímto híchem, závistí, ješt nikdo nic nezískal. Vradou, loupeí, kivým svdectvím me lovk špatné svdomí utišovat nabytým ziskem. 

Avšak za závist platíme jen vlastní bezútšností, neklidem a dobrovolným utrpením. A navíc, závist je svým zpsobem inspirativním zdrojem všech ostatních pein proti lidskosti. „Nebudeš dychtit po dom svého bliního,“ (Ex 20,17) íká Mojíš, „ani po jeho poli, ani po jeho otroku, ani po jeho otrokyni, ani po jeho býku, ani po jeho oslu, vbec po niem, co patí tvému blinímu.“ (Ex 20,17)
Konen izraelské spoleenství se vymklo tvrdosti otrokáských reim starovkého svta. Ne e by byl Izrael otrokáství zcela prost. Podíváme-li se však na text Sinajské smlouvy, nebyl tento reim v Izraeli ani zdaleka tak tuhý jako jinde. lovk – otrok byl alespo ásten chránn ped totální zvlí moci a otrokáe. „Nevydáš otroka jeho pánu, kdy se k tob ped svým pánem uchýlil,“ (Dt 23,16) píše se v páté knize Mojíšov. 
„Bude bydlet s tebou uprosted tebe, na míst, které si zvolí, v nkteré z tvých bran, kde mu bude dobe. Neutiskuj ho.“ (Ex 23,17)

Tak se tedy dostáváme k sociální sfée Zákona, v ní objevíme nkterá vskutku pozoruhodná opatení. Mojíš napíklad rozšiuje povinnou úctu k rodim, zafixovanou v Desateru, na staré lidi vbec. „Ped šedinami povsta a starci vzdej poctu. Boj se svého Boha.“ (Lv 19,32) Sinajská smlouva se tak stává záštitou lidské dstojnosti a bezpeí, která bere pod ochranná kídla všechny slabší, staré, vdovy a sirotky, ba dokonce i „hosty“, tedy cizince, leny jiného spoleenství, kteí by bez ochrany snadno upadli do otrockých pout.

Sirotci nesmjí být trápeni a poniováni, nebo kdy oni budou ke mn úpt, jist jejich úpní vyslyším“. (Ex 22,22) Chudákovi nesmí vzít Izraelita do zástavy svršky a prostedky k obiv a lenm spoleenství není dovoleno pjovat na lichváský úrok. Konen lovk nesmí lhostejn pihlíet bíd svých bliních, nebo i oslovi vlastního nepítele, který padl pod bemenem, slušný lovk pome znovu na nohy. 

Citaci si tedy napíklad zaslouí následující pasá Mojíšových knih: „Kdy vejdeš do vinice svého bliního, smíš se najíst hrozn dosyta podle libosti, ale nebudeš nic dávat do nádoby. Kdy vejdeš do obilí svého bliního, smíš si rukou natrhat klas, ale nebudeš obilí svého bliního nout srpem.“ (Dt 23,25.26) Krom toho nebylo izraelským zemdlcm dovoleno pabrkovat na vlastních polnostech. Všechno, co zbylo na poli, i zapomenuté snopy i poslední hrozny a olivy, patily zvi a chudákm. Kadý sedmý rok musely polnosti odpoívat, a co se na nich urodilo bez lidské práce, patilo znovu chudým lidem a ostatním ivým tvorm zem.

Nejzajímavjší je však vyhlášení takzvaného milostivého léta jednou za sedmkrát sedm let, tedy devtatyicátého roku. V ten as, jak praví Písmo, „vyhlásíte v zemi svobodu všem jejím obyvatelm“. (Lv 25,10) tehdy se vrátí i pozemky, o n pišli chudáci bhem posledního plstoletí, ke svým pvodním majitelm. Kdy se nkdo musí v tísni uvázat do sluby, je v milostivém lét propuštn, nebo i Izrael byl kdysi v egyptském zajetí, z nho jej vyvedl Bh. Tato pipomínka milosti se v souvislosti s píkazem milosrdenství opakuje v Písmu mnohokrát.

S vdomím vlastních tkých zkoušek se mají lenové izraelské pospolitosti chovat humánn i ke všem slabým své zem. „Nebudeš utiskovat nádeníka, chudého a potebného ze svých bratí ani ze svých hostí... Dáš mu jeho mzdu ješt tého dne, ne nad ním zapadne slunce, nebo je chudý a svým ivotem na ní závisí, aby nevolal proti tob k Hospodinu...“ (Dt 24,14.15) 

Ve vztahu k potebným musí být Izraelita štdrý, a tak „nebude tvé srdce zpupné a nezaveš svou ruku ped potebným bratrem...“ (Dt 15,7) 
„Dávej mu štde a nebu skoupý, kdy máš nco dát, nebo kvli tomu ti Hospodin, tvj Bh, poehná...“ (Dt 15,10)
 
Dnešního tenáe zajisté napadne, e izraelská pospolitost sama tento Zákon nedodrovala a e se zajisté vyhýbala napíklad vyhlašování milostivého léta. I kdy Nehemjáš, jak víme, milostivé léto odpuštním všech dluh vyhlásil, pece nebudeme zavírat oi ped faktem, e mezi formulací Zákona jako ideálu a mezi praktickou realizací etického kánonu v ivot existuje od poátku djin velký rozdíl. Celé djiny jsou vlastn jen pozvolným spním milion lidských osud k této nároné norm lidského souití.

Podstatné však je, e byl lidem ji na úsvitu historie poskytnut mezinárodn platný metr, ideál, jím pomujeme sami sebe, své okolí a spoleenské prostedí, v nm jsme nuceni ít. Vyhlášením Desatera striktních píkaz ba i jen jedním slvkem „nezabiješ!“ se lovk na Sinaji obrátil zády k uplynulým zkušenostem lidského rodu, ke zvíecím atavismm, které mají vdycky znovu a znovu tendenci prolomit tenkou civilizaní slupku našeho spoleenského ivota.

A spoleenské systémy a muové moci, kteí je reprezentují, se tedy nemohou pohoršovat, e je od tch as nechceme „šetit“ a e je od sinajské deklarace Mojíšova lidu prost promujeme písnji, ne by si snad sami páli. Etické mítko Starého zákona vstoupilo hluboko do našeho povdomí, a tedy kadý in jednotlivce i spolenosti je ve svých dsledcích pováen na tchto jemných, citlivých váhách. Sledujeme prost, jak se ta i ona spolenost Mojíšovu Zákonu blíí i vzdaluje, které lidské spoleenství je blí a které je dál pravd Zákona. Také Deklarace lidských práv a svobod není niím jiným ne promítnutím elementárních mravních princip do konkrétních spoleenských pomr dnešního svta.

e z tohoto pomování dnešní reality a Zákona soudobé lidské spoleenství nevychází práv nejlépe, je nasnad. Odmítání vyšších mravních princip, zabíjení, loupee, násilí a kivé výpovdi – to jsou dnes a denn pouívané rekvizity moci, která si namlouvá, e existuje rozdíl mezi etikou soukromou a mezi morálkou velkého svta politiky. 

Starozákonní djiny nás však pesvdují o tom, e není morálky velké a malé. lovk na své pestupky vdycky doplatil a zloin i malého lovka se v biblickém pojetí penáší jako stín na celou lidskou spolenost. Tím spíše to platí o lidech, kteí pebírali odpovdnost za miliony lidských osud.

Co íci závrem o etických normách Mojíšových knih? Mli bychom snad podtrhnout, e v dlouhé ad píkaz je pedevším zakreslena „cesta ivota“, o ní se doítáme na ad míst Starého zákona. idé a my všichni nenacházíme v Písmu receptá, jak zlepšit ivot. Tyto „zaruené návody“ nám spíše nabízejí autoi devatenáctého a dvacátého století a vnímavý pozorovatel vru neme konstatovat, e by se nkterý z tchto recept spolehliv ujal v praxi. 

Zákon dává naopak pokyn, jak bychom nejlépe ivot proili. Kdyby lidé tento kodex pijali, pak by s nejvtší pravdpodobností vyešili i otázku zlepšení ivota na naší planet. Nebo pokrok v jakémkoli smyslu slova vdycky závisel a bude záviset pedevším na vztazích lovka k lovku. Nemluv u o tom, e pijetí Zákona je vlastn cestou k „ivotu“ v biblickém smyslu slova.

A tak se tedy znovu vracíme ke dvma stromm biblické zahrady, ke stromu ivota a ke stromu poznání dobrého a zlého. Jak jsme si ji ekli, oba stromy jedno jsou – nebo na poznání a uskutenní dobrého závisí ivot a jeho trvání. A tu nás man napadá, e tímto stromem ivota a poznání je vlastn sama bible, která svým tenám odpovídá na otázky spolené všem generacím od Adama po dnešek. 

Pochopíme-li toto tajemství starozákonního textu, pak pochopíme i pasá, v ní Maurice Maeterlinck oslovil smrt tmito slovy: „Nevím, kdo jsi, jinak bych byl tvým pánem; ale za dn, kdy mé oi vidly lépe neli dnes, poznal jsem, co nejsi; to staí, aby ses nestala ty paní nade mnou.“
 
Obrázky k tomuto pokraování jsou malými výezy z pvodních ilustrací. Vybrala © Olga Janíková.
 
Slavomír Pejoch-Ravik
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
 
 Datum
Jmno
Tma