Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Rudolf,
zítra Valérie.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Tomáš Lojek nejen o Praze plné tajemství a melancholie
 
Tomáš Lojek je autorem souboru povídek Obìšenci jdou s námi, které se bez výjimky odehrávají v souèasné Praze. Sám v Praze také ¾ije, aèkoliv pochází ze Zdic, rodištì nejstaršího èeského kronikáøe Kosmase. I Tomáš Lojek má k historii velice pozitivní vztah, studoval archeologii a pracoval jako terénní dokumentátor archeologických výzkumù.
 
Soubor povídek vìtšinou vzniká tak, ¾e ka¾dý pøíbìh  vzniká samostatnì a soubor je pak výsledkem práce nìkolika let. Jak vznikali Obìšenci?
V podstatì stejnì. Je to sesbírané, nejsem zrovna plodný autor, a kdy¾ nìco napíšu, to u¾ musí být. Musím mít pøedevším téma, èas, mo¾nost se soustøedit a chu» nìco udìlat. Chtìl jsem, aby vznikl pestrý soubor, ale pozdìji pøi výbìru jsem u¾ asi dbal i na to, aby se texty, kterých je nakonec deset, zároveò vezly na nìjaké spoleèné vlnì. Nejstarší povídce je deset let,  nejnovìjší text pochází z roku 2014.
 
Název knihy zní dost pesimisticky. Mají se ètenáøi bát?
V dobì teroristických atentátù, mordù a nejrùznìjších katastrof, které mù¾eme na internetu sledovat v on-line pøenosech, si ani neumím pøedstavit, ¾e by se ještì nìkdo u beletrie doopravdy bál. V kní¾ce nedojde k ¾ádnému krveprolití, nikoho rituálnì nepodøe¾ou, ¾ádná støíleèka, nic tak atraktivního a ètenáøsky oblíbeného. Jsou to malá soukromá dramata všedního dne, pøíbìhy z mìsta, o lidech, pøedevším mladých lidech kolem nás. Sbírce dala název pøedposlední povídka, a proè, z jakého dùvodu jdou ti obìšenci s námi, a» si ka¾dý pøeète sám.
 
Ty sám se pova¾uješ spíše za pesimistu nebo optimistu?
Tì¾ko øíct, ve svém pesimismu jsem a¾ optimista. Naštìstí jsem se nikdy nedostal do fáze, abych úplnì ztratil nìjakou nadìji, víru v nìco. A stále ještì  nejsem dost starý na to, abych se v ¾ivotì vyvaroval naivit. Taky dobøe.
 
Ve svých povídkách jsi vyu¾il i své znalosti prostøedí z archeologických výzkumù…
Dlouhá léta jsem se na archeologických výzkumech pohyboval, a» u¾ pøi výkopech pravìkých sídliš» a pohøebiš» nebo pøi dokumentaci støedovìkých nálezù v chránìné památkové zónì Prahy. Nevím, ale abych mohl doufat, ¾e bude text aspoò trochu ryzí a opravdový − co¾ neznamená, ¾e nutnì popíšu pøíbìh, jak se stal − v¾dycky je myslím lepší psát hlavnì o prostøedí, které èlovìk nìjakým zpùsobem poznal, o nìèem, co se ho nìjak dotklo, s èím se hloubìji seznámil a a¾ následnì zapojit imaginaci. Co¾ samozøejmì nevyluèuje, ¾e autor nemù¾e napsat pøíbìh z New Yorku, kdy¾ tam pod tìmi mrakodrapy nikdy nestál, ale já bych to zøejmì ani neumìl, nedávalo by mi to smysl, øíkal bych si, jestli ètenáøe dokonce nešidím. Nepoèítám sci-fi, historické romány nebo pohádky, to je nìco jiného.
 
Kdybys mìl stroj èasu, ale mìl bys jen jeden pokus na jeho vyzkoušení, do jaké doby by ses pøemístil?
Z pohledu èlovìka, který ¾ije v 21. století je zajímavá ka¾dá doba minulá , jako bude tøeba pro obyvatele 25. století zajímavá dnešní doba, pokud bude ještì existovat svìt a nepromìní se v prach. Ale kdy¾ tak o tom uva¾uju, docela rád bych se pøesunul nìkam pøímo do zlomových okam¾ikù, které jsou dnes obestøeny mlhou. Zajímalo by mì, jak se nìkteré události doopravdy staly a nakolik se liší skuteènost od starých legend, zápisù v kronikách a obzvláš» pak od výkladu dnešních dìjin. Jak známo, dìjiny se dají vykládat rùznì, zále¾í na èasoprostoru, v nìm¾ se zrovna ocitáme, na politické situaci, náladách ve spoleènosti. Patronem naší zemì je svatý Václav, tak by mì urèitì lákalo poznat okolnosti jeho smrti, tedy pøemístit se do Staré Boleslavi, do onoho osudného rána 28. záøí 935 (pokud ne 929), kdy kní¾ete Václava u kostelních vrat zøejmì prokláli meèem dru¾iníci jeho bratra, kní¾ete Boleslava. Vra¾da nebo neš»astná shoda okolností? A samozøejmì bych se rád podíval, nevidìn neslyšen, kamkoli do dob pøed náš letopoèet, na nositele pravìkých kultur, jejich¾ hroby a hmotnou kulturu dnes u¾ coby archeologické prameny vykopáváme ze zemì.  
 
Jaký je Tvùj nejsilnìjší archeologický zá¾itek?
Nevím, jestli se dá mluvit o zá¾itcích, pøedevším to byla práce, èasto rutina.  Nìkteré nálezy zmiòuji v  jedné z povídek, ale to je beletrie, ne odborná literatura, tì¾ko nìco vypíchnout, za tìch pøibli¾nì patnáct let po výkopech pøedevším ve støedních Èechách a v Praze jsem  vidìl lecos. Od dlouhých neolitických domù a hliníkù prvních pravìkých zemìdìlcù , pøes tisíce let staré hroby s kostrami ve skrèené poloze a pohøební výbavou, , ¾árové hroby s popelem a milodary v amforách, pohøebištì keltských bojovníkù se zbranìmi a bronzovými šperky, slovanské polozemnice a pícky, a¾ po støedovìkou kuchyòskou keramiku a loštické poháry v zasypaných studnách  domù na Václavském námìstí.
 
Existuje nìjaké místo v Praze, kam chodíváš, abys tam dobil energii?
Myslím, ¾e urèitá pøita¾livost Prahy tkví v jejím slo¾itém georeliéfu, v èlenitosti terénu. Je to vlastnì kaòon, kterým v zákrutech od jihu k severu protéká Vltava a samotné mìsto le¾í v kotlinì a rozpíná se po okolních skalách a kopcích. Je to mìsto tajemství, jisté melancholie, povìstí, dramatických událostí, spletitých lidských osudù. Nechodím na jedno místo. Kdy¾ mám èas, jen tak jdu, dívám se kolem sebe a témìø pravidelnì natrefím na nìco nového, èeho jsem si døíve nevšiml, nìjaký architektonický detail, nový pohled, aè jsem po té samé ulici, po tom samém námìstí kráèel u¾ stokrát. Èlovìk musí být správnì naladìn, aby to vnímal, a jít mìstem ve vhodný èas jakousi lehkou chùzí, propojit si sám pro sebe pøítomnost s minulostí, aby mohl dokonale splynout s duchem mìsta. Tímto zpùsobem se chodí samozøejmì nejlíp po staré Praze. Paradoxnì povídky v knize se skoro vùbec neodehrávají v tomto turistickém støedu, ale v nìkdejších industriálních ètvrtích, nìkdy a¾ na samých hranicích mìsta. Sám nejvíc èasu teï trávím  na Smíchovì, kam jsem zasadil dìj jiné prózy –  jakési èerné grotesky v rozsahu novely, která ale zatím kni¾nì nevyšla.

Jak bys charakterizoval souèasného obyvatele Prahy?
Praha je kosmopolitní evropské mìsto. Spoleèenské klima se mìní, je jiné ne¾ pøed lety, alespoò pokud mohu subjektivnì soudit. V Praze ¾ijí, studují, pracují lidé nejrùznìjších národností, další pøijí¾dìjí jako turisté. Sple» jazykù, ras, mentalit, barev, vyznání − lidé ze všech koutù svìta. Snad nikdy v historii nebyla Praha takovým Babylonem, tak rùznorodá, neuchopitelná, pøedimenzovaná. Pøiznávám, ¾e na mì z toho nìkdy padá zvláštní tíseò, jako by tu jeden postupnì ztrácel pùdu pod nohama. Tak doufám, ¾e jsem zbyteènì pøecitlivìlý a snad se mi to jen zdá.

Kdybys mohl v Praze nìco zmìnit, co by to bylo?
Nìjakým zpùsobem zøejmì dopravní situaci, proto¾e dle mno¾ství aut v ulicích se v Praze brzy všichni udusíme. Auta jsou úplnì všude, nehledì na to, ¾e leccos se u¾ pro regulaci dopravy v posledních letech udìlalo. Nicménì stále i v køivolakých staromìstských ulièkách ka¾dou chvíli hrozí, ¾e vás srazí auto − obvykle nìjaký luxusní horský d¾íp s metalízou.  A vìèným problémem je dostupnost bydlení. Aby mìli šanci dosáhnout na vlastní byt  i lidé, kteøí nejsou zrovna byznysmeni, zahranièní investoøi nebo vysoce postavení mana¾eøi s ostrými lokty. Zdá se, ¾e Praha je u¾ teï, co se týèe poøízení vlastního bydlení, pouze pro vyvolené. O tom, ¾e mraky lidí nemají vùbec ¾ádnou støechu nad hlavou, nemluvì.  Je to momentálnì taková doba, která je nám urèena a v ní¾ ¾ijeme.
 
Soubor povídek "Obìšenci jdou s námi" není komerèní zále¾itostí. Sbírku nejvíce ocení hloubaví literární fajnšmekøi. A ¾e je tak útlá? Delikatesy zaberou na talíøi také ménì místa. Ale o to víc si je vychutnáte. 
 
Anotace
 
Jedno mìsto, rùzní lidé a jejich všední i nevšední pøíbìhy v rozkolísané realitì souèasnosti. Nováèek u mìstské policie a jeho ostøílený par»ák pomáhají a chrání, ale noèní hlídky za volantem slu¾ebního vozu v Nuslích jim obìma pøinesou i nejedno poznání s hoøkým koncem. Na poli pod ruzyòským letištìm se prolíná svìt svérázných pracovníkù archeologického výzkumu se svìtem mrtvých Keltù. Mladý pár se vypraví na høbitov zvíøátek v Bohnicích pochovat milovanou fenku, ale celá akce nabere ve finále neèekaný spád. Zatímco jednoho zimního rána vydìsí ještì rozespalé chodce v pra¾ských ulicích obìšenci – co nám chtìjí øíct?
 
Ukázka z povídky Vokno
 
Probudil se v pùl tøetí odpoledne v pokoji, který byl ponoøen do smutného šedomodrého pøítmí, a zjistil, ¾e je sám. Le¾el v posteli, deku mìl pøita¾enou a¾ k bradì a utkvìle sledoval tenounké klikatící se prasklinky na stropì. Nesnesitelnì ho po vèerejšku bolela hlava. Potøeboval vstát a dojít si na záchod, ale byl líný a nechtìlo se mu vùbec z postele.
Pøemýšlel o vèerejší noci. Nic si nepamatoval. Hlavnì si nemohl vzpomenout, jestli u nìho ta holka spala nebo ne a jestli k nìèemu došlo. Vedle nìj na posteli le¾ela další rozhozená prošívaná deka a polštáø.
Odhrnul pøikrývku a s funìním vstal, aby svých sto dvacet kilogramù donesl na záchod. Potom letmo prohledal celý byt, ale ¾ádné zvláštní stopy nenašel. Vrátil se do pokoje, otevøel dveøe na balkon a jen ve spodkách se vypotácel ven.
Opøel se rukama o zábradlí a zhluboka vydechl. Domy a silnice skrápìl drobný déš». Z bytu ve tøetím patøe dejvického èin¾áku, kde bydlel u¾ nìjaký èas v pronájmu, byl výhled na rušnou Evropskou tøídu. Trochu naivnì se podíval dolù k tramvajovým zastávkám a naproti k hotelu, jestli náhodou nìkde nezahlédne její drobnou štíhlou postavu.

 
Renata Šindeláøová – Tomáš Lojek
 
* * *
Knihu je mo¾né zakoupit v knihkupectvích nebo za 189 Kè vèetnì poštovného objednat pøímo v nakladatelství Literární strom.
Zobrazit všechny èlánky autorky
 
 

Komentáøe
Poslední komentáø: 26.11.2017  05:53
 Datum
Jméno
Téma
 26.11.  05:53 Bobo :-)))