Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Havel,
ztra Hedvika.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamtníci, vzpomínejte!


Vzpomínky, které nosíme v hlav mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, neme do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekonena s námi, ani by pouení i radost odevzdaly jiným. V této rubrice se snaíme zabránit jejich ztrát. Spolu s vámi popisujeme djiny všedního dne obyejných lidí od dtství, pes poznávání svta a po pekáky, které pípadn museli pekonávat.


Tšíme se na píspvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše píspvky redakn upravíme tak, aby byly tivé.


Do jedné vzpomínky se te s námi peneste.


Taková jsem byla já! (9)


V uritém úseku ivota lovk intenzivn ije pouze pítomností - studuje, pracuje, zaloí rodinu, pijdou dti, ranec starostí je den ze dne vtší a tší. Není as na vzpomínání, všechnu energii spotebuje pítomnost. Ale v plynoucím ase se najednou pistihnete, e se zanou jako záblesky vybavovat obrazy z dávno minulých let. Stále však ješt nenastal ten pravý as na vzpomínání, to a dti opustí rodinné hnízdo, aby si konen zaaly ít svj opravdový dosplý ivot. Pak teprve máte as pevn zachytit záblesk vzpomínky a zanete rozplétat klubíko do souvislejších obraz. Nabízím laskavým tenám SeniorTipu nkolik nahlédnutí do mého dobrodruného dtství.

 


Do války narozená


Kdy jsem na zaátku záí roku tisícího devítistého ticátého devátého otevela poprvé oi a rozkiela se na svt, byl ten chudák SVT u zataen do niivé války trvající po celé moje rané dtství. Bylo mým štstí, e ty naše šestitisícové Oslavany leely ponkud stranou a já se o válce dozvdla vlastn a na jejím konci, kdy se k nám pibliovala fronta, Nmci utíkali a my se ped bombardováním schovávali do strýcova sklepa.


Pamatuji se jako dneska, jak jsem se krila mamince v náruí a ani nedýchala strachy, kdy se na schodech ozvaly okované boty, dvee do sklepa se rozletly a na nás míil samopal. Kdy pak ten voják promluvil, slyšela jsem poprvé mkkou ruštinu. Ani nám tehdy nevadilo, e nám Rusové „osvobodili“ i demionek slivovice, protoe ten druhý ml mj táta dobe schovaný.


Vedle u tety Konené mli velký dvr, široký prjezd a pl domu prázdného, tak se jim tam nasthovali osvoboditelé. Byli to kozáci se svými komi a nám dtem s oima navrch hlavy vonli nejen stájí, ale i dálkami. Spátelili jsme se s nimi a zaili velké dobrodruství, kdy nás na svých koních vozili po ulici a skákali s námi pes barikádu. Pak jednoho dne zmizeli a bylo skoro po válce.


Byla jsem malá a neuvdomovala jsem si nebezpeí. Zvdavost hloupoukého dcka je silnjší ne všechna rodiovská varování. Bylo pro mne velikým dobrodrustvím vydat se po leteckém náletu na místo, kam dopadla za humna bomba, protoe kluci tam taky chodili a pak se chlubili stepinami, které nasbírali. Prošmejdila jsem snad kadý kousek zem a vítzoslavn si v zástrce pinesla ten válený poklad. Byla ho polovina krabice od bot a roztrhaná zástrka, stepiny byly velice ostré.


Docela jasn se mi taky vybavuje, jak sedíme s Jirkou u nás v kuchyni za stolem, nosy sotva nad stolní deskou. Maminka stojí u plotny a smaí karbenátky. Krásn voní a my se u nememe dokat, a dostaneme na talí tu první nejdobejší.


A najednou se do toho voavého oekávání ozve vytí sirény a blíící se temné huení bombardér. Maminka se vrhla ke mn, babika zase k Jirkovi, strhly nás kadá do jednoho rohu kuchyn a drely skrené v náruí, dokud neodhoukali konec náletu. Na karbenátkách jsme si vbec nepochutnali, protoe ty zatím na pánvice úpln zuhelnatly. Rádi jsme je oeleli, jen dost dlouho trvalo, ne se vyvtral pach spáleniny.


A to je vlastn všechno, co si pamatuji z válených událostí. Pozdji mi rodie vyprávli, co zaili strachu, kdy do domu vtrhla nmecká hlídka. Nkoho hledali, bylo to v dob stanného práva. Babika na n spustila nmecky, vojáci se uklidnili a odešli. A v noci se vytáhlo ze skín, kde bylo schováno pod haldou šat, rádio a poslouchaly se zakázané stanice.


Válka skonila a ti msíce poté mi maminka pinesla z ivanické nemocnice sestiku. Dostala jméno Drahomíra, protoe mír nám všem byl skuten drahý. Strašn jsem se na ni tšila, jene jsem na ni nesmla ani sáhnout, nato ji pochovat. Bylo mi necelých šest let a rodie se báli, e bych to miminko mohla upustit. I kdy mne to mrzelo, byla jsem trplivá a ekala, a trošku poporoste, co jsem nkolikrát za den chodila kontrolovat. Proto jsem brala jako zradu, e moji sestiku klidn dali pochovat jen o nco starší sestence Jan, o které jsem do té doby vbec nevdla a která k nám v lét pijela s rodii na návštvu.


Pepadl mne strašný pocit nespravedlnosti a lítost byla tak veliká, e jsem se nemohla ani nadechnout, jak mne slzy tlaily v hrdle. Nikdo si ani nevšiml, e jsem se, pokoená, odšourala do svtnice pod stl. Tam na mne aspo nebylo vidt, protoe ubrus sahal skoro a na zem. Tam jsem se mohla konen rozplakat a vzlykala jsem tak dlouho, a jsem vyerpáním usnula. Musím se piznat, e jsem se schváln neozvala, kdy mne rodie zaali postrádat, protoe veer se nachýlil a Maenka nikde.


Z raného dtství svojí sestry si toho moc nepamatuji. Zaala jsem chodit do školy, lítala jsem po venku se svými kamarády a veer jsem padla do postele jako kámen do vody. Radost z toho, e ji mám, se rozplynula, vyplakala jsem ji tehdy pod stolem .


Rozdíl šesti let mezi sourozenci je dost velký, u jsem nebyla „maminin ocásek“, a protoe jsem neustále slyšela, e jsem starší a mám tedy být moudejší, dlala jsem spíš všechno na truc. Jak jsem si mla srovnat v hloupouké hlavice, e babika Drahušku houpá v klín a zpívá jí, kdy mne ani nepohladila a íkala mi, e holky nemá ráda, protoe mla samé kluky?! A kdy jsem se tedy chovala jako kluk, strkala ruce do kapes a pískala jako na lesy, zlobila se a íkala mi, e Panenka Maria pláe, kdy pískám. Pro jsem já nesmla mít doma koátko a jednoho dne jsem je našla mrtvé pod schody na pdu, odkud je babika vztekle skopla dol?! Pro se na mne zlobili, kdy jsem breela na posledním schodu a kiela, a m jde taky kopnout, kdy mne nemá ráda?! U jsem velká holka, u to nebolí.


Marie Zieglerová

* * *
Ilustrace © Iva Pospíšilová

Zobrazit všechny lánky autorky



Komente
Posledn koment: 11.04.2015  19:15
 Datum
Jmno
Tma
 11.04.  19:15 Ludk
 03.04.  08:37 Mara
 03.04.  05:57 Bobo :-)))
 02.04.  12:16 Jaroslav
 02.04.  12:10 Blanka K.
 02.04.  10:21 LenkaP
 02.04.  09:50 Von
 02.04.  09:47 Marta U.
 02.04.  09:27 ferbl
 02.04.  08:10 Dubsk
 02.04.  07:58 MilunaH