Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Otmar,
ztra Mahulena.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

tenáské okénko – vybráno z knihy Václava idka a Blanky Kubešové: Kolja... to neznáte mého psa!


***


Bu dobrý k lidem, k rostlinám i zvíatm.
Nepronásleduj lidi ani zvíata
a nepsob jim bolest.
(Lao-c´)


Bojare, Bojare…!


Bydleli jsme tenkrát na nov vybudovaném orelském cviišti na okraji Riegrových sad, hned proti ikovu. V podlouhlé devné stavb byl sklad tlocviného náadí a klubovny i obytné místo pro stráce objektu – a moji rodie tehdy, myslím, ono pozvání na strácovské místo rádi pijali.


Kolem cviišt ovšem byla ješt pírodní divoina strom, stromk a koví, samá houština zarostlá luní kvtenou a vysokými travinami, zkrátka taková dungle, do které jsem jako osmiletý kluk rád podnikal výzkumné výpravy.


Pi jedné takové výprav jsem narazil na psa, pesnji eeno na zatoulané štn – blouké s ernými skvrnami. Snailo se pede mnou utéci, ale nebylo kam. Bhalo z jedné houštiny do druhé, a nakonec – bu m poslechlo, nebo to vzdalo – m pustilo k sob, nechalo se vzít do nárue a odnést k nám dom.


Maminka i moje mladší sestiky pejska pivítaly, nakrmily a ustaly mu na noc v takové bedýnce. Zakrátko u nás pejsek zdomácnl. U nevím, kdo pro nj vymyslel to jméno, moná tatínek, moná maminka, snad i já sám, ale íkali jsme mu prost Bojar. Brzy na to jméno i slyšel, a pestoe ml volný výbh kolem stavení, kdykoliv jsme zavolali Bojare, okamit pibhl. Bojare, Bojare! Zaali jsme se mít rádi.


Tak tedy zaala jedna z tch krásných etap mého klukovského ivota. Ml jsem od Jeíška flintu, tu jsem si hodil pes rameno, zapnul si koený opasek, za nj jsem zastril dýku – vyezal mi ji ze deva mj tatínek – a rázem se ze mne stal lovec. A Bojar jako lovecký pes se mnou vyráel do dungle kolem nás na lov divoké zve. Na veverky jsem sice nestílel, ale mohu íci, e teba myši jsme kolikrát pkn vyplašili. Dokonce se ped námi jednou do klubíka stulil jeek – donesl jsem ho dom v epici. Ale ml volnost a zakrátko si zase bel po svých.


Jednou po prázdninách, práv kdy jsem ml jít do páté obecné, jsme se pesthovali z Prahy na venkov, do Karlova. íkalo se tak zrušenému cukrovaru mezi vesnicemi Svojšice a Bošice. Koupil ho tatínkv bratr, také truhlá, s úmyslem zídit tam továrnu na nábytek a tatínka pozval, aby mu dlal mistra ve strojovn. Podnik se pomalu rozjídl, já chodil do svojšické tytídky, namísto do páté zde ovšem jen do tvrté tídy, protoe ta tu byla nejvyšší. Ale hlavn – tady jsme s Bojarem podnikali výzkumné výpravy do okolí. Kousek pod továrnou se nacházelo údolíko s potokem plným zátok a spoustou hustého vrboví a travnatých zákoutí – pozdji jsem tam pásal husy a etl si pitom „Ti mušketýry“. Pes silnici se nad továrnou tyil krásný kopec se zalesnným vrškem, Borek mu íkali, a tam jsme s Bojarem objevili
nádhernou skálu a dokola nkolik tak zvláštn rozestavných balvan, e jsem to prohlásil za svj hrad. A od té doby jsem byl rytíem na Borku a pánem celé okolní krajiny. I Bojarovi se tam moc líbilo. Pro nj, mstské štn, byla venkovská krajina jist plná neekaných dojm a pekvapení. Nestail sytit svou neutuchající zvdavost.


A tak se, bohuel, pihodilo také velké neštstí. Samozejm, i já jsem byl nesmírn zvdav, jak vypadá naše nové obydlí, a kdy se tatínek jednou vypravil na velikánskou pdu, kde se ml skladovat vagon prken dodaných z pily, stoupal jsem za ním po nekonených schodech a úpln nahoru – a Bojar za mnou. Vešli jsme na pdu, do obrovského temného prostoru. Tatínek s baterkou v ruce našel vikýové dvee, odemkl je a otevel. V tom okamiku nám zalilo oi slunení svtlo a Bojar, patrn v domnní, e tatínek pjde do další, svtlé místnosti, vybhl, dychtiv kolem tatínka proletl. Jenome za tmi dvemi nebyla ádná další místnost, ani podlaha, ale propast – a Bojar sletl ta ti patra dol, a co víc, zadníma nohama zachytil o skládku cihel u zdi budovy. Ob nohy si v kylích vyvrátil z kloub. Beli jsme dol. Bojare, Bojare! Ale nemohli jsme mu pomoci. Nezbývalo nic jiného ne zkrátit jeho utrpení. Tatínek šel poádat o pomoc vrátného z fabriky, který byl vyzbrojen sluebním revolverem. Ten vzal chudinku Bojara do nárue a vyšli jsme po kolejích elezniní vleky, kterou se dováely do továrny materiály a vyváely hotové výrobky, alespo kousek do volné pírody, ji Bojar tak miloval. Tam ho poloili na zem. Vidl jsem namíenou pistoli, neumím íci, jak mi bylo, ale chtl jsem Bojara doprovodit a k samotnému konci, chtl jsem být a byl jsem pi tom.Výstel – a milosrdná smrt zbavila Bojárka všeho utrpení. Pochovali jsme ho pak v luin pod tratí… Bojare, Bojare!


A to vše jsem vidl, a dodnes stále iv vidím na obrazovce své pamti. Byl to pro mne tak silný záitek – a já u nechtl, aby se nkdy opakoval. A nikdy jsem pak nezatouil po tom, aby mi Bojara nahradil njaký jiný pes. Byl v mém ivot jedinený, první – a poslední. A mi ostatní pejskové odpustí, mám je všechny rád a rád je i potkávám, váím si toho, co dovedou jako hlídai nebo lovci, tšitelé osamlých lidí a prvodci nevidomých, ale z hlubin mé pamti se v jejich pítomnosti obas znovu vynoí onen povzdech – Bojare Bojare!

 


Dovtek? Pes jedináek – pes našeho ivota. Kdy jsme si po letech s mou enou Ludmilou obas vyprávli záitky z dtství a raného mládí, došlo i na mého Bojara – a na Ludmilina Andyho.


Andy byl krásn hndobéový au au, miláek a chlouba mé budoucí eny v jejích dívích letech, i celé její rodiny. A jeho píbh? Za války se v Hodonín usadila nmecká posádka a jeden z dstojník zabral v dom Motykových byt po vysthované idovské rodin. Ml sice ováka, ale Andy se mu náramn zalíbil a chtl ho odkoupit. Celá rodina byla samozejm proti a Andyho neprodali. Tím ovšem pro pejska zaal krušný ivot. Dstojník, kdykoliv ho potkal, poštval na nj svého ováka a ten Andyho nkolikrát zle poranil. Dstojník psí rvaku na oko krotil kopanci, jene kopanci, které uštdoval nebohému au au.

 

Jednoho dne šli Ludmila, její otec a Andy na procházku do blízkého lesa. Andy les miloval a ihned se k nmu radostn rozbhl pes louku na jeho okraji – a v tom se ozval výstel. Poskakující Andy se zapotácel a padl do trávy. Otec s Ludmilou k nmu beli a našli ho, jak tce zrann dodýchává. Z lesa vystoupil dstojník, vítzoslavn se zasmál a ekl: „Spletl jsem si ho s liškou!“ Zejm se tomuto svému „ertu“ pokadé smál, kdykoliv potkal nkoho z rodiny Motykovy.
Co k tomu dodat… Snad jen to, e moje ena vdy touila mít psa, ovšem musel by být takový jako Andy. Jednou jsme pi procházce Prahou potkali pejska au au, jenome nebyl zdaleka tak krásný jako on. Zkrátka, i Ludmilin Andy byl jedinený a nenahraditelný. Andy, Andy…!


Radovan Lukavský

Vzpomínka k blíícímu se výroí narození Radovana Lukavského.


***


Radovan Lukavský se narodil 1. listopadu 1919. Své dtství strávil v Praze, ást mládí pak na venkov. Studoval na reálném gymnáziu a posléze eštinu a francouzštinu na Filozofické fakult Univerzity Karlovy v Praze. Po uzavení vysokých škol pracoval jako telegrafista na dráze, poté se vnoval studiu herectví na Státní konzervatoi hudby. Následn byl totáln nasazen v íši a vyuen strojním zámeníkem.

 

Po válce absolvoval Filozofickou fakultu UK, maturoval na konzervatoi a byl spoluzakladatelem jejího divadelního studia DISK. Ze studenta se stal rovnou pedagogem herectví a z DISKu byl okamit angaován do Mstských divadel praských. Od roku 1957 byl lenem inohry Národního divadla. Psobil jako externí pedagog na FAMU, v roce 1995 obdrel titul profesora herectví AMU. Je autorem knih „Stanislavského metoda herecké práce“ a „Být nebo nebýt: Monology o herectví“; napsal celou adu dalších odborných statí.


Z jeho nejúspšnjších divadelních rolí se nejastji uvádí „Obchodník s deštm“ v Komorním divadle, „Hamlet“ a „Tomáš Becket“ v Národním divadle. Filmovým divákm se zapsal do pamti zejména jeden z jeho prvních film – „Král Šumavy“, televizním divákm pak jeho Václav Thám ze seriálu „F. L. Vk“. Nepehlédnutelná je i dlouholetá práce na poli umleckého pednesu, pedevším ve Viole a v Lye Pragensis, ale i na mnoha dalších pódiích. Bývalý prezident Václav Havel mu udlil Medaili Za zásluhy v umlecké oblasti, byl ocenn také cenou Thálie za celoivotní hereckou innost.


Zemel 10. bezna 2008 v Praze.





Komente
Posledn koment: 29.10.2014  10:21
 Datum
Jmno
Tma
 29.10.  10:21 ferbl
 28.10.  22:29 MilunaH
 28.10.  19:54 Richard Pr slov pro pana Josefa...
 28.10.  15:42 Tonda
 28.10.  13:08 KarlaA
 28.10.  11:03 Josef
 28.10.  09:47 Blanka B.
 28.10.  08:35 Von