Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Irena,
zítra Rudolf.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

®ivotní cesta Ilji Hurníka
aneb
Vzpomínky porubského kronikáøe


Pamì» je zrádná, proto u¾ 30 let vpisuji a vkládám do kroniky všechny dùle¾ité støípky z ¾ivotù èlenù našeho rodu, abych je tak zachoval pro jeho budoucí generace. ®ivotní cestu mého bratrance Ilji Hurníka, který dnes - 25. listopadu slaví své 90. ¾ivotní jubileum, sleduji ji¾ velmi dlouho. Proto¾e mých posledních dvacet pracovních let je úzce spojeno s Hluèínem a jeho gymnáziem, zmíním se o tìch osobních setkáních s Iljou Hurníkem, která se uskuteènila právì zde.


Poprvé pøijal mé pozvání do Hluèína v roce 1992. Tehdy se konala na Ostravské univerzitì slavnostní promoce, na ní¾ byl udìlen Iljovi Hurníkovi akademický titul Doktor pedagogiky honoris causa. Poté Ilja navštívil místa svého dìtství, kde zaèaly první krùèky jeho klavírní a skladatelské dráhy. Ukázal mi tehdy na hluèínském námìstí dùm, v nìm¾ zaèalo u paní uèitelky Bo¾eny Mazenauerové jeho „hudební školení, které trvalo tøiadvacet let“. Svou „nekoneènou cestu z Ostravy - Svinova pøes Dìhylov a pustými poli do Hluèína“ barvitì popsal ve své knize Dìtství ve Slezsku a pøi své návštìvì našeho gymnázia pak vepsal do jeho školní kroniky
:„Po šedesáti letech našel cestou z Dìhylova do Hluèína své dìtské stopy dojatý Ilja Hurník“.


Tehdy vyhovìl mému pøání, aby pro naše gymnázium slo¾il školní znìlku. Po zaslání notového zápisu mi mimo jiné napsal: „… Ta znìlka chce perfektní hráèe, jinak z toho bude dechovka. Pøi slavnostních pøíle¾itostech školy se znìlka ozve tøikrát, tak¾e si ji dejte nahrát s odstupem asi osmi vteøin.“

 


Nahráli ji profesionální hráèi z Ostravského rozhlasového orchestru díky pøímluvì øeditele Janáèkovy konzervatoøe Doc. PhDr. Ivana Mìrky. Musím dodat, ¾e Iljova znìlka se všem velice líbila a zahajovala všechny významné akce, napø. benefici, kterou hluèínské gymnázium uspoøádalo v roce 2002 k Iljovu 80. ¾ivotnímu jubileu a které se oslavenec osobnì zúèastnil.


V jedné ze svých dvaceti knih si Ilja posteskl, ¾e psaní dopisù je díky moderním poèítaèùm tak trochu v ohro¾ení a ¾e on sám píše svým nejbli¾ším a pøátelùm stále rukou – „a» vìdí, ¾e mi stojí za tu práci“. Ani já si nepamatuji, kdy jsem dostal naposledy dopis psaný rukou. A¾ na jedinou výjimku, a tou jsou dopisy právì od Ilji Hurníka. Nejen pro jejich obsah, ale i pro jeho charakteristické, hezky malované písmo je mám všechny uschovány v domácím archivu. A v¾dy jsem si velice pova¾oval, ¾e Ilja takto psal i osobní dopisy mému synovi Lukášovi, a to ji¾ po dovršení jeho 7 let ¾ivota a¾ do souèasnosti. Stal se tak prvním odborným recenzentem jeho literárních dìl, od prvních „šuplíkových“ pokusù, a¾ po vydávané kní¾ky. I ty jsou souèástí rodinné kroniky.


Dovolím si zde ocitovat pouze nìkolik málo úryvkù z nich. V tom prvním odpovìdìl tehdy sedmiletému Lukášovi na jeho pøedvánoèní dopis:
„Milý Lukáši, napsal jsi mi výbornì, skoro jako spisovatel. Mo¾ná, ¾e jím budeš. Nebo budeš muzikantem. Nebylo by divu – v našem rodì je jich plno. Dej pozor, aby vám neshoøel od svíèek stromeèek a aby Ti pøi Štìdré veèeøi nezaskoèila do krku kostièka z ryby. Tvùj pradìdeèek se nám takhle dusil rok co rok!
Tvùj stryk Ilja“.


O pìt let pozdìji mu napsal:
„… U¾ je jasné, ¾e jsi literární talent. Pøi èetbì Tvých povídek se mi jaksi vytrácel obraz školáka – je u¾ v nich kus profesionální obratnosti. Líbí se mi, ¾e dìj a atmosféra vychází z dialogù. Ty pak jsou pøirozené, ¾ivé, ani¾ by se spouštìly k slangu… Nejlepší je ale básnièka, kde mravnost stavíš na hlavu – je to výborný èerný humor! A koneckoncù i mravnì úèinnìjší ne¾ kázání se zvednutým prstem…“


Po dalších deseti letech to u¾ byla èistì odborná recenze na jednu právì vydanou básnickou sbírku:
„…Je to krásná kní¾ka, se vším všudy bibliofilská. Udivila mì Tvá zralost, ale bez rutiny, bez usedlosti, je to mladì rozletìná zralost bez tápání v smìru, bez kapky potu, zato rosy. Ale i verše køehce lyrické mají údernost. Zvláš» mì zaujal onen pùvabný balanc mezi vá¾ností a humorem, nìhou a sebeironií. Je to poezie citlivá, ale nesentimentální, zkrátka mu¾ná…Dìkuji Ti za ten potìšující dojem a tìším se na pøíští!“


A ta další kniha skuteènì pøišla (pozn. román Lukáše Bárty: Prùvodci), na kterou Ilja reagoval slovy:
„… Tvoje kniha mì velice zaujala, je zøejmé, ¾e jsi pro literaturu osudovì urèen… Dìláš to jako já. Kdy¾ se mi pøestane daøit v hudbì, pøesednu k psacímu stroji a píšu povídku. Kdy¾ se Ti nebude daøit v psaní, máš své plazy. Ale takové rady jsou beztak k nièemu, proto¾e o sobì si rozhodneš sám…“


Svùj krátký výlet do rodinné kroniky ukonèím Iljovými optimistickými slovy:
„ Svùj pokroèilý vìk všem vøele doporuèuji. Pøi nìm u¾ èlovìk nemá nadìji, ¾e by se zbavil všelijakých svých nectností, a jeho okolí, je-li rozumné, to od nìho ani neèeká. Pøestáváme za nì být odpovìdni, jsme opìt nevinní!“

 

Po dìtských stopách Ilji Hurníka


U pøíle¾itosti narozenin – devadesátin - hudebního skladatele, spisovatele a pedagoga prof. Ilji Hurníka, Dr.H.c. jsem se rozhodl najít pamìtníky, kteøí by pøiblí¾ili tohoto porubského rodáka trochu blí¾e, zejména z období jeho dìtství, které strávil v ostravských obvodech - Porubì a Svinovì.

 




Pomohla mi jeho kní¾ka "Dìtství ve Slezsku", ve které se mj. zmiòuje také o svých školních létech. Díky ní se mi podaøilo "vypátrat" jeho "první" nenaplnìnou dìtskou lásku ", spolu¾aèku Sylvu, o které píše na str.165 - 167 takto:

 

"Ve tøídì byla Sylva, pøekrásná. Lásku k paní uèitelce jsem mohl projevovat aspoò tak, ¾e jsem ji opravoval. Kde¾to k Sylvì vùbec nijak. Muèil jsem se pohledem na jiné chlapce, kteøí své city také nijak neprojevovali, a pøece mívali aspoò drobný úspìch. Sylva je tu oslovila, tu pùjèila piják. Já nic. Mìl jsem sice handicap v tom,¾e jsem sedìl o ètyøi lavice vpøedu, zatímco Robert Klíè hned vedle pøes ulièku, na druhé stranì jsem však v Tøech dcerách hrál jejího otce, ona byla ta, co mì nevyhodila. A pøece nic, ¾ádný kontakt mimo scénu.
Tu oznámila paní uèitelka, ¾e secvièí se svinovskými dìtmi celou divadelní hru. Ilja slo¾il í hudbu k taneèkùm. To mì obla¾ilo. Ilja bude hrát Mìsíèka a Sylva Marušku. To se mi rozbušilo srdce.
A to mé slabé, pøetí¾ené srdce se div nezastavilo. Kdy¾ jsem si pøeèetl scénáø. Na konci, kdy¾ se Maruška chystá na návrat z nebe na zem, se s Mìsíèkem políbí.
T.j. políbí se jednou pøi pøedstavení a padesátkrát pøi zkouškách. Jak jsem tu pøedstavu, ¾e budu zahrnut Sylvinými polibky, nesl ode dne ke dni, zaèala být k neunesení. A kdy¾ pøišla první zkouška, kdy¾ jsem se dokoktal k závìru, kdy¾ se ke mnì blí¾ila Sylva, klidná a na vše pøipravená, tu jsem byl v koncích, vnitønì jsem se sesul, navenek ztvrdnul, neschopen se hnout.
Tentokrát se na mne paní uèitelka pìknì usmála a øekla:“Nevadí, Iljo, dáš tedy Marušce jenom ruku“.
Podal jsem jí ruku jak leklou rybu, pak ještì padesátkrát na zkouškách a naposled na pøedstavení. Vìdìl jsem, ¾e jsem strašnì selhal. A ¾e za to selhání budu trpìt. Ještì dlouho mì pøi té vzpomínce bolestnì pøepadal stesk, ¾e jsem nebyl dost silný na cosi vzácného, co u¾ nikdy nedostanu. Aspoò u¾ ne od Sylvy.“


A tak moje putování "Po dìtských stopách Ilji Hurníka" nemohlo zaèít jinde, ne¾ u této tajemné Sylvy, pøíjmením Stuchlé, bydlící celý svùj dlouhý ¾ivot v domì svých pøedkù ve Svinovì na Bílovecké ulici.


Pøivítala mì velice noblésní dáma, které bychom její skuteèný vìk zdaleka nehádali. Pøesvìdèily mì a¾ dvì vybledlé nahnìdlé fotografie z let 1933-1934, na nich¾ jsem mezi ¾áèky 3. a 4. tøídy svinovské obecné školy rozpoznal v blonïaté dívence s roztomilou ofinkou mou hostitelku, ale také jejího spolu¾áka Ilju Hurníka.


Proto mé otázky na paní Sylvu smìøovaly zejména do období školních let, které spolu pro¾ili, zda si vzpomíná na svého nového spolu¾áka s ponìkud nevšedním jménem Ilja, který se s rodinou pøestìhoval do Svinova ze sousední Poruby, kdy se objevila v jeho kní¾ce Dìtství ve Slezsku, jaká byla jejich další cesta po ukonèení obecné školy a po Mnichovu 1938 a zda se spolu stýkali i v dobì pováleèné.


Paní Sylva si na spolu¾áka Ilju dobøe vzpomíná. Ji¾ tehdy, v jedenácti letech, se od ostatních chlapcù výraznì odlišoval, byl velice zvídavým ¾ákem, neustále se pøi výuce paní uèitelky Vincencie Míèkové na nìco vyptával, a¾ u¾ šlo o dìjepis, zemìpis, fyziku èi pøírodopis. Mìl zkrátka všeobecný pøehled, èasto také vystupoval na školních besídkách a hrál krásnì na piáno, dokonce u¾ své vlastní skladbièky. Vzpomíná si, jak jim paní uèitelka ukazovala nìjaké noviny, ve kterých byl vytištìn dlouhý èlánek i s Iljovou fotkou, který mìl nadpis "Øíkejte mu malý Mozart". A ve výloze jednoho svinovského obchodu se objevily také jeho tištìné noty "První melodie", jejich¾ obálku si sám v jedenácti ilustroval. Paní Sylva se samozøejmì zmínila také o nácviku divadelní hry, kterou pak dìti pøedvedly svým rodièùm na školní akademii. O Iljovì skryté touze k její osobì však nemìla ani potuchy a o jeho studu políbit ji dle pøedepsaného scénáøe se dovìdìla teprve z jeho kní¾ky. A nepopírá, ¾e ji to hodnì potìšilo.


Po ukonèení obecné školy se ¾ivotní cesty obou spolu¾ákù definitivnì rozešly - Sylva odešla studovat klasické gymnázium v Ostravì, Ilja pak ostravské reformní reálné gymnázium. Rovnì¾ zde prokazoval všestranné nadání, o èem¾ svìdèí nìkolik cen z rùzných støedoškolských soutì¾í. První cenu obdr¾el v klavíru, v kompozici, melodramatu a literatuøe, 2. cenu v recitaci. Tehdy u¾ proslul coby mladý skladatel, kdy¾ se v Olomouci uskuteènil koncert vìnovaný kompozicím teprve dvanáctiletého Ilji Hurníka (za co¾ jej øeditel gymnázia prof. šílený prý pochvalnì podrbal za ušima). Nebylo mu však souzeno v Ostravì odmaturovat. Pøišel Mnichov a Svinov se mìl stát nìmeckou obcí.


Den pøed vstupem nìmeckých vojákù na jeho území rodina Hurníkova definitivnì opustila svùj domov. Rodina Sylvy Stuchlé však ve Svinovì zùstala a Sylva tak v roce 1941 v Ostravì slo¾ila svou zkoušku dospìlosti (nad gauèem, na nìm¾ jsme sedìli, na nás hledìla z dobového obrazu èerstvá maturantka).


Otevøeli jsme také monografii "Ilja Hurník", v ní¾ autor vzpomíná na zábor Svinova hitlerovským Nìmeckem takto:
" Táta poøád ještì uèil, ale vèera pøibìhl bledý. Jedeme. Za dvì hodiny nám odjí¾dí do Prahy poslední vlak. V èin¾áku pøisedlém ke škole je mùj domov, tam stojí mùj klavír, tam zùstaly moje noty, kní¾ky, americká kamna, do nich¾ ještì vèera pøisypal táta koksu - mo¾ná, ¾e ještì ¾hnou skrze zaèouzená slídová sklíèka? "


Èas stanovený na návštìvu paní Sylvy uplynul jako voda, tak¾e se dostalo na mou poslední otázku: A co souèasnost? Její vzpomínka na Ilju je èerstvá. To jí zavolal z Prahy, ¾e bude pracovat v odborné porotì klavírní soutì¾e, která probìhne na ostravské konzervatoøi a jestli se u ní mù¾e k veèeru zastavit. A tak se zrodilo krásné setkání dvou spolu¾ákù z obecné školy, kteøí si toho mìli tolik co øíct!


Od paní Sylvy vedly mé další kroky ke svinovské základní škole, kterou Ilja Hurník se Sylvou Stuchlou navštìvovali. Poøídil jsem nìkolik jejích snímkù, nejvíce mì zaujala socha na stìnì školní budovy. Ztváròuje uèitele národù J. Á. Komenského v neobvyklém obleèení - pumpkách. A tyto dobové kalhoty podle paní Sylvy zøejmì tuto sochu zachránily pøed znièením Nìmci, kteøí v ní nerozpoznali tento náš èeský národní symbol a nikdo z místních èeských obèanù jim to po celou dobu okupace "nebonznul".


Ze Svinova jsme se pak vydali do rodištì Ilji Hurníka - "staré" Poruby, abychom zde vyhledali Hurníkovu vilku. Našli jsme ji ve velké zahradì, v sousedství nejvìtší vily tehdejšího továrníka p. Bla¾eje, kde nás pøivítala jeho 85letá neteø. Také ona nám velmi ochotnì vyprávìla své vzpomínky na své blízké sousedy:
"Hurníkovi byli velice inteligentní a vlastenecká rodina. Ilja byl u¾ od narození hudebnì nadaný. Také jeho tatínek hrál krásnì na harmonium a jeho maminka hezky zpívala v porubské sokolovnì. Vzpomínám si, jak mu jeho dìdeèek, dlouholetý rektor Bárta, koupil nové houslièky. Pro nás, pro dìcka z dìdiny, to bylo nìco! Iljovi jsme se za to smáli, ale pan rektor nás napomínal - Dìcka, tak pøestaòte se mu smát, Ilja bude jednou virtuóz! Jenom¾e pro nás to bylo slovo úplnì cizí a tak jsme na nìho volali - Iljo, ty budeš virto?! Naše rodina mìla pak celý ¾ivot o Iljovì hraní, skládání i psaní dokonalý pøehled díky jeho mamince Slávce, která a¾ do svého vysokého stáøí psávala dlouhé dopisy mé tetì, Bo¾enì Bla¾ejové, která se do¾ila té¾ devadesátky. Nezapomenu nikdy na to Slávèino písmo. Ona nepsala, ale pøímo tiskla!

 

 


Také Iljova sestra Šárka, co si vzala skladatele Petra Ebena, nás tady navštívila, i se svými tøemi chlapci. Nedávno jsem napsala Markovi, jak se mi líbí, kdy¾ v televizi mluví s tak velkými osobnostmi (pozn. v poøadu Na plovárnì) a byla jsem moc ráda, ¾e mi Marek odepsal a moc mi dìkuje - mám ten jeho dopis poøád doma schovaný. "


 RNDr. Jiøí Bárta



Komentáøe
Poslední komentáø: 25.11.2012  18:07
 Datum
Jméno
Téma
 25.11.  18:07 Blanka
 25.11.  16:45 JanaS
 25.11.  16:16 LenkaP
 25.11.  08:35 ferbl