Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Rostislav,
zítra Marcela.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Bylo nebylo...
aneb jak je u¾iteèné mít známosti mezi bezdomovci
 
U¾ jsem toho mìla plné kecky. Dokonèila jsem úklid pøed nájezdem kritické èísti rodiny, tedy kritické hlavnì ke stavu mých oken, èistoty podlahy a naleštìných zrcadel.
Od rána jsem nic poøádného nejedla, s vlasy svázanými v neøádném culíku, na sobì u¾ notnì ušmudlané triko z bývalé man¾elovy garderoby a kamaše.
Hotovo! Nesmírnì jsem se tìšila, ¾e se svalím do ušáku, uvaøím kafe, a budu vychutnávat uklizený byt (pøed likvidací té èásti rodiny, která nedosáhla vìku pìti let).
Ještì vynést odpadky, mìla jsem v pøedsíni ètyøi plné pytle.
Nazula jsem si synovy tenisky, jednak proto, ¾e byly po ruce – tedy po noze, jednak proto, ¾e byly krásnì zešlápnuté u paty, a tím pádem lehce obutelné. Tìch pár metrù k popelnici nevadilo, ¾e jsou o pìt èísel vìtší.
Pouèena pøedchozími zkušenostmi, jak trapná situace mù¾e nastat v podobných pøípadech, kdy se zabouchnou dveøe jsem popadla ètyøi pytle, peèlivì zamkla, klíèe pevnì svírala v dlani, a sebìhla tìch pár schodù s vìdomí, ¾e to je dneska poslední výkon, který musím udìlat. Pak u¾ bude klid, mír a kafe.
Naše kontejnery nebyly kupodivu pøeplnìné a¾ po okraj, jen divnì páchly. Bylo období okurkové sezóny, èili zbytky rùzných zelenin v rùzném stupni rozkladu tvoøily základ všeho materiálu.
Hodila jsem do kontejneru jeden pytel, druhý, tøetí – a hups – s tøetím pytlem zázraèným zpùsobem zmizely v té zmìti uvadlých salátù, rozbøedlých rajèat a tlejících kedlubnù i mé klíèe od bytu.
Slyšela jsem tupé cinkání, jak klíèe pozvolna díky své váze klesaly co nejblí¾e ke dnu.
S posledním pytlem a posledními zbytky sil jsem zùstala stát zcela bezradnì pøed vozíkem, s otázkou – co teï?
Vrhnout se do kontejneru, vyházet odpadky, a probojovat se a¾ ke dnu, k mým klíèùm? Pøedstava, ¾e se noøím do té zmìti rùzných zbytkù všelièeho jsem ztuhla.
Naklonila jsem se dovnitø, a rychle jsem odstoupila.
To nedoká¾u …. bìdovala jsem. To nezvládnu…
Rychle jsem probírala jiné  mo¾nosti.
Kdo má ještì moje klíèe?
Rodièe, kteøí jsou ve Vídni. Dost od ruky.
Kamarádka, která je po posledním zneu¾ití mého bytu pro své mimoman¾elské hrátky (jak odsouzeníhodné!) ještì nevrátila, ovšem ona se také ještì nevrátila z dovolené s dìtmi u moøe.
Sousedka, které jsem klíèe dát chtìla, ovšem zatím nedala, jeliko¾ jsem to poøád odkládala.
Syn byl nìkde mezi Prahou a New Yorkem.
Jsem v pytli.
®e bych se spustila po okapu od sousedù? Po¾ární ¾ebøíky, nad kterými v¾dycky projevuji údiv v zahranièních filmech nemáme. Bydlím ve tøetím poschodí – od støechy i od zemì tedy dost daleko, abych podnikala jakékoliv kaskadérské kousky.
Øešení nemám.
Do háje! Nezbývá, ne¾ se propracovat jakoukoliv metodou na dno kontejneru!
Bezradnì jsem se rozhlí¾ela kolem, a jako naschvál, nikde ani noha. Byl podveèer, lidstvo tlelo u televizních pøijímaèù.
 
Bylo mnì do breku, byla jsem vzteklá, a hlavnì zcela, ale totálnì zcela bezradná!
Pokusila jsem se odstranit vrchní èást pytlù s odpadky a docílila jsem pouze toho, ¾e se protrhly, a jejich obsah zasypal ještì více mé proradné klíèe od domova, bezpeèí, klidu a kafe.
Jestli budu muset volat hasièe, aspoò ¾e mám doma uklizeno, utìšovala jsem se hloupì.
Teï jsem si uvìdomila, jak asi pùsobím, a jak bych zapùsobila na pøípadné bezpeènostní a jiné slo¾ky.
Pøi odskoku s odpadky jsem si opravdu nepøipustila, ¾e bych potkala ¾ivou duši, a mùj úbor, nalíèení i úèes skuteènì nebyly vhodné k jakémukoli spoleèenskému styku.
Pùsobila jsem jak bezdomovec. A k tomu pološílený.
Snad ta myšlenka, snad zásah vyšší moci – nevím, ale kde se vzala, tu se vzala...
Jediná postavièka, která se v mém zorném úhlu objevila, se mnì znaènì podobala. Schýlená postava s vozíkem, hrábìmi a tyèí. Míøila pøímo ke mnì.
„Dobrý den“, tichým hlasem promluvila osoba.
„Dobrý den“, odpovìdìla jsem tak, jak mnì doma uèili.
Bledìmodré oèi pod èepicí se na mne zkoumavì podívaly. Odhadovaly, zda jsem konkurence, pøízrak, nebo tajný agent KGB, velmi dobøe maskovaný.
V tom mnì to došlo. Pravidelná „údr¾ba“ našich kontejnerù v podobì osùbky, která hledala v odpadcích to, co se ještì dalo vyu¾ít pro její pøe¾ití. Zrovna nedávno jsem vyhazovala u¾ pro mne nepotøebné obleèení, a s vìdomím existence tìchto lidièek jsem ho nehodila do kontejneru, ale v pytlích polo¾ila vedle. Byly tam kabáty, deka, i bundy po synovi.
Èlovíèek mìl na sobì mnì velmi známou bundu – ano, byla to ta „naše“! On to ovšem nemohl vìdìt. Já si pøipadala jako v blbém filmu.
„Prosím vás, upadly mnì do kontejneru klíèe od bytu, mù¾ete mnì pùjèit ty hrábì?“, duchaplnì ze mne vypadlo.
„Já to prohrábnu“, odvìtil v „naší bundì“ ustrojený èlovíèek. „V kterém místì?“
Ukázala jsem mu pravdìpodobné místo výskytu mých klíèù k domovu.
Trvalo to snad dvì, tøi minuty. Praxe se nezapøe – pár šikovných pohybù, a ne¾ jsem se nadála, klíèe byly venku.
Nevím, jestli ten èlovíèek tušil, jakého problému mne zbavil, ale mé upøímné dìkování mu urèitì udìlalo radost.
Usmál se na mne bezzubým úsmìvem, a já si øíkala – pomocnou ruku vìtšinou najdete tam, kde ji vùbec neèekáte. Napadlo by vás nìkdy, ¾e bezdomovec, kterého obcházíte obloukem, vám nìkdy mù¾e velmi, velmi pomoci?
Mnì do té doby nikdy.
Dagmar Jarošová
Další èlánky:
Bylo, nebylo...(1) le¾
Bylo, nebylo...(2) pravda
Bylo, nebylo...(3) le¾
Bylo, nebylo...(4) pravda
Bylo, nebylo...(5) pravda
Bylo, nebylo...(6) le¾
Bylo, nebylo...(7) pravda
Bylo, nebylo... (8) pravda
Bylo, nebylo... (9) le¾ 
Bylo, nebylo...(10) pravda
Bylo, nebylo... (11) pravda