Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Albta,
ztra Nikola.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Biblické píbhy (14)
 
Úvaha nad mýty Starého zákona
 
„Na poátku bylo slovo, to slovo bylo u Boha, to slovo bylo Bh.“ (J 1,1)
 
Doetli jsme djovou osnovu, zopakovali jsme si sled postav a událostí, které as a biblití autoi navlékali za sebou do jedné šry jako korále. tená má tedy monost se zorientovat v asové posloupnosti, v historické úloze jednotlivých osobností Starého zákona. Kdybychom však zstali u tohoto výtu, došli bychom ke stejnému výsledku, jako kdybychom strun zrekapitulovali istý dj napíklad skvlé Hemingwayovy novely Staec a moe. Unavený staec, který se dlouhý as vrací z rybolovu bez úlovku, uloví posléze obrovskou rybu. Ne se vrátí do rybáské osady, seerou mu ji raloci. Ejhle! Dílo zbavené smyslu, hodnoty a pvabu. A pece spousty našich souasník nejsou s to pi etb výtah ze Starého zákona dojít dál ne k takovéto povrchní djové osnov biblického textu. (Ješt více je ovšem tch, jim bible nestojí ani za prolistování stránek.)
 
Pozoruhodné ovšem je, e lpní na pouhém dji nalézáme i v knihách vyloen odborných. Naše stízlivá doba nepeje zázrakm a my všichni ztrácíme smysl pro hluboká tajemství kosmu. Jestlie tedy pisatelé biblických text, íká si dnešní tená, popisovali pozoruhodné dje jako zázraky, stalo se tak jen proto, e celý starovk il ve strachu a v tísni ped nepoznanými pírodními procesy. A odborníci, kteí analyzují biblické texty, zase podkládají jeden zázrak za druhým pravdpodobnými vysvtlivkami „pod arou“, vzatými vesms z pírodních úkaz Blízkého východu. Nejhorší je, e touté metodou postupují i autoi protilehlého tábora. Církevní autority se toti také nejednou pokusily potvrdit platnost tém kadého slova, které bylo v Písmu zapsáno, pravdpodobnými dkazy vdecké povahy. Kde nevystail slovník teologický, pomohly civilní interpretace. Podívejme se nyní na tuto pracovní techniku ponkud blíe! Pedevším se dozvíme, e setkání Mojíše s Bohem v hoícím kei bylo výsledkem totální neznalosti místních pírodních kuriozit. Mohlo prý jít o výboj atmosférické elektiny, který se projevil svtélkováním, tzv. ohnm sv. Eliáše, anebo došlo ke vzplanutí prchavých silic vypaovaných rostlinami.
 
Tím mén bylo zázrakem deset ran egyptských: napíklad k populaní explozi ab dochází v Egypt v záí a nebýt ptáka ibise, dosáhly by abí populace pímo biblické podoby. Na pemnoené a hynoucí áby sedají pak komái a mouchy (tedy další pohromy, které uvádí biblický text) a tato hav pak penáší nakalivé choroby na lidi a dobytek. Biblická onemocnní, mokvavé boláky a hynutí dobytka lze podle nkterých symptom diagnostikovat jako hlízový mor. Nil (zásluhou mikroorganism) dostává v nejvyšším stavu hladiny opravdu ervenou barvu, a voda se tedy me stát nepitnou z docela pirozených píin. Kobylky jsou v tchto koninách pohromou zcela obvyklou a „tma po vší zemi“ nastává vdycky, kdy Egyptem vane horký vítr chamsín od poušt. Prudký van vzduchu zvedá prach a písek a ovzduší je zahlceno natolik, e mraky písku nepronikne slunení svit. Tak tedy nastává pítmí, ale me dojít i k naprosté tm.
 
Rovn kepelky, které se snášejí na Mojíšv tábor v poušti, jsou prý bným úkazem – pi peletu Stedozemního moe z Evropy do Arábie a Afriky jsou prý tito ptáci tak unaveni, e je lze chytit rukama. Také vodu získanou ze skály z poušt si lze dnes docela dobe vysvtlit: kdy domorodci udeí do skály, která ukrývá vodu, a je-li tato skála vápencovým útvarem, pak se prý hornina opravdu rozpadne a vydá pramen. Potvrdili to i britští koloniální vojáci – pro by tento jev neml znát Mojíš, který ped cestou svých soukmenovc proíval na této poušti „generální zkoušku“ trvající tyicet let.
 
Bouící Sinaj zahalený mrakem a vbec mrak, který ukazoval idm cestu, nebyl niím jiným ne jevem ist vulkanickým. Kóracha a 250 vzbouenc, kteí se postavili proti Áronov veleknství, pohltilo zemtesení a zemtesení snad pomohlo idm pekroit i Rudé moe. Sopený výbuch zniil Sodomu a Gomoru a Jordán pešli poutníci suchou nohou jen proto, e kdesi na dolním toku eky byly perušeny proudy vod. Podle arabského podání došlo k podobnému jevu roku 1267 – podemletá skála se zítila do eišt a Jordánu trvalo celých deset hodin, ne si vody prorazily novou cestu.
 
Legendárnímu proroku Elijášovi, který soutil v pohoí Karmel s pohanskými mágy, se vzala ob jen proto, e svého volka poléval nikoli vodou, ale naftou z nkterého blízkého zídla. Nebudeme nyní polemizovat s tmito výklady, které se nám ostatn jeví velmi pravdpodobnými. Pejdme i fakt, e prorok Elijáš se nám bude v této souvislosti jevit jako pouhopouhý šarlatán. Nebudeme té diskutovat o principiální monosti zázrak. Ostatn kdo, maje oi a uši, nevidí a neslyší, jak by napsal biblický autor, toho nepesvdíme. Kdo je však „vidoucí“, spatí zázraky v ivot kolem nás; píroda sama je jedním velkým jevištm div, tebae se materialisticky ladní pírodovdci dušují, e pronikli do hlubin všech tajemství. Co nám však v souvislosti s „pirozeným“ výkladem biblických zázrak vadí, je spíše fakt, e se interpreti nedokázali povznést nad psaný text, nad fakta Písma. A tak nejen civilní, ale i církevní vykladai tchto dj mohou velmi snadno uvíznout v materialistickém podání. Ješt horší však je, e pílišné lpní na psaném textu zbaví bibli pvodního zámru. Z biblické povsti se stane jen nepesn zpracovaná, pekroucená, ale pece jen logicky vysvtlitelná historie. A pes takto interpretované dje se u znalec Zákona sotva dostane k pátrání po smyslu, po hlubších vrstvách biblických píbh.
 
eknme si tedy rovnou, e Starý zákon pedevším není a ani nechce být dokumentárním archivem. Sami jsme si ji v prbhu etby pipomnli, e autoi nkdy souasn probíhající dje srovnali za sebou do podoby dynastického sledu postav – stalo se tak napíklad v knize Soudc. Jindy, napíklad v píbzích knihy Jozue, je zase dlouhá historie zkoncentrována do jediné krátké epizody, do jediné osobnosti. Ostatn starozákonní postavy jsou více ne co jiného koncentrátem zkušeností, jimi procházel v letech ivotních zkoušek celý Izrael. Proitky mnohých se asto kondenzují v jedné jediné postav.
 

Tím nechceme íci, e by byla bible jakousi volnou fantazií nezávislou na djinách. Historické jádro této zvsti je naprosto nepochybné, djinná fakta se však sama o sob nestala literárním zámrem, ale jen jakousi kulisou, do ní byla vloena starozákonní zvst. Historie tu tedy slouí jen jako prostedek k realizaci základního cíle, jím byla výchova a orientace lovka. Jestlie se tedy v souvislosti s biblickými knihami mluví o historii, pak bychom mli upesnit, e tu jde o historii víry a nevíry, o ivotní alternativy a zkoušky. Budeme-li se na text Písma dívat pod tímto zorným úhlem, snadno zpozorujeme, e toto nestárnoucí dílo popisuje djinné souvislosti, které „istým historikm“ unikají. Vnují-li se toti djepisci pedevším sledu a interpretaci událostí, tak jak se v historii odehrály, pak bible míí k cíli, který dává ad djinných celk smysl, ád a smr.
 
Bible pesahuje asové rozmry staletí a epoch u tím, e všechno pomuje sub specie aeternis, pod zorným úhlem vnosti. A náhled vnosti pak znamená vidt vci, lidi a epochy pod metrem historické a mravní pravdy, vidt všechny djinné initele ve správné velikosti a v patiných proporcích. To, co se snad me jevit správným ve svtle historické vdy a z hlediska okamiku, nemusí být ješt pravdou ve svt mravních hodnot.
Církev se tedy dopouštla osudné chyby tam, kde v zájmu vlastní dogmatiky trvala na doslovné platnosti Písma. e uškodila sob a své povsti, je jiná vc. Daleko závanjší je skutenost, e uškodila Písmu. Uinila toti biblickou zvst terem, do nho se mohl pohodln strefovat kadý polovzdlanec s poloviatými znalostmi historie a pírodních vd. Církev sama byla navíc chybným pístupem svedena k tomu, aby akcentovala fakta, je byla irelevantní, nepodstatná pro orientaci v tomto pozemském ivot. A tuto skutenost pak ji meme smle pokládat za podkopávání základního zámru biblické zvsti.

Historické jádro Písma je evidentní od takzvané druhé knihy Mojíšovy, toti od vyjití Izraele z Egypta. Nejošidnjší a také nejradji napadanou je takzvaná kniha Geneze, popisující dje od stvoení Adama pes Noema a Abrahama, Izáka a Jákoba a k dvanácti synm Izraele, kteí dali ivot kmenovému spoleenství na území Egypta. Vznik lovka z pouhé hlíny, zrod všech ivoich v jediném dni, zavšení hvzd nad nebeskou klenbu a vyhnání z ráje – to jsou vru snadné objekty k útoku. Staí k nmu nejelementárnjší plody výuky ve školních lavicích a letmá znalost geologických epoch a vývoje, který se poítá na miliony let. Mohl tedy vbec vzniknout svt v pouhých šesti dnech? A lze vbec vit, e Adam vznikl jedním rázem z obyejné hlíny?
 
Tady nám nezbývá ne konstatovat piblin toté, co jsme si ji ekli o vztahu djin a Písma: e Bible, najm kniha Geneze, nechce být uebnicí o geologických epochách a vbec neaspiruje na to, aby se stala pedepsanou literaturou pro lekce pírodopisu.
 
Ješt díve, ne se tímto tématem budeme zabývat hloubji, pokládáme za nezbytné upozornit, e by bylo na míst trochu více pokory a ponkud mén pýchy na dosavadní znalosti o vzdálených djinách naší planety. Uvedeme si opt píklad: vda dvacátého století se suverénní jistotou adí do posledního milionu let naší planety lovka neandrtálského, jeho pedky a potomky a pitom vbec nemáme ani potuchy, jestli napíklad naši epochu nepedcházelo jiné spoleenství. Na první lidi, na Adama a Evu, se moná budeme dívat ponkud jinak, ukáe-li se, e se Kordillery zvedly i se zbytky rybáských osad do výše 5 700 metr ped pouhými deseti tisíci lety. V této souvislosti nás moná bude zajímat i pozoruhodný fakt, e výchozím bodem indického msíního a sluneního kalendáe je rok 11 652, u amerických May je to rok 11 653 a slunení cyklus Egypan a Asyan nás dovádí k roku 11 542 ped Kristem. I kdy tato fakta nejsou náhodná, nebudeme te na nich stavt. Chceme vloit do naší úvahy jen jeden z bezpotu moných otazník, abychom otásli pedasnou pýchou nad našimi poloviatými znalostmi Zem a její minulosti.
 
Krom toho, seítáme-li biblická data, zjistíme, e mezi Adamem a Mojíšem leí zhruba dva a pl tisíce let, a tedy as, který ubhl v biblické zvsti od prvních lidí k narození Jeíše Krista, pedstavuje zhruba tyi tisíce rok. Nechceme pirozen trvat na absolutní platnosti starozákonních letopot – naopak je víc ne pravdpodobné, e kniha Geneze zpracovala do menšího asového úseku obrovský djinný prbh planetárních djin. Nicmén nelze pehlédnout fakt, e mezi událostmi a jejich napsáním uplynulo hodn vody a e se a do poátku posledního tisíciletí ped Kristem všechna vyprávní udrovala v ústním podání. A tak tedy literární zpracování napíklad tí tisíc let od Adama k prvním izraelským králm pedstavovalo pro autory Starého zákona tak tký úkol, jako bychom dnes chtli z ústního podání zrekonstruovat dobývání Tróje. lovk dvacátého století si tuto asovou propast ani nedovede pedstavit – u proto ne, e prost ústní podání lovk našeho vku de facto ani nezná. O to obtínjší byl úkol, jestlie se jednalo o daleko vtší asovou propast!

A konen je teba pipomenout, e mnozí publicisté a historici vyhledávají paralely mezi potopou v podání biblickém a mezi potopou v jiných dochovaných mýtech a legendách. Toté se týká i osudu první lidské dvojice. Soudobí interpreti vtšinou pedpokládají, e biblití autoi prost jen opisovali v první knize Starého zákona z jiných pedloh. e snad mohlo jít o spolený záitek, který nám uchovávají nezávisle na sob amerití indiáni stejn tak jako literáti indického kulturního okruhu i Blízký východ, nás vtšinou ani nenapadne. A i kdyby bible vskutku jen opisovala, co se její autoi dovídali odjinud, pak nám nesmí uniknout zásadní rozmr Písma: toti co s daným tématem udlal Starý zákon a co je hlubším smyslem biblicky podaných zvstí.
 
Ne se zamyslíme nad osudy prvních biblických postav a nad hlubšími rovinami Písma, bude nutné si ješt uvdomit, e starozákonní texty jsou psány jiným jazykem a uívají docela jiného metru ne takzvané pozitivní vdy, zvlášt vdy pírodní. Alergie pírodovdc na mýty Starého zákona je zásti pochopitelná – církev v dobách své dogmatické historie trvala na bibli jako na ideovém rámci a snaila se ve svém nepochopení do tohoto nepohodlného rámce vtsnat i díla pírodních vd. Pírodovdci utrpná píkoí vraceli i s úroky. Kdy se vda s obtíemi emancipovala od šablon íma, byl kadý nový objev (bez dalšího studia starých biblických pravd) prezentován jako dkaz povrenosti Starého zákona.

Z metodických dvod bychom si tedy mli pedevším uvdomit, kde leí mezní kameny vdy a víry, pozitivního poznání a starozákonního textu, a je-li vbec na míst, aby pírodní a spoleenské vdy a Písmo stály proti sob jako dv soumitelné koncepce. Dodnes toti v obecném povdomí nezasvcených peívá mylná domnnka, e jen jeden z tchto dvou pól lidského ducha me být v právu. Jestlie pijmeme pravdy pírodních vd, musíme piznat, e se mýlil starozákonní text. A pece se pírodní vdy a Písmo, jejich pravdy a podání, liší v nejpodstatnjších principech. Pírodní vdy jsou svým zpsobem amorální – tímto tvrzením se pirozen nechceme dotknout ani vdc, ani vdeckých závr; chceme tím jen íci, e napíklad Einsteinova teorie relativity bude platit nezávisle na tom, jak lidé s touto teorií naloí. Nebo ješt pesnji: Einstein nás touto teorií nenutí, abychom zaujímali mravní stanoviska a abychom trvali na uritém duchovním postoji. Jinak je tomu ve vcech víry: bu uznávám, e je nade mnou vyšší princip, jemu se odpovídám za kadý svj prohešek proti blinímu; ne-li, pak se pokusím v titánské pýše – jako pramáti Eva – sáhnout po ovoci ze stromu poznání dobra a zla. Já sám se stanu soudcem a rozhodím – a vtšinou mé osobní vyhlídky a okamité situace budou volit mezi danými alternativami. Avšak tam, kde rozhodují lidé po svém, tam se vytratí lidská solidarita vedoucí a k obtování ivota ve prospch bliního... proto tedy Písmo ádá, abychom zaujali zcela urité postoje a pijali spolený mravní princip.
 
U v tomto elementárním bod se pohled, metody, pedmt zájmu i jazyk Zákona podstatn liší od princip, na nich byly vytvoeny pozitivní vdy. Zatímco si napíklad pírodovdci ádají dkaz, Písmo nám dává ivotní koncepci a otevírá nám kosmické perspektivy, svt víry, který neme být prokázán cestou mitelných a vaitelných dkaz. A co víc – bible zpracovala tisíciletou lidskou zkušenost o Boích mlýnech, které sice melou pomalu, ale s nimi je teba v ivot poítat. Ukázala nám tolikrát, e zlo se obrací proti tomu, kdo je vyvolal.
 
Tato témata nejsou pirozen pedmtem vdeckého výzkumu – kdy u pro nic jiného, tedy proto, e subjektivní proitek neme procházet metrem vdeckých dkaz. A pece jsou tíivé výitky svdomí, jakkoliv je nememe pomit analytickými vahami, práv tak reálné jako gravitaní zákon.
 
A je tu ješt jeden rozdíl: zatímco vdy se v toku asu zpesují, normy lidskosti jsou platné pro všechny spoleenské systémy a pro všechny historické epochy. Platí bez ohledu na as a prostor. To, e nemáme init nikomu, co bychom neradi pociovali na vlastní ki, je nezrušitelným zákonem, který v djinách neprochází zpesnním.
 
Práv proto v krizových okamicích ivota hledáme spíše smysl ne fakta a sáhneme spíše po bibli ne po uebnicích napsaných vynikajícími pírodovdci.
 Tím nechceme sniovat zásluhy vdy, která lidem usnadnila ivot, ale jen podtrhujeme odlišnost dvou sfér lidského ducha, které vru mají pramálo dvod ke vzájemnému klání. Texty Písma jsou pak nejmén vhodným bitevním polem dvou naprosto nesoumitelných sfér lidského ducha. To však pochopíme teprve tehdy, podaí-li se nám proniknout a za formální stránku starozákonních knih.
 
Konen zbývá, pohovoit o jazyku Zákona – liší-li se toti pedmt, obsah a cíl vdeckých a biblických zámr, liší se ob sféry také ve stylu a form svého podání. Tam, kde jedna strana uívá lapidárních matematických vzorc, tam druhá uívá podobenství, obraz, které se snaí opisnou formou piblíit tenái tajemné, nepochopitelné a tko postiitelné.
 
Jazyk biblické zvsti je symbolický – a jestlie je nebo byl nkterý svtový jazyk vskutku univerzální, platný pro všechny národy této planety, pak to byla tato e, zrcadlící se na stránkách biblických text, v našich snech a snad i v lidových báchorkách a povstech. Kdysi, na jiném míst, ve studii o ivot Kristov, jsme uili porovnání starozákonního textu s pohádkami. Pokusíme-li se pevést všechny pohádky na jednoho spoleného jmenovatele, zjistíme, e snad ve všech tchto vyprávnkách, starých tisíce let, je zakódovaná spolená lidská zkušenost.
 
Pipomeme si napíklad pohádku o ervené Karkulce. Kdybychom mli pouít mítek konzumního lovka dvacátého století, zajímali bychom se nejspíše o to, co holika nesla v košíku své babice. Pírodovdci by se snad zeptali, kde se ve stedoevropském prostoru vzal vlk, a rozhodn by je rozhoilo, e tu máme vlka mluvícího a e babika i Karkulka mohou být pozeny docela bez úhony. Nechceme zde uráet pírodovdu; je pirozené, e se populátoi pírodních vd a ateisté nepouštjí do útoku proti stylovému podání pohádek. Nemají však ádné zábrany, jakmile otevou knihu Geneze.
 
Zbývá však najít podstatnou stránku pohádky, o ní jsme hovoili: nevybírá si toti prostedky boje a tam, kde by neproniklo oteven, uívá lsti. Nejprve pestrojený vlk polkne babiku a pak v babiin epci spoádá Karkulku. Jenome zlo se obrátí i tentokrát proti svému autorovi. Laného vlka rozpárá myslivec a erstv vyprázdnný aludek babika s Karkulkou vlkovi naplní kamením.
 
Tento boj dobra a zla, v nm dobro po dlouhém a vysilujícím boji nakonec vyhraje, je podtextem všech pohádek, ale také trvalým doprovodem celé starozákonní zvsti. Styl Starého zákona je práv tak jako projevy našich sn formulován jinak, ne jsme zvyklí v bném ivot. Pokusme se ostatn vzpomenout na formulaci našich sn. Jakmile usneme, všechno, co bylo pedtím, v bdlém stavu, je ignorováno. Vymykáme se i svým vlastním znalostem o pírodních zákonech, as a prostor se nám ztrácejí, meme se pohybovat do budoucnosti i zpt, pohovoíme s mrtvými, proijeme totální samotu, zdoláváme horské velikány a peijeme pády do hlubokých propastí. Uvdomíme-li si nyní, e napíklad vtšina starozákonních prorockých zvstí, varování a povzbuzení, se biblickým lidem dostávala ve snu, budeme ji blíe pochopení oné tajemné, mýtické symboliky.
 
Pipomeme si ostatn nkteré symboly, které se nám objevují v biblických sdleních: je to napíklad strom ivota a smrti, u nho hned na poátku Geneze hovoí k pramáti Ev had. Kdybychom chtli pochopit skutkovou podstatu tchto obraz, pak se nesmíme ptát, je-li vbec moné, aby zvíata hovoila, ale koho asi had v biblickém ráji pedstavuje a co íká. A pedevším, co nám chtli íci autoi biblické zvsti a jak museli promlouvat ke svým souasníkm, aby je pochopili.
 
Práv tak se pi zrodu prvního lovka, Adama, nesmíme tuze zajímat o stavební materiál a lidskou fyziologii. Jestlie toti budeme ulpívat na doslovném textu, odloíme Starý zákon, ani bychom jej vbec pochopili. Pouhopouhé slvko jak nás povede falešnými stezkami. Podstatnjší je: kdo je tvrcem, kdo to lovk vbec je a k emu jej Stvoitel pivedl na svt. A tu nás okamit zane zajímat ona pasá Geneze, v ní se praví doslova: „Uime lovka, aby byl naším obrazem podle naší podoby. A lidé panují... nad zvíaty a nad celou zemí...“ (Gn 1,26) tady je pojednou na lovka vren odlesk vnosti, která se stává naší potenciální moností; záleí jen na tom, je-li tato potence realizována v našem všedním ivot. V kadém pípad lze íci, e monou vností v nás zaíná pozemský ivot najednou dostávat svou hodnotu a vznešenost. A práv tak vznešený me být i ivot našeho bliního, napadne nás, a ped námi se otevou široké prostory biblické etiky.
 
Z toho, co jsme si doposud ekli, tedy vyplývá, e v Písmu nememe hledat ani historickou faktografii, ani statistické výty nebo vdecké teorie o geologických obdobích planety. Ostatn kdyby nebylo vyhnutí, ít by se dalo i bez tchto znalostí. lovk by však sotva mohl ešit otázku smyslu vlastního ivota a objevovat pro sebe nekoneno, kdyby se musel obejít bez duchovní výzbroje Zákona.
 
Pedevším se ovšem na stránkách Písma dovídáme, e Bh je a e nás na naší cest pedchází mravní ád. Otevírá se tu také ped lidmi nový rozmr, vnost, která prodluuje naše omezené síly a perspektivy za horizont vlastního ivota. V tomto novém rozmru meme zpozorovat i vzestupný pohyb, který by nám v malých rozmrech lidského putování unikl. A lovk, který pochopí, e naše kroky povedou s vností za obzor, bude pojednou ochoten obtovat se i tam, kde plody svého úsilí nebude s to proít bhem vymezeného asu pozemské existence. Tento metafyzický rozmr mimodk pijali i nevící, nebo všichni bez výjimky pokládáme za velikány djin pedevším ony osobnosti, které se dokázaly postavit proti zvli a doslova spálit ivot v boji se zlem svta. A pece – kdyby nebylo nic ne krátkodobé putování, kdybychom všechno mli mit rozmrem dané chvíle, pak bychom museli muedníky, hrdiny svta, pokládat za šílence. A jestlie tedy lovka nco vede k zoufalé odvaze, je to práv tato dlouhodobá perspektiva, v ní se nic neztratí...

Za vným rozmrem Zákona se však ukrývá i nové mítko pro posuzování svta: to, co se pro memento jeví silné a velké, bledne, stává se malým, ba ztrácí se ve velké perspektiv lidstva. A naopak.
 
Za proroky Zákona, kteí byli drceni svou dobou, se rozplynuli jejich trýznitelé. Mojíšova osobnost (a ji byla skutková podstata a reálná fakta jakákoli) zastínila nejvtší egyptské faraóny. ivot je prost víc ne jen hra o moc a o pozemské poitky – a to je základní tajemství, které se ukrývá za symbolikou, za sledem postav a dj (nkdy i vykonstruovaných dj) Starého zákona.
 
A z tohoto hlediska vzato je skuten absurdní trvat na litee Písma jako na neomylném dogmatu a ješt absurdnjší jsou pokusy o polemiku vedenou moderními poznatky svtové vdy. Ostatn vda sama me práv biblickému pojetí podkovat za starozákonní pohyb, který udal smr všem vývojovým teoriím a z nj se zrodila naše pedstava svtového vzestupu a pokroku. ekové mli svt jednou pro vdy daný a jejich vývoj byl jen vným kolobhem ty ivl – zem, vody, vzduchu a ohn... Descartes a ostatní zakladatelé mechaniky se soustedili na pohyb, který vedl k prosté zmn místa. Bible však ji ped tisíci lety vidí obraz stromu, zrna, které vydají své plody. Zachycuje vzestup generací po linii asu. Kruh, v nm se nic nemní, idé rozlomili a roztáhli djiny do stoupavé kivky, provázené ivotním smyslem a nadjí v pokrok, který je na této ose trvale pítomný. V tomto smyslu slova Starý zákon pro nás objevil djiny, nebo djiny existují pouze tam, kde se napluje smysl ivot, zaínající prvním bodem pímky smující k vnosti.
 
Avšak ješt jedno tajemství ukrývá text Písma. Kdy Bh stvoil ivé tvory, pivedl všechno ivé „k lovku, aby vidl, jak je nazve. Kadý ivý tvor se ml jmenovat podle toho, jak jej nazve. lovk tedy pojmenoval všechna zvíata a nebeské ptactvo i všechnu polní zv.“ (Gn 2,19.20) Teprve pojmenováním se všechno ivé zaleuje do lidského ivota a lovk sám se tak stává úastníkem Boího stvoení. Vstupuje do djin lidstva jako aktivní initel, jako partner, spolupracovník Boha – stvoitele. A od této chvíle se také djiny v podání Starého zákona stávají souvislým pedivem lidské aktivity.
 
Jestlie tedy chceme po více ne dvou tisíciletích pochopit autory starozákonních zvstí, budeme muset pátrat po skrytém obsahu biblických pasáí. Kdybychom setrvávali pouze na povrchu dje a kdybychom mili celé Písmo jen mrou pravdpodobnosti sepsaných událostí, nedostali bychom se nikam a mohli bychom si proítání stovek stran v podstat ušetit.

Pvodní ilustrace nazarénské školy pipravila pro tisk © Olga Janíková
 
Slavomír Pejoch-Ravik
***
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
 
 Datum
Jmno
Tma