Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Rostislav,
zítra Marcela.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Chci toho hodnì?

V dobách, kdy jsem chodila do školy, jsme mìli pøedmìt zvaný výpoèetní technika. V jedné místnosti se nacházel „POÈÍTAÈ“. Pøes celou stìnu. Fackovali jsme takové kartièky, které jsme tam pak strkali, aby nìco nesmyslného vylezlo ven.
Pøe¾ila jsem.
 
V následujících letech,  oproti dnešku líných a pomalých, jsem se nauèila ovládat automatikou praèku, dálkový ovladaè, psací stroj s pamìtí, kopírku, a pak HUPS, osobní poèítaèe, èili PC. Personal computer.

Pøeklopýtala jsem základním vývojem, objevila jsem, ¾e myš nemusí být nutnì nìco, pøed èím skáèu na stùl a øvu. Také osùbky, které se zaèaly procházet po ulicích s rukou na uchu, a kteøí promlouvali sami k sobì jsem vbrzku pomocí vzdìlaného a svìta znalého synovce odhalila. Øíkali tomu MOBIL, a zpoèátku jsem k tìmto lidem vzhlí¾ela jako k nadlidem. Bylo to drahé, a k mé nepotøebì.

Leè – vývoj se zastavit nedá, jak mi u¾ nìkolikrát ¾ivot pomocí kopancù naznaèil. Za chvíli témìø všichni mìli pøilepenou ruku k uchu, a ¾vatlali. Díky tomuto technickému vynálezu se mi nesmírnì rozšíøily obzory nebo» jsem v tramvaji vyslechla, kdo má vinu na tom, ¾e Helenka má horeèku, proè Josef pøišel zase „o¾raly dom“, a jak svìdèí starším dámám mladší milenec. Zpoèátku jsem nechápala, proè tak osobní a intimní informace musí vstøebávat dalších dvacet, tøicet lidí, ale hovoøícím to zøejmì bylo jedno. Mluvili hlasitì, sna¾ili se pøekøièet ruch velkomìsta, drnèení  a hluk v dopravním prostøedku. Lépe se poslouchalo na zastávkách. U¾ jsem zaèínala mít obavy, ¾e se z nás všech stanou voyeuøi – teda sluchoví. Ne zrakoví.

Pak mne rodina, známí, kolegové donutili stát se takovým jdoucím, stojícím èi sedícím samomluvcem také. U¾ jsem zaèala brát všechny technické vymo¾enosti jako nutné zlo, i video mì proti mé vùli nauèili pou¾ívat. Digitální fotoaparát – zde ještì tvrdì vzdoruji!

Pøese všechnu praxi nabytou v posledních padesáti letech jsem však pøesto opìt zaváhala, zda u¾ nepatøím do domova pro dementní seniory.

Na zastávce stála dívèina, krásných tvarù, krásných dlouhých blonïatých vlasù, krásného vìku, a zøejmì krásných myšlenek. Ruce mìla v kapse, bylo mínus pìt stupòù, a ze rtù jí ne tiše, ale hlasem zvonivým plynulo:„Taky tì miluji, lásko, u¾ se nemohu doèkat, a¾ mne obejmeš, a¾ se mne budeš dotýkat…“, nepokraèuji, NEJSEM voyeur! 

Jeliko¾ jsem stála vedle ní jen já, chvilku jsem ztuhla hrùzou, ¾e hovoøí ke mnì.
Nastoupila však lhostejnì  do stejného dopravního prostøedku jako já, a její slova zcela zøejmì patøila pohlaví mu¾skému - to¾ jsem se uklidnila. Pøece u¾ jsem starší osoba a sexuální úchylky – by» mám pro nì urèité pochopení, u¾ nemusím snad zkoušet.
Znáte to. Nechcete, víte, ¾e se to nehodí, stydíte se – ale pøesto èumíte. Já jsem èumìla na tu hezkou dívèinu, já jsem ji litovala, a pøemýšlela, ¾e samomluva zas není tak moc tì¾ká nemoc. I já jí trpívám, hlavnì, kdy¾ se praštím o nìjaký zákeøný roh, to si nadávám pìknì š»avnatì! A nahlas!
 
Pak mne napadlo, ¾e má snad nìjaký mobil pøilepený k uchu – kdy¾ je taková zima. Kromì naslouchání jsem ji zaèala pozorovat. Obì uši však mìla volné! Nièeho pøilepeného jsem si nevšimla! I  kdy¾ – dráteèek. Niteèka. Takové jemné nic, pro mé oèi, které vlastní tøi dioptrie témìø nepostøehnutelné nic! Nenápadnì jsem pøikroèila blí¾ a koukala, kam ten drátek vede. Vedl do kapsy té krásné èlovìèinky.
 
Aha, takový vylepšený model mobilu! U¾ nemusíme dr¾et pøístroj rukou u ucha! Vsuneme do otvoru ušního malinkatý plíšeèek, a malinkatý mobilek do kapsy. A mù¾eme mluvit, a obì ruce jsou volné!

Zaèala jsem poèítat, kolik mi je, jakou prùmìrnou rychlostí jde technický vývoj vpøed a zaèala se bát, ¾e pøes mùj pokroèilý vìk se do¾iji bohu¾el doby, kdy budeme chodit s minianténkami na hlavách nebo èipech voperovaných v zátylku, a pøestaneme hovoøit vùbec, nebo» si myšlenky budeme pøedávat na pokyn smìrem, èi k osobì, kterou si urèíme. V myšlenkách.

V tuto chvíli jsem byla vdìèná i za zdánlivì samomluvou trpící dívèinku, která stále ševelila, no – u¾ byla pìknì daleko, nebýt to mobil na drátku, u¾ by asi byla opìt nadìje na zvýšení populace.

Zatím spolu hovoøíme – i kdy¾ …

A¾ budeme oèipovaní, kontrolovatelní, pod dohledem kamer, snímaèù, já u¾ nechci být! Jen letmý pohled do vil vyvolených a velkých bratrù a sester staèil.

Já chci soukromí! Já chci to nejzákladnìjší – chci mít svùj domov a své „já“ nedotknutelné, chci mít své  myšlenky, a  mo¾nost aspoò MYSLET bez kontroly kohokoliv!
 
Chci toho hodnì?
 
Dagmar Jarošová
* * *
Zobrazit všechny èlánky autorky
 
 
 


Komentáøe
Poslední komentáø: 11.12.2015  06:25
 Datum
Jméno
Téma
 11.12.  06:25 Bobo :-)))
 10.12.  17:02 kusan
 10.12.  16:28 Jaroslav
 10.12.  13:17 ferbl
 10.12.  13:02 petr Moc je dnes u¾ málo
 10.12.  08:05 Von
 10.12.  05:58 Mara