Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Irena,
zítra Rudolf.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se sna¾íme zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz  Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.

Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.


Dìda Alois

 

Jednou ze stálic na nebi mých lásek je moje láska k Ostravì. Nedávno jsem èetla v novinách èlánek, ve kterém se pisatel o našem mìstì i regionu nevyjadøoval zrovna lichotivì. Nebyl to první názor podobného druhu, se kterým jsem se setkala. Napadlo mi, ¾e tato smýšlení mohou pramenit z neznalosti a neinformovanosti. Proto je tøeba psát a pomocí vzpomínek seznamovat stále mladší generaci a veøejnost s tajemnou, zemitou a nezamìnitelnou historií našeho tì¾ce zkoušeného regionu. Petr Bezruè na to sám nestaèí. Musíme pokraèovat...

 

Dnes bych si s vámi chtìla zavzpomínat na staré èasy, kdy „hornický stav byl velebený“, jak se zpívá v havíøské hymnì. Pøedstavit lidi, kteøí náš region budovali, pozvedli ke slávì a doèkali se i nevdìku, ale nesmazatelnì mu vtiskli jeho specifický ráz - na havíøe.


K výletu do minulosti patøí i kousek historie našeho neustále se mìnícího regionu. Nebo» nemívají osudy jen lidé, svou sudbu mají i vìci. Stárnou jako my. Dokud nám slou¾í, jsou našimi nìmými spoleèníky ka¾dodenního ¾ivota do chvíle, ne¾ se rozlouèíme.

Èlovìk odejde do dùchodu, stroje, objekty, v našem pøípadì šachty sice pøe¾ijí jedince i celé generace, ale jednoho dne doslou¾í i ony. Anebo se stanou obì»mi novátorských programù, hospodáøské politiky útlumù, zaènou pøeká¾et a pomalu mizí. Ne¾ pøijdou na øadu trhaviny, odstøely, bagry a nákladní auta na odvoz suti, stojí opuštìné budovy, komíny a sto¾áry jako smutné pomníky zašlé slávy. Následnì po nich zbudou holá místa, staré dobové fotografie a pomalu se ztrácející vzpomínky vymírajících pamìtníkù.

 

  

 

Na štìstí – ne všechny objekty potkal stejný osud. Zachránìné ostravské areály dùlního a hutnického prùmyslu patøí dnes ke kulturním pokladùm našeho regionu, jeho¾ nevyšším ocenìním je zápis do seznamu svìtového dìdictví UNESCO. Výèet a osudy jednotlivých šachet mù¾ete najít na internetu, ale co tam stì¾í objevíte, jsou pøíbìhy lidí, kteøí tady v dobì plnì zprovoznìných dolù a hutí pracovali.

 

Na dole Michal v Michálkovicích, který byl v roce 1995 prohlášen národní kulturní památkou, pracoval mùj dìda Alois.
No, ten by se divil, ¾e se u¾ kola tì¾ní vì¾e neotáèejí, klec nesjí¾dí k uhelným slojím a místo umounìných havíøù postávají na nádvoøí šachty turisté, kterým by asi nerozumìl.

 

Mùj dìda byl havíøem tìlem i duší! A nejen to! Byl to "pan havíø". Kdy¾ mluvil o SVÉ šachtì, vypadalo to, ¾e ji má v osobním vlastnictví. Bìhem svého ¾ivota pracoval na tøech dolech a poka¾dé to bylo stejné. Myslím, ¾e ani hrabì Wilczek nebo hrabì Larisch nemluvili o svém majetku s vìtším zápalem a zasvìcením.

 

Také by tìm pánùm stì¾í slušela parádní hornická uniforma tak, jako mému dìdovi. Já jsem svého dìdeèka velmi obdivovala, a kdy¾ si pøi tìch nejslavnostnìjších pøíle¾itostech oblékl èerno – zlato- zelenou uniformu, byla jsem na nìj nesmírnì pyšná. Bylo také proè. Byl urostlý a dobøe vyplòoval èerný kabátec s pelerinovým límcem a stojáèkem, který byl vyšitý hornickými znaky. Rukávy a límec zdobily zlaté tøásnì. Ke kroji patøily èerné kalhoty a hlavu zdobila èáka – vysoká èepice s kšiltem, vyšitým znakem a chocholem peøí. Zvláš» se nám, dìtem, líbila ozdobná hùl, která mìla hlavici malého kylofu, co¾ bylo kdysi geologické kladívko, slou¾ící k tomu, aby se poklepem odhadla pevnost stropu a boku dùlního díla.

 

Dodnes mám svého dìdeèka pøed oèima nejen v této parádì, ale i v prosté dìlnické halenì, kterou oblékal témìø ka¾dý den v roce po celý svùj ¾ivot. Zaèal pracovat ve dvanácti letech na povrchu štolových landeckých dolù za vskutku pár krejcarù, proto¾e toto uhlí bylo na opavském trhu bezkonkurenènì nejlevnìjší. Ale i tìch pár krejcarù pomáhalo pøe¾ít rodinì s pìti chlapci bez táty, který se zabil pádem z lešení.

 

Lojzík ukonèil školní docházku v páté tøídì, èíst, psát a slušnì poèítat umìl, nemohl vysedávat ve škamnách, byl z dìtí nejstarší, musel mámì pomáhat s ob¾ivou rodiny. Pøedstavte si dnešní dvanáctileté dìti pohodlnì usazené u poèítaèe s miskou krekrù, pro které je námahou umýt po sobì umazaný talíø a tohoto hubeného kluka pracujícího v uhelném prachu.
Zaèínal, pochopitelnì, na povrchu, teprve pozdìji v dole, ale poøád to byl chlapec, který patøil na høištì a ne do sklièujícího prostøedí, kde dennodennì pøekonával strach; vìènì hladový. Jaký div, ¾e vidìl kromì døiny i vìci nevídané, neuvìøitelné. Malé mu¾íèky – pøihrblé permoníky na køivých no¾kách, kteøí havíøùm pomáhali, ale èastìji jim škodili. Tahali je za vousy, ujídali chleba nebo jim sypali uhelný prach do bandasek s pitím. Také obèas spatøil svìtýlka, plamínky varující havíøe pøed závalem. Se srdcem plným nadìje èekal, ¾e jednou narazí na poklad ukrytý v hlubinách zemì, jak to tvrdili staøí havíøi.

 

My, dìti, jsme hltaly povídání našeho dìdeèka s vyvalenýma oèima a otevøenou pusou. ®e dokázal opravdu sugestivnì vyprávìt, svìdèí to, ¾e si všechno pamatuji dodnes. Poøád jsme se do¾adovali dalšího a dalšího vyprávìní, tøeba o koních, kteøí tahali dùlní vozíky s uhlím, o jejich dlouholetém pobytu v temných prostorách dolu, o tom, co to dalo práce ne¾ takový kùò sfáral, kolik lidí a èasu i døiny bylo tøeba ne¾ se zvíøe zavìšené ve speciálních „kšírách“ dostalo na pracovištì. Poøád jsme nemohli pochopit, jak se takový velký tvor mohl pohybovat v nízkých chodbách, ale v dobì mého dìdeèka u¾ byla patra dolu ra¾ena ve vìtších profilech a konì nemìli se svým vzrùstem problémy. Oddechli jsme si, ¾e jim pøestala hrozit slepota, nebo» bylo v dole postupnì zavádìno elektrické osvìtlení, které vystøídalo olejové èi benzínové dùlní lampy.

 

V té dobì se mladému Lojzíkovi ani nezdálo, ¾e by se mohl stát skuteèným havíøem a vypracovat se na štajgra. Pøišla doba, ¾e i o tuto práci byla nouze a dìda Alois odešel s ostatními za skývou chleba do úhelných dolù v Nìmecku v oblasti Düseldorfu a Bottropu. ®ivot mu zkomplikovala 1. svìtová válka, pocit stálého „auslendra“ v cizinì, vrátil se na Ostravsko a znovu nastoupil na šachtu.

 

Fáral. Z vesnice vzdálené 12 km od ostravského Pøívozu jezdil do práce na kole. Vstával ve ètyøi hodiny ráno, šlapal do pedálù tìch 12 km a po osmi hodinách šichty v dole, v rubání zase tìch 12 km zpìt domù.

Kdy¾ jsem pozdìji vídala na parkovištích kterékoliv šachty nablýskaná auta, ve kterých odjí¾dìli domù vymydlení havíøi ve svìtlých košilích, nemohla jsem nevzpomenout na dìdu Aloise v pytlovinových kalhotách sepnutých dole kovovými sponami, jak jede ještì èásteènì špinavý na kole domù. A pøece k celé té døinì postavil skromný domek a ze svých pìti dìtí vychoval slušné lidi. Byly ovšem chvíle, kdy jsme my, dìti, dìdeèka zbo¾nì neposlouchali, ale pitvoøili se po nìm a pošklebovali se mu. To bylo v¾dycky, kdy¾ pracnì hledal nìjaké slovo, výraz, proto¾e jeho øeè byla promíchána nìmèinou z dlouhodobé práce v Porúøí, a kdy¾ zaèal pracovat na dole Petr Cingr pochytil mnoho polských slov od havíøù, kteøí na Ostravsko pøicházeli za prácí z Halièe a od Tìšína.

 

S tím se ale dìda umìl vypoøádat; staèilo se na nás jen podívat, nebo» dìda mìl nejen naši lásku, ale i úctu a respekt.

Také proto, ¾e byl krásný chlap. Štíhlý, svalnatý s tmavými vlnitými vlasy a teple hnìdýma oèima. Pod nosem mìl hustý knír jako pøevá¾ná vìtšina horníkù, nebo» vousy zachycovaly uhelný prach. Dìda ne¾výkal tabák a nezakládal bago, jako mnozí, ale pravidelnì kousal øedkev a vodnici, tak¾e jeho úsmìv byl plný zdravých zubù.

 

Také jsem dìdu nikdy neslyšela mluvit vulgárnì nebo sprostì, i kdy¾ nìkteré výrazy k tomu pøímo ponoukaly. Teprve mnohem pozdìji jsem z hornického slovníku zjistila, ¾e úsloví „to je cyp jak lampa“ oznaèuje skuteèného pitomce, zpravidla nepouèitelného hornického uènì.

 

Kdy¾ jsem byla obzvláš» hodná, vzal mne dìda s sebou na návštìvu ke svému kamarádovi do hornické kolonie na Kamenci. Byla zakládána u¾ od poloviny 19. století pro zamìstnance Wilczkových šachet Josef na Zámostí, sv.Trojice, Emy a koksovny Trojice. Nacházela se na pravém bøehu øeky Ostravice v bezprostøední blízkosti centra Ostravy. Tato kolonie u¾ je také minulostí, byla odstranìna v létech 1967-1969 v souvislosti s rekonstrukcí Bohumínské ulice, dnes místo ní stojí moderní èin¾áky.

 

Kdy¾ se mìli obyvatele hornické kolonie stìhovat do bytù s teplou vodou, sprchami a ústøedním topením, mnozí se bránili, ale všichni plakali. Nechtìli opustit své malé pøízemní domky seskupené kolem centrálních ulièek, kterými vedla hlavní kanalizace. Ka¾dý domek mìl malou kuchyòku, kde se odehrával vlastnì celý ¾ivot rodiny, poøádnou lo¾nici, nebo» havíø – ¾ivitel rodiny – se musel ze své døiny dùkladnì vyspat a malou pøedsíòku, kde stály døevìné necky – vaštrok. V tìch se pralo a celá rodina se v nich také v sobotu, kdy¾ se nahøála voda v ¾elezòáku na kamnech – koupala.

 

Dìda zasedl s kámošem Vencou, který mu dìlal v dole „helfra“ ke kuchyòskému stolu, dìcka usedla na lavici u kamen a koèka Frída pod stùl. V¾dycky jsme èekali s nata¾enýma ušima, ¾e se dozvíme nìco zajímavého ze svìta dospìlých. V¾dycky zbyteènì. Jenom se fedrovalo. Nejstarší Štefka skoèila s hliníkovou bandaskou do hospody pro pivo, dìcka dostala puclák melty s mlékem a havíøskou cihlu. To byla obdélníková kynutá buchta s povidly ve tvaru cihly. Nìkdy také kousek peèeného králíka z domácího chovu, nebo» ka¾dá rodina mìla na dvorku za domem králikárny, nìkteøí si krmili i prasátko.

 
Kdy¾ ten „fedrunk“ obou „øeditelù šachty“ nebral konce, došla nám trpìlivost, utekli jsme ven do ulièky. Tam byla v¾dycky vìtší zábava ne¾ nekoneèná øeè o hajcmanech, stojkách, porubech a šole. Nìkdy jsme se poprali nebo i zahráli vybíjenou, ale nejradìji si zazpívali. Milovali jsme hraní na foukací harmoniku nebo akordeon, hudební nástroje velmi oblíbené v hornických komunitách. Pøi písnièce „U¾ opìt z vì¾e zaznívá zvoneèkù tichounké lkání“ jsem uronila i slzièku a velice jsem zbo¾òovala veselejší „Dìvèátko z kolonie“.

 

A dìda? Ten fedroval ještì po cestì, kdy¾ jsem ho vedla za ruku domù. Nikdy by nepøipustil, ¾e mìl malou „špièku“. Mìl silnì vyvinutou stavovskou èest. Znal dobøe cenu své nebezpeèné práce, døinu, prospìšnou celé spoleènosti i cenu tì¾ce vydìlaných penìz. Byl na své povolání velice pyšný, dokonce byl zklamaný, kdy¾ si jedna z jeho dcer nevzala horníka, ale bohatého obchodníka. Svému zeti do smrti vykal.

 

Do¾il se 91 let. Jeho pohøeb byl hotovou manifestací, neodešel jenom èlovìk, zaèala se ztrácet a odcházet celá generace hornické šlechty, lidí poctivé práce – bez nabubøeného stachanovského sloganu „já jsem horník, a kdo je víc“.
Lidé jeho generace se nehonili za rekordy, svou prací kladli mimoøádný nárok na pøesnost a odpovìdnost ka¾dého jedince, nebo» na tom závisel nejen výsledek celého výkonu, ale hlavnì bezpeèí a ¾ivot jeho i jeho druhù.

 

Kdy¾ jsem po letech sfárala do dolu, pochopila jsem to úzké pouto sounále¾itosti a také pocit cti a hrdosti na pøíslušnost k hornickému stavu. Stávaly se i tragédie, výbuchy, závaly, po¾áry s desítkami obìtí, sirotkù a vdov. Toto všechno patøilo k havíøinì. Pøesto tisíce zapomenutých jmen lidí, kteøí svou prací tvoøili dìjiny hornictví, nemají ¾áden zápis v seznamu UNESCO. Jsou rozptýleni v zemi jako zrnka písku. Proto jsem si dnes dovolila jednomu z nich postavit malièký pomník alespoò svými slovy.

 

„Dìdeèku , zdaø Bùh“ ! 

 

Marie Szottková - Bergerová

Další èlánky autorky:

Jaklovecká kolonie



Komentáøe
Poslední komentáø: 15.07.2012  12:28
 Datum
Jméno
Téma
 15.07.  12:28 VlastaV
 12.07.  19:45 LenkaP
 12.07.  15:44 janina
 12.07.  09:48 EvaP
 12.07.  09:14 Vesuvanka díky
 12.07.  07:15 hera
 12.07.  07:05 venca
 12.07.  06:56 Blanka