Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Rostislav,
zítra Marcela.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jak vznikl bakelit
 
Mo¾ná, ¾e si nìkteøí ètenáøi vzpomenou na pøedchùdce všech nynìjších umìlých hmot, bakelit. Letos je tomu právì 100 let, co jeho vynálezce, Leo Hendrik Baekeland, ohlásil  svùj první patent.
Patøím k té starší  generaci, která pøi poruchách ve vysílání rozhlasu v¾dycky nìkolikrát energicky  praštila pìstí do bakelitové schránky radia, tehdy nìjaké známé znaèky Philips, Telefunken,  èi podobnì,  a u¾ se opìt z radia linuly melodie orchestrù, èi slova hlasatelù. Zrovna tak jako nyní bereme jako samozøejmost rùzné igelitové tašky a umìlohmotné krabice, tak se døíve pøi otvírání dveøí bralo za bakelitové kliky, cvakalo bakelitovými vypínaèi, telefony byly bakelitové, také všemo¾né zásuvky, misky, støenky no¾ù, rùzné ozdoby, šperky, dokonce roztomilé veèerní kabelky, hraèky a spousty jiných vìcí do domácnosti.
Nikdo se tehdy, zrovna tak jako nyní, nepozastavuje nad tím, kde se vùbec ta umìlá hmota  na svìtì vzala.
 
Jak to zaèalo
14. listopadu 1863 se v Gentu, v Belgii, narodil pomìrnì chudým rodièùm syn, kterému dali jména  Leo Hendrik Artur. Otec Baekeland byl  švec a majitel malé hospùdky. Není prokázáno,  ¾e by byl potomkem obávaného vùdce jisté vlámské zloèinecké bandy, jak se nìkdy zle tvrdívá, ale  prokázaným faktem je, ¾e synek byl nesmírnì nadaný a ji¾ od dìtství zaujat pøedevším fyzikou a chemií. Po absolvování základní i støední školy, kde chlapec pøímo exceloval, ho  otec pøihlásil na universitu v Gentu. To mu bylo teprve sedmnáct let a dostal pro své výjimeèné nadání stipendium od mìsta. I tam byl vynikající student pøírodovìdy a chemie, nejmladší ve tøídì, ale brilantní. Brzy úspìšnì zakonèil svá studia doktorátem, maxima cum laude, a to v roce 1884, v  jednadvaceti letech. Jeho nadání a píle vzbudily pozornost profesora Theodora Swartse, který ho uèinil svým asistentem. U nìj v laboratoøi tento pilný mladý mu¾ po celodenní práci na univerzitì dìlal ještì rùzné pokusy, napøíklad  s vývojem a vylepšením fotografických emulsí. Zalo¾il si dokonce malý vlastní podnik na výrobu emulsí, ale ten bohu¾el velice rychle zkrachoval. V roce 1889 se Leo k nelibosti profesora Swartse o¾enil s jeho dcerou Céline. Byla to jeho velká, celo¾ivotní láska. Ještì po letech na jednom  slavnostním shromá¾dìní v Americe, kde byl Dr. Baekeland rùznými øeèníky oslavován za své vynikající objevy, øekl: „Mluvíte tady o mých objevech, ale vùbec nevíte o tom, ¾e ten nejvìtší jsem uèinil u¾ dávno, ještì jako student. Je to dáma, která tu  je dnes veèer také pøítomna, mùj nejcennìjší objev, moje man¾elka“.
Pan profesor Swarts tehdy  moc spokojen nebyl, pøál si pro dceru radìji nìkoho z bohaté a vá¾ené Gentské  rodiny.  Chtìl  tehdy svého zetì aspoò nasmìrovat na akademickou dráhu na universitì. Ale novoman¾elé se rozhodli, asi ve snaze vyhnout se rozbrojùm, odcestovat do Spojených Státù. Mìla to sice být jakási opo¾dìná svatební cesta, ale u¾ se do Evropy nikdy natrvalo nevrátili. Odcestovali s dcerkou Jeny, narozenou v roce 1890 v Gentu, která jim v USA bohu¾el ve vìku  pìti let zemøela na infekci. Další dvì dìti, syn  Georges  W. a dcera Nina se jim narodily u¾ v Americe. Jsou s maminkou Céline na fotografii nahoøe. Beakeland pracoval nìkolik let v chemické firmì a potom si zalo¾il vlastní podnik, výrobu fotografického papíru Velox.  Nová, pøevratná vlastnost tohoto papíru spoèívala v tom, ¾e ho bylo mo¾no rychle vyvolat pøi umìlém svìtle. Tento kolosální vynález pøinesl neoèekávaný obrat v ¾ivotì Leo Baekelanda. Firma Eastman Kodak od nìho koupila patent na výrobu tohoto papíru za èástku 700.000 $, nìkteré prameny tvrdí, ¾e se jednalo dokonce o milion dolarù. Na ka¾dý pád to byla v tehdejší dobì astronomická èástka. Baekeland se musel zavázat, ¾e se z fotografického prùmyslu stáhne, co¾ s lehkým srdcem slíbil. Mìl u¾ jiné plány. Stal se z nìj v necelých tøiceti šesti letech neuvìøitelnì bohatý èlovìk. Postavil si dùm v New Yorku, vilu na Floridì a  k tomu si  koupil ještì dvì jachty, plachtìní bylo jeho hobby, pùvodnì prý chtìl být námoøníkem. Také miloval motorismus a auta. Ale pøedevším  mìl  nyní peníze na další  výzkum.
Napøed se ale rozhodl pro nìkolikamìsíèní cestu do Evropy, kterou celá rodina absolvovala v autì  se šoférem. V roce 1906 to byl pionýrský èin. O této cestì napsal velice vtipnou knihu: „A Family Motor Tour Through Europe“. Je ilustrovaná spoustou fotografií, které také dìlal autor sám. Fotografování bylo jeho další hobby. Triumfující Baekeland se vypravil v roce 1900 také do rodného Gentu, kde v Hótel de la Poste uspoøádal setkání pro své bývalé profesory a spolu¾áky, pro pøíslušníky vìdeckých institucí a zástupce veøejných  slo¾ek. Ale nepoèítal s lidskou  závistí a zlobou.  Dostavilo se jenom šest  pozvaných hostù. Zklamán zrušil tehdy všechny plánované investice v Gentu a zaøekl se, ¾e Belgii ji¾ nikdy v ¾ivotì nenavštíví. Co¾ dodr¾el. I kdy¾ mu po letech dali jakousi medaili a prosili, aby pøijel do Gentu, ¾e mu jí slavnostnì pøedají, nepøijel a medaile le¾í dodnes nìkde v šupleti. Po návratu do Spojených Státù se ve své soukromé laboratoøi vrhl do dalších pokusù,  experimentoval s  kondenzaèní reakcí fenolu a formaldehydu. Podaøilo se mu vyrobit tzv. autokláv (bakelizer, to je ten soudek na obrázku nahoøe), který snášel jak vysoké teploty, tak prudké ochlazení. Nový produkt, za  pomoci autoklávu  vyrobený, byl nazván bakelit. V roce 1910 zalo¾il Baekeland mezinárodní  spoleènost General Bakelit Company, která uvedla na trh pøes 15.000 rùzných bakelitových výrobkù, které byly pou¾ívány nejen v domácnostech, ale i v prùmyslu, v pìtatøiceti rùzných  velkých továrnách. Bakelit se záhy pou¾íval ke všem mo¾ným úèelùm, nebylo vlastnì oboru, kde by se neuplatnil. V roce 1907 obdr¾el Baekeland na svùj vynález patent, ale došlo k rozporùm a procesùm o prvenství tohoto patentu. Všechny procesy vyhrál vynálezce Baekeland. Ale jako pravý gentleman nabídl pora¾enému protivníkovi spolupráci zalo¾ením spoleèné firmy Bakelite Co, která  byla pozdìji, v roce 1939, pøevzata spoleèností Union Carbide. V Nìmecku získala licenci spoleènost Rütgers-Werke ji¾ v roce 1910. Bakelit zaèal ovládat všechny mo¾né druhy prùmyslu, proto¾e z nìj bylo vyrábìno velké mno¾ství spotøebního zbo¾í. Byla to  spousta vìcí do domácností, šelakové gramofonové desky byly postupnì nahrazovány bakelitovými, jako první byla z bakelitu vyrobena deska orchestru Cab Callowaye, který hrál v proslulém Cotton Clubu. Výtvarníci se pøedhánìli v návrzích na praktické nádobí a bytové doplòky. Také známa firma Parker jako první pou¾ila pro výrobu svých plnicích per bakelit. Za velkého zájmu novináøù a zvìdavcù demonstrovala neznièitelnost bakelitu tím, ¾e plnicí pera nechala shazovat v New Yorku z 24 patra mrakodrapu a majitelé shozených per pøed publikem  potom demonstrovali, ¾e tato pøestála pád bez úhony a okam¾itì se dala pou¾ít. Nevýhodou bylo jen to, ¾e bakelit zpoèátku nebyl barevný. Mìl jen tmavou barvu, a¾ pozdìji se dal trochu pøibarvovat a a¾ po delší dobì byl i tento nedostatek zcela odstranìn, jak je vidìt  na té krásné veèerní kabelce dole, která je opravdu z bakelitu.
Leo Baekeland pozdìji, kdy¾ se stáhl  z veøejného ¾ivota natrvalo, necestoval po svìtì, co¾ byla také jeho velká záliba, ¾il na Floridì, ve svém domì  v Coconut Grove. ®il prý  velice skromným zpùsobem, ¾ivil se zajímavì, prý jenom z konzerv. Jeho menu  sestávalo napøíklad z Campbellovy polévky z plechovky, rozøedìné moøskou vodou, potom následovala ještì  jedna krabièka sardinek. To vše zapíjel rozpustnou kávou. Samozøejmì, ¾e vše mu bylo servírováno stylovì, na bakelitových talíøích a v bakelitových hrníècích. Odmítal prý veškerý luxus a chodil stále zásadnì jen v teniskách. Dnes by si toho nikdo nevšimnul. Jeho nejvìtšímu zájmu se tìšila tropická zahrada, rozkládající se v blízkosti jeho sídla. Problémy zaèaly, kdy¾ Baekeland povìøil svého syna vedením koncernu. Syn, jménem  George Washington, dával prý pøednost  extravagantnímu ¾ivotu. Mìl tøi dìti: Cornelii, Freda a Brookse. Byl sice øeditelem koncernu, ale nijak se nenamáhal, patøil k mnohanásobným miliardáøùm, opravdu pracovat u¾ nebylo potøeba. V rodinì docházelo k  dost nepøíjemným vìcem. Snad proto se rozhodl Leo Baekeland, prý také na radu syna, celé impérium, které mìlo filiálky na tøech kontinentech, prodat. Po  smrti  otce, v roce 1944, se  George  prý sna¾il všechny  své dìti vydìdit. Naštìstí dìdeèek, nìco takového tušil a vnouèata pøedem zajistil zvláštní závìtí.
Ale v rodinì bylo i nadále  „veselo“.  Výše jmenovaný  Brooks se o¾enil  s krásnou rudovláskou, bývalou modelkou a Hoolywoodskou hvìzdièkou, Barbarou Daly, která pocházela z velmi malých pomìrù  a peníze v rodinì man¾ela  jí zcela oslepily. Vidíte jí,  s man¾elem Brooksem  na fotografii vlevo. Mìli jediné dítì, syna  Tonyho.  To byl velmi neš»astný chlapec, psychicky labilní, homosexuál, závislý na drogách. Otec rodinu opustil kvùli mladší ¾enì a matka Barbara propadla alkoholu a depresím, také se pokusila o sebevra¾du. ®ila tehdy i se synem v Londýnì. Chtìla prý za ka¾dou cenu udìlat ze syna heterosexuála, dokonce s ním mìla z toho dùvodu sama incestní pomìr. V roce 1972 došlo k tragédii. Pìtadvacetiletý  Tony zavra¾dil matku kuchyòským  no¾em. Byl to skuteènì divný chlapec. Kdy¾ se tehdy po té vra¾dì do jejich penthousu dostavila policie, aby se ujala vyšetøování, právì si telefonicky objednával v èínské restauraci jídlo. Byl sice odsouzen, ale trest si odpykával ve vìzeòské  psychiatrické léèebnì Bradmoor Hospital.
Pozdìji byl na ¾ádost rodiny pøevezen do New Yorku, kde ¾il krátce na svobodì, u babièky. Potom, co se pokusil zabít také jí, ho poslali do jiného ústavu na Rikes Island, kde 20. bøezna 1981 spáchal sebevra¾du. Pøetáhl si pøes hlavu plastikový pytlík, zavázal, a  tak se udusil.  Otec Brooks prý  komentoval zprávu o smrti svého syna velmi stroze: “Byl to pro nìj krásný konec, stylový, v plastiku“.
Celý mimoøádný ¾ivot dynastie Baekelandù je zpracován ve spoustì seriozních,  ale také pochopitelnì i skandálních biografií. Je o nich dokonce nìkolik divadelních her. Pøíbìh neš»astné Barbary a jejího syna Anthonyho byl v roce 2006 zfilmován, podle knihy Natalie Robins a Stevena M. Aronsona: „Savage Grace“, která vyšla v roce 1986 a stala se hned bestsellerem.  Poprvé byl film uveden na letošním festivalu v Cannes. Na fotografii vpravo nahoøe je  skuteèná Barbara a její syn Tony.
Modifikovaný bakelit stále patøí mezi pìt nejvíce pou¾ívaných umìlých hmot na svìtì. V roce 1989 byl té¾ pou¾it na ochranný štít satelitu, vyslaného  k Jupiteru.
V roce 1999 byl Dr. Leo Baekeland, jako jediný Belgièan zaøazen americkým èasopisem Time,  spolu s Einsteinem a Freudem mezi 100 nejvìtších vynálezcù  a myslitelù dvacátého století,.
Pøesto mi na mysli tanou slova Karla Havlíèka Borovského: „V¾dy pøi velkém jmìní jsou dva darebáci. Jeden co ho shánìl a druhý, co ho utrácí“. V tomto pøípadì je to slo¾itìjší - jmìní shánìl velmi nadaný, pilný, a jistì i docela poctivý èlovìk, jistì tedy ne darebák – ale po nìm pøišlo darebákù víc ne¾ dost.
I kdy¾ celý problém spoèíval asi v tom, ¾e velký vynálezce a všestranný èlovìk nedovedl vychovat své dìti. Nemìl na nì prostì èas. A nì¾ná maminka Céline, která se vìnovala pøedevším malíøství a hudbì, na nì také nestaèila.
To Baekelandùv  tatínek, obyèejný švec a hostinský,  byl jiný kabròák. Dbal na to, aby z nadaného kluka nìco bylo. A  vida, bylo: vynalezl nám bakelit.
 
Karel A. Pokorný
 
 
Pøidávám ještì bakelitové autíèko Tatra, unikát, za který dnes sbìratelé platí  velké sumy. Nemáte ho náhodou doma na pùdì?