,,Babí, prosím tì vyvìtrej si! Máš tu nìjaký tì¾ký vzduch“, øíká dcera sotva otevøe dveøe.
Stavuje se u mì ka¾dé ráno cestou do práce.
No jo, jdeš z venku, je tam èerstvo, to se ti jen zdá, øíkám, ale vìtrám.
Marnì, kolem poledne, i pøes otevøené okno, taky nìco cítím. U¾ jsem vynesla odpadky, prohledala brambory, nahnilý pìknì páchne.
NIC.
Vytøu ještì podlahu, tøeba jsem nìco vylila. Chvilku voní saponát.
,,Fúúúúúúúúúúj, tady nìco smrdí, vcházející vnuèka si servítky nebere. Nemáš tu zase zdechlou myš?“
Chodíme a hledáme. Nejvíc to cítím v kuchyni, hekám pøi odstavování sporáku a lednièky. NIC!
Ba ne, jde to z lo¾nice! Svítíme pod postele i pod skøínì baterkou.
NIC.
Je to na chodbì, dí opìt dcera, u¾ zpátky z pracovního procesu.
Radíme se, kde hledat.
,,Podívám se ještì do té skøíòky nahoøe, jsou tam sice jen èaje, ale u¾ nevím“.
Skøínka je vysoko, jdu si vytáhnout zpod stolu štokrlátko.
„Mám to, huráááááá“!
Na štokrlátku, jeho¾ sedací plocha byla pod stolem za ubrusem dokonale skryta našim ostøí¾ím zrakùm, le¾í kousek ryby, teda filé.
Pøipravovala jsem si ho k nedìlnímu obìdu. Vytáhla jsem z mrazáku vìtší kus, práskla jsem s ním o hranu stolu, aby se zmrzlé kousky oddìlily od sebe a jeden upadnul na štokrlátko. To jsem pak zakopla pod stùl, a bylo…
Vychází to pøesnì, je úterý…
Host a ryba na tøetí den smrdí, praví staré pøísloví…
