Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Doubravka,
ztra Ilona.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Bylo, nebylo... (8)
 
Proívala jsem práv as klidu, pohody, problémy si naas odskoily k sousedm. Zcela nezatíena starostmi, s tém dosplým synem a malým kottem v jedné domácnosti jsem proívala jedny ze šastných chvil svého jinak pohnutého ivota.
 
Kamarádka potebovala nakoupit synovi poteby do první tídy, a já jako zkušená matka jsem jí šla za poradce. Mly jsme náladu kupovací, prohlíecí, zvaovaly jsme nákup kadé malikosti, jako bychom kupovali auto známé znaky za pro m u neznámou velikost sumy. Byla to doba, kdy jsme všichni houfn odhlásili pevné linky, a poizovali si mobily. Mly spoustu výhod, ale jednu nevýhodu - nkdy. Neexistují toti ádné telefonní seznamy lidí s ísly na mobily. Jsou to soukromá, neveejná ísla, a sdlíme je pouze tm, se kterými ve styku být chceme (nebo nkdy musíme).
 
V odpoledních hodinách, kdy u jsem dávno normáln bývala z práce doma, se z oken mého bytu zaal valit hustý, bílý dým. Nejprve jen z jednoho, pak ze dvou, a nakonec ze všech oken. Hustý, bílý, štiplavý dým zamoil nejdív chodbu, pak okolí našeho domu, a pak zaal rozprostírat své paáty nad celou lokalitou. Vyplašení sousedé se zaali sbíhat nejdív na chodb, ale kdy u ani tam na sebe nevidli, vybhli ped barák, a pipojili se k dalšímu davu, který dychtiv oekávat njaké drama. U nás na sídlišti je takových událostí zapotebí – lidé se sdruují, seznamují, spolen nadávají a pomlouvají, vznikají nová pátelství a svazky.
Nikdo z nich však neznal íslo na mj mobil – se sousedy se moc nestýkám, a své íslo oznamuji a po pelivém zváení. Jen jedna dobrá sousedka, kdysi moje spoluaka, si vzpomnla, e mám asi 3 km od mého bydlišt, jen pes takové menší hory doly maminku, a ta má sice 80 let, ale má také pevnou linku. Vyhledali v telefonním seznamu, zavolali a ptali se, jestli neví, kde jsem, e mi hoí byt, a nikdo u mne není doma.
To byla první fatální chyba, sousedka sice zná moji maminku, jak vypadá. Ví, jak se jmenuje, ví, kde bydlí, ale neví, jak reaguje v takovýchto situacích.
Maminka nevdla kde jsem, nabrala start na infarkt, zavolala mé seste, jestli neví kde jsem, e mi hoí byt, a po její informaci, e také neví, se piblíil pízrak infarktu i do tla mé sestry.
Mezitím ovšem vystrašení spoluobané zavolali hasie, protoe to vypadalo, e náš sedmiposchoový panelák brzy lehne popelem.
Sestra mj telefon znala. Je jedna z vyvolených. Maminka si v tom fofru bohuel mé íslo spletla, a nedovolala se ne mne. To jí zpsobilo zásadní ránu – v její pesimistickém podání ivota mne vidla uprosted plamen zcela ohoelou, a navíc – zanechavši nejen syna, ale i dluhy…
 
Já zatím vesele pehazovala  teplákové soupravy velikosti 160 a za velmi závaných úvah, zda vyroste dítko bhem jednoho roku o deset, dvacet, i padesát centimetr mn zazvonil mobil.
Vdycky, kdy mn zazvoní, zvoní nevhod. Vdycky mne to naštve, kdo e mne to ruší! M to toti ruší vdy! A tak moje první slova – prosím, kdo volá – vystelím s takovou záští a podrádním v hlase, e kdo mne zná, radši u píše jenom SMS.
„Kde jsi?“, zaznl ale pízran vydšený hlas mé sestry –„Prchej dom, hoí ti byt!“, a zavsila. Praštila jsem s modrou teplákovou soupravou s bílým pruhem, vyrvala ervenou s modrým pruhem kamarádce, hodila je na vyjevenou prodavaku, a zaala jsem jednat velice racionáln a uváliv. To mi vydrelo asi pl hodiny, a pak jsem se zvrtla do pravého opaku. Ale o tom a pozdji.
Naskoily jsme do auta, a kamarádka zcela zblblá mou sebejistotou a hitlerovským vedením jízdy jela pes kiovatky na ervenou, pikázaná rychlost byla úpln nepodstatný údaj, jednosmrné ulice ztratily svj význam, a respektovaly jsme pouze ulice slepé – to dá rozum. Tam bychom asi daleko nedojely.
Krom pragmatického, a siln násilnického vedení zpsobu jízdy mn hlavou šla jedna jediná myšlenka: „Jeišmarjá, já  nejsem pojištná,  jestli chytne celej barák, mu se jít obsit – to nesplatím ani do smrti!“
Kamarádka ješt ani nezastavila auto, ale já u za jízdy vyskoila z auta (vymkla jsem si kotník, ale to byla v té chvíli nepatrná a nepodstatná vc), ztratila jsem botiku, a pi letmém pohledu na davy lidí, kteí umli chtiv k mým oknm na mne pišla chvilková slabost. Síly mn dodal pohled na hasiský ebík, který se u blíil k mému balkonu – snad metr scházel, a u by mn pochodovali hasii rovnou pes sklo do mé lonice. Zavala jsem:“U jsem tady, uhnte mn z cesty!“
Bydlím v druhém poschodí, ale u svých dveí jsem byla temi skoky. Škoda, e to nikdo nemil, mohla jsem být v té slavné knize rekord, Za dvemi, které jsem nahmatala spíše citem ne oima, se ozývalo zoufalé moukání mé koiky. To u ale nebylo moukání, to bylo piškrcené hlasité dýchání, musela stát tsn u dveí, a vysílat své MAY DAY, MAY DAY, pímo do škvíry pod dvemi. Také to asi bylo jediné místo, kde ješt relativn piplouvalo trošku mén zahlceného vzduchu, ne byl doma. To naíkání mn rvalo srdce, nikdy bych nevila, e dvoukilový tvoreek me vydávat takové zvuky! Ruce se mn netepaly, hlava pemýšlela, rozum chystal další adekvátní kroky. Odemkla jsem, ikinka vystelila kosmickou rychlostí na chodbu, u se opravu dusila – a zmizela. e ji odchytla má dobrá sousedka, která miluje zvíátka, a zanesla rychle na veterinu, jsem se dozvdla a veer.
Já jsem vrazila do bílého, absolutn neprhledného bytu a za mnou se cpali kamarádka, sousedi, hasii, lidi, které jsem jen obas zahlédla a lidi, které jsem nikdy nevidla, zmatek nad zmatek. Nkdo zaval – „Otevete okna“!, mn se okamit v hlav promítnul jeden film, kdy otevení okna v takové situaci vytvoilo co nejpíznivjší podmínky pro vzplanutí ohn – a pevala jsem hlasem, který jsem netušila, e vlastním, zbytek kiících a radících: „Nic se otvírat nebude, a všichni ven!“ V byt bydlím u dvacet let, ale najít cestu do kuchyn, kde jsem pedpokládala ohnisko poáru, bylo dost obtíné. Naráela jsem do lidí, nábytku, dveí, nebylo vidt skuten ani na pt centimetr. Pak jsem v roku kuchyn, kde bydlí sporák, zahlédla rudou kouli. havou kouli! Pvodce všeho. Koule produkovala další a další kvanta štiplavého neprhledného dýmu, a pod tou koulí se vesele tepotal plamínek plynu. Zcela chladnokrevn jsem pistoupila ke sporáku, otoila kolekem, vypnula plyn – a hystericky jsem se zhroutila. Zhroutila jsem se do nárue urostlého, mohutného hasie, který m zaal tšit jako breící dcko. Hladil m po hlav, a opakoval útšná slova a o to víc já zaala vát, slzy se valily a valily – a v tom v mém zorném úhlu se objevil mj syn, kterého mezitím má sestra také zmobilizovala. “Mamineko moje, promi, já jsem si chtl ohát to hovzí maso v polívce, a zavolal m kamarád, já jsem na to zapomnl, a odjel jsem do Radvanic…promi, hlavn, e se koice a tob nic nestalo! Ml jsem o vás takový strach!....“
 
Zmítala jsem se v hysterickém záchvatu, ale po této promluv jsem okamit zamila své zdšení a tím útok na mého syna. Zaala jsem jeet – jak jinak, ne hystericky: „Seš blbej? Víš, co se mohlo stát? Podívej se, co je kolem, ta ostuda! To jsi teda celý ty, to se me stát jenom tob! Na co myslíš! a nešahej na mn! Jdi mn z oí, mn pipravíš o nervy..! a podobná výchovná moudra, která u jen te opakovat jsou pro mne muka. Prost mn ruply nervy. A taky jsem se hodn nadýchala té bílé tém hmatatelné hmoty, štípaly m oi, nos, nemohla jsem se poádn nadechnout, a motala se mn hlava. Ale pozdji jsem se omluvila, byla to reakce nepimená, i kdy v té chvíli asi jediná moná.
Syn tedy pestal mluvit, a zaal konat. Poloil m na postel, vyhnal pebytené lidi, zstali jen hasii, sestra, kamarádka, on a já. Ne však na dlouho. Mezitím, co z mého mobilu syn shánl našeho pítele Ondeje, lékae, který sice bydlí skoro 100 km od našeho msta, ale vdy pomohl, sestra, která to netušila,  zavolala záchranku, neb jsem zaala zvracet a celá se klepat. Hasii po zjištní stavu vcí mn dali nco podepsat, prohlédli si mou obanku, a odjeli. V duchu jsem poítala, kolik to bude stát. Dv hasiská auta s plným obsazením, pouití výsuvného ebíku, a to kvli flákoty pipáleného hovzího…
Kdy u se to tak pkn vyvíjelo, drama dostalo další pímý zásah. Moje maminka sebrala své osmdesátileté tlo a vydala se urychleným zpsobem – tj. bhem – pes pole a louky ke mn dom. Pšky. Dobhla na chodbu, a e je moje rodika u také blízko místa inu jsem zaregistrovala hned, nadávala, breela, vyhroovala, kvílela u od pízemí– a pestavte si ten mozkový pochod v mé hlav! Bylo mn zle. Hodn zle. Dostala jsem njakou záhadnou tesavku, a pesto pese všechno jsem si uvdomila, e na stole mám popelník a cigarety, a kdyby to maminka uvidla, byl by to její poslední den. Tím jsem si jistá. Je pesvdená, e u pt let nekouím, je na mn hrdá, a pro její klid to ji tyi roky ped ní tajím. Byla jsem skoro polomrtvá, ale vyskoila jsem z gaue, bleskurychle uchopila popelník, cigarety a zapalova, a strila od keslo – v tom vkroila má matka! Bojovnice z doby enských válek by si nemohly pát lepší vdkyni!  Podle mého skromného mínní to byl obrovský projev lásky k mamince. Pes všechen zmatek jsem si uvdomila, e ne poár, ale mé podvádní a lhaní by jí asi ublíilo a zklátilo  nejvíc.
 
Vzáptí se piítili dva bílopláštníci s lehátkem, a syn mn strkal sluchátko k uchu, e Ondej chce se mnou mluvit. Zavela jsem oi, a chtla jsem nebýt. Bylo toho moc! Syn to vzal jako znamení, e je velmi zle, a zaal plnit instrukce, které mu Ondej dával po telefonu – zvedl mn nohy, podloil hlavu, a nutil mn pít. Mezitím hlásil Ondrovi léky, které máme doma, on mu íkal, co  mn má dát. Pikryl m dekou, dal studený obklad na hlavu, a rozepnul svetík. Poád m nutil pít, a hladil m a hladil.
Ti dva bílopláštníci nevdli, kdo je vlastn postieným,  nebo maminka se zaala chytat za srdce a lkát, a kácet se,  sestra se drela za hlavu, a také kvílela – jako by jí práv vyezávali slezinu zaiva, a jediná bytost, která nco inila, byl mj syn. Toho tedy nechali na pokoji. Mamince zmili tlak, píchli injekci. Sestra injekci nechtla a po kratším dohadování dostala aspo njaké sedativum. Kdy vidli, jak si mj syn se sluchátkem u ucha zdatn poíná, zejm nabyli dojmu, e léka je ji tam. Nebyl, ale za chvilku opravdu byl. Ondeje syn naštstí mobilem zachytil na cest, blízko Ostravy, take otoil vozítko, a chvátal ke mn. U mne znal natolik dobe, e ani nebyl pekvapen. Podobných zásah, kdy jsem zhuela se ebíku pi všení záclon, kdy jsem ráno nemohla otevít oi (zánt spojivek), a rzných dalších peván „smrtelných“ stav, u u m zail dost. Pijel vdycky, pijel ihned, a pijel rád. íkal.
Zdravotníci se pozdravili navzájem – a jeliko se znali, situace se rázem z tragedie zmnila v komedii. Maminka s injekcí, sestra s tabletkou, syn s hrncem aje, a já, leící, bdící a pepitá ajem a ubitá péí – a v kuchyni kilo hovzí kliky ve tvaru vanilkového rohlíku. Hrnec, ten krásný, drahý (jak podotkla vyítav maminka), byl kaput nejvíc, a nedostalo se mu ádné pée. Putoval ihned smr „de poppélnich“, abych ho nemla na oích.
Stejn na nho vzpomínám. Byl opravdu krásný a drahý!
Ale moji drazí kolem mne byli také krásní!
Skonilo vše smírem a lahví šampusu. Mimo m. Já jsem zaala hledat koiku – a všechno dobe dopadlo. Taky mla v zadeku injekci, a taky vydšené oi. A moje sousedka je také krásná, a je mi od té doby i drahá – v nouzi poznáš pítele. Tak njak se to íká, e?
Dagmar Jarošová
Bylo nebylo...(1) le
Bylo, nebylo...(2) pravda
Bylo, nebylo...(3) le
Bylo, nebylo...(4) pravda
Bylo,nebylo...(5) pravda
Bylo, nebylo...(6) le
Bylo, nebylo...(7) pravda



Komente
Posledn koment: 11.02.2007  09:15
 Datum
Jmno
Tma
 11.02.  09:15 Bobo :-)
 10.02.  22:31 Marie mui
 09.02.  13:35 Marie reakce
 09.02.  12:06 Ludmila T
 08.02.  18:59 Jana bylo nebo nebylo?
 08.02.  10:26 denda
 08.02.  08:55 Bobo :-)))
 08.02.  08:07 Majka