Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Doubravka,
ztra Ilona.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Bylo, nebylo (5)
Znásilnní na cest
 
První autíko, které jsem vlastnila, byl starý dobrý trabantík. Kdo ho ješt pamatuje, tak ví, jaké to bylo boí vozidlo!
Mla jsem combi(!) a velmi, velmi vzácný kus! Taková rznorodost materiál a barev, která se po kadé oprav mým manelem na nm podepsaly, by vydaly na román.
 
Jezdila jsem hodn sluebn, po celé republice a byla jsem mladá. Mladá, hezká, pitomá, a sebevdomá. Sebejistá, jak jen mládí me být.
Brázdila jsem bez bázn a hany naše luhy, háje, a hlavn silnice, absolutn nepedpokládajíc ádnou zradu. A i kdy se nco vyvrbilo – nikdy jsem nemusela mnit kolo, nebo cokoliv. Jak íkám, stailo vystoupit z auta, a zamávat.
 
Pesto jsem z vyprávní vdla, e ne všichni mui na cestách jsou kavalíi, a ne všichni nezištn pomáhají „bezmocné“ dívce. Tak dlouho se chodí se dbánem…
 
Tak jsem si jednou taky tak trabantila horským terénem, co to dalo. Chudák mj Lojzík (tak jsem autíko pojmenovala) do horších rukou se dostat nemohl. Soutila jsem s tehdy výkonnými vozy znaek iguli a Volha, který z nás se díve odlepí na kiovatce na zelenou – vdy jsem vyhrála, ovšem jen na prvních pt metr. Odpich jsem mla dobrý, akcelerace mne vdy zklamala. Riskovala jsem nesmírn a dnes m oblévá pot a hrza, jak jsem mohla… a e to všichni, vetn mne, peili.
Dotrabantila jsem ve veerních hodinách do podhí, opuštná cesta, já pedál plynu u zem – a najednou hups! Škyt. Škub. Ticho. Lojzík onml, a pestal se hýbat. Ani vped, ani vzad, o postranních úmyslech ani nemluvím.
Nezbývalo, ne vystoupit, a íhat, a nkdo pojede kolem. Nemla jsem absolutní pontí, co Lojzíkovi me být. U nejednou se stalo, e jsem prost nemla benzín. Jene ukazovadlo, takový proutek, který se noil do nádre, a ml na sob njaká znamínka, kdy je teba bít na poplach, byl pro mé pstné ruky píliš hrubý nástroj. I jen otevít tu šílenou kapotu bylo nad mé síly – tedy spíš jsem se o to nepokoušela.
Stála jsem tedy v mírném kopci, a modlila se, aby runí brzda zase nezavala NAZDÁRRR, a neodpochodovala do pry.
Nikde nikdo, Byl pozdní veer, ale nebyl první máj, a já sama na neznámé cest s trucujícím Lojzou.
Dlouho nikde nic nejelo, a já zaala pemýšlet, co kdy tam zmechovatím.
Hurá! Motor auta!
Vyprsila jsem se, a zamávala.
Auto – krásné, velké, njaké – zastavilo, a z útrob se vynoil mu. Hora. Vousatý, a mohutný. Najednou mn sebevdomí opustilo, sebejistotu vzalo sebou, a já stála s rozklepanými kostmi ped neznámým muem s myšlenkou – marjá józef, u je to tu! Nikde nikdo, já provokativní minisukni a výraz vyhozeného štnte v popelnici.
Postava se ke mn piblíila a barytonem, který by závidl i operní zpvák, se mn zeptala:
„Tak co, sleinko, co má bejt? Co potebujete, rád pomu, vodtáhnu, pitáhnu …“, a nepíjemn se rozesmál.
Mn do smíchu nebylo, jen jsem nm ukázala na Lojzu, a doufala, e toho chlípníka odradí mj zoufalý a mrtvoln bledý obliej.
Chlapík se uchechtnul, a ponoil plku tla pod karoserii.
„Svlíknte se!“, vyštkl na mn, sotva se vynoil.
Ve mn by se krve nedoezal. Pemýšlela jsem jaké mám šance.
Nulové!
Nebyla jsem schopna nejen slova, ale u ani pohybu.
„Tak svlíkat, sakra, nebudu tu do plnoci, dem na to“!, vyhrnul si rukávy, a já byla na omdlení!
„Punocháe“!, vyštkl.
Aha, tak na to pjde na rychlovku, blesklo mn hlavou. Je lepší být umetá, nebo znásilnná? ešila jsem v panické hrze, a úpln zdemolovaná si zaala rolovat punocháe dol. Sundala jsem si stevíky, punocháe – a postava se ke mn hroziv piblíila.
Vytrhnul mn punocháe z ruky – a zmizel zas pod kapotou.
Netrvalo dlouho, vynoil se opt, a oznámil:
„Na dojetí by to mohlo stait, jo, ale radím, u první opravny zastavit, máte v háji klínový emen. Zatím jsem dal místo nj ty punocháe, ale nafurt to není! Tak au!“, nasedl do svého pojezdítka, a odjel.
Peila jsem tu potupu, jak jsem tam tak stála, bez punochá, bez bot, zato zcela pipravena na nejhorší, smrt nebo znásilnní, anebo nejdív znásilnní, a potom smrt…
Za dlouhou chvíli jsem se sama sob rozesmála
Faktem ale je, e to byla jedna z miliónu malých píhodek a chvilek, kdy lovk dospívá, a uvdomuje si, co všechno by se MOHLO stát, kdyby…
Dneska u toho MOHLO BY SE je tolik, e bych ani za volant nesedla. Druhým faktem ale je, e dneska by mn píkaz – punocháe dol – asi z míry nevyvedl. Ono tch gerontofil zas tak moc po svt nechodí.
Dagmar Jarošová
Bylo nebylo...(1) le
Bylo, nebylo...(2) pravda
Bylo, nebylo...(3) le
Bylo, nebylo...(4) pravda
  
 



Komente
Posledn koment: 09.01.2007  21:36
 Datum
Jmno
Tma
 09.01.  21:36 Ludmila T
 09.01.  21:32 Jan
 09.01.  18:01 dublin
 09.01.  17:59 dublin
 09.01.  14:51 Bobo :-)))
 09.01.  08:27 obr
 09.01.  05:50 Karla