Je to u¾ pár let, co vnouèata svírala v rukách, nebo nechávala le¾et poblí¾ na oèích, tu malou elektronickou hraèku, která vy¾adovala trvalou pozornost: tu nakrmit, tu utišit, tu dát napít a já ani nevím, co všechno ještì. Ka¾dou chvíli se ozvala, nebo také ne, a bylo tøeba konat. Bylo zajímavé pozorovat, jak se tato hraèka stává kultovním pøedmìtem. Dítì, které ji nemìlo, bylo tuze smutné a cítilo se ošizené.
Na tamagoèi jsem si vzpomnìl, kdy¾ jsem jel onehdy tramvají a pozoroval mladé lidi i starší obèany, jak sedí, svírají v ruce svùj mobilní telefon a tou¾ebnì oèekávají, kdy se ozve. V tom okam¾iku se na tváøích objevil výraz upokojení, se svítícíma oèima èetli zprávu, nebo nadšenì zaèali hovoøit, a vùbec nic jim nevadilo, ¾e to všechno slyší, a musí poslouchat, všichni spolucestující. Pokud se mobil neozval, nervózní tìkání rázem pøestalo jen tehdy, kdy¾ dotyèný, nebo dotyèná, dostal spásnou myšlenku, poslat nìkomu SMS. S výrazem spokojeného soustøedìní zaèaly prsty »ukat po miniklávesnici a lovit písmenka.
Kdy¾ jsem se tak na nì díval, napadlo mì, jak si asi v budoucnu archeologové a prosektoøi budou lámat hlavu nad tím, proè mají pozùstatky lidí z XXI. století zbytnìlé palce. Doufám, ¾e se tyto øádky nìkde zachovají a poskytnou jim vysvìtlení: mù¾e za to tamagoèi pro dospìlé – mobilní telefon.
.jpg)
Je to u¾ pár let, co vnouèata svírala v rukách, nebo nechávala le¾et poblí¾ na oèích, tu malou elektronickou hraèku, která vy¾adovala trvalou pozornost: tu nakrmit, tu utišit, tu dát napít a já ani nevím, co všechno ještì. Ka¾dou chvíli se ozvala, nebo také ne, a bylo tøeba konat. Bylo zajímavé pozorovat, jak se tato hraèka stává kultovním pøedmìtem. Dítì, které ji nemìlo, bylo tuze smutné a cítilo se ošizené.