Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Valrie,
ztra Rostislav.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

BULVÁR ZTRACENÝCH ILUZÍ

KONEC SN / 8
 
 „Djiny neznají ádné návraty, jsou trvalým
spním do nenávratna, jsou trvalým ešením neešitelného,
jsou permanentní krizí lidí, národ a stát,
jí elí zase jen lidé, národy a státy.“
 (Filozof Ivan Sviták)

 
Škoda, e lidé nestudují djiny, které mají být uitelkou lidstva. Alespo Cicero nám vzkázal, e „historie je svdectvím asu, svtlem pravdy, ivotem pamti, uitelkou ivota, zvstovatelkou dávných dob.“  Kdyby si toti lidé zopakovali nahromadné zkušenosti, zkrátili by si cestu vného opakování omyl.

Zejména to platí o pevratech, o válkách a revolucích, pokadé v jiných kulisách a v roztodivném personálním obsazení. Co se týká jak buroasních revolucí, tak socialistických pokus ale i  tichých pevrat s iluzemi pravdy, lásky a svobody.  ádný z tchto naivních slib není realizovatelný, jak si myslíme, ze dne na den náhlou promnou. Je to sice cíl, k nmu lidstvo míí – avšak ten koní za horizontem našeho asu. ím více se k tomuto cíli blííme, tím víc se nám  horizont vzdaluje. Moná proto, e ta kapka snahy a nadje není ani pesvdivá, ani zetelná a rozplývá se v mlném oparu.

Tak pi kadé historické promn jde o nápodobu Kolumbovy plavby pes Atlantický oceán. Akoli tento janovský moeplavec míil k indickým behm, pistál nakonec u pobeí jiného kontinentu, ne pvodn zamýšlel. Jde tu však o podstatný rozdíl – jestlie Kolumbus alespo objevil Ameriku, co bylo pokládáno  za historický triumf, naše putování svtem konce minulého a souasného tisíciletí se promnilo jen ve hbitov sn a iluzí.
 
To je dvod, pro se bez skandalizování a bez zášti zamýšlíme nad jednou tváí novodobých djin  jako nad velkým pouením pro píští futurologické programátory lidského vývoje. Autor djin Paíské komuny, Hippolyte P. Olivier Lissagaray (1838-1901) nám alespo zanechal následující varovná slova: „Kdo lidu vypráví falešné revoluní dithyramby, ml by se trestat, práv tak jako zempisec, který navrhuje falešné mapy pro námoníky.“ K tomu ovšem dodejme, e odpovdnost tch, kdo kormidlují naše cesty, je mnohem vtší, ne vina neschopných kartograf – podle politických map a program se toti neplaví jen kocábky s nkolika mui na palub, ale plavidla se stamiliony bezmocných pasaér.

Je pozoruhodné, co poznamenal na naše téma kupíkladu Bedich Engels: „Lidé, kteí se honosili, e udlali revoluci, vdycky ješt hned nazítí vidli, e nevdli co iní, e se provedená revoluce vbec nepodobá té, kterou chtli udlat. To je to, emu íká Hegel ironie djin, ironie, které uniknou jen málokteí historití initelé.“

Doufejme, e oba „klasici“, Marx i Engels, nakonec z jiného behu mli monost nahlédnout na dje, které vyvolali. Ani oni „nevdli co iní“, kdy s neuvitelnou suverénností nastavili nejen mapy, ale i kompasy píštích generací. T.G.Masaryk ve své dob napsal výstinou poznámku na adresu této dvojice: „Engels mluví o otázkách nejtších s jistotou závidníhodnou.“

K danému tématu se sice vyjádil i antický státník a myslitel Cicero, poznámkou, e djiny jsou „vrcholným umleckým dílem“, ale kdyby sledoval naše poínání, musel by také dodat, e na tomto kumštovním díle pracují vtšinou diletanti, a zaasté i vyloení niemové.

My bychom mohli pi porovnávání revolucí a pevrat poznamenat, e na poátku, tedy v první fázi, zahajují revoltu snílkové a iluzionisté. Ve druhé fázi se – asto s neuvitelnou úderností – ujímají své role vypoítaví rošáci, aby v posledku posbírali všechny moné plody vyloení gaunei.

Teoretikovi, který se pustí do studia revolt, by tedy neml uniknout jeden spolený jmenovatel,  jím je vlastní prbh všech bouí a významných revolucí. Z pozorování vyplývá, e vlastní revoluní pohyb zaínají jiní lidé ne ti, kteí tento pohyb uzavírají. V první vln hrají hlavní roli lidé  hlasitých výzev a slib,  kteí svými polnicemi volají davy do boue. Ve Francii to byli napíklad encyklopedisté, kteí pipravili pdu pro revoluní vzplanutí. V Nmecku to byla ji zmínná dvojice, Marx a Engels, kteí napsali scéná svtové revoluce.

Pak dojde na revolucionáe, zprvu umírnné a nakonec fanatické. Jakmile dochází k posunm doleva, zvyšuje se stupe teroru, který má nejrznjší podobu – jednou je to gilotina, jindy jsou to šibenice, stelba na popravišti, nebo v posledních asech noblesnjší metody  v podob inkvizice, kádrování, lustrace, istky jako výkon spravedlnosti. Jestlie v pípadu poprav jde o holý ivot, následkem istek je odrovnání skutených nebo potenciálních odprc. Tak jsou odstieni od djin asto lidé nadaní, upímní a poctiví, kteí jsou asto odstaveni od spolenosti doivotn. Nemluv o tom, e sami nesou jizvy na duši a do konce ivota.

Pedstavitelé spoleenského pohybu se zbavují i ady pvodních stoupenc, a co se zástup týe, ty jsou nuceny k pizpsobení a k vlastnímu pocitu „štstí“ manipulací i hrozbou násilí. Kadá revoluce se snaí získat co moná nejsilnjší podporu, a tedy jí nestaí bní nohsledi, násilníci, prostomyslní vyznavai, kteí se ochotn úastní kadé niemnosti. Nakonec se pokouší znásilnit svdomí svobodných  a zdánliv svéprávných oban.

V revoluci zaíná také platit starý Grashamv  zákon, podle nho vdycky horší mna vytlauje mnu lepší, hodnotnjší a vyšší. Pevedeme-li toto mítko Grashamova zákona do spoleenských pomr, tedy osoby prmrné, ba podprmrné, vyluují ze ivota a z revoluního kvasu obany kvalitního ducha, nadané svdomím a osobitou kulturou. V podstat jde o eskalaci násilí pod nejrznjší zpsobou. Psychický tlak, skrytý, utajovaný teror, se zprvu vybíjí  v úzkém kruhu stoupenc, pozdji na širších sociálních skupinách za radostného nadšení dav. Vedle nich  se do tohoto chumlu noí  i sportovci moci, kteí asto slouili starému reimu a nyní ochotn pevlékají kabáty,  ale také asociální ivly, luza, je  se k provedení pevratu ochotn propjí, a všichni dohromady jsou posléze manipulováni smrem, v nm se má napít tlak na potenciální opoziníky.

To se dje pokadé v trochu jiném odní, v rzných kulisách, nkdy se stílí ve velkém, jindy jen ve výjimených pípadech, nkde se násilí provádí v sametových rukavikách a moderní spoleenské pomry zjistily, e lze lovka zahubit nenápadn, prost jen stresem. Autor tchto úvah svého asu sepsal vývoj jednoho takzvaného normalizaního období a shledával, jak stoupala pi prvním úderu sebevraednost, nádorová onemocnní, jak zástupy citlivých oban plnily psychiatrické ambulance i kliniky.

Souástí pevrat jsou i seznamy opuncovaných „protivník“, jich se – nkdy z dvod konkurenních – potebuje nastupující legie zbavit. Jindy jde o pouhou mstu, zneuití archivních dokument, které sahají i pl století zpátky. Tak se rodí spoleenská tíse, násobení zvle, a protoe se i mocní bojí o svou ki, emoní tísní nakonec trpí spolenost jako celek. Pitom se pevrat – a to je další spolený znak – organizuje s dlouhým pedstihem, nejspíše uprosted zpravodajských slueb zainteresovaných mocností, a v zemi, v ní se stetávají cizí zájmy, vzniká nepatrná zájmová skupina, jádro píštího pevratu. Ta, protoe jde o malou hrstku, se snáze dohodne na spoleném postupu, ne váhající intelektuálové, kteí si nechtjí umazat své ruce,  zejména jsou-li ješt navíc mravn ukotveni.

Tudí na poátku se stávají nejochotnjšími  stoupenci pevrat vyloení deprivanti, psychicky nahlodané bytosti. Nebylo by nezajímavé podívat se v této souvislosti na vdí postavy v tchto dramatických vlnách asu. Našli bychom mezi nimi bezpoet lidí intelektuáln zanedbaných, a po morální stránce i vyloené mrzáky. Psychiati by je jist rádi pijali jako pacienty – bohuel k tmto logickým koncm nedochází, a tedy odbornou pomoc  nahradí psychofarmaka nebo alkohol.

Ale pevratové asy mají ješt další spolenou vlastnost: pokládají se za vyvrcholení spoleenského vývoje a za naplnní djinného osudu. Kdyby se ovšem vnovali pedstavitelé nové moci historii, shledali by, e tomu tak  ani v jediné epizod djin nebylo. Marné jsou ovšem poznatky djepisc, jestlie ped nimi zavíráme oi. Pestoe se tedy bouliváci bláhov domnívají, e jim budou potomci závidt, nakonec spadne opona a nové poádky, které nastolili, budou mít podobné rysy jako spolenost, kterou porazili. Nastupují byrokraté, grázlové a syáci sklidí úrodu, kterou sami nezaseli, a tedy asto hoekují ddici asu, zdali nám tohoto pokusu bylo teba. Rozhodn utrpí mravy, o n nám v pvodních programech šlo. Nebudeme-li hovoit o loupeích, tedy ani prostedky, jich bylo pouito, nelze posvtit. Spisovatel Karel apek k úelu, který svtí prostedky,  kdysi ekl, e „zaasto se tohoto úelu nedosáhne a z celého nástroje pí naopak jen ty neposvcené prostedky.“

Nakonec se ovšem potvrdí slova klasik marxistické teorie, kteí (netušíce, e se to bude týkat i jejich revoluních pokus), shledali, e k pevratm dochází tehdy, kdy mocní shledali, e jejich staré metody selhaly, kdy sami dál nemohou, a kdy  jejich poddaní u nadále nehodlají snášet bemeno jejich moci. To je tedy klí k odhalení tajemství všech mocenských uskupení na této planet – bez výjimky. No a pokadé se zaíná znovu dalšími pokusy, do nich jsou zavleeny miliony lidských osud…
 
Text: Slavomír Pejoch - Ravik
Grafika: Olga Janíková
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 07.04.2021  08:23
 Datum
Jmno
Tma
 07.04.  08:23 Von
 06.04.  23:53 olga jankov
 06.04.  14:03 Edita
 06.04.  13:53 Petra Slavkov
 06.04.  13:37 Jaroslav{
 06.04.  12:43 Edita
 06.04.  06:12 polarka
 06.04.  03:43 sv