Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Kateina,
ztra Artur.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Úvahy o tomto svt

Milí tenái poslední úvahy o tomto svt, které mj manel napsal, byly vydány v únoru letošního roku, dva týdny ped jeho odchodem. On vdl, e náš svt se brzy zmní, jak z jeho posledního díla  je zejmé. Olga

SLOVO ÚVODEM
O em pojednává tento soubor úvah? Inu o  mnohonásobné krizi dnešního svta, který vybudoval stí zvladatelné mocenské systémy, podminovanou ekonomiku, a ovládl prostor lovka, který se stí orientuje v pavuinové síti tchto  pediv. Nejsme navíc s to se dohodnout zkaeným jazykem se záplavou nesrozumitelných symbol,  postrádáme vize našich píštích cest a oekávání – krom nekoneného narstání hmotných statk. A to bez ohledu na stále se zvyšující devastaci pírody, s ní zacházíme, jako bychom jí disponovali na jedno pouití. Ovšem opouštíme i duchovní ddictví pedešlých vk, a pehlííme reálné sociální boue a monost, ba i zkušenost  apokalyptické zkázy, která oprávnn provází lidstvo od samotného poátku. 

Kumulaci tchto bolák soudobé civilizace sleduji ji mnoho desítek let – od rukopisu Pandoiny skíky, která byla sepsána v roce 1970, kdy pojem ekologie byl ješt – alespo terminologicky – jevem zcela novým. O totální krizi jsem vydal samostatnou studii, k ní m inspirovali kolegové na univerzit v New Jersey. Co mne ovšem hntlo nejvíce -  byla lhostejnost zástup, které si neuvdomují, na jak vratké kocábce se plavíme uprosted nekoneného mnoství vesmír. Ponkud m inspiroval britský filozof Thomas Hobbes (1585-1679), který napsal se znaným pedstihem, e „peklo je pozd poznaná pravda.“  Za takovéto zpodní se ovšem platí, nejen v obanském ivot, ale i v planetárním souití. Inu ml pravdu antický filozof Diogenés ze Sinópe, který ped dvma a pl tisíci lety shledal, e „lovk je ue a bolest je jeho mistrem a nic se nenauíš bez bolesti.“ Tedy nás eká dosti bolestivá kura, ne pijdeme na platnost dávné Diogenovy myšlenky, e „ím moudejší je lovk, tím mén má poteb.“

Jsem vru stár a pravdpodobn se definitivního konce mých úvah nedokám. Budu však rád, kdy se díky tmto úvahám zamyslíte sami  nad vlastním osudem. Tak jako tak nás eká ivot bez slavností a dlouhá cesta bez hospod, jak seznal ji hodn dávno Diogenv vrstevník, ecký filozof Démokritos…

Slavomír Ravik/Listopad 2017

 
* * *
 
MYŠLENKA
 
Myšlenky  jsou prostedkem, který rozvíjí
civilizaci. Jsou rozntkou revolucí. V myšlence
me být více dynamitu ne v mnohých bombách.
(Duchovní Vincent Bishop).
 
Na svt není nic mocnjšího, ne myšlenka,
která pišla vas.
(Victor Hugo)

 
Je vru podivuhodné, e se v jednom, tedy v našem posledním století, vynoilo tolik objev, o nich se lidem posledních tí tisíciletí mohlo jen snít. Pesto je paradoxem, e se na nové otázky snaíme odpovídat recepturami dávných vk, a e se tedy naše bné myšlení  ubírá po starých  kolejích. Na erstvé problémy nejsme s to odpovídat na pimené úrovni.

Ne se dostaneme k dalším úvahám o stylu našeho uvaování, bude uitené si pipomenout vnímání Emanuela Rádla, který ped stoletím ve svých Djinách  filozofie ilustroval polohu našeho myšlení na postav Jeíšov. Povšiml si, e si naše doba zvykla hromadit fakta, jako by jen napichovala motýly na špendlíky. Dovedeme náramn tídit a popisovat takzvané objektivní údaje: pod stejným zorným úhlem se vyrovnáváme s nejhavjšími problémy dnešních dn, s depresemi souasného lovka. Tak také posuzujeme roli lovka v djinách a nejsme s to ani pochopit výsledky vdeckého bádání a jejich dopadu. Zstáváme u mdlého vyuívání dostupných dat a u kapesní i stolní komunikaní techniky.

Emanuel Rádl tedy obnail naše duchovní mezery  na Jeíši. To ješt netušil, e se politikové na poátku tetího tisíciletí budou vzdávat kí ve školách, e se budou obávat slavit velikonoce i vánoní svátky, a e do ústavy Evropské unie dokonce kesanství nevloili mezi základy naší civilizace. Hnidopichové se ovšem ptají, zda Jeíš vbec il, k jaké patil sekt, jak se oblékal, z jakých sociální pomr pocházel a zda jeho matka zstala pannou i nikoliv. Odborníci shledávají, e musel být slabší fyzické kondice, kdy zemel na kíi po tech hodinách, zatímco jiní odsouzenci se na této konstrukci trápili i nkolik dní.

A probhlo opravdu sítání lidu, jak se píše v novozákonních textech, a narodil se vskutku v Betlém?  Objevuje se Pilát Pontský v seznamu ímských úedník? Nakonec našli archeologové Pilátv náhrobek, pasáci objevili novozákonní svitky a postupn byly vyešeny mnohé všetené otázky. Inu jsme i nadále zvídaví, pokud se obecný lid o tyto problémy vbec zajímá.  V podstat se však lovk pestal ptát na základní pravdy. Tedy nezajímá se o témata biblických otázek, na roli lidstva v pozemském putování. Autoritou dneška by se mohl stát Francis Bacon, který k otázce „co mám dlat“,  dodal „abych byl pánem na tomto svt“.

Tedy dva názory, dva postoje k jedinené a neopakovatelné roli jednoho kadého z nás. ím víc jsme se vzdalovali pátrání po našem údlu, tím mén jsme se zamstnávali smyslem svého bytování na jedinené pouti. Z Jeíše se tak stala asem jen vybledlá historická kuriozita. Budeme-li pátrat po genezi našich dnešních myšlenkových pochod, shledáme, e nás formovala staletí dávno minulá.

 
×

Snad se všechno poalo okamikem, kdy renesanní lovk pocítil únavu z dlouhého ekání na spásu, na poslední soud a na vný ivot. Chtl se spasit sám, vyešit problém hmotné bídy z dostupného materiálu a na tomto svt; rozhodl se prost penést ešení svých problém na pevnou zemi. Svt se v té dob stal také daleko zajímavjším ne kdy pedtím. Na obzoru zaalo svítat nové technice, první koráby se vydávaly na objevitelské cesty k zámoským koninám. Lod sice piváely ukoistné zlato, ale moeplavci na svých dobyvatelských výpravách a pi podmaování cizích svt ztratili širší perspektivu. Zaali mit dostupný svt mítkem vlastního ivota a širší asové horizonty poaly blednout ve stínu okamiku, momentálního inu a bezprostedního úspchu.

Ruku v ruce s tímto zaloením došlo k prvním pevratným objevm vdy. Koperník posunul zemkouli ze stedu vesmíru na obnou dráhu kolem Slunce a otec novodobé fyziky a pírodovdy Galileo Galilei uinil pírodu stedem svého zájmu. Vzniká klasická mechanika, Isaac Newton objevuje gravitaní zákon,  rodí se kyvadlo a s ním i nejdokonalejší pístroj své doby – hodiny v našem smyslu slova. Francouzský filozof René Descartes pipodobuje k tomuto veledílu celý vesmír  - celý svt se v jeho oích promnil v hodinový mechanismus, který Bh kdysi natáhl – a nyní ji tyto stroje jenom bí podle daných zákon mechaniky. Zatímco Descartes ješt pamatoval na toto první cvrnknutí, které uvedlo do chodu as a pohyb tehdy známého vesmíru, jeho následovníci zapomínali na ono první nataení a tak svt u zstal jen obdivuhodnou  mechanikou.

Na celé áe vítzí i matematika a nmecký filozof Immanuel Kant se domnívá, e ve vd je jen tolik vdeckosti, kolik je v ní matematiky. Všechny objevy té doby mly nepochybný význam pro pokrok lidského ducha, tebae kdosi napsal, e nositelé fyzikálních pevrat byli „chladní jako bolševici a nepoetití jako logaritmické tabulky.“

Jedné osudové chyby se ovšem tito mui pece jenom dopustili. lovk má toti  vdycky tendenci zjednodušovat svj pohled na svt, co nám jako jejich ddicm vskutku zstalo. Tak Descartes porovnával lovka s nataeným strojem a ve zvíatech vidl nejspíše obdobu chodících automat. Tvrci klasické mechaniky studovali zejména zákony, podle nich se pohybují kuleníkové koule po zeleném sukn – a na tyto prosté posuvy v ase a prostoru se pokusili zredukovat i ivou pírodu. Byl to as lineárních systém, které jsou uspoádané a dají se popsat lineárními rovnicemi, které nabízejí jednoduchá ešení. O pár století pozdji, tedy v ase, který proíváme, se objevily systémy nelineární, teorie chaosu i katastrof, k nim se pozdji vrátíme. Naši adoví obané se tmito objevy tuze nezabývají, i kdy si následk – asto se slzami - uívají dosyta.

×

Vrame se však do svta lineárních rovnic. Tehdy se stal jediným objektem pozornosti spoitatelný svt, trojrozmrný prostor a hmota v pohybu – co se do zorného pole tohoto prizmatu nevešlo, bylo druhoadé, subjektivní a tedy – svým zpsobem – ani neexistovalo. Tehdejší velikáni nemohli ovšem ani tušit, e tento pohled na svt, na ivot a vci kolem nás, je svým zpsobem atentátem na ivou skutenost a na smysl naší existence vbec.

Lze ovšem dní kolem nás sledovat bez vztahu k okolnímu svtu? Konen podívejme se, jak si  – ve svých limitovaných monostech – zjednodušili pohled na svt vkol naši pírodovdetí velikáni. Tak Galileo pravil doslova: „Vím, e filozofie jest kniha pírody, kniha poád otevená ped námi… písmeny této knihy jsou trojúhelníky, tverce, kruhy, kuele, pyramidy a jiné obrazce matematické...“ Heslem se stalo tvrzení: mit, co mit lze a uinit mrným i to, co bezprostedn mit nelze. Anglický filozof David Hume šel ješt dál: „Vezmeme-li do ruky njakou knihu, napíklad o teologii nebo o školské metafyzice, zeptejme se: je v ní abstraktní úvaha o kvantitách nebo íslech? Není. Je v ní njaká experimentální úvaha o faktech a existenci? Není. Ho ji tedy do ohn; nebo není v ní jist nic jiného, ne sofistika a iluze.“ Tedy bychom mohli rovnou spálit všechny spisy všech vk – a nedivme se, e ddictví Pythagorovy vty se zapsalo do lidského podvdomí hloubji ne napíklad ideje Platónovy i Aristotelovy.

Iluze pevést celý svt na jednoho jednoduchého spoleného jmenovatele klasické fyziky, najm na mechaniku, dostáhla vrcholu v devatenáctém století. Badatel Hermann Helmholtz, zvaný íšským kancléem vdy, se vyjádil lapidárn: shledal toti, e problémem fyzikální vdy je pevést pírodní jevy na nezmnitelné pitalivé a odpudivé síly, jejich intenzita závisí jenom na vzdálenosti. Doslova uvedl, e  úloha vdy „skoní, jakmile všechny pírodní jevy budou pevedeny na jednoduché síly a bude dokázáno, e je to jediný moný pevod, jeho jsou tyto jevy schopny.“ Pozoruhodný je ovšem dodatek, e o pár let pozdji vystoupil Albert Einstein s teorií relativity, co byl poátek nových objev, které neekan pevrátily naše myšlení.

Ve svtle tchto fakt je úasná pipomínka na století francouzské revoluce, kdy jinak významný chemik Lavoisier srovnával pokusn dýchání morete s plápolající lampikou. Pi spalování i pi dechu uívalo zvíátko, stejn  jako  lampa, kyslík, a obojí uvolovalo do ovzduší kysliník uhlíku. Z ist chemického uvaování jde o stejné procesy, ale souasn o optický klam. Podle tohoto pozorování bychom mohli i lovka porovnávat s obyejnými kamny.  Jindy bychom mohli v tle vidt prazvláštní chemickou továrnu, v ní se stále rozpadají a utváejí sloité organické molekuly. Dokonce bychom mohli potvrdit Lavoisierovo tvrzení analýzami a rovnicemi.

Záleí ovšem na tom, jaké otázky budeme ešit. Budeme-li v lovku jako lidské bytosti vidt obyejná kamna, dostaneme pirozen kladnou odpov. Stejn bychom v nm mohli vidt chodící automat nebo dokonce jen stroj, jak usoudil la Mettrie, anebo skíku na nástroje, jak soudil slavný léka sedmnáctého století, slovutný profesor anatomie Georgie Baglivi. Zuby mu pipomínaly nky, aludek sklenici, lázy se v jeho oích staly síty, cévy trubikami a srdce erpadlem.  Inu chceme-li takto vidt lovka, musíme odhlédnout od všeho, co v lidském stvoení mit nelze, co nememe posoudit pohledem na misky vah.

Byl to tedy, a do jisté míry je dodnes,  odkaz klasické mechaniky. Meme tedy mit proudy psobící v lidském mozku a odhlédnout od všeho, ím mozek me být. Dokonce meme provádt experimenty se psy nebo s pokusnými moraty. Podobností tu najdeme víc ne dost – ale trápená zvíátka nás sotva mohou pesvdit, e velká díla lidského ducha vznikala a rodí se na humusu nejelementárnjších pochod. O svdomí, o duchovním zaloení lovka se ovšem  jako o nevaitelných pojmech  nedozvíme nic. I nejskvlejší obané planety, skutení duchové našeho asu, nám o svých záitcích a zaloení nebudou vyprávt – protoe nemohou, neb nenajdou patinou slovní výbavu, anebo si svá tajemství ponechají, nebo o sob jako o nositeli inspirace ani nevdí.

Jestlie jsme do této chvíle vzpomínali na nedokonalou minulost vdy a myšlení, tedy asi jen proto, e jsme tyto náhledy v bném ivot poddili jako dávný odkaz. Dávné náhledy našich pedk,  nezájem o  duchovní proporce svta, i o konstrukci zázrak, obsaených v poítaové technice, i v televizních bednách, jimi média ovlivují naše myšlení, jsou dokladem toho, e jsme nedokázali dávné ddictví setást ze svých myslí.

×

Pitom nezapomínáme na pehnaný optimismus pírodovdc ped zaátkem minulého století. Zejména fyzika se pokládala do poslední chvíle za uzavený, hotový systém, který nepotebuje ji zvláštní korekci. Matematikové ješt na poátku minulého vku dál dokazovali, e telegrafní spojení mezi Amerikou a Evropou je nemoné, létání s pístroji tšími ne vzduch bylo do poslední chvíle pokládáno za nesplnitelnou vizi. Elektina nemla být nikdy praktickou a pouitelnou formou síly, penášení hlasu drátem bylo provázeno adjektivem „slabomyslné“. Atomová energie nemla být nikdy uvolnna, elektrické svtlo nemlo šanci  nahradit plynové lampy, lovk neml nikdy peít stav beztíe a o kosmických letech se psalo jen v dílech Julese Vernea a nkterých dalších snílk.

Francouzská  Akademie vd nepijímala práce na ti témata: kvadratura kruhu, iditelné balony a tunel pod Lamanšským prlivem. Pitom vtšina zmínných  a suverénních rozhodnutí byla podloena adou matematických rovnic, sloitými a pesvdivými propoty. Tedy bychom si mli odvodit jedno pouení – e mezi myšlenkovou správností a pravdou existuje pece jenom rozdíl, který bychom nemli ani v bném ivot opomenout.

Z toho, co tu bylo uvedeno, si dovedeme pedstavit význam pevratu, který se odehrál v minulém století: Einsteinova teorie relativity, objev radia a rentgenových paprsk, kvantová teorie, objev jaderné struktury, zásadní prlomy v genetice, objev genetického kódu, odvaha léka, kteí pokládali do té doby srdce za nedotknutelný orgán, nástup elektroniky, která otevela dvee pro tvrtou prmyslovou revoluci… po dávné konstrukci parního stroje a zavádní elektiny a prvních poíta nastal vk robotizace. Nastal as kosmických let, vysílání sond do slunení soustavy i do hlubin vesmíru. Nicmén vda sama se oprostila od dávné nadutosti a sebejistoty badatel, kteí kdysi, ve vku mechaniky, zakládali náš triumfální dnešek. Kdy se jeden z badatel Sean Carrol zabýval Velkým teskem, poátku našeho vesmírného djství, piznal, e „je to nco, co nezapadá do naší logiky vnímatelného svta.“

A dodal, e „musíme lidem dát vdt, e ve skutenosti sami nemáme tušení, o em mluvíme“. Naše informace nejsou úplné.“
 
Samosebou se zmnil i náš ivot – zejména v menší ásti vysplého svta. Alespo v tchto koninách uspl boj s tradiní bídou – i kdy spolenost v tomto snaení obstála jen proto, e dovedla skvle manipulovat svtovými zásobami surovin, technikou, hotovými výrobky – a bohuel i lovkem. Klasická vda a také ekonomika, které se zrodily z princip spoitatelného svta, sice obstály, ale to  jen proto, e pehlédly skutenost, e lovk neme vdycky jen získávat. Kadým vzestupem blahobytu se musí mnohého také vzdávat. Jednou vody, jindy istého vzduchu, také svobody  individuality a duchovního ladní obecného lidu.

I kdy koní éra tradiního prmyslu, nezapomeme, e pedchozí prmyslové revoluce spoívaly na jednoduchém principu – na rozdlení sloitých pracovních operací na drobné úkony, take i nekvalifikovaný lovk u pásu si mohl rychle osvojit rutinní pohyby a zapojit se „do ady.“ Tedy dlník, kdysi zvyklý vytváet celý výrobek sám, byl odsouzen ke galejím stereotypní, v podstat bezduché práce. To byla jediná cesta k vysokým výkonm a k relativn levnému tovaru. lovk galejník se v osudném rozhodování vzdal své individuality ve prospch vlastního nasycení. Ekonomika smovala k láci, k vysokému objemu, ale souasn zaaly hmotné zájmy pekrývat a odsouvat hodnoty ducha. Technika zaala diktovat takt mechaniky, svou  vli i  tempo  lovku. Lidé se stali abstrakty, která lze velmi snadno nahradit. Lidská bytost, která je s to, dejme tomu jako klavírista, ovládnout celou klávesnici svého duševního piana, se spokojila s tím, e vyukávala nkolik málo tón na všeobecn známou a hezky ohranou melodii. Pizpsobivost nám ovšem zstala i v mnícím se ase a prostedí – to je odkaz as minulých i souasných.  

Pizpsobení ovšem nekoní jen u výrobního soukolí. Lidé se pizpsobili nárokm doby, také svým ivotem a rostoucími nároky. Tak se z nkdejších nádeník stali ochotní zamstnanci, jim zprvu nedocházelo, e jsou snadno zamnitelní roboty. Jejich konzumní nároky jsou bez mezí, a tedy selhaly nkdejší pedstavy, e lovk se zane ve volném ase kultivovat. Nikoli – jenom školská výuka se zane svou úrovní sniovat, aby byla pístupná všem.

Co posléze skoní tím, e se nkdejší obsluha mechaniky stala povolným a asto poslušným soukolím kteréhokoli reimu na této planet. Zprvu vkusem, naivním nadšením, posléze i potšením u televizních bedniek. Lidé nenadaní duchem se sklonili ped informacemi a obrázky, které nám nesdlují, samozejm, skuten ovené informace, ale ladí nás na pedem projektované myšlení. Jak si asto uvdomujeme, slouí zkreslené polopravdy nikoliv pouení, ale nauce, jak bychom mli sami myslet, uvaovat a posuzovat okolní svt. Tak se stalo, e potenciální hrobai podnikatelské elity, se promnili ve zvláštní rod, zvaný homo economicus.

Naneštstí mají televizní aparát i nejuboejší chudáci ve svých slumech, v ubohých boudách, aby se dovídali o pozemském ráji zvaném Amerika nebo Evropa. Netuší, e jsme museli zaplatit svou dinou a pílí vysoké školné, e se dlouhé generace dopracovaly patiné zrunosti. I nedivme se, e zatouili podílet se s námi na plodech posledního evropského tisíciletí. Zejména, kdy vtšinou postrádají vodu a základní potraviny, jimi ve vysplých zemích doslova plýtváme. Tím spíše, kdy se hromadného konzumování úastní asto lidé, kteí ztratili respekt ped hlubšími horizonty a smyslem lidského ivota.

eský filozof Rudolf Jiín tak pípadn vyhodnotil postavení a úrove souasné civilizace následující pasáí:
„Pedstavme si takzvan inteligentní tvory z vesmíru, kteí navštívili Zemi, aby se pouili o lovku. Samozejm se jich ihned ujímají intelektuálové. V jejich doprovodu navštíví cizinci nkolik koncert. Na programu tentokrát kupodivu není Armstrong a Fitzgeraldová, ale Bach a Beethoven. Poté si cizinci prohlédnou galerie, prostudují krásnou literaturu, nauné a filozofické slovníky. Strnou v nmém úasu nad velikostí lovka.

Jak nádherný tvor je lovk, zaplesají cizinci. Jen jedno jim nejde na rozum: pro je historie tchto velkolepých tvor plná nejbestiálnjšího krvavého ádní a nejodpornjších zloin? Pro se z továren, nazývaný lidmi jatkami, ozývá ten nervy drásající ev zoufalství a bolesti?

Intelektuálové blekotají nebo krí rameny. Pedstavme si, e cizí tvorové budou studovat lovka bez moudrého vedení intelektuál, stejnou metodou, jí zoologové bn studují zvíata. Náhodn pochytají nkolik desítek lidských exemplá a podrobí je rzným testm. Nebudou studovat mýtus, který o lovku vytvoili intelektuálové, ale lovka statistického neboli prmrného.

Nech provedou s náhodn vybranými lidmi bné testy vdomostí a inteligence. O výsledcích nelze pochybovat – budou katastrofální. Kdyby s nimi byli seznámeni intelektuálové, propadli by se studem nad mentální úrovní svých lidských spolubratí. Inteligence a vdomosti nám ale o lovku mnoho neeknou. Peceování tchto kvalit v moderní dob je u samo o sob dkazem úpadku lovka. Pro poznání a hodnocení lovka je dleitá pedevším jeho morálka.“
  No a v tomto ohledu jsme vru nepostoupili, a tudí jsme podle citovaného filozofa ani ádného pokroku nedosáhli.

×

Povšimnme si v této souvislosti jednoho paradoxu: lidé si vytvoili mechanickou, racionální koncepci v touze, aby mohli nevysvtlitelný svt vtsnat do pehledných schémat. Chtli jist poznat svt, aby ho mohli pochopit a ovládnout. Avšak co bylo výsledkem této zvídavosti?   Byla to spolenost s výkonnou ekonomikou, s mocenskými elitami, pavuinovou sítí totáln neprhledných vztah, se spletitými pedivy ízení, které se vymykají lidské kontrole. Nejen to – stojí proti lovku jako nesmírná, nepochopitelná a iracionáln fungující obluda. lovk sám si tak vytváel, nic netuše, pomry, vi nim je tém bezmocný. Vznikl svt nezvládnutelný v chodu a nepostiitelný ve výsledku.

A co víc – v keovité honb za bohatstvím a komfortem jsme pominuli svou odpovdnost za vývoj svta. Pestali jsme formulovat otázky o smyslu naší jedinené sluební pouti na této planet. Škrtli jsme ze své mysli všechno  co nebylo pevoditelné na náš elementární metr. Tudí to, co se nám do tohoto schématu nevešlo, co bylo subjektivní, tudí nevdecké, fantastické jsme ze ivota škrtli. Naše mimosmyslové vnímání,  nepozorovatelné jevy, tedy i víra se ocitly mimo náš duchovní horizont. Samosebou i vetn morálního ádu. Lidé se noí do takzvané „šedé zóny“, v ní i naprostý tupec piznává, e ád svta, vyšší mocnost, existuje – ale nikdo si ji netroufá pojmenovat, Mnozí ijí tak, jako by Bh byl, jiní jako by Boha nebylo. Ostatn autor tchto úvah svého asu publikoval knihu o pírodních vdách a Bohu (Bh ije),  v ní se vnoval soudobému vdeckému poznání, vetn  pírodovdc, kteí k víe dospli vlastním výzkumem. Dílo je ji zastaralé, protoe za pl století pokroilo bádání tak výrazn, e by útlý svazek na popsání souasného stavu vdy ji ani nestail.

Nicmén zapomnli jsme na vlastní osobní cíl – na odpovdnost lovka za vlastní osud a cíl našeho krátkého pozemského pobytu. Lidé ztratili mítka, podle nich by mohli hodnotit smysl, úel – mitelné jsou pouze prostedky, jimi smujeme ke snadným a vícemén prhledným  pozemským cílm. Jsme-li navíc materiáln chtiví, je  nám nejspíše lhostejná istota a slušnost tchto prostedk.  De facto nám mohou poslouit jakékoli prostedky, jestlie si tento kalkul zdvodníme. Konec konc racionálním se stane, podle pozemských mítek, takové chování, které vede k nejúelnjšímu vyuití prostedk, k dosaení nejvtších výhod s minimem námahy.

Konec konc anglický filozof John Locke kdysi prohlásil, e pánem myšlenky je praktický úel – a v tomto smyslu mohl tedy lovk posoudit jen praktickou stránku vci, ne úel sám.

×

Autority svta a adoví obané nemají ani potuchy o biblických textech. V páté knize Mojíšov (Dt 17,16) se praví doslova: „Hospodin vám pece ekl: ´Nikdy se u touto cestou nevracejte´.“ Texty vštecky oslovovaly všechny asy, a jejich autoi netušili, e budou aktuální i na poátku tetího tisíciletí.

Logika a hlavn ivotní zkušenost, ba i psychiatrie shledávají, e je cosi shnilého v tomto svt, v nm se vytratila morální kritéria. Stal se bulvárem plným násilí. Je v nm dovoleno tém všechno, není stupn a pání, jeho bychom si nemohli dopát. Není ani ádosti, kterou bychom nemohli ukojit, plodu, který bychom nemohli urvat a úelu, který by neposvtil jakékoli prostedky.

Vývoj posledních staletí pipravil lovku relativní blahobyt, ale ochudil nás o mnohé dimenze, bez nich lovk na této zemi ít neme, respektive neme ít s pokojem v duši. Mnoství psychicky labilních jedinc koní tedy v psychiatrických léebnách, ije – asto mimo odbornou pomoc s pomocí nejrznjších antidepresiv. Také propadá alkoholu a pestré škále narkotik.

Inu lovk, vná promnná, není jen tím, kým momentáln je, ani tím, za koho ho pokládáme, ale tím, kým se stane, nebo by se ml v této pozemské „polepšovn“ stát. Nebo smrtí se ivot nekoní a pohební  rubáš nemá kapsy. Na polepšení a povznesení ducha máme pitom dosti slušnou asovou rezervu, která trvá nkolik desetiletí. Tak vznikají nové otázky, které nám pedkládají významné osobnosti. Napíklad „mít i být“ ve smyslu psychoanalytika E.Fromma. Jsou zde i výzvy „tady a te“. Ale je tu i další zásadní otázka, „jak a pro“. lovk umí  pekonávat rychlost zvuku, dokáe vytváet jaderné zbran a nejrznjší zbrojní techniku, i soukromník si me objednat soukromý dron, který me obtovat svt vkol.

Co se jaderných zbraní týe, jsou dostupné komukoli. Všechny souásti, jak nám radí nkteí odborníci, meme poídit v bné drogerii – krom plutonia, jeho se ztrácí ron mnoho tun. Jedinou otázkou,  na ni nememe spolehliv odpovdt je problém, na kterou stranu padne mrakodrap, který napadneme. Tedy zaala i éra nezmrného terorismu, K emu meme pidat švédské písloví, e „myšlenky jsou beze cla, ale ne bez pekla.“ Oscar Wilde ironicky poznamenal, e „myšlenka, která není nebezpenou, není hodna nazývat se myšlenkou.“ Soud tohoto irského ironika si lze ovšem dešifrovat mnoha zpsoby.

Tak si dosavadní myšlenkový vývoj, dokonce i pravidla a poznání pozitivních vd pipravily pozoruhodná pekvapení. Místo dosavadní iluze o lineárním ešení všech problém jsme v chaosu,  dokonce i ve vdeckém smyslu slova.

×

Tytam jsou doby, v nich (1887) jinak slavný chemik Marcellin Berthelot usoudil, e „vesmír u je bez tajemství“. Dnes nás eká pekvapení z roku na rok. Kandidát na Nobelovu cenu je bezpoet. Toté se týká kvantové fyziky. Od kdysi jednoduchého jaderného modelu N.Bohra jsme se dopracovali tíštní jaderných ástic na další ásti, tedy na kvarky a v souasné chvíli jsme skoili u teorie superstrun a povahy energie, prozrazujících obsah teorie relativity. Její vzorec mezi hmotu a energii vloil rovnítko.

Padla pedstava o absolutním asu a prostoru – co nám otevelo, mimo jiné nový prostor a pedstavu o vesmíru. Koneckonc náš vlastní vesmír je souástí mnohem širšího obzoru, v nm se vyskytují miliardy dalších vesmír, s velkou pravdpodobností s jinými fyzikálními zákony.

I biologie skoncovala se starými premisami, e v ivém organismu psobí zejména fyzikální zákony. Jenome dnes u víme, e v ivé hmot jsou mnohem významnjší procesy, v nich fyzika je jen okrajovou otázkou. Objevem genetického kódu a v soustav ástic ivé buky se otevel nový a nedozírný svt.

Zhroutila se i základní premisa  klasické fyziky – zákon písné kauzality, vycházející z etzce spoítatelných píin a úink. Kadá píina zahajuje další spoitatelný sled úink. Co vyhovovalo jednoduché pedstav prvotního cinknutí, v podstat hebíku, na nm byla zavšena celá kauzalita.

Klasické zákony o spoitatelnosti mechaniky neplatí v historii vbec. Jak by si nkdejší ddic karteziánského myšlení a tradiního zaloení kauzality vysvtlil, e rozdrobené ecké státeky odolaly daleko mocnjším silám perské íše, a e unavené Rakousko a rozdrobené nmecké státy zdolaly Napoleona? Tady pouitelnost klasických myšlenkových šablon prost koní. Jak bychom si podle tradiního myšlení mli vysvtlit, e dv stejné píiny vedou v lidské historii k rzným následkm? V djinách se toti rozhodujeme bez pedloh a na vlastní odpovdnost.

To, co bylo po staletí pokládáno za zavedené a perfektní, bylo najednou shledáno nedokonalým, co se vydávalo ješt nedávno za konené ešení, se ukázalo být jen provizoriem. Lidstvo vbec spje ke zmn svého skupenství; chronické zaostávání lidských hodnot, kritérií a myšlení za našimi bytostnými potebami, je nadále neúnosné.

K tomuto pocitu nutných zmn se vyjádili dva pracovníci amerických laboratoí spolenosti Bell, pánové Kelly a Selfridge. „Naši pozici lze pirovnat k pionýrm na okraji nové pevniny. Vyzkoušeli jsme své sekyry na vtvikách a udlali si ebíky a luny z papyru. V teorii meme porazit kterýkoli strom, ale stromy mící nkolik metr v obvodu dají zejm práci tak dlouhou, e to div neodradí. V teorii meme mostem nebo lunem peklenout kadou eku, ale je-li tou ekou Amazonka, proudící padesátikilometrovou rychlostí, pak to teba nedokáeme. A pevnina me být dva svtelné roky hluboká. Ale jako pionýi nevidíme eku havé lávy, která by z nás pi prvním spatení vynutila doznání, jak nedostatené jsou naše nástroje.

Najednou jsme v té chvíli, jí meme nazvat bankrotem samozejmosti, objevily tko pekonatelné meze. Tak jsme dospli v kvantové fyzice, díky Heisenbergovi,  k teorii neuritosti, protoe jsme zjistili, e napíklad u elektronu meme zjistit jen jednu hodnotu - rychlost, ale  nikoli kde se nachází. Jaderná fyzika tak byla postavena ped adu záhad, jejich mnoství rostlo s kadým novým objevem. I shledáváme, e hledání pravdy povede velmi úzkou a sloitou cestou, která nemá konce.

Najednou byly v koncích i lineární systémy poítající s uspoádaným svtem  a popsatelné lineárními rovnicemi. Ji koncem devatenáctého století se vyskytovaly jevy, které nemohli vdci vysvtlit. Šlo o nepedvídatelné chování nejen ve fyzice ale i ve spoleenském ivot. Tak francouzský vdec Henri Poincaré odhalil, e newtonovská dynamika, která chodila jako perfetní hodinky, vykazuje chaotické vlastnosti. Tak vznikla v našem vku teorie chaosu, katastrof, i bifurkací. Ten poslední termín se napíklad týká náhlých zmn chování. Vznikla tak nová terminologie, k ní patí také atraktor, bod, k nmu smuje trajektorie chaotických systém. Jinak chaos má adu synonym – meme o nm hovoit i jako o „šumu“ nebo o „poruše“, o systémové „disfunkci“  jako porušené rovnováhy,  i neekaném a obas nemilém pekvapení.

Co neplatí jen v pírodních vdách, ale té a pedevším  ve spoleenských systémech. Jak ješt uvidíme, jsou nevypoitatelné ekonomické prognózy – ke krizím dochází neekan, ve chvílích, kdy jsme je nejmén ekali. Nkdy jejich zaátky tušíme, ale nejsme s to jim zabránit. Toté se týká i bankovních systém, v nich všichni analytici selhávají ve svých rozhodnutích – výsledky bývají opané, ne kdokoli ekal. O trhu a jeho pohybech ani nemluv. Inu tam, kde zasahuje lovk, jeho pedstavy a oekávání, systémy selhávají.

S tmito momenty nejen ve vdách ale i v lidské spolenosti se tedy snaí vypoádat nelineární systémy, které hledají ád i v chaosu. Lidské chování jednoho kadého z nás,  i lidské spolenosti jako celku, je tudí, jak známe z vlastní praxe, nepedvídatelné. Hroutí se banky, rozpadají se manelské svazky, padají mocenské systémy, jimi se budeme ješt zabývat, ale na vlnách se potápjí i politická hnutí. Dokonce bychom mohli konstatovat, e neuspoádanost je vícemén normálním stavem. Zejména ekonomické soustrojí, se z matematického hlediska chová vyloen chaoticky.

K tomu meme jen dodat, e lidé specializující se na tyto teorie shledali, se chaotické systémy vyznaují navíc tím, e naše nejistota v kritické chvíli vede ješt k totální neznalosti stavu systému. Tudí naše schopnost pedvídání se absolutn vytrácí. Ji dnes lze konstatovat, e nemáme dostatek solidních dat, co se me stát pedzvstí potenciální krize, a navíc tato mezera podtrhuje neschopnost ekonomických analytik pi tvarování ekonomiky.

Mnohé napovídá i jiné téma, k nmu se budeme vícekrát vracet – jsou to otevené nky sociálního vývoje – jejich výsledkem je dlení spolenosti na bohaté a chudé, ba ješt chudší, i nejchudší. Tento neúprosný proces samovoln pokrauje v kadé zemi, a ješt výraznjší je na planet jako celku. Ukazuje se, e na poátku tetího tisíciletí nkolik málo postav vlastní tém celou planetu. e tohle rozevírání nek neskoní dobe, e nazrává situace, jí se me zabývat teorie katastrof, na to se meme spolehnout.

Posléze si pipomeme, e i nepatrná odchylka, i chyba se asem ve svých dsledcích mnohonásob vymstí. Jak vyprávjí lidské zkušenosti, nemáš-li hebík, nepikováš podkovu. Kdy nemáš podkovu, budeš postrádat kon. Tedy nebudeš mít ani jezdce. Následn prohraješ v bitv a pijdeš o svou královskou korunu. V teorii se zhusta hovoí o efektu motýlích kídel. Jejich mávnutí me nakonec zpsobit uragán na docela jiném míst planety. Zcela prhledné je to v brutálních zásazích do našeho ekosystému, co je téma, u nho se ješt zastavíme. Nememe se divit, schází-li lidem strategická surovina, toti pitná i uitková voda. Koníme také u  zniené ornice a zplundrovaných  les.

A to nemluvíme o lidském osudu – podíváme-li se v pokroilém vku na cestu, kterou jsme absolvovali, meme spoítat spousty neekaných náhod, které formovaly trasu našeho pochodu. Náhoda je souást naší pouti, a její výsledek dostane smysl práv pohledem do zptného zrcátka. Nkteí zkušení lidé soudí, e náhoda je pseudonymem Boha, který se nechtl podepsat.

Nezbývá nám ne piznat, e pi nedostatku spolehlivých informací nejsme s to pedvídat  naši budoucnost, jestlie nás eká pekvapení na kadém rohu. Máme na pozemské lodi sice kormidlo, o n se pere nkolik nepipravených diletant, schází nám i odpovdná a momentáln uskutenitelná vize, která by mravn i odpovdností zvedla o nkolik pater naše nazírání na budoucnost a na základní ivotní problémy celé planety.
 
Autor textu:  Slavomír Pejoch-Ravik
Grafika:  Olga Janíková
 
* * *
Zobrazit všechny lánky autora
 


Komente
Posledn koment: 26.10.2020  08:13
 Datum
Jmno
Tma
 26.10.  08:13 Jitka
 25.10.  08:24 olga jankov
 25.10.  07:17 Von