Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Ondej,
ztra Iva.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Jednu mou známou uitelku
 
Jednu mou známou uitelku ve školce poádali, aby se svou tídou nazkoušela pro konferenci uitel pohádku. Po boulivých debatách se dti shodly na staré oblíbené Popelce. Na té nesmrtelné klasické pohádce o tom, jak „chudý ke štstí pišel“. Mravní ponauení, které z ní vyplývá, zní: „Trplivost re pináší“- neboli jednoho dne se vám moná dostane, co si myslíte, e si zaslouíte. Proto dosplí tak vášniv sázejí do loterie.

Popelka byla velmi vhodná z pohledu uitelky, protoe je tam spousta rolí a spousta prostoru pro vymýšlení dalších podle uváení, a tak se dostane na všechny dti ve tíd. Tída probírala dj dramatu a pitom byl vypracován seznam osob: byla tam naprosto úchvatná Popelka, zlá macecha, dv hloupé nevlastní sestry, krásná a moudrá dobrodjka, tykev, myšky, vozka, kon, král, všichni lidé na královském bále – generálové, admirálové, rytíi, princezny – a samozejm neodolatelný objekt legendární lásky – princ, ztlesnné dobro.

Dti si smly vybrat role samy. Kdy dostalo pidlenou roli, kadé dít vyfasovalo papír, kde bylo fixkou napsáno, co pedstavuje, a šlo se postavit na druhý konec místnosti, dokud nebylo rozdlování u konce. Nakonec u mlo kadé dít svou úlohu.

A na jedno.

Jednoho chlapeka, který byl zticha a do pidlování se rolí se nezapojil. byl to trochu nevyzpytatelný kluk, byl „jiný“, a protoe byl na svj vk dost pi tle, ostatní dti si z nj asto dlaly legraci.
“Tak, Normane, co ty teda budeš?“ zeptala se uitelka.
“No,“ odvtil Norman, „já budu prase.“
“Prase? V téhle pohádce ádné prase není.“
“No tak te tam je.“

Uitelka naštstí mla ve vínku nco jako moudrost. Pozorn se na Normana zadívala. Nakonec – pro ne? Docela se to k nmu hodilo. Na Normanovi urit nco praseího bylo. Tak a je tedy prase. Norman dostal v pohádce o Popelce úlohu prasete. Prase stejn nikdo jiný být nechtl, a tak to tíd vbec nevadilo. A protoe ve scénái nebyla ani zmínka o tom, co má prase dlat, bylo to ponecháno na Normanovi.

Jak se ukázalo, Norman si pisoudil roli koví. Prase chodilo všude s Popelkou, praseím zpsobem se na všech tyech kolíbalo po jevišti v kostýmu, který si Norman sám navrhl – v dlouhých, staromódních rových spodkách, které mají vzadu knoflíky, se šttkou na ištní dýmek místo ocásku a s papírovým kelímkem na nose. Zvuky nevydával ádné. Jenom sedl na zadeku a sledoval, co se dje, jako mlící ecký doprovodný sbor. Výraz jeho oblieje odráel dramatické podrobnosti v dji. Ve tvái se mu zraily starost, smutek, znepokojení, nadje, zmatek, nuda, znechucení a potšení – jak to který okamik vyadoval. Nebylo vbec pochyb o tom, co se dje a také e je to dleité. Stail jeden pohled na prase a bylo vám to jasné. Prase bylo tak bezelstné. Tak opravdové. Tak „velmi pítomné“. Prase  vneslo do té ohrané pohádky vánost a mýtický význam.

Pi vyvrcholení, kdy princ konen princezn obul sklenný stevíek, oba se v extázi objali a odjeli, aby pak šastn ili a do smrti, prase šílelo radostí, tanilo kolem na zadních nohách a svou mlenlivost perušilo štkáním.

Pi zkoušce se uitelka snaila Normanovi vysvtlit, e pokud u tedy je v pohádce o Popelce prase, tak prasata urit neštkají. Ovšem Norman jí – pesn jak oekávala – vysvtlil, e tohle prase štká.

A ona musela uznat, e štká výten.

Pedstavení mlo na uitelské konferenci obrovský úspch.

A hádejte, komu se pi dkovace dostalo nejvtších ovací?

Samozejm Normanovi, štkajícímu praseti.

On byl vlastn tou opravdovou Popelkou, která ke štstí pišla.

Dobré vci se vdycky rozkiknou a ta školková tída dostávala spoustu pozvání, aby pijela a pedvedla Popelku. Nkdy musela uitelka vysvtlovat, ím je pedstavení tak jedinené.

“Víte, vystupuje tam prase.“
“Opravdu?“
“Ano, hvzdou celého pedstavení je… štkající  prase.“
“Ale v Popelce pece ádné štkající prase není.“
“No tak te tam je.“

Te vám povím velmi odlišnou verzi pohádky O Popelce. Z úpln jiné tídy. Vystupují tam dosplí herci; jedná se o školu tvrdých úder a neodehrává se to na jevišti, ale na ulici.
 
„Pane, máte smysl pro humor?“
“Jist.“
“Za ptník vám povím skoro celej vtip.“
“Skoro celej vtip?“
“Jo. A pak vám za dvacet cent eknu pointu.“
“A co kdy nebudu chtít pointu slyšet?“
“No to u bude na vás. Zkuste to, dejte mi ptník  – tím nic neztratíte.“

Kdykoliv jdu pes ten malý mstský parík, nco po mn chtjí ti, kterým obvykle íkáme „ochmelkové“ – vyhaslé, roztepané okraje mstského ivota, kteí ten zelený tverec pouívají jako kancelá, lonici, spoleenský klub a záchod. Jak mi to jeden z nich vysvtlil: „ijeme tu jako psi, ale ani ti psi o nás nestojej,“ obvyklou prosbou je zamumlání: „Nemáte drobný?“ nebo konkrétnjší ádost o tvrák na kafe. Jít pes park znamená projít neviditelným místem, kde se vybírá mýto. A já platím. A nkdy se mi za minci dostane bratrského poehnání. „Bh ti to opla, brate.“

Tohle nepíjemné ádání a dávání není nic radostného. A já vím, e bych místo parkem mohl chodit kolem parku. Ale oni tam jsou a já to vím. Mám drobné a oni to vdí. A tak dláme, co je poteba udlat ve svt, jak je zaízený dnes. Bez ohledu na to, co dláme pro lidi na dn a bez domova, je tu vdy ten závazek, který máme jeden k druhému a jemu nelze uniknout. Ta nataená ádající ruka. Já v takové chvíli nemu jen tak projít kolem a myslet si nebo íkat, e jsem dal peníze na njaké konto, hlasoval jsem pro njaké zákony a e u jsem prost udlal dost. Rád bych, ale ono to tak prost nejde. Zpátky do toho parku k mui, který nabízí neúplný vtip. Dal jsem mu ptník a on mi pedloil povídání o rabínovi, jeptišce, praseti a kueti v telefonní budce v Detroitu. Nco neuvitelného. A on to vykládal tak skvle, e jsem mu za pointu dal pt dolar. Stálo to za to. Smál jsem se pak skoro celé odpoledne – kdykoliv jsem si na to vzpomnl. A poslal jsem do parku pár pátel, aby si to poslechli. Nechtlo se mi vykládat jim ten vtip a pointu zadarmo.

Druhý den jsem se dozvdl, e souástí ivota parku je te menší estráda. Servírka z nedalekého bistra, která si tam kadý den chodila zakouit, kdy mla pestávku na kafe, se s nkolika tmi otrapy skamarádila. Ona si s nimi prost povídala.

Povaovala je za lidi. Pesvdila je, aby pi tom ebrání projevili trochu tvrího pístupu. Pi stejném úsilí by mohli vydlat dvakrát tolik a ješt si uít njakou legraci. Tak pro ne? Co tím mohli riskovat?

Tím se vysvtluje ten pán s nedokoneným vtipem.

Nabídka ostatních zahrnuje krátké básniky, písniky, drobné rady, rady, jak se kam dostat, uitené výmluvy, triky s kartami a rychlé vštní budoucnosti. Jeden chlápek nabízí, e se bude za ptadvacet cent smát – s vámi nebo vám. Lidi, kteí  se tomu parku díve vyhýbali, to tam te táhne. Nová atmosféra moná dlouho nevydrí, ale práv te je tam jaro.

Ta servírka je pohádková dobrodjka.

Nemá kouzelnou hlku, ale zato soucit a pedstavivost. Tím v tch somrácích nco probudila – ne jejich rozum, ale sebeúctu.

Nedala jim tykev ani stevíky, zato však nápad, jak se k nim dostat.

Nevyešila jejich problémy, ale vyešila problém jídla na jeden den.

Pimla je, aby si chytili rybu, místo aby ebrali o kosti.

Dala jim zahlédnout pravdu, e vdycky existuje alternativa, které se íká nadje.

Mn se klasická verze Popelky nikdy moc nelíbila. Aspo ne ta, co se obvykle vykládá ve Spojených státech. Americká Popelka je obtí smly. Matka jí ume. Její otec se nešastn znovu oení – vezme si zlou enu se dvma egoistickými dcerami. Popelku, která spí na hromad popela u krbu, odsoudí do role sluky, k ní si mohou všechno dovolit. Nezbývá jí, ne svj osud pijmout.

A Popelka nedlá nic jiného, ne e si peje, aby ji potkalo štstí, i kdy ádné neoekává. Neutee. Nedlá svým píbuzným chytré naschvály. Nevyízne jim krutá srdce kuchyským noem, i kdy by si to zaslouili. Kdepak – nic takového. Popelka je milá dívenka. Sedí na zadku a bere to. eká, a se jí  nco pihodí.

Najednou se jen tak objeví pohádková víla a Popelka me vyrazit na bál do královského paláce. Popelka se nezeptá: „Kde jste sakra, paní, byla tak dlouho a co takhle njaký teplý prádlo a pár hamburger s hranolkama místo tch prhlednejch stevík a jízdy v pohádkový tykvi?“
Ale kdepak, nic takového. Popelka udlá pesn to, co udlat má, a vydá se na bál.

Tedy já bych si to rozmyslel, ne bych zkusil tancovat ve sklenných botách, jene já nejsem Popelka. A taky bych si rozmyslel tancovat s njakou neznámou kokou, která by se ná na mejdanu objevila ve sklenných botkách; to se aspo ta víla mohla vytasit se stevíky na tancování – lodikami z krokodýlí ke se zlatým lamé a páskem pes nárt. Jene já taky nejsem princ a kouzelná dobrodjka mla prince evidentn výborn odhadnutého. Protoe princ ztratil kvli Popelce hlavu a víte, co pak bylo dál.

Popelka sedí doma a eká. Ani nemukne o tom, kde byla nebo co ví. eká.

“Moná se nco stane,“ je Popelina filozofie. A eká dál.Dokud se neobjeví princ. Ten fetišista pes nohy. Nakoukne do dveí, a kdy uvidí dv ošklivé holky a jednu ušmudlanou, tak on nejde o dm dál. Ani náhodou. Jemu nezáleí na kráse, charakteru ani istot. On slídí po té pravé noze. A Popelce na tch vcech taky nezáleí. Jestli princi jde o tohle, ona se klidn pizpsobí.

“A ili spolu šastn a do smrti,“ praví se v té pohádce. Já si to nemyslím.

Vdycky na scénu picházíme uprosted píbhu a musíme zase odejít, ješt ne opravdu skoní. V pohádkách. V djinách svta. Píbh vdycky pokrauje. íslo bot je dost chatrný pedpoklad lásky, ale moná to Popelce nevadilo, kdo ví? I podivnjší manelství ne to její se vydaila a teba princ a Popelka celí šastní umeli a mli doma tisíce pár bot.

Ale jako pohádku pro dti radji beru kteroukoliv z asi pti set verzí tohoto dramatu ne tu, kterou známe nejlépe. Protoe ve vtšin tch ostatních vystupuje aktivní hrdinka, která iniciativn usiluje, aby se zbavila svých okov. Jenom tam tak nesedí. Je si vdoma, e má jistou úrove, a chápe, e píbuzní, se kterými ije, jsou hajzlíci, a nepoléhá na nikoho jiného, e jí v její situaci pome. Ve všech evropských verzích hledá Popelka východisko chytrostí a oddaností vzpomínce na drahou matku. Je pravda, e má štstí, ale také je pravda, e si ho zaslouí. Na konci se natahuje po stevíku: „Ano, ten je mj, já si ho zkusím.“ Dokonce odpustí svým dvma nevlastním sestrám a najde jim za manely dva vévody. O štstí lidí jako tahle Popelka íkáme, e by si ho nikdo nezaslouil víc.

 
Pasívní, bezmocná a útrpn ekající Popelka je mor.
I Bh spíš pome tm, co si pomohou sami.
Mojí pedstav Popelky odpovídá štkající prase Norman.
A mojí pedstav kouzelných babiek odpovídají ti,
kdo pomáhají vandrákm, aby si pomohli sami.
Trvat na svém míst v ádu vcí a chovat se podle toho.
Dodávat sílu tm, kteí se své místo v ádu vcí snaí na
jít.
Tohle všechno dlat znamená uskuteovat pohádky.
 
* * *
Z knihy Roberta Fulghuma „Ach jo“ vydané nakladatelstvím ARGO roku 1996
Ilustrace © František FrK Kratochvíl

Zobrazit všechny lánky autora


Komente
 
 Datum
Jmno
Tma