Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Jindich,
ztra Lubo.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Nkolik dtí v našem okolí
 
Nkolik dtí v našem okolí te proívá to velmi zvláštní léto mezi sedmým a osmým rokem, mezi první a druhou tídou. A u byly pt dní v týdnu na chvíli samy ve svt – samy šly ze školy dom.

Nastal vk przkum. U prozkoumaly kadý centimetr svého prostedí doma – kdy se rodie nedívali. Prohledaly pdu, gará, komory, prádelníky, kabelky a náprsní tašky a také pihrádky v palubní desce aut. U si hrály s elektrickými spotebii takovou tu hru „co se stane, kdy“ a mohou vám íct, co to udlá s plastelínou v opékai topinek, jak daleko od domu je slyšet stereo, kdy se pustí naplno, a co udlají v mikrovlnce elé bonbóny, kdy se tam nechají dost dlouho. Pidejte si k tomu kartiky s baseballovými hrái ze výkaek, kadodenní výpravu do obchodu na rohu, drobné krádee a máte léto.

Nádherné léto. Plné troufalosti a posunování hranic. Kadým dnem se dti vypraví o trochu dál, ne mají od rodi povolené – pecházejí ulice, které by pecházet nemly, házejí kameny po psech a kokách, chodí zadními ulikami místo po chodnících ped domy. Nahoru na stechy a stromy a dol do sklep, do sousedních dom a na loky. Je léto ulinictví a pekraování zakázaných hranic. Dti jsou daleko nezávislejší, dobrodrunjší, zvdavjší a troufalejší, ne si jejich rodie uvdomují nebo chtjí pamatovat.

Minulý týden jsem vidt ti takové kluky, jak se v plavkách schovávají v koví u silnice. S evem vyskoili z houští, stáhli si plavky a vystrili na projídjící auta zadek. Pak pádili na nejbliší zahradu, zítili se na zem a ryeli a smáli se své odvaze a popírání všech tabu. Nic nemohlo být odvánjší a šprýmovnjší, ne blýsknout bílou prdelkou ped projídjícími auty a utíkat se schovat.

Já jsem pro n akorát „starej Fulghum“, pomrn neškodný, i kdy vdí, e já vím, co provádjí, protoe se tu motám bhem dne a nepedvídan picházím i odcházím na rozdíl od jejich rodi, kteí jsou vtšinou v práci. Já se starám o svoje a oni taky. Uzaveli jsme tichý pakt o nezasahování do vnitních záleitostí.

Tento týden si hrají s ohnm.

Na nezastavné parcele; mají krabiky devných sirek a roli toaletního papíru. Pálí jeden dílek po druhém a sledují, jak shoelé kousky stoupají do vzduchu a letí pry. Fascinuje je to, jsou v transu. Hrají si s ohnm – posmívají se nebezpeí. Pozoruju je, ale smích neslyším – tohle je váná vc.

Kdy jsem uil na stední škole výtvarnou výchovu, schovával jsem si v uitelském rukávu jednu vysokou kartu, kterou jsem ml vdycky pipravenou do stojatých vod pozdního jara, kdy se prakticky neuí a kadodenní innost ve tíd se vtšinou mní v procviování, jak ovládat dav. Moje eso v rukávu – ohe.

Mli jsme Ohový den.

Kadý student vyfasoval plnou krabiku devných zápalek a pistoli na termolepidlo. Ml k tomu pistoupit tvoiv a nco postavit a pouít pi tom všechny sirky. Úelem bylo zjistit, jak velký výtvor me vzniknout z jediné krabiky zápalek. Ceny byly za dílo nejvyšší, nejdelší, esteticky nejpíjemnjší a také cena útchy za výtvor nejhloupjší. O cenu útchy se vdycky strhl velký boj.

Druhý den jsme výtvory vynesli za tlocvinu a vzadu u hišt jsme na suché zemi plné kamení ty parádní skulptury jednu po druhé zapálili. Fascinovan jsme pihlíeli, jak se hmota mní v energii – jak se nco mní v nic. Jak to, co zaalo jako výplod fantazie a stalo se ímsi hmatatelným, se mní ve vzpomínku.

Jednou jsme kolem nechtn zapálili suchou trávu a listí. Ve škole nkdo z kanceláe uvidl kou a zavolal hasie a pak taky spustil zaízení ohlašující ve škole poární poplach. Celá škola se pišla podívat, co to hoí. Hasim se výchovný aspekt celého projektu dost tko vysvtloval. A pro studenty bylo poární cviení na závr Ohového dne tím správným zlatým hebem.

Kdy mli zhodnotit celý kurs, Ohový den byl na seznamu úspšných výukových akcí velmi vysoko. Slovy se jim tko popisovalo primitivní a rituální zacházení s tabu, které mají tak hluboko geneticky zakódované. A neobratné vyjadování bohat nahrazovala síla proitku, kterou ve svých slohových pracích vyjádili.

Vysvtlil jsem jim, e jsou – stejn jako vše ostatní – zrozeni z ohn.

ivot, i my, jsme vedlejšími produkty spalování.

Z myšlenky se stala hmota a nakonec vzpomínka.

Celý tento svt byl kdysi ohe. Planoucí koule roztavené horniny. Láva. Nic jiného. Mezní ekologická katastrofa. A ohe ješt pokrauje – ve stedu Zem, hluboko pod nohama nám ohe zuí dál.

Velký tesk, ze kterého jsme zrozeni, i to byl ohe.

A vdci i náboenští proroci nám tvrdí, e Velký tesk, ve kterém zanikneme, je také ohe. Píšt.

Ohe je moná „to nesmíš“ pro sedmileté, ale veliké Ano pro ivot.

Nedávno jsem se celý veer díval na svtlušky. Sedl jsem v proutném kesílku na srázu asi ticet metr nad ekou Pai v severním Thajsku nedaleko barmských hranic. Bylo to zveera, nkdy v lednu 1990 a moná byla nedle. Nevím to jist, protoe jsem byl nkolik týdn daleko od mstské západní civilizace a ztratil jsem pehled o ase. Pesn proto jsem tam jel.

ádná televize, rádio, noviny, telefony nebo faxy. Ani dodávková sluba tam neoperuje. Veer není moc co dlat – jenom v klidu sedt, kouit laciné thajské doutníky (šedesát asi za deset cent), srkat pivo Singha a pozorovat svtlušky. ádné velké vzršo. Co je výborné, pokud je v tu chvíli vzrušení to poslední, po em touíte.

Strom pede mnou byl plný svatojánských mušek – úpln jako by to nkdo pehnal a dal na vánoní stromeek moc malinkých bílých svtýlek. A vte mi to nebo ne, ty svtlušky synchronizovan blikaly. Všechny najednou. Svtlo. Tma. Svtlo. Tma. Mj thajský hostitel tvrdil, e to jsou všechno samekové a e „volají po lásce“.

A kdy jsem šel spát, jeden z tch malých blika mi pistál na polštái. Tak jsem ho pikryl sklenikou a poádn si ho prohlédl. A pemýšlel jsem:
Do jaké míry ovládá svtluška své svtlo na zadeku?
Dala by se svtluška nauit morseovku a vystupovat pak v bleším cirkuse?
Pivábí nkdy svtluška malinké mry?
Svítí svtluška, tak jako hvzdy, poád – jenome my ji za denního svtla nevidíme?
Líbí se to svtlušce, kdy se rozsvítí, nebo je to spíš jako škytavka – taková náhlá bezdná ke?
Mají svtlušky rzný výkon jako teba árovky?
Vyhoívají svtluší ároviky, take teba svtlušky, nepovšimnuté a nemilované, jsou odsouzené k potulování se v temnot?
Jaké by to bylo, kdyby lidé mli podobné vybavení?
Jaké bychom museli nosit kalhoty?

Znám pár lidí, kteí vydávají spoustu svtla. Je to tím, e sami hodn svtla vstebali. Pímo záí. Samozejm to není svtlo, jaké byste mohli vidt oima. Ale my hodn ástí svtelného spektra vidt nememe. Pesto pociujeme dsledky jeho existence.

Pedpokládá to dívat se trochu jinak.

 
 
* * *
Z knihy Roberta Fulghuma „Ach jo“ vydané nakladatelstvím ARGO roku 1996

Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 18.06.2020  08:39
 Datum
Jmno
Tma
 18.06.  08:39 Von
 18.06.  07:39 Milada