Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Ferdinand,
ztra Kamila.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Nezkrotná Dášenka aneb Ty svin jedna, já t zabiju!

Na vesnici se ije pece jenom trochu jinak ne ve mst. Pravda, je tady víc práce a tvrdší podmínky, ale to mi nikdy nevadilo. Všechno jsem dlala ráda, jenom na seno jsem si nikdy nezvykla. Jen jsem se podívala na hráb, u jsem mla ruce plné puchý. K tomu se pidali komái, mouchy a podobná hav, kterou pot pitahoval. Prost nemlo to chybu. Jene seno byla doména naší babiky, a kdyby padaly trakae a na chleba nebylo, seno se prost pro klid v dom udlat muselo. A nejlépe hned te, protoe vera bylo pozd. Sušení sena jsem z hloubi duše nenávidla, vadilo mi, e je ho všude plno. Hlavn tam, kde nemá co dlat. Ale pivko, na které se po práci pravideln chodilo do hospody, to chutnalo znamenit. Kdy však bylo hotovo, to u byla jiná. Seno bylo uloeno na pd, krásn šustilo a vonlo na dálku sluníkem, létem a modrou oblohou. A kdy m potom manel popadl a hodil láskypln do té voavé nádhery, bylo všechno zapomenuto. Musím však piznat, e kdy nám po ase naši ušáci navzdory okování a novým, vybíleným králíkárnám jeden po druhém hromadn vychcípali a seno se tak stalo zbyteností, co musela uznat i babika, spadl mi kámen ze srdce.

Penz nebylo nazbyt, a proto jsme si koukali pomoci co nejvíce vlastními silami. Dali jsme se i na chov prasátek. Prvotní dvod byl samozejm ekonomický, ale uili jsme si s nimi i spoustu legrace. Hlavn s jednou svikou, s Dášenkou. Manel, jako zamstnanec JZD, fasoval obilí a brambory, na poli se po sklizni napabrkovala kukuice, take vyivení pašíka u nestálo tolik. I pesto, e jsme vykrmili asi šest prasat, zstaly naše zoologické zkušenosti mizivé. Jednou se dokonce stalo, e jsme selátku dali enské jméno a a pi zabíjace se zjistilo, e to byl kanec. Jména naše selátka dostávala hned pi píchodu do naší rodiny a podle toho, kdo ml ten den podle kalendáe zrovna svátek. Pi vybírání jmen je navíc spousta moností. Teba soused se neídil kalendáem, ten prasátko pojmenoval podle svého pana šéfa – vznešeným jménem Viktor. A kdy se sousedovi v práci nco nepovedlo nebo ml pan šéf jenom špatnou náladu a penášel ji zákonit dále na své podízené, tak se ml chudák Viktor zle. Se rádlem dostával i šouchance lopatou s patiným komentáem. Pesto se zabíjaky ve zdraví doil. Ne tak tomu bylo u nás. Naše pkn kynoucí a rovouká Dášenka se jí málem ani nedoila.

To všechno bylo tak. Jednou pi krmení mi Dášenka náhodou z chlívku utekla a na volném prostranství na oddleném dvorku s králíkárnami a slepicemi se jí velmi zalíbilo. Vbec se nehodlala vrátit do svého píbytku. Radostn pobíhala po celém prostoru a zryla rypákem všechno, co se dalo. Ne se mi povedlo nahnat ji zase zpátky do chlívku, staila udlat poádnou spouš. Pestoe to byla jenom chvilka, byly výsledky jejího ádní zdrcující. Místo touebn oekávané nedlní siesty a kafíka u televize jsem dávala ten binec do poádku. Milanovi jsem pochopiteln nic neekla, darmo by si ze m dlal legraci. Dášenka pkn rostla, pibývala a blíil se datum zabíjaky. Všichni jsme se u tšili na ernou polévku, ízky, ovárek, tlaenky, jitrniky a další dobroty. Já byla spokojená a v duchu jsem vidla nacpaný mrazák a pár bezstarostných msíc. Jene manel ne. Ten neml tak pízemní zájmy, jako já. Chtl náš chovatelský úspch pivést k úplné dokonalosti a zaal usilovn pemýšlet. Doufala jsem, e ho nic nenapadne, ale ejhle!

 
 
„Víš co, Hani,“ ekl jednou opt v nedli odpoledne po poádné bouce, „ona by se Dášenka potebovala probhnout. Pohyb je pece zdravý a jenom jí prospje. Pokej, jak bude potom ješt lépe rát.“

V tu ránu jsem si vzpomnla na svj záitek a pebhl mi mráz po zádech.
„Nedlej to,“ varovala jsem ho, „nech ji tam, kde je. Nepouštj ji, nevíš, co ti udlá. Vdy i takhle je dost pkná.“
On se však odradit nenechal, kdy u ml takovou vznešenou myšlenku. Po zralé úvaze se v bílém nátlníku, trenýrkách a pantoflích vypravil za Dášenkou, aby jí dopál zdravotního probhnutí. Vidla jsem, e komu není rady, tomu není pomoci, a u jsem se proto dál nijak neangaovala. Byla jsem však škodolib zvdavá, jak se bude Dášenka chovat, a tak jsem se šla také podívat. Oddlený dvorek s Dášeniným chlívkem ml vydládnou jenom pístupovou cestiku. Jinak tam byla jenom hlína a ta po dešti pod nohama jenom mlaskala.
„Jen poj, Dášenko, poj se probhnout, to ti udlá dobe!“ pravil mile manel a s vybízejícím úsmvem otevel dvee chlívku.

Dášenka vystartovala jako stela a to co, provedla ped nedávnem mn, nebylo nic ve srovnání s tím, jak se pedvedla te. Mla k tomu ovšem daleko lepší podmínky a opravdu se snaila. Zaala rozrývat a bourat, co se dalo.

„Tak to ne, Dášeno,“ snail se situaci zachránit Milan, „koukej mazat zpátky!“ Zaal ji nahánt, ale kdepak by se mu to povedlo. Dášenka byla o hodn rychlejší a jemu se navíc v tom marastu pkn smekaly pantofle a nkolikrát skonil tvrd na zemi. A kde se nestail zmazat tímto zpsobem, tam pomohly pantofle. Za chvilku se ani nepoznalo, e patí k bílé rase. Dášenka radostí kviela a lítala kolem dokola jako divá. Poslední devný chlívek a kurník pro slepice padly jako domeek z karet. Pi jedné parádní otoce se trochu více opela do králíkárny a ta se okamit porouela k zemi i se svými obyvateli. To u pán tvorstva nervov nevydrel, popadl ohromnou sekeru a zaal vát:
„Ty svin jedna, já t zabiju hned te a nebudu ani ekat na ezníka!“

 
 
Byl to nezapomenutelný pohled. Manel, jako zuivý ernošský bojovník, mával hroziv sekerou nad hlavou, honil Dášenku po celém dvorku, a kdyby ji dostihl, urit by svou hrozbu naplnil. V tom marastu se nedalo ani chodit, nato bhat. Tam se dalo u jenom klouzat a dávat si pozor na pády a pípadné zlomeniny. Bláto stíkalo na všechny strany, Dášenka hbit uskakovala, neustále si udrovala patiný náskok a Milan nadával, jak jenom uml. A uml to dobe a nahlas. Mezi tím lítaly podšené slepice, menší kusy z rozbitých chlívk a všelijaké krámy, které se na kadém vesnickém dvorku vdycky vyskytnou. Prost nedlní idylka jako vyšitá, která vylákala ven i sousedy. Nakonec se Dášenka asi pece jenom unavila a zabhla sama do svého chlívku. Moje lepší polovika, bláto nebláto, s neuvitelnou rychlostí piskoila a chlívek s viditelným ulehením poádn zavela. U se zdálo, e vše šastn dopadlo. Dášenka skonila ivá ve svém zdném chlívku, králíkárna to ustála na tech nohách a ušáci nestaili utéct, slepice nám sousedi vrátili a manel si pi pádech naštstí nic nezlomil. Jene to bych nebyla já, abych si do nj nerýpla a neocenila jeho výkon. A tak jsem na dovršení vyhraného boje u vrátek pronesla s roztomilým úsmvem okídlenou vtu, která u nás potom zdomácnla. íkala se vdycky, kdy se nkomu nco nedailo udlat a druhému šikovnjšímu se to povedlo hned na poprvé:
„Tak vidíš, táto, kdy to umíš, je to brnkaka!“

Ovšem radji jsem ihned vyklidila bitevní pole, protoe rozzuenému manelovi se sekerou v ruce bylo v té chvíli jedno, jestli je to svika anebo já. enská jako enská. Milan se po hodné chvíli ve van a po dobré veei trochu uklidnil a já byla ráda, e jsme s Dášenkou svátení odpoledne ob ve zdraví peily. Tím u nás bylo zdokonalování chovu prasátek pomocí zdravého pohybu definitivn odzvonno.

 
Hana Štainerová
* * *
Ilustrace © Roman Kelbich

Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
 
 Datum
Jmno
Tma