Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Miloslav,
ztra Gizela.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Poznámka redakce: Mnozí si pamatujete známého moderátora eskoslovenských otuilc Vladimíra Kulíka podle jeho povídek, které vycházely i na SeniorTipu. Smutná zpráva byla, kdy Vladimír po krátké nemoci v roce 2014 zemel.

Urit uvítáte ješt jeho další doposud nepublikované lánky z nevydané kníky  "I to se me stát... Aneb neván o váném." 
Václav idek

 

Co ech, to muzikant, aneb i obecní policajt to dokáe

Dávno, dávno je tomu, co jsem… ale takhle pece zaíná „chýrná“ Babika od Boeny Nmcové! – ale co se dá dlat, je to tak. Dávno je tomu, co jsem obdivoval statnou postavu s mohutnými pevislými kníry obecního policajta v msteku X. Dstojn a sebevdom kráel ozdoben obecním bubnem ulicemi a ulikami msteka, aby se zastavil na strategických místech, o kterých bylo mono pedpokládat, e se tam sebhne co nejvtší shluk obyvatel. Tam se zastavil a spustil. Bubnovat, uvaováno po muzikantsku, neuml. Ale ten rámus, který na svj buben zpsobil, stál za to! Sám nevím, jestli jsem jej obdivoval kvli jeho postav, nebo kvli tomu rámusu, který dokázal z toho strašného nástroje vyloudit. Lidé se horempádem sbíhali, aby si pak vyslechli oznámení obecní rady nebo starosty. Zaínalo vdy stejn: na vdomost se dává… a pak následovalo to, e dobytek byl tam, co být neml, nebo nebyl tam, co být ml, e „Kadý, kdo výroního Jarmarku jako prodejce zúastniti se chce, musí vas obecní rad vdomost dát!“ dále e „Býk obecní k dispozici bude ve dnech… a kadá kráva v obci, je oplodnna býti má, nech se dostaví…“ Jazykové zlolajní tvrdili, e tím bejkem je obecní policajt sám.
 
Jako dítko, teprve nedávno školou povinné, jsem tomu moc nerozuml a teprve pozdji pochopil píinu obdivných pohled populace enské, vrhaných mrou nebývalou na
statnou postavu obecního policajta.
 
Snad práv v té dob se událo, e pan uitel potkal svého áka z první tídy obecné, jak vede statnou krávu na provaze. Proboha, íká si, tak maliký chlapec a tak statné zvíe, vdy by se mohlo nco pihodit! Co kdy se ta mohutná kráva splaší? Zeptal se tedy chlapce: „Kampak jdeš, Pepíku, s tou krávou?“ „Prosím, pane uiteli, k obecnímu bejkovi!“ „A to neme tatínek sám?“ „Prosím, pane uiteli, to neme, to musí ten bejk!“
 
Ne všichni obecní policajti byli tak statných a zdravých postav. asto šlo o vyslouilce, kteí ji jinou práci zastávat nemohli a obec se o n tímto zpsobem postarala. Slouili starostovi a obecní rad jako poslíci, sem tam nkoho zaveli do obecní šatlavy, nkdy nco vybubnovali. Nkteí nemli uniformy vbec ádné, jiní náleit umlelé, ale našli se i takoví, jejich uniforma evokovala pedstavu operetní šatny. Snad si ji, tu uniformu, obec opravdu vypjovala od místních ochotník, které alespo symbolicky podporovala.

Vzpomnl jsem si na uvedené záitky úpln jindy a úpln za ponkud zvláštních okolností. Narukoval jsem v roce 1951 do ji jinde zmínné Kujebiny a byl pi tom vybaven radou, která se pozdji ukázala jako pínosná. Toti, e si nemám brát pi narukování hudební nástroj s sebou. A se velitel zeptá, kdo na jaký nástroj hraje, mám se pihlásit. Bylo v té dob vcí osobní prestie kadého velitele, aby ml u svého útvaru kapelu a u jakoukoli, kdy ne rotní, tak alespo praporní. Velitel pak umoní návštvu domova s cestou pro nástroj a opuštní ubytovacího prostoru, to bylo nco, co se dávalo pouze za výjimené úspchy pi výkonu sluby, tedy prakticky skoro nikdy. Nebylo to jako dnes. Cesta pro nástroj byla tedy výjimenou píleitostí, jak se alespo na jeden den podívat dom, tak jsem se také pihlásil, bylo nás v rot asi osm. Velitel se zajímal, kdo na co hraje, jak je pokroilý apod. Nakonec jsem povolení dojet si pro housle dostal. Kdy jsme se opt všichni sjeli k útvaru, volal si velitel jednoho po druhém k sob do kanceláe a kadý musel ukázat, nejen jaký nástroj pivezl, ale i jak na nj hraje. Došlo i na m. V kancelái byli úpln všichni dstojníci i poddstojníci útvaru, zejm výjimen zvdaví, co kdo pedvede.
 
Ml jsem v té dob docela dobe nastudovánu nádhernou etudu . 28 z MAZASe, „Etudes mélodiques pour Violon“, op. 36, nazvanou rozkošn „vatlalka“ a urenou pro výcvik pednesu. Tak jsem ji tedy zahrál, podle mého docela dobe. Neuspl jsem. Velitelé se dívali, jako by nkdo od nich chtl, aby vyešili diferenciální rovnici tetího stupn. „A nco vojenského, teba od Radima Drejsla, bysme  chtli slyšet!“ ozval se velitel roty. Uvedený skladatel, nadjný muzikant, ák Borkovcv a Janekv, zaal svoji hudební skladatelskou dráhu Symfonií pro smyce a Klavírním koncertem, ale pak se vrhnul na masové písn a vojenské písniky, poplatné stávajícímu reimu. Za zásluhy a angaovanou tvorbu byl povýšen na majora. Jeho písniky jsme zpívali za pochodu, a proto nebyl problém je zahrát z hlavy. Pak ji byl velitel spokojen.
 
Radim Drejsl (1923-1953) pak pro psychickou labilitu jak z osobního ivota, tak ze své poplatnosti tehdejšímu reimu, ukonil v pouhých 30 letech svj ivot skokem z okna.

Z došlých muzikant roty ovšem nešlo zaloit kapelu. Teprve kdy jsme zorganizovali setkání hudebník celého praporu, byla situace veselejší. Zaloili jsme tanení orchestr a chodili na zkoušky k jiné rot, ne byla naše. To mlo obrovské výhody. Tím, e jsme byli asto pry, minulo nás velké mnoství poplach, tehdy etných, kdy všichni museli nastoupit s plnou polní a absolvovali asto desítky kilometr pochodu v plné výzbroji. My jsme si zatím v klidu zkoušeli, i kdy to mlo své problémy. Obsazení orchestru nebylo vyváené, nkteré nástroje chybly a také technická úrove hrá byla znan nevyváená. Ale situace se postupn lepšila, mli jsme výborného kapelníka, hudebníka z povolání, sám hrál výborn na trubku, a dále skvlého pianistu, který zvládal také varhany. Brzy jsme jezdili po okolních vesnicích hrát na tancovaky. Obvykle jsme vyjeli ji po obd a odpoledne hráli v kostele za souhlasu faráe. Brzo se rozneslo, kde hrajeme, a kostel byl plný. Nádhern nám znlo takové Ave Maria pro dvoje housle, trubku a varhany, ale hráli jsme i Ellingtona, Cole Portera, Irvinga Berlina a další, ovšem skladby volnjší, aby se to pro kostel hodilo. Babiky se nestaily modlit!
 
Veer a asto celou noc potom tancovaka, jídla a pití co hrdlo ráilo a návrat k ránu k rot, kde jsme našli zmordované kamarády po celononím pochodu v plné polní. I proto jsme asto natahovali zkoušky dlouho do plnoci.
 
Jednou jsem se vracel s kamarádem Zdekem Kubešem ze zkoušky asi ve 23:30 hod. blíili jsme se k rot, kdy jsme zaznamenali, e v oknech svítí slabá modrá svtla. To znamenalo jediné: na rot je poplach. Proto jsme se dali na ústup, ale mli jsme v té dob uloeno po dvojicích obsadit strategická místa v mst a ohlídat dleité objekty.
 
Náhodou spolu se Zdekem, který byl klarinetistou, jsme mli ze škarpy stráit samopaly asi 50 m vzdálenou benzinovou pumpu na kiovatce ulic. Nedalo se nic dlat, tma byla jako v pytli, situaci osvtlovalo jenom slabé svtlo nad zmínnou pumpou. Tak jsme zahueli, samozejm beze zbran, do škarpy a doufali, e to njak skoní a pak jako poslední pjdeme na rotu. Ale pišla kontrola. Piblíil se poruík, známý „lidumil“, ale my jsme byli ve škarp tak zamáknutí, e nás nemohl vidt. Jen se zeptal: „Všechno v poádku, soudruzi?“ Zdenk hrdinn namíil klarinet na benzinovou pumpu a zahlaholil: „Všechno v poádku, soudruhu poruíku!“ ten byl spokojen a my se mohli uchechtat, jak Zdenk hájil pumpu proti rozvratníkm klarinetem.
 
Naše naalstvo si však brzo vymyslelo na nás nco nového. Chtli mít dechovou kapelu, která by dokázala hrát rot, nebo dokonce celému praporu do pochodu. A nastaly problémy! Velení bylo jedno, jestli máme Es klarinet nebo C klarinet, kde vezmeme baskídlovky a co s tím, kdy máme jen jazztrubky! A navíc, co s houslisty, ti pece do dechovky za pochodu nepatí! Nakonec se podailo alespo to podstatné vyešit, i kdy do opravdové dechovky jsme mli hodn daleko. Houslisté vyfasovali bicí nástroje, já jsem pro zaátek byl u velkého bubnu. Ten se potom za pochodu ml táhnout na vozíku.

Poníka, jak to bývá obvyklé, jsme nemli, ale zato zájemc o tahání velkého bubnu byla pehršel – kadý se chtl „ulít“. Pokud si nkdo myslí, e do velkého bubnu staí tlouct v rytmu, je na omylu. Buben musí pesn „sedt“ na inely, a kdy si nkdo „bouchne“ navíc, je to hned znát a kapelník se pkn zamraí!
 
Zkoušeli jsme v mstské sokolovn, drel jsem se not, a tak nám to vyšlo docela dobe, a jsem se divil, jak to válíme. Opak byl pravdou, jakmile jsme vyrukovali za pochodu na silnici, bylo hned všechno jinak. Vozík s velkým bubnem kodrcal po špatné silnici a mn se míhaly noty ped oima, jako bych ml v sob litr rumu. Nedalo se nic dlat, musel jsem se všechno nauit zpamti. Ale tím to nekonilo. Dostavil se z jiné roty muzikant práv od velkého bubnu, a tak ho dostal on. Na m zbyl malý buben. Prý kdy jsem to zvládnul u velkého bubnu, zvládnu malý také. Malý buben ale nebyl z dechovky, tam musí mít ostrý zvuk, já jsem dostal ten z taneního orchestru s úpln jiným zvukem, který se do dechovky moc nehodí. Ale nedalo se nic dlat. A v téhle situaci byl jednoho dne ráno vyhlášen velký poplach s velkou polní. Zabalili jsme a nastoupili ped kasárna. A pišel rozkaz: hudebníci zpt, vybalit a nastoupit s nástroji jako dechovka! Tak jsem nastoupil také se svým bubnem.
 
Ukázalo se, e prapor má pochodovat asi 20km tam, potom odpoinek a zase zpátky stejnou cestou. Pro zvýšení nálady jsme mli prapor doprovázet jako dechovka na zpátení cest. Tam nás dopravili na nákladním autu. A hned cestou si m vzal kapelník do parády. Toti: Ped pochodovými skladbami bubnuje malý buben tzv. „anšlág“, aby pochodující srovnali krok, pak se pidá velký buben s inelami a teprve potom u v zadaném rytmu nastoupí ostatní nástroje. Moje potí byla v tom anšlágu. Vdl jsem pesn, o co jde, i rytmus jsem ml zaitý, ale místo, aby se z bubnu sypaly ostré zvuky jako perliky, vypadalo to spíše, jako kdy nkdo sype na plech brambory. Kapelník lomil rukama, ale nakonec uznal, e to s bubnem z jazzu o moc lepší nebude. Ale doporuil, abych si ten anšlág zkoušel celou cestu autem. A tak se dlo nco strašného! Vesnicemi projídlo vojenské nákladní auto, ze kterého se ozývalo zuivé bubnování, lidé se sbíhali, snad si mysleli, e se nco doví, jako za zmínných policajt, e snad vypukla válka.
 
Konen jsme dojeli na místo a já jsem si ješt tam, na zemi, opakoval anšlág. Jako velitel nás doprovázel podporuík povolaný ze zálohy na cviení, výborný chlap jménem Smrek. Bylo znát, e není postien profesionální deformací dstojník z povolání, ti se však na nho dívali svrchu. Nic nového, jako za Švejka v I. svtové válce. O to jsme jej mli radji a on nám také pomáhal tím, e asto prozradil, co se na nás šije v kancelái, a my jsme se na to mohli pipravit. Nkdy se však jeho hodnost stala pedmtem vtípk dozorího roty. Ten vyhlašoval poplach trojím zapískáním a kikem: „Póóóplach!!!“
 
Jednou se ozvalo zapískání a „Póóó…“ a my u jsme se hnali pro samopaly. Pak to pokraovalo „Póóódporuík Smrek do kanceláe!“ dozorí po slub dostal deku.
 
Kdy jsem si tak poád dokola zkoušel na míst rastu ten anšlág, kdy ješt pochodující prapor byl daleko, pozoroval m podporuík Smrek velmi dlouho a pozorn. Zaínal jsem u z toho být trochu nesvj, kdy pišel a jednoduše se zeptal: „Poslouchejte, nebyl vy jste v civilu obecním policajtem?“ Rozchechtali jsme se oba. Ono to moje bubnování opravdu za víc nestálo! A navíc mn jeho výrok evokoval tu krásnou vzpomínku na obecní policajty mého mládí! Kdy ale prapor došel, hráli jsme k odpoinku, potom celou cestu zpt do Kujebiny, šlo to stále líp a v Kujebin jsem si svj anšlág troufal zabubnovat pímo na námstí! Dokonce jsem za svj výkon sklidil i uznání kapelníka, který uznal, e na nástroji, na kterém jsem hrál, se to ani o moc líp zabubnovat nedá.

A ješt jednu pknou památku mám schovanou! Nkdo z civil nás na námstí vyfotografoval, fotky nám vnoval, a tak mám obrázek, jak naše dechovka, které jsme hrd íkali: Vojenská dechová hudba letectva a v druhé sestav Vojenský letecký tanení orchestr, prochází mstem. Na druhou stranu jednoho obrázku mi kamarád Zdenk Kubeš napsal vnování, které nepostrádá situaní humor:

 Mistru nezapomenutelných „Anšlág“ vnuje pátelsky
Zdenk Kubeš   r. 1952

Tak byla uzavena jedna fáze muzikantského psobení na vojn. Ale další fáze, ješt mnohem absurdnjší, mly teprve pijít!   

 
Vladimír Kulíek
* * *
Ilustrace © Eva Rydrychová

Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 06.02.2020  14:48
 Datum
Jmno
Tma
 06.02.  14:48 Jitka
 06.02.  10:01 Von