Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Benjamn,
ztra Kvtoslava.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

O koleko  víc
 
Byla sobota a já sedla v prázdném kupé. Zbývala u sotva minuta do odjezdu vlaku, kdy se rozletly dvee a dovnit nakoukl mladíek s obrovským batohem na zádech, co mu nl vysoko nad hlavou.
 „Je tu jen jedna paní,“ houkl v záklonu smrem do chodbiky a pak zas v pedklonu smrem ke mn: „Máte tu volno?“
Vidl pece, e tu nikdo jiný není, a tak jsem se rovnou zeptala: „Kolik vás je?“
„Dvanáct,“ ekl popravd. „Ale polovina sedí ve vedlejším vagónu."
„Kdy si m nkdo vezme na klín, tak se snad vejdeme," zavtipkovala jsem.
„To myslíte ván?" vykulil oi.
„Pro ne, bude legrace,“ bavila jsem se jeho rozpaky.
Do kupé se natlaili s napchovanými bágly hubeoui sotva plnoletí a jeden pán s prošedivlými skránmi. Odhadla jsem ho na jejich náelníka.
„Jsem nadšená, e se úastním sthování národ," pivítala jsem je. Kluci narovnali batohy nad hlavy vedle mého kufru a rozsadili se na sedadla.
„Tu hodnou paní nesmíme utiskovat, protoe jsme gentlemani," pejel je ostíím zrakem náelník. „Budeme jako myšky," ujistil mne.
„Dobí lidé se vdycky njak srovnají," ekla jsem.
„Máte pravdu," pitakal. „Tak to bylo, je a vím, e i bude. I kdy se spousta vcí nenávratn zmnila."
„Napíklad?" byla jsem zvdavá.
„Teba takové výpravy do pírody, co podnikáme my, u málokoho lákají," namítl.
Popadlo m cukání vyzvídat. „Kampak cestujete?"
„Kadý týden jinam," odpovdl.  „V sobotu zapíchneme práci a hurá ven. Makáme na fyzice a uíme se peít v pírod v kadém roním období a za kadého poasí.“
 „A kam taková skvadra sloí hlavu?“ neumla jsem si pedstavit.
 „Nebe je všude,“ namítl náelník.
 Pekvapilo m to. „Vy spíte pod širákem?“
„Samozejm," ekl  hrd. „Kluci nejsou ádné padavky."
Kluci se dmuli pýchou,  e je jejich náelník pochválil.  Bylo nad slunce jasné, e ho berou.
 „Dnes mííme na Šumavu. Do Nicova,“ rozpovídal se náelník. „Chci  klukm ukázat nejvýše poloenou románskou památku v echách – kostel sv. Martina ze 13 století. A taky pozoruhodnou pamtihodnost lidového umní:  kohoutí kí –Arma Christi. A pak  rovnou na Královský kámen.“
„e by to byl ten skalní masiv, pod kterým prý jako pod Blaníkem spí vojsko bojovník, odkud vyjede na pomoc svému lidu, a mu bude nejh?“ krátce jsem ho perušila.
Náelník pikývl. „Ta ulová skála je opedená lecjakou povstí. Ale pedevším je kiovatkou turistických stezek. A to je pro nás ta správná výzva, co íkáte kluci?“ zazubil se na chlapce.  
Pikývli jako jeden mu. V pedstavách u se zejm toulali hlubokými šumavskými hvozdy s hlavou v oblacích a fantazií spuštnou na plné obrátky.
Zato já stála nohama na zemi. „Musíte pece i jíst. Kde baštíte?“
Náelník vypjal hru. „Vaím já. Mám jídelníek na vlak, na kolo, na lye, na vodu, na to, kdy máme prachy, a na to, kdy smrdíme korunou.“

 

Znovu kluky pejel pohledem, jak tam tak spokojen sedli, rameno na rameno. „Pece nemou jen dept u poítae a uet do mobilu," drel proslov. „A mají na co vzpomínat. Musí mít proitky, záitky. Taky posbírají zkušenosti."
Dala jsem mu za pravdu. „Zkušenost je nepenositelná, proitek nenahraditelný, záitek nezastupitelný."
Kluci hned našpicovali uši. „Jak to myslíte?" 
„To, jak v lese voní jehlií, nad obilím se toí vítr a pod splavem v ece se voda rovná do krajek z pny a šumí jako limonáda, to vám ani nejrychlejší internet, i nejkrásnjší  fotky nezprostedkují." A pak ze mne neekan vypadlo: „Hned bych se k vám pidala."
„Ván?" náelník zbystil.
„Pro ne." Ale pohled mi padl na hodinky a já si povzdychla: „U budu vystupovat," a  kadému jsem na rozlouenou podala ruku.
 Jeden z chlapc hned vyskoil a sundal mi kufr. „Prosím,  paní."
 „Opravdu gentleman," ocenila jsem to a kývla na náelníka: „Dobe je vedete."
 Za oknem zaal viditeln zpomalovat barevný nekonený film krajiny. Vysunula jsem na  kufru rukoje a popojela s ním do chodbiky.
Ozval se zvuk brzd, jak vlak zaal zpomalovat a zvolna vjídl do stanice. A najednou rup, po podlaze se rozkutálela koleka z mého kufru.
„Vypadla z nich závlaka," konstatoval náelník. „To nebude sloité opravit."
Hoši hned vybhli z kupé a pomáhali mi je posbírat. Na poslední chvíli jsem stihla z vlaku vystoupit.
Vyklonili se z okna a mávali mi. Dlan se jim tepotaly ped oblieji.
To bylo píjemné, popovídat si s tak sympatickými mladými lidmi, pomyslela jsem si.
Pak jeden z nich zvolal: „Myslíme si, e máte o koleko víc."
Vlak se rozjel a já zstala stát na nástupišti jako opaená.
Zdáli se mi být tak milí. Co jsem jim udlala, e najednou tak otoili? 
A druhý den, kdy jsem si šla nechat kufr opravit a na jeho konstrukci pan opravá koleka nasunul, uvidla jsem, e jedno zbylo. A pak mi došlo, e se podobná kolize ve vlaku stala i nkomu pede mnou. Jene ten neml tak ochotné pomocníky a všechna zakutálená koleka sám prost nenašel. A došlo mi té, jak je ta mateština – plná bohatých pímr, na mou duši krásná.
 
Jaroslava Pechová
***
 
Ukázka z pipravované knihy Otisky úsmv.
Kniha me být vhodným dárkem pod stromeek pro vaše nejbliší.
V pevné vazb je k dostání na www.knihyfenix.cz

Zobrazit všechny lánky autorky


Komente
Posledn koment: 06.12.2019  09:32
 Datum
Jmno
Tma
 06.12.  09:32 Jana
 05.12.  15:22 Pechov Jaroslava
 05.12.  12:05 Vesuvjana dky
 05.12.  08:19 Von