Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Oldika,
ztra Lada.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Biblické píbhy (20)
 
IVOT JAKO CESTA
 
„Ovoce svých skutk jísti budete.“ (Iz 3,10)
 
Poslední úvahu nad textem Starého zákona bychom mli otevít stále aktuální otázkou, kterou za nás v biblických knihách formuloval Gedeón. Kdy se tento legendární soudce setkává s Boím poslem (víme, e k setkání dochází v kritickém okamiku Izraele), zeptá se: „Dovol, mj pane, je-li s námi Hospodin, pro nás tohle všechno potkává?“ Gedeón ml na mysli vpády nepátelských vojsk a nepochopil smysl tohoto trestu. Pozoruhodné ovšem je, e tato velká individualita Starého zákona formuluje s náskokem tí tisíciletí tuté otázku, se kterou se potýká i lovk dvacátého století. Jak je moné, e se Bh me dívat na to i ono? Kdyby Bh existoval, pak by se nemohl lhostejn dívat na naše utrpení...

Toto není ovšem jediná pasá Starého zákona, v ní se setkáváme s tématem nepochopeného trestu. Kniha Jákobova, o ní jsme se ji zmínili, se vlastn výlun sousteuje na tuto otázku. Jób, zboný a šastný lovk, je znenadání vyzkoušen Bohem: pichází o majetek, o dti a nakonec je ješt sám stien malomocenstvím. S tíhou nenadálé zkoušky se tato postava vyrovnává a s neuviteln stoickým klidem. „Hospodin dal, Hospodin vzal,“ (Jb 1,21) íká pi ztrát potomstva i ivobytí. „To máme od Boha pijímat jenom dobro, kdeto vci zlé pijímat nebudeme?“ (Jb 2,10) íká v okamiku, kdy zjišuje, e je zasaen leprou. Délka utrpení a reakce pátel, kteí vidí v pohromách vinu za Jóbovy híchy, však provokují nakonec Jóba k sérii otázek o vin a trestu. Jób si vzpomíná na vlastní ivotní zkušenosti a tvrdí, e Bh asto nechává híšníky bez trestu a e tedy není dsledn jednajícím soudcem. Zdá se mu, jako by Tvrce trpl ádní tch, kdo utlaují chudé, kdo „penášejí mezníky“, zabírají majetek sirotk a vdov, loupí, nou na cizím, mordují – a pece, „oi má upené na jejich cesty“. (Jb 24,23)

Bezboníci mají prost velmi asto šastný ivot, a tak se našemu trpiteli mravní ád ve svt rozplývá. Kniha vrcholí odpovdí samotného Boha. Jób se vyjadoval o jevech, které pi omezenosti lidského chápání nebyl schopen objektivn posoudit, a Bh se jej tedy ptá: „Kde jsi byl, kdy jsem zakládal zemi?“ (Jb 38,4) „Byly ti odkryty brány smrti?“ (Jb 38,17) „Víš, jaké jsou ády nebes? Ty jsi je ustanovil, aby dozírala na Zemi?“ (Jb 38,33) A konen: „Ten, kdo Boha obvinil, a odpovídá.“ (Jb 40,2)
 
Text Starého zákona tak vymezuje Jóbovi hranice, za n lidský duch neme proniknout; a nelze-li nahlédnout do plán Stvoitele, pak lze tko posuzovat konkrétní cesty spravedlnosti na naší planet. Výmr bible je však jednoznaný: kadý bude za své viny platit. Tato myšlenka se ostatn v starozákonních knihách promítá do celého sledu obraz a pouení izraelských djin. Mnohde, jak zjistíme, našla inspiraní zdroj i moudrost našich lidových písloví. Tak Ozeáš praví: „Zaseli vítr, sklidí boui.“ (Oz 8,7) „Orali jste svévolí, sklízeli bezpráví.“ (Oz 10,13) V almech se doítáme o jám, do ní upadne strjce lsti: „Kope jámu, vyhloubí ji, spadne však do pasti, kterou chystá.“ ( 7,16)  V jednom ze sto padesáti alm, které oslovují Boha, se té praví, e „ty kadému splatíš podle jeho skutk“. ( 62,13) Bible pes velkou distanci vk upesuje i slogan fašistických a socialistických totalitních systém, pronášený zejména Göringem a Leninem: Kdy se kácí les, lítají tísky. Kdy se hobluje, lítají piliny. Z této teze vyplývá, e pi velkých spoleenských promnách se lovk a priori me dopouštt i kivd a násilností. Bible však praví, e „kdo štípe díví, je pi tom ohroen“. (Kaz 10,9) V proroctví Izajášov se pak doítáme varování, e „ovoce skutk svých jísti budete“. 
 
Biblické zkoušky, cesty Izraele a jeho vlada nám pak skýtají dostatek ilustrativních píklad o trestech, které viníka neminou, dokonce mnohdy ji na tomto svt. Vzpomeme si na syny veleknze Élího ve svatyni v Šílo: nezdární synákové, kteí vybírali z obtovaného masa nejlepší sousta, padnou v boji a Izrael je jejich zásluhou Filištíny pipraven i o archu úmluvy. Samson podléhá vlivu Filištínských, od jejich útlaku ml osvobodit Izrael, a po zásluze se dostává v okovech do rukou úkladného protivníka. Neznámý Jehú je Elizeem (Elíšou) pomazán na vládce Izraele, aby ztrestal zloiny spáchané pedchozí dynastií proti králm. Král Aza dává uvznit proroka, který mu vytkl híchy, a je ztrestán nemocí nohou. Urijáš platí za své krutosti malomocenstvím a vlada Jóram umírá v krutých bolestech po onemocnní zaívacího traktu. Achaba zasáhne šíp v cizím bojovém odní a poslední jeruzalémští králové putují do zajetí. Sidkijáš dokonce v okovech – a oslepený, nebo „násilí... se obrátí proti tob, za prolitou lidskou krev a za násilí páchané na zemi“, (Ab 2,17) jak ekl prorok Abakuk.
 
David platí za zabití uvznného Urijáše útkem; štvanici uspoádal vlastní syn Abšalóm, kterého ovšem také nemine smrt. Jak víme, zachytil se pi útku hlavou ve vtvích dubu a pronásledovatelé jej ubodali. Davidv vojevdce Joáb se dopouštl krutostí vi Saulovu domu a zaplatil za své peiny násilnou smrtí z rukou mladého vladae Šalomouna. Babylónskému spoluvládci Belšasarovi napsala ortel smrti na ze paláce trestající instance – Bh sám. íše padla ješt tée noci, kdy se Belšasar odváil nalévat víno do posvátných nádob Šalomounova chrámu.

Vrátíme-li se do starších djin Izraele, pak si zajisté pipomeneme, e Jákob, který obelstil bratra Ezaua, platí dvacetiletou slubou u lstivého tchána Lábana. Jeho nejmilejší syn Josef je prodán bratry do otroctví – pejdou však léta a Juda, který byl inspirátorem prodeje, nabízí v Egypt vlastní ivot za záchranu nejmladšího Benjamína. Poznal toti, co je to vina a trest.
 
To je jen nkolik náhodn vybraných píklad z pestré palety zkoušek a trest zaznamenaných pisateli biblických knih. Ostatn nejlépe si logiku vývoje ozejmíme v knize Soudc, kde má dvanáct píbh jeden a tý podtext: Izrael zrazuje své poslání a opouští Boha. Vzáptí následuje trest v podob bídy a vpádu nepátel. Pokání a návrat k Bohu koní povoláním soudce a vítzstvím. V jistot své síly však Izrael znovu propadá laxnosti k cizím duchovním vlivm a historie se opakuje.
           
Ostatn tý sled bychom mohli spatit i v ivot bezpotu lidí na této planet: lovk v pubertálních letech asto vdom i mimodk opouští víru svého dtství. Mládí poznamenané skepsí se obrací proti Bohu a nezralí poutníci této planety poínají spoléhat na vlastní síly. Kosmický ád se ocitá nadlouho mimo zorné pole jejich pozornosti. A pece se zatím, tém nepozorovateln, hromadí ivotní zkoušky, píleitosti k prození. Pak pijde as zralosti, kdy nanovo lovk koncipuje svj ivotní projekt a kdy hledá smysl svého ivotního usilování. Víra se vrací - v daleko pevnjších formách, nebo je opena o bohaté ivotní proitky a zkoušky.
 
ivot není tedy selankou, ale cestou plnou pekáek, na nich si obrušujeme svj charakter a své postoje. Vteina po vtein bí a lovk adí nová a nová poznání ke starým zkušenostem. To, co ve finále svých poutí ivotem neme, jsou nesmazatelné brázdy, které zanechaly na naší duši, na naší povaze, minulé záitky. Cesta ivotem je tedy stálým hledáním smyslu, bloudním mezi pekákami. Naše neúspchy, trápení, bolesti, deziluze, bezmocnost a zkázy zapoatého díla jsou lekcemi, na nich se uíme odpovídat na základní otázku ivotní filozofie: co jsme, k emu jsme a k emu nejsme stvoeni. A tady také poznáváme své šance pesáhnout své vlastní, omezené lidské monosti. 
 
Moudí lidé této planety si byli ceny ivotních tkostí vdomi ji dávno. Ruský spisovatel Gogol kdysi napsal: „Utrpeními a hoem jest nám ureno dobývat si zrnek moudrosti, které nememe nabýti v knihách.“ A filozof Pascal zase psal o uiteli, kterého nám posílá sám Bh: v podob bídy a nešastných ivotních trampot.

V tomto smyslu nám tedy bible dává nahlédnout do vztahu mezi strastmi a smyslem ivotního usilování. Jestlie tuto starozákonní lekci pochopím, pak pestanu své svízele snášet jako nesmyslná muka; toto chápání samozejm nic nezmní na tíi tchto zkoušek, na nervové a citové záti, ale pome nám pochopit, e dochází k výplat dávných nebo nedávných provinní a e se nám dostává píleitosti k hlubšímu náhledu na vlastní ivot. Tím není eeno, e se kadý z nás nutn musí pouit vlastní zkušeností. Mohu i nadále pokládat ivotní strasti za cosi nepirozeného, co tu u dávno nemlo být; ve své slepot mohu prost nedohlédnout ani smyslu zkoušek, ani smyslu ivota. Poznám-li však hodnotu tchto lekcí, pestanu se utápt ve vlastních tkostech a zanu míit ke vzdálenjšímu cíli svého ivotního programu.

Konen pln hodnotný a naplno proívaný ivotní údl si beze všech strastí ani nelze pedstavit. Kdyby si ostatn lidé mohli volit mezi klidem neexistence a kaskádami našich konflikt, pece by volili ivot. A podíváme-li se detailnji na osudy velikán, jim závidíme bohatství, proslulost a ivotní zásluhy, zjistíme, e se ani jedna z tchto velkých poutí neobešla bez mimoádného soustední osudové záte. ím vtší ivotní konflikt a zkoušky, tím vtší ivot... Pro mnohé z tchto našich úvah nemá ovšem století, v nm ijeme, pochopení. Ješt mén smyslu má pak pro hledání odpovdi v asových dimenzích, které pekonávají hranice jednoho lidského ivota. Temnoty toho, co bylo pedtím a co bude potom, se ocitly mimo pole hlavní pozornosti našeho vku, a proto si jen málokdo dovede vysvtlit otázku, pro ne kadý hích je viditeln potrestán ji v tomto ivot a pro si híšníci, lidé lanící po majetku a moci za kadou cenu ijí klidnji ne ti, kdo na svých cestách sledují mravní kodex Zákona. e nejsme s to na tyto záhady (ve stylu starozákonního Jóba) najít pimenou odpov, na tom rozhodn má vinu skutenost, e jsme selhali ji pi svých pokusech o definování lovka a jeho ivotního údlu...

Podstatný rozdíl tkví ji v samotné formulaci otázek. Zatímco se vda zajímá o to, ím lovk je nebo ím se nám zdá být, bible se pedevším táe, ím se lovk me stát. Tak jsou tedy takzvané pozitivní vdy pipoutány k dnešku, zatímco z biblické zvsti promlouvá budoucnost. A jestlie jsou podstatn rozdílné – ji ve formulaci – otázky, tím odlišnjší musejí být odpovdi. lovk vidný prizmatem svtských vd je definován rzn. Jednou je charakteristika dána vzhledem k lidské spolenosti, jindy je referenním bodem ekonomika, nebo je lidská bytost vztaena k pírod, k technice anebo ke kultue. Pitom si dogmatické ladní vdátor asto osvojilo zjednodušenou absolutizující vazbu, e lovk není nic ne... jednou tedy není nic ne tvrce hodnot, jindy není nic ne tvor spoleenský a jeho myšlení není nic ne produkt vysoce organizované hmoty.

Tyto formulace mají ovšem své nepopiratelné dsledky. Jestlie vztahujeme lovka ke spolenosti, otevíráme tak mimodk spoleenským systémm cestu k zásahm do ivota a cesty jednotlivce. Moc se tak zaíná posouvat do sféry, v ní koní všechna její legitimní práva. Jindy je lovk formován poutem k výrob, spoteb a technice – a není divu, e si jej nakonec procesy, které ml ídit, poínají pivlastovat a e mu vci zaínají vnucovat vlastní rozmry. Pírodní vdy zase zaadily lovka na vrchol vykonstruovaného vývojového ebíku. Nejde o to, e bychom se nutn museli cítit uraeni svým píbuzenstvím s opicemi – vd jen unikl nepatrný detail, e toti lovka od celé ivoišné íše dlí nepeklenutelná propast, toti duch; uniká tu tak fakt, e opice stojí na daleko niším vývojovém stupni, ne lovk, nadaný svobodou volby, a pedevším duchovním rozmrem.
 
Tak koní cesty vd, které sledují náš ivot z vnjšku, z našich vnjších vztah: bohatství našich moností je redukováno na jediný plošný výmr, na technické ovládání svta, na konzum, na klubko ivoišných pud, na ekonomické kalkuly... Jen to podstatné není do daných definicí zahrnuto: toti smysl. Bibli na druhé stran uniká mnoho fyziologických a produkních detail (ostatn jí o tyto pojmy vbec nešlo). Zato však vztaením lovka ke kosmickému ádu a k vnosti nalézá novou polohu lidského poslání, a tedy také smysl naší ivotní pouti.

Zapisáhlí ateisté pokládají víru vtšinou za fatalistický, pasivní postoj lovka k ivotu, za trpné oekávání ran osudu. Tento pohled na duchovní postoje lovka je však dán pouhou neznalostí základních poloh lidského vztahu ke kosmu. Budeme-li chápat pojetí bible, mli bychom hovoit nejspíše o partnerském vztahu, který je dán ji prvními verši Starého zákona. Jak víme, povolal Bh lovka, aby dal jména všemu ivému a aby nad ivými tvory panoval. Krom toho je tu eeno doslova: „Udlejme lidi jako svj obraz, nám podobné...“
                                  
Jestlie tedy nahlííme na svt jako na dipól dobra a zla, vidíme, e lovk se svým konáním pihlašuje k jednomu z tchto princip. Bh jedná skrze konkrétní lidi a lovk je mu ve velkém zápase dvou kosmických sil spojencem a pomocníkem. Jestli pochopíme tuto svou úlohu, to ji záleí na našem postoji a ovšem i na našem svobodném rozhodnutí. Význam jedince, který pitaká na nabídku Zákona, spoívá pak v tom, e se stává jedním ze záchytných bod svta v pojetí filozofa Pascala. Kdy všichni lidé ijí špatn, napsal kdysi tento myslitel, je to jako na lodi, která se plaví, ani si to kdo z cestujících uvdomuje. Plavba se toti odvíjí bez záchytného bodu pevniny, na nm by bylo mono pozorovat pohyb. Staí však, aby se jen jeden lovk vzpamatoval, a ihned bude patrné, e všichni ostatní ijí špatn. A odtud tedy plyne i význam dobrých postav Starého zákona, které bychom jen sotva mohli ve vztahu k Bohu pokládat za postavy nicotné.

Formulace lidského ivota ke kosmickému pozadí má však v dnešním svt své oponenty: pedevším se metafyzické ešení lidského údlu ocitlo na periférii lidského bádání, nebo svt ztratil smysl pro všechny jevy, které leí mimo sféru doasných vcí a vztah postiitelných smysly. A pece práv v pojetí víry je základním ono neviditelné v lovku, které pod dohledem neviditelného pracuje pro velké Neviditelné vesmíru. e dnes mnohé z tchto dimenzí nevnímáme, na tom má podíl ošidný zlom ve vývoji lidského bádání, k nmu došlo v poátcích novovku, v dob, kdy filozof René Descartes oddlil od sebe neproniknutelnou stnou tlo a duši. Vda, která z tohoto pojetí vycházela, se pirozen koncentrovala na fyzickou stránku, kterou pitvala, léila a poznávala, a duchovdy se zatím pod tlakem reálného vdní ocitaly mimo pole takzvaných solidních znalostí. Nikoho z materialisticky ladných badatel však nenapadlo, e by snad i duchovní polovice lovka mohla mít hmotnou substanci, která se, (na rozdíl od viditelného tla) ocitá pouze mimo pásmo postiitelné smysly – práv tak jako elektromagnetické vlny nebo ultrazvuk.

Ve vdomí moderního lovka je tedy lidská bytost rozpolcena na dv ple a jeví se nám v podob, kterou Starý zákon neznal. Kdy nejvtší z prorok, Mojíš, zemel, idé se pramálo starali o jeho hrob. Jakmile zesnul, nezbylo po nm v idovské pospolitosti nic jiného ne vzpomínka a myšlenky. Práv tak málo se izraelské spoleenství staralo o místa posledního odpoinku všech vlada, myslitel a prorok. V hebrejštin znamená toti pojem „duše“ tolik co pojem „lovk“ nebo jinými slovy, lovk je ivou duší. A ješt jinak: nelze íci, e by lovk ml duši, ale lidská bytost je prost duší. Ta na svt integruje nejrznjšími prvky, jimi se iví. Tlo obklopuje duši jako lešení, v nm kadý z nás zahajuje svou individuální duchovní stavbu. Okamikem smrti tlo, lešení, padá, aby tu zstala istá konstrukce, kterou se nám podailo zbudovat.

Promyslíme-li si toto pojetí, pochopíme, e není nikde eeno, e tresty za híchy, které Bh lovku slibuje, musejí být spláceny jen bhem ivotní pouti a e se musejí týkat fyzické trýzn. Nemusejí to být také jen choroby, pírodní pohromy, ztráta majetku a fyzické utrpení. Naopak, kadý citlivý lovk na této zemi potvrdí, e nejvtší muka, jimi me lidská bytost projít, jsou práv duševního rázu. 

Buddhisté (a jejich pojetí je pinejmenším hodné pozornosti) poítají dokonce s kolobhem ivot, v nich se lidská duše zbavuje záte hích, hmotné pízemnosti, a tedy také utrpení. Tresty jsou tak íkajíc penášeny a za hrob. To, co zasejeme my, budeme prost sklízet po smrti nebo v píštím ivot. Jako se jiskra z hoícího domu penese na sousední objekty, tak peskoí i naše híšné ddictví, spáchané zlo, na píští pozemskou existenci. Zhorší nebo se zlepší podmínky, v nich se budeme pohybovat, zrát a vyvíjet. Buddhismus nám tak nabízí nový pohled na naše pozemské svízele a zkoušky: co trpím nyní, zpsobil jsem si sám. Peneseno do pojm kybernetiky, zdá se, jako bychom kadým dobrým a špatným poinem propichovali svou programovou kartu pro píští duchovní putování. Jakmile nkdy v budoucnu nastane vhodná konstelace pro tento prbh našeho ivota, jsme tu znovu, abychom nevdomky platili... buddhisté hovoí o postupu v jakési „oktáv“ dvanácti stup – po dosaení posledního se penáší naše poslání znovu na první stupe další, vyšší oktávy...

A tak je vru jen optickým klamem, myslí-li si lidé, jak teme v biblické knize Kazatel, e ortel neexistuje jen proto, e nás nezastihl hned po inu...

Pi bedlivém studiu se ukazuje, e snad ani autorm biblických text nebylo toto pojetí zcela cizí. Zvlášt v Novém zákon objevíme pasáe, které si v této souvislosti zaslouí citování. Tak napíklad v evangeliu sv. Matouše teme: „Pravím ti, e odtud nevyjdeš, dokud nezaplatíš do posledního halée.“ (Mat 5,26) v evangeliu sv. Jana je zase reprodukována otázka, kterou apoštolové poloili Kristovi: „I otázali se ho uedníci kouce: Miste, kdo se prohešil, e se ten lovk narodil slepý? On sám nebo jeho rodie?“ (J 9,2) Ve starozákonním proroctví zase teme: „Díve ne jsem t vytvoil v ivot matky, znal jsem t, díve ne jsi vyšel z lna, dal jsem t pronárodm za proroka.“ (Jr 1,5)
 
Avšak, a ji chápeme ivot v kesanském smyslu slova jako jednorázový akt, nebo v buddhistickém pojetí jako jeden výstup v dramatu trvajícím mnoho jednání, nic na svt se neztratí a nezapomene. Ostatn tohoto poznání se dostává Hebrejcm ji na poátku biblické cesty, v druhé knize Mojíšov. Vymau ze své knihy toho, kdo proti mn zhešil,“ praví Bh. (Ex 32,33) O nco dále text navazuje slovy: „A a pijde den mého trestu, potrestám jejich hích na nich.“ (Ex 32,34) Tato zmínka o knize jmen je tedy upozornním, e ivot odcházejících nebude ani v dobrém, ani ve špatném smyslu tohoto slova zapomenut. Ve zjevení sv. Jana pak teme výslovn o tom, e mrtví jsou souzeni „podle skutk svých“.

Sled text, zkoušek a ivotních pekáek je tedy souvislou adou lekcí, které mají promnit k lepšímu duchovní podstatu lovka; a kdybychom to dokázali, pak bychom mli tkosti ivota pijímat spíše s vdností ne s hoekováním a pláem. Netvrdíme ovšem, e by tento pístup naplování karmických zákon, jak by ekli buddhisté, byl práv snadný. A u vbec není obecný. A pece, zamyslíme-li se nad vlastním ivotem, shledáme, e mnohé takzvané prohry byly ve skutenosti výhrou a cestou k moudrosti. Mnohdy jsme mohli mnohé vykonat jen proto, e jsme byli na as odsunuti z viditelného bhu svta do tichého ústraní ústrk a tkostí.
 
Vru, málokdo vystihl pravou cenu takovýchto okamik, jako se to podailo ve chvále na exil nmeckému spisovateli S. Zweigovi: „Vyzpíval u nkdo hymnus na exil, onu osudov tvrí sílu, která lovka povznáší v jeho pádu a pod tvrdým tlakem samoty nov a jinak peskupuje a sousteuje jeho otesené duševní schopnosti? Umlci vdycky na exil jen alovali jako na zdánlivý zmar vzestupu, jako na zbytenou mezeru, jako na surové perušení, ale rytmus pírody vyaduje takové násilné peryvy. Nebo jen ten, kdo se umí ponoit do hlubin, zná celý ivot. Teprve náraz, jím je lovk vren nazpt, dává mu plnou aktivní sílu. Pedevším tvoivý génius potebuje tuto doasn vynucenou samotu, aby z hlubin zoufalství, z dálek svého vyhnanství mohl uzít celou šíi obzoru a zmit skutenou velikost svého úkolu. Nejvýznamnjší poselství pro lidstvo vzešlo z exilu; tvrci velkých náboenství, Mojíš, Kristus, Mohamed i Buddha, ti všichni museli nejprve vstoupit do ticha pustiny, opustit lidskou pospolitost, ne dokázali vyknout rozhodující slovo. Miltonova slepota, Beethovenova hluchota, Dostojevského káznice, Cervantesv alá, Lutherova odlouenost na Wartburgu, Dantv exil a Nietzscheho dobrovolné vyhnanství v ledových koninách Engadinu, to všechno vzešlo z rozporu s vdomou lidskou vlí, z podvdomého poadavku jejich génia. Ale i v niším pozemském, politickém svt poskytuje státníkovi doasná neúast na událostech novou svest pohledu, monost lepšího promyšlení a propoítání hry politických sil. ádnou kariéru neme proto potkat nic píznivjšího ne její doasné perušení; nebo kdo vidí svt stále jen shora, z císaských oblak, z výšin své ve ze slonoviny, z výšin své moci, ten zná jen úsmv poddaných a jejich nebezpenou povolnost. Kdo drí ustavin sám v rukou míru, ztrácí odhad svého vlastního skuteného významu. Nic neoslabuje umlce, vojevdce nebo politika víc, ne kdy se mu všechno ustavin daí podle jeho vle a pání; teprve neúspchem získává umlec správný vztah k dílu, teprve porákou si vojevdce uvdomuje své chyby, teprve v nemilosti získává státník správný politický pehled. Ustaviné bohatství iní lovka zmkilým, ustaviný potlesk otupuje; jen perušení skýtá naprázdno bícímu rytmu nové naptí a tvoivou prunost. Jen neštstí umouje hluboký a široký pohled na ivotní skutenost. Kadý exil je tvrdá škola, ale uí a vychovává: ve zmkilém znovu upevní jeho vli, váhavému dodává rozhodnost, tvrdého ješt více zakaluje. Skuten silnému lovku exil pranic neubere, nýbr naopak zocelí jeho sílu.“

Starozákonní texty se však posláním osudových lekcí netají. Ba sama cesta do zaslíbené zem byla jednou velkou duchovní provrkou celého idovského národa. „Pipomínej si celou cestu, kterou t Hospodin, tvj Bh, vodil po tyicet let na poušti, aby t pokoil a vyzkoušel a poznal, co je v tvém srdci, zda budeš dbát na jeho pikázání, i nikoli. Pokooval t a nechával hladovt, potom ti dával jíst manu, kterou jsi neznal a kterou neznali ani tvoji otcové. Pak ti dával poznat, e lovk neije pouze chlebem, ale e lovk ije vším, co vychází z Hospodinových úst. Po tch tyicet let tvj šat na tob nezvetšel a noha ti neotekla. Uznej tedy ve svém srdci, e t Hospodin, tvj Bh, vychovával, jako vychovává mu svého syna.“ (Dt 8,2-5)
 
Tak byl tedy izraelský lid zakalován k píštímu misijnímu poslání... Na jiném míst, v souvislosti s babylónským zajetím, hovoí prorok Zacharjáš, e Bh petaví Izrael, „jako se taví stíbro“, a pezkouší jej, „jak se zkouší zlato“. Ezechiel mluví výslovn o pepálení v ohni zkoušek – jen tak se spálí neistota híšných...

ivot je tedy cesta – a nikoli cesta nejsnadnjší. Ne náhodou je celý Starý zákon nabit píkazy k probuzení, k vykroení a k pokraování v pozemské pouti. Slova: jdi, šel, vyšel, vyšli, ubírali se, pišli... patí snad k nejastji uívaným slovesm bible. Izrael také od Abrahama, který se vydal z Uru pes Cháran do Kanaanu zcestoval celý Blízký východ, Egypt a Babylónii nevyjímaje. Zákonu však nejde o trasy skuteného pochodu, ale o hlubší smysl tchto cest. 

Exodus není napíklad pouhým putováním, je jen obrazem toho, co na cest svých ivotních zkoušek musí uinit kadý z nás: opustit vitá schémata ivotního stylu, staré koncepce, duchovní vlivy a povry, rozejít se se vším falešným, co a dosud tvoilo nepravý smysl našeho ivota. Kanaan, do kterého idé smovali, nebyl také jen teritoriální sférou, ale novou duchovní oblastí, novým pásmem našeho úsilí. Kdo se zastaví v pli cesty a kdo ve svém ivot nespatí jedinenou šanci, která se nabízí, ten ztroskotá a podlehne mravnímu rozkladu. V tom smyslu musíme chápat i text Mojíšovy knihy, v nm se praví, e „jestlie porušíte cestu svou... hrozn a rychle vyhlazeni budete ze zem, do které pjdete...“ (Dt 4,25.26)
 
Starý zákon je pro dnešek aktualizovaný práv touto výzvou, nebo souasný krizový stav naší planety, který zachvátil všechny oblasti našeho bytí, se stal výzvou k novému exodu. Naptí mezi pásmy nadbytku a chudoby, konfliktní hranice mezi dvma temi supermocnostmi, které si dlouho osobovaly právo na svtový diktát, a mezi ostatními zemmi planety, to jsou jen nkteré ze symptom velké krize. Do konflikt se však dostává svtová ekonomika, hrozí nám vyerpání pírodních zdroj, totální zhroucení ivotního prostedí. Navíc nám ádný ze soudobých mocenských systém nedává záruku, e by byl s to ván ešit konfliktní situace, které asovým dosahem mnohonásobn pekraují nepatrný „poloas rozpadu“ mocenských systém. Nebudeme zde hovoit o ešeních, o moných modelech píštího svta, jimi se autor této studie zabýval na jiných místech a v jiných úvahách. Podstatný je pouze fakt, e chceme-li na této planet ít a peít, nezbývá ne uposlechnout výzev Starého zákona a jít... s tím ovšem souvisí i pevzetí vyšších mítek osudu a asu, ne jaké jsou nám s to nabídnout soudobé spoleenské systémy. Jinak by se toti nezmnilo nic na podob svta, který sice spchá, ale netuší kam. Prostý výet spoitatelných komponent nás pesvdí o tom, e zatím ke své vlastní záhub...

„Jdi“, „vyjdte“, íká Zákon – a lidstvu nezbývá ne vyrazit na cestu. U dnes je nesporné, e se na této pouti dostáváme do konfliktu s oporami dneška. Stet byl nevyhnutelný u proto, e naše cesta je jinak koncipována ne všechno, na em byly budovány soudobé reimy: Zatímco toti mocní (jako kdysi faraónové Egypta) usilují o zachování statu quo dosavadních pomr, budoucnost tíhne k promn.

Víme však jedno, e na trase svého exodu budeme stát na stran, která neme prohrát, nebo na naší stran fronty bude stát Bh, tý vyšší princip vesmíru, který pomohl Gedeónovi zvítzit ve velké bitv s pouhými temi sty lidmi. A tak závrem lze íci jen jediné: nic se nezmnilo na pravd Starého zákona, e svt a budoucnost je trvalou výzvou a e jeden mu s Bohem je vdycky vtšina...
 
Slavomír Pejoch Ravik
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 27.12.2019  10:17
 Datum
Jmno
Tma
 27.12.  10:17 olga jankov
 26.12.  09:42 Von