Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Ceclie,
ztra Klement.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

orgašnjárga aneb Stípky pozorování z pltetího domova (1/2)
 
Dostala se mi tuhle do rukou dojímavá kníka o návratech k domovu… no dobe, íkám si, odkládaje etbu, ale ke kterému? Blahoslavení lidé, kteí nikdy nemuseli nebo ani nechtli opustit zemi svého zrodu; tm staí domov jeden. My exulanti a emigranti máme domovy dva, a jak as jde, je ím dál mén zejmé, který je vlastn ten hlavní. A hlásím, e mn se udlaly domovy ne-li ti, tedy aspo pl tetího. Nebo co jiného je domov ne pocit, by i tko definovatelný: zakoenní v dvrn známém prostedí, v domácké útulnosti, i zase nostalgie, hledí-li lovk, jak jeho domov mizí za obzorem.

Zase stojím – dávno jsem nechal poítání, pokolikáté u – na palub pevozního korábu, ze švédského behu zbývá šedavý prouek na obzoru, a já bych se ml tšit: vracím se pece dom, nebo pinejmenším do svého domova . 2. Jene místo tšení se mi dlá v duši divný smutek, touha po návratu…

Víc ne osmdesát zemí svta mi u bylo dopáno poznat, pojmout k nim vtší i menší, v jednom nebo dvou pípadech vbec ádnou sympatii, pro jen odjezdy a zase návraty do Švédska ve mn vzbuzují pocity, jaké náleí domovu? Nevím. Snad pro tichou, pívtivou krásu té zem, pro šíi les a jezer, vesniky a samoty ervených domek s bílými okenními rámy, nad n není nic švédštjšího. Snad pro lidi trochu zamlklé, ale pátelské a bezelstné a k nevíe, mezi nimi se cítím… abych pravdu dl, lépe ne doma; na rozdíl od obou svých domov nemusím na kadém kroku íhat, nechystá-li se m nkdo obalamutit nebo rovnou okrást. Tak asi dal bezpoet krátkých i delších pobyt vzniknout hluboké náklonnosti, a z náklonnosti vyklíil pocit poloviního domova. Snad také, e m se Švédskem spojuje rodinná sága: odvozuje pvod našeho jména od švédského oldnée jménem Fribort, jen ve válkách ticetiletých, zahodiv svou mušketu do ita, usídlil se v obci Moravianech poblí Litovle. Co by mohlo být; vypátral jsem osamlý dvorec Fribo v jihošvédském Värendu, krajin ság, tamodtud mohl ten oldnéský praddeek pocházet. Nebo pro jinak bych cítil ten zvláštní stesk a touhu po shledání pokadé, kdy se švédský beh ztrácí z dohledu? U jiných zemí, jakkoli sympatických, se mi to nedje. Take opravdu domov? Asi ne úpln. Ale cítím, e se jím velmi dobe mohl stát, kdyby mnou exilový vítr zatoil jinak.

 

Onoho roku 2008 mi pro toulky Skandinávií vybylo o nco víc asu ne obvykle, i rozhodl jsem se rozbhnout tak daleko k severu, jak se mi bhem mé vandrovnické kariéry dosud nepodailo: a tam, kde Evropa vybíhá nejzazším výbkem do polárních moí, na poloostrov Nordkinn. Mnohem populárnjší Nordkap, mimochodem u zdárn zdegenerovavší v turisticko-kšeftovní hemišt, si toti nárok na titul nejzazšího výbku init neme; neleí na evropské pevnin, nýbr na ostrov Osada Näätämö. Oba mysy náleí k Norsku, i zkoumám, zda také ono se mi ozývá pocitem domova… no, tak trochu. Asi tým jako celá civilizaní oblast zvaná Západ, se zvláštním pihlédnutím ke Skandinávii. Víc ne, snad e odtud nepocházel ádný oldnéský praddeek, to struna v duši bezpen pozná. Zato je Norsko, jak mohu po více ne šedesáti letech potloukání touto kropenatou planetou zodpovdn prohlásit, nejkrásnjší koninou svta ve smyslu mohutné, mnohdy drsné, dramatické krásy z jednoho konce na druhý, bez místeka nevýrazného nebo dokonce nudného. Snad ctného tenáe nezklamu, nabídnu-li mu hrst lupínk severského lišejníku v podob všelijakých dojm, pozorování a jiného pemyšlování. On toti i takový svtlounce zelený, rozlin zprohýbaný sobí lišejník dovede být v harmonii nordické pírody krásný.
 
* * *


 
Osada Näätämö sestává z  benzinové pumpy, nkolika porozházených domk a dvou oividn pedimenzovaných samoobsluh: takový e je nákupní chtí té hrstky zdejších obyvatel? Nu, není; je Näätämö obec sice finská, ale tsn u norské hranice leící, co ten nepomr vysvtluje. Norské království je ze všech evropských království i nekrálovství konina s odstupem nejdraší, i vyplatí se kadému Norovi jednou za as navštívit takovou píhraniní sámošku a bohatýrsky nakoupit. Platí se v ní dvojí mnou: eurem – je Finsko jedinou severskou zemí, je, nehledíc na svou národní identitu, zavedla toto kosmopolitní platidlo – a norskou korunou, jí bylo tím asem do eura osm a nco. Vzpomínám si na ty poplachy u nás v Nmecku, je euru pedcházely: všechno bude draší! Euro – teuro! A hle, nejdrašími zemmi Evropy jsou práv ty, které si ubránily svou mnovou identitu. Nicmén bych v pípad Norska neskuhral píliš, ješt uvedu pro. Horší je, e se chystáme pejet hranici, a já nemám z norské mny v kapse ani øre. Snad bude na norské stran njaká smnárna… no, není. Bankomat prý najdeme v Kirkeness, njakých padesát kilometr dál k východu, hlásí ponkud nejist norský finanní stráce. K východu… vlastn jsme mli namíeno opaným smrem. Ale kvli tm korunám…
 

Kirkeness. Msto na konci svta, nebo pinejmenším na konci evropského, beze všech víz, šacování a jiného sekýrování navštívitelného svta. Dál ukazuje smrovka u jen Murmansk, ten ale do nj navzdory všem šmajchlovným frázikám nepatí. Jak ješt uvidíme. Jinak je Kirkeness msto seversky úhledné, poloha tsn pod sedmdesátou rovnobkou by napovídala nco arkticky zimavého, ale srpnové sluníko pkn svítí – musíme vdt, e srpen se v tchto polohách u poítá k podzimu – je docela teplo, i mohu jít zkasírovat bankomat o tch pár tisícovek jen tak, v košili. Tím by to bylo vyízeno a mohli bychom se obrátit zpátky… ale pokukuji po své choti, vybíhá Norsko takovým ocáskem ješt dál k východu a k jihu, kdy u jsme tady, nepodíváme se tam? Ocásek se nazývá Pasvikdalen a je ho kolem 140 km, jako z Prahy do Budjic, no, pkný ocásek. Ale v širých rozlohách za polárním kruhem platí jiné míry ne v hust osídlené stední Evrop. Cho je vtší dobrodruka, ne by se zdálo, a souhlasí bez odporu; i ukáe se, e ocásek Pasvikdalen je kus krajiny náramn pkné. Lesnaté vršky do nedohledna všech svtových stran, etz jezer jako modrých perliek na šrce peejnaté eky, tu a tam selský dvr, tvereek louky s balíky sklizeného sena… a ty lesy tam za jezerem, to u je Rusko. Pipomene se lovku,  i kdyby nechtl: velká modrá tabule u silnice ohlašuje zónu jakýchsi restrikcí, a norský, finský, anglický i ruský text detailn rozvádí, co všechno se tady nesmí: jest zapovzeno pekraovat ruskou hranici. Rovn tak navazovat kontakty pes hraniní áru je trestné, kdyby se nkomu zachtlo druby. A co teprve fotografování ruských voják, kdyby nkterý vylezl z toho houští, a vojenských zaízení teprve. Vbec je fotografování v dohledu ruského behu podezelá zábava: kdo by se jí chtl oddávat, nesmí pouívat teleobjektivu s okou pes 200 milimetr prmru, rovn je písn zapovzeno fotografovat z trojnoky. A jiných takových vcí více.
 

Jaképak to opiárny jsem tady svdkem? Njak mi neladí s demokratickým, seversky liberálním Norskem. Osada Holmfoss leí na jezerním výbku, ruský beh co by runím granátem nadvakrát dohodil, a krajina i bez všech modrých tabulí pkná, pírodn malebná; i fotografuji s chutí, pemýšleje, zda bych byl uvren do aláe, kdybych si foáek postavil na trojnoku, ješt e ji s sebou nemám. Ani ádný zbrojnoš se za vodou neukazuje, s ním bych navázal nezákonnou drubu, o válených zaízeních nemluv, take… nesmysl? Pozstatek bdlosti z dob studené války? Bdlosti vynucené, dluno dodat, kterou na sebe vlídní Norové jaká pomoc vzali, aby byl podezíravý soused ukonejšen a dal pokoj s poád njakými ádostmi a nároky? Jene modrá cedule nevypadá stae a od pádu rudé íše ubhlo bezmála  dvacet let; znamená to, e se toho navzdory všem perestrojkám tak moc nezmnilo? Car nebo Stalin, Gorbaov nebo Putin, bolševik nebo ízený demokrat, ale Rusko je poád Rusko? Obr na hlinných nohou, ale nedvivý, roztahovaný, kdekomu své nároky i své strachy vnucující? Naštstí Norsko vetn ocásku Pasvikdalen nikdy ani cípkem nenáleelo k carské íši, to by te asi ruské ádosti obsahovaly nco víc ne zákaz foáku na trojnoce. Snad by si západní státníci mli zajet k modré ceduli, ne zanou o nezbytném partnerství hovoit, plány nadjné spolupráce spádat. Moná by pochopili, o em u náš Karel Havlíek vdl své: e kdo chce o politice ruského cára dobré pontí míti, musí si pedevším jiným pomysliti, e ješt jakiv nikdo z ní nic dobrého nezakusil, e tato politika u sebe zaíná a u sebe koní a pi všem jen sebe na zeteli má, a e komu pomáhá, o toho také ji smýšlí.

Jaká pravda! Tolikrát osvdená, ale dodnes nerada na vdomí braná! Ty lesy za jezerní úinou, celý ten pruh zem a k polárnímu moi není ruský odjakiva; a do války, zvané Zimní, náleíval k Finsku. Jene ruský cár, tehdy práv jakýsi Stalin, o Finsku také smýšlel, a kdy po mnoha porákách a ostudách v té zimní válce pece jen Finy pemohl, ukrouhl si z jejich zem tvrtinu vetn prouku podél norské hranice. To proto, íká se, e ml zálusk na tamní bohatá loiska niklu. Nevím, jestli je to celá pravda; spíš bych ekl, e si ruský cár rád pikrouhne od kohokoliv cokoliv, s niklem nebo bez niklu, hlavn e je širá ma rodnaja zase o ocásek šiejší. Nicmén mapa ukazuje v ruském zázemí msto Nikel – díve Kolosjoki, jako u je vbec mapa tch míst plná finských jmen a po samotný poloostrov Peenga alias Petsamo. Msto Nikel odnikud vidt není, tak vysoko jeho paneláky nedosahují, jen se ohlašuje rmutnými oblaky jedovatého moudu, jak u tak náleí k bezohlednému hutnní niklové rudy. Tak ruský cár dosáhl krom té územní pejchy i jednoho pozoruhodného rekordu: staivši svým jedovatým dechem vyhubit všechno a do té traviky, adí se okolí msta Nikel k nejzoufalejším, nejzamoenjším industriálním pouštím svta. Jednal zrovna v tch dnech americký president Obama s nezbytnými ruskými partnery o otázkách záchrany svtového klimatu… no, pomáhej mu v té snaze Pámbu. Moná by si ml najít mezi státnickými starostmi minutku a peíst si, co o ruském partnerství píše Havlíek.

 
* * *
 

U osady Ifjord odbouje pkná nová silnice k poloostrovu Nordkinnnhalvøya, po laponsku – njací píslušníci toho zanikajícího etnika tam prý ijí – orgašnjárga. Ale k tomu tématu se ješt vrátím. Zatím je hlavn znát, jak se krajina kadou plí rovnobky mní a písní: ocásek Pasvikdalen na 69°30´ severní šíky se ješt utápl v huatých, vesms borových lesích; za Ifjordem na 70° borovice mizí, vystídány nízkou bezovou tundrou, o další pl rovnobky severnji u jen skály a voda, voda a skály, jezírka a bystiny, úzké fjordy, z boích stvoení stádeka polokrotkých sob. Nejvíc m ale fascinuje, jak je celá ta zdánliv neúivná pustina obydlená, pinejmenším podél pobeí. Ješt krátce ped majákem, ozaujícím definitivní konec pevniny (71°05´33´´) se k moskému behu pimyká msteko Gamvik, ivé, rušné, dti si hrají, lidé se ubírají za svými záleitostmi, obas prokráí sob, k tomu malý pístav, i njaký drobný prmysl je znát, na návrší nad mstem kostel jako hrom. Oáza lidského ivota, ne turistická atrakce, ani horko tko udrované muzeum stavu u velmi minulého, jak na takových ztracených vartách bývá. A za mstekem pistávací dráha místního letišt; kadá osada této výspy lovenství má po jednom. Jak také jinak; u v íjnu uzave pístupovou silnici závora, po norsku vegbom, sjízdnost se obnoví a nkdy v kvtnu, kdy lze ekat, e sejde sníh. Nevím, byl-li bych schopný vést takový ivot, v uzavení na konci svta, v zimních tmách a mrazech. Nebo snad schopný ano, ochotný… no, radji ne. Na to se u lovk musí narodit Norem, pípadn Laponcem. 

Vlastn, kdy si tak vzpomínám, je v celém severním Norsku nápadn málo skutené pustiny, nemine kilometr, aby nkde nestála osada, msteko, voln roztroušené samoty. A kde jich není, aspo víkendové chaty; jest zaznamenati, e v punktu chataení pekonávají Skandinávci i chataskou váše eskou. Lze mít pro ten jev pochopení; jen do Osla mí cesta – kdy ji zrovna nepetíná vegbom – pltetího tisíce nikterak rychlých kilometr; za sluncem evropského jihu je pak teba urazit tou vzdálenost ješt jednou. Výsledkem eho je, e se obyvatel severního Norska vydává za jiním teplem jen výjimen, dávaje pednost své chat. Chci mu piíst k dobru, e si nemusí, kdyby ert na koze jezdil, dovézt zadek a ped práh; chata je vysoko na skále nebo daleko u jezírka, ale Nor zaparkuje auto, naloí si na hbet obrovský ranec, popadne do ruky udici, a ubírá se ke své boudice pes skály a koání pšky. Co oceuji, tebae se mi zachatování krajiny zvláš nezamlouvá ani tady.

 

Je to obdivuhodné. Finský i švédský sever se vyliduje, kdy zrovna nejsou po ruce turisté, aby jej zaplnili, ale Norska jako by se ta potí netkla. U ty selské dvory v Pasvikdalen, kdy tak o tom pemýšlím: kousek louky, pár balík sena, houf kraviek… to e staí vyprodukovat všechen ten nepehlédnutelný blahobyt, úhledný dm, u nj terénní auto nebo dv, na jezee motorová loka… Nu, nestailo by; to u musí pispchat norský stát s njakou tou subvencí, podle všeho ne malou. A podpoit drobný prmysl v takovém Gamviku musí, a podniknout sto a jeden nenápadný, ale pkn nákladný krok k tomu, aby se z území za polárním kruhem nestala krajina sice krásná, ale liduprázdná. Ona toti píroda dovede vytvoit drsnou, neuesanou krásu divoiny; ale musí pijít lovk se svým dílem, aby z ní udlal krajinu malebnou, drobnokresebn pvabnou. Pakli ovšem má v tle píslušnou dávku vkusu a smyslu pro starobylý svéráz, ale to Skandinávci mají. A jestli jsem se tím dostal k zdroji norské drahoty – udrování obydlenosti nejzazších výsep zem a po samotný Nordkinn hrábne daovému poplatníku hluboko do kapsy – vyhlašuji pro ni tímto své pochopení.

Pokraování píšt
(Upraveno podle Nového Polygonu)
Ludk Frýbort
* * *
Zobrazit všechny lánky autora


Komente
Posledn koment: 04.11.2019  08:55
 Datum
Jmno
Tma
 04.11.  08:55 Von