Velikost textu: normln | zvtit | zmenitInternetov magazn nejen pro seniory  

Navigace

Svtek
Dnes slav svtek Ldie,
ztra Radana.

Mete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
Uivatel: nepihlen

Vce informac o klubu a lenstv v nm se mete dozvdt na strnkch naeho klubu.

Anketa
Nvtvnci strnek - vk nvtvnk. Dkujeme za hlasovn!
 
 
 
 

E-mail
Nemte-li zde svou e-mail schrnku (adresu), mete si ji zdarma vytvoit.

Statistika



Podporuj ns
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydv: Spolenost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Biblické píbhy (17)
 
O ZNESVCENÍ MOCI
 
„Bda, kdo staví svj dm nespravedlností...“ (Jr 22,13)
 
Budeme-li proítat knihy Starého zákona z hlediska moci, zjistíme, e tyto texty neuvitelným zpsobem pekonaly obecné myšlení a názory své doby. Mnohé nám napoví ji fakt, e Starý zákon není ústavní listinou vlád, e nezakládá pozice mocenských autorit. V prvé ad ukládá lidem etická pravidla. Normy pro samostatné rozhodování v ivot – tím byla správa vcí veejných pinejmenším odsunuta z prvního pásma našeho ivota.
 
Zákon ivota v biblickém smyslu slova nás staví do úzké asové prrvy mezi velké neznámé ped naším narozením a po naší smrti. Na krátký as své pozemské pouti jsou lidé podízeni vyššímu principu, který se promítá do etických pravidel Zákona a do zkušeností bezpotu biblických generací. Jsme tu tedy jen nakrátko a ke zcela uritému úelu, jím není ani plané diskutování, ani uzavírání pakt, ba ani taktizování ve svt politiky. Diplomatická hra a achrování s osudy národ si v Zákon nezjednaly ani minimální stupe vánosti. To tedy vyplývá ji ze samotného principu, na nm jsou postaveny jednotlivé knihy Starého zákona.
 
Bible jde ovšem dál. Vzpomeme si na dlouhou adu izraelských a judských vlada a všímejme si, e si vru jen málokterý z nich vyslouil uznání biblických autor. Dokonce ani dvojice legendárních král – David a Šalomoun – není líena bez poskvrny. Bible nezastírá duchovní slabost Šalomounovu a nesnaí se ani v nejmenším zastít tké provinní Davida proti Urijášovi. Jen pro sexuální pletky vladae je jeden z vrných v panovnické druin poslán na smrt.  

 
  

Bible tudí odmítá tendenci nahlíet na izraelské vladae jako na vtlená bostva. Tento postoj k svtské moci byl ovšem ve starovku ním zcela nevídaným – vdy i kmenový náelník nejprimitivnjšího kmene byl zárove mágem, kouzelníkem, na nj padal odlesk mocných bostev. A to nemluvíme o králích, kteí se stali jakýmsi rozšíením boské autority a vle do pozemských pomr. Náboenská legitimace, kterou se honosil pedstavitel svtské mocenské pozice, byla tedy jakousi zárukou vítzství v boji. Král jako vtlené bostvo, nebo pinejmenším námstek bostva na zemi, se tak stal rázem nedotknutelným. To byly dva dvody, pro byli i svobodní lidé ochotni trpliv snášet poddanství, které hraniilo s otroctvím. A te si tedy pedstavme, e se v knize Exodus staví prorok Mojíš proti faraónovi, který reprezentuje vtlení boských zámr. Tento fakt si pi etb Písma snad ani neuvdomujeme, ale odchod id z Egypta je nejen popením pohanských bostev, ale i prvním výrazem obanské neposlušnosti a znesvcením vladae. V pozdjších djích idovského spoleenství se tento jev stává ím dál astjším a zejmjším.
 
A tak tedy zástupy, které vyvádí Mojíš z Egypta, symbolizují své dob a všem pozdjším asm vyvázání lovka ze zbonných silokivek moci. Lidská bytost poprvé vstupuje do djin politických a sociálních promn a svt zaloený na síle padá ped svtem zbudovaným na kultivaci ducha a na víe ve vyšší spravedlnost a v mravní principy. V Izraeli pak ji nikdy nebylo moné, aby se král stal zárove knzem, a kdy se o to pouhým obtováním na oltái tém podvdom pokusil král Saul, ortel tlumoený Samuelem jej zbavuje královského titulu. Izraelští vladai si také nikdy nedovolili vydávat se za pedstavitele prozetelnosti, za mluví Boí vle. Naopak – Bh Izraele mluvil k vladam kritickými slovy prorok. Tak byli stát a všichni mocipáni bible opateni znamením provizória a od chvíle, kdy izraelské spoleenství opustilo Egypt, si ji nikdo z mocných nebyl jist svým vlastním trnem.
 
Do pojetí politických útvar se navíc promítá princip objasnný v pedchozí kapitole: toti zákaz zbonní všeho, co bylo dílem lovka. e se tento píkaz netýká jen idol kovových, ale i mocenských je mimo jakoukoli pochybnost.

 
     

V djinách se tak – díky Zákonu – otevírá cesta k pohybu a osvobození. V celém sledu biblických text vidíme, e Bh poráí mocné a e to, co iní sám, umouje de facto i lovku, ddici díla stvoení a spolupracovníku v djinách. e lovk musí oponovat moci zvlášt tam, kde moc ignoruje morální ád, mrzaí lidské bytosti, ohrouje svobodu a zhoršuje podmínky plné existence, plyne ostatn z celého pojetí biblických text. Kdybychom nenalezli pro svou obanskou neposlušnost jiný dvod, pak by staila naše vlastní zkušenost: e se toti kritéria a stanoviska moci zídkakdy kryjí s mítky našeho vlastního svdomí. Ne náhodou diktuje Mojíš na Sinaji píkazy, aby Izrael nekivil právo, aby nové spoleenství nepipustilo zabíjení, týrání nevinných. Zakázány jsou úplatky ovlivující soud. Nikdo nesmí utlaovat bliního a nikdo nesmí skutenou nebo domnlou vtšinu následovat v páchání zla. Pravda toti není atributem vtšiny a vdycky v djinách ji bylo teba hájit proti davm a proti moci.
 
Ptáme-li se tedy, zda lze vbec svt zmnit a má-li smysl postavit se brutalit moci, dopouštíme se hrubého pestupku. Náš pein tkví vlastn v otazníku, který je podobný pochybované otázce Mojíšov na poušti mezi Egyptem a Kanaanem. Vzpomeme si na tuto historickou epizodu: Mojíš se blíí se svou holí ke skále a obává se, e tentokrát pokus o získání vody sele. Proto se na shromádné Izraelity obrátí s otázkou: Myslíte, e pro vás potee z této skály voda? Pro nás má pak v této souvislosti symbolický význam fakt, e tato jediná pochybnost zabránila Mojíšovi v cest do zaslíbené íše svobody...
 
Bible konen ped svými tenái neskrývá ani povahové zrdnosti pedstavitel moci. Vbec nejhrubšího odsouzení se vladam dostalo v knize Soudc, pesnji eeno v pasái vnované soudci Gedeónovi a jeho synovi. Lid, jak píše Písmo, nabízel legendárnímu Gedeónovi královský trn – soudce sice nabídku odmítl, avšak jeho syn Abímelek po Gedeónov smrti po nabízené korun lan vztáhl ruku. Povradil dokonce svých sedmdesát bratí, kteí by snad také mohli aspirovat na vladaské keslo. Vláda netrvala dlouho – pouhé ti roky, ne proti Abímelekovi povstali ti, kdo mu pomáhali k moci. Trest smrti postihl krutého vladae v Tebesu, kde, jak víme, na nj jedna z en hodila z okna kámen na mletí zrna.
 
To je však jen rámcový dj – text, jemu chceme vnovat pozornost, je pipsán jedinému Abímelekovu bratru Jótamovi, který se pi pobíjení Gedeónových potomk zachránil. Tento mladý mu pouil k odsouzení vraedníka na izraelském trn výmluvné bajky, kterou pednesl ped poddaným lidem zem. Stromy, praví se v textu, hledaly kdysi mezi sebou krále. Nabízely vladaský titul oliv, fíku, vinné rév. Kadý z tchto adept nabídku odmítl. ádný hodnotný strom, nikdo, kdo nesl bohaté plody, nechtl být králem nad ostatními – kadý ml toti dleitjší poslání. Král, jak teme, se jen „kymácí“ nad ostatními, a tedy je k mocenské pozici vhodný pouze ten, kdo se ji k ádnému uitenjšímu úkolu nehodí. A tak se nakonec králem strom stal niemný bodlák, který nenese plody, ba dokonce není s to nabídnout unavenému poutníkovi ani stín. Zato však bodlák – snadnji ne jiné rostliny – vzplane a ohrozí svými plameny i nejvznešenjší mezi palestinskými stromy... A kniha Kazatel jako by k tomuto textu dodávala: „Lepší nuzný moudrý chlapec ne starý král, ale hloupý, který nedovede pijmout pouení.“ (Kaz 4,13)
 
Bible v malé literární zkratce zpracovala lidskou zkušenost, na ní nezmnila nic ani tisíciletí, která po píbhu následovala. Lidé tvrího zamení, poctiví emeslníci, pemýšliví filozofové, nápadití architekti, ti všichni sotva kdy zatouili po ezle moci. Tím spíše se však aspiranti vlády rekrutují mezi neplodným davem tch, kteí nikde neuspli a kteí si své prohry a komplexy vyhojují na mocenské pozici. A co je obzvlášt pozoruhodné: zpravidla ti, kdo nejsou schopni promnit ani sami sebe, kdo nedokáí ídit ote vlastního ivota, vrhají se s netušenou energií do promn svta, do ízení osud svých bliních. Staí se ostatn podívat na obrazovky televizor, které nám dnes a denn pedvádjí desítky korunovaných a nekorunovaných hlav stát, jejich ministry a šéfy politických stran. I kdy samotný vzhled ješt nemusí znamenat všechno, pece jen i míra oduševnlosti v tvái lovka me být pro nás jistým vodítkem. Zkuste si nkdy zahrát tuto hru a zaate mocné svta tam, kam se zdají inklinovat svým vzhledem. Mnohé mete navléci do vojenských uniforem, jiné si snadno pedstavíte v nevstinci nebo nad rozdanými kartami pokeru. Najdou se mezi nimi i podomní obchodníci, makléi, aspiranti na lenství v nkterém vyhlášeném gangu. Jen tch, kterým byste byli ochotni na první pohled svit ešení svízelných problém naší planety, bude jako šafránu. Nedávné djiny uplynulých desetiletí jsou toho, aspo v echách, náramn ivou ilustrací. 

 
                   

Bible sama se nevalnými vlastnostmi vlada – v tomto pípad izraelských – netají. Ji ve chvíli, kdy si Izrael ádá prvního krále, prorok Samuel oblouzený lid varuje ped tvrdostí mocných. Nkdejší egyptská zkušenost, pozdjší babylónské zajetí a dynastie na izraelském trn daly Samuelovi za pravdu. V dob vlády krále Achašveróše hrozil panovník tohoto nedešifrovatelného jména dokonce genocidou, vyvradním id jako národa. Jak víme, v této legend idovských djin vystupuje i násilník Haman, id Mordokaj a královna izraelského pvodu – Ester. Daleko podstatnjší je však skutenost, e se nám zde naskýtá pohled na jednu z technik totalitní moci. V královském výnosu, který naizuje vyvradní id, se mluví velmi abstraktn o tom, e „je tu jakýsi lid, roztroušený a oddlený mezi národy po všech krajinách... Jejich zákony jsou odchylné od zákon všech národ a zákony královskými se neídí. Král z toho nemá ádný prospch, kdy je trpí. Uzná-li král za vhodné, nech dá písemný píkaz, aby byli zahubeni.“ (Est 3,8.9)
 
Dnešnímu tenái se vru zdá, jako by byl tento edikt uíván po celá tisíciletí coby pedloha. Princip násilí a zvle moci jsou toti práv tak setrvalé jako témata Shakespearových her. Mui u kormidla moci štvaní vlastní nejistotou hledají, zejména v totalitních státech, stále nepátele za hranicemi a také ve vlastní zemi. Na vrub menšin pak padají všechny viny, do slabých a bezbranných promítají mocipáni své vlastní slabiny a nedostatky. Tak se tedy djiny totalitních zemí pohybují od boje proti jednomu nepíteli k píprav další štvanice.
Bible, která nastavuje zrcadlo moci, se nás však zárove snaí odnauit i vlastnímu strachu, protoe nás uí pomíjejícnosti svtské slávy. Exodus, tragické konce vlada, Saul pibitý na zdi, Achab, jeho krev lízají psi, ale také nabodnutí proradného Hamana na ptadvacetimetrový kl ukazují pítomnost Boího trestu v djinách. Bh, tento vyšší ád nad námi, vyvádí lidi z hrozeb moci, z vyhnanství i ze zajetí – a navštvuje nás tak zcela viditeln pedevším v okamiku nadcházející svobody.

Boí mlýny melou neustále a pesvdují vladae, který si klade bezvýhradný nárok na lidské bytosti, o pravém opaku. Jinými slovy vyjádil tuto myšlenku Seneca, kdy ádal, aby se lovk nedal zastrašit událostmi a aby zpytoval to, co v které vci vzí. Pozná, e jediné strašné, co je v nich, je náš strach!

A tak práv jen ve svých vných a zbytených obavách se utlaovaní stávají základními pilíi choromyslné spolenosti, napadá nás pi etb Xenofóna. „ím se vyznaují nešastníci stiení šílenstvím?“ ptá se tento antický autor. „Tím, e se bojí toho, v em není nic strašného, a nebojí se toho, co skuten jest nebezpené.“ Bojíme se toti doasné moci a ve svém strachu pekraujeme mravní kodex, který jediný rozhoduje o ivot a smrti.

Tady bude na míst poznamenat, vlastn e strach je rubem nedostatené víry. A tak, jestlie Gedeón propustil ze svého vojska všechny, kdo mli strach, pak tak zajisté uinil z tohoto dvodu. Je tedy lépe poítat s hrstkou odhodlaných ne s davy, které ovládla nevíra, panika a obavy...
 
Jestlie je však nkdo na této zemi hnán skuten oprávnným strachem, pak je to práv moc. Tento fenomén je s to svým násilím mnohému zabránit, jak ukazují píbhy Starého zákona... avšak moc vládnoucích není dost mocná, aby zabránila tomu, e na ní jiní spáchají to, co ona inila jim. Královnu Jezábel roztrhají psi, protoe nechala ukamenovat nevinného majitele vinice Nábota. Vládkyn Atalja zahyne meem, protoe nedlouho pedtím nechala povradit ddice trnu. A David s pláem opouští Jeruzalém a jeho eny budou zneuctny, nebo v touze po Betsabé (Bet-šeb) prolil krev nevinného. A odtud, z bezmoci zabránit trestu, plyne nemohoucnost a strach moci. Vláda mává zbraní, ale i nad její hlavou se na nebezpen tenké niti houpá Damoklv me. Tak dochází k paradoxu, který platí po všechny asy na stránkách Starého zákona jako dnes: e se moc bojí ze všeho nejvíce tch, jim nahání hrzu.

Spisovatel L. N. Tolstoj, dobrý znalec ruských pomr, vyjádil tyto osudové paradoxy moci následující pasáí: „Na hrobech všech tch, je jste povsili a zastelili, stáli pec otcové, brati, eny, sestry, pátelé a stejn smýšlející, a kdy rozsudky smrti vás zbavily tch, kteí nyní v zemi leí zahrabáni, tu ihned tyto rozsudky smrti vyvolaly souasn nejen mezi jejich píbuznými, ale i mezi cizími lidmi dvojnásobn tak veliký poet rovn dvojnásobn tak rozhoených nepátel, tj. mnohem více jste si jich udlali, ne zavradili a zahrabali do zem. ím více lidí pronásledujete, tím více ztrácíte monost zbaviti se svého nejúhlavnjšího nepítele: nenávisti lidí k vám. Svými zloiny pouze zdesateronásobujete tuto nenávist a dláte ji nebezpenou pro sebe samy.“

Tolik tedy Tolstoj. Nad jeho textem nás však napadá ješt jedna myšlenka: Jestlie pramáti Eva djiny špatností v bibli otevela, mocenské systémy, aparáty, toto zlo v toku asu znásobovaly a umocovaly. Navíc se v djinách ukazuje ješt znemravující vliv mocenských sil – nebo vedle tch, kdo násilí reírují, musí být bezpoet tch, kdo vzn hlídají, kdo protiprávn odsuzují, popravují, odposlouchávají, špiclují i píší udání. e tato neblahá innost nechává hluboké stopy v charakteru tchto „vykonavatel“ násilí, je mimo jakoukoli pochybnost.

Jestlie se nyní vrátíme k postojm bible k mocipánm svta, budeme muset v jednom bod vztah mezi biblickými texty a dneškem upesnit. Dotýkaly-li se toti starozákonní texty poátku moci, dnešní asy jsou jejím finále. Nebo nikdy pedtím nebyly vlády a bh vcí veejných závislé na tolika lidech jako nyní. Všechny komunikace, bezpenost státu, vývoj techniky, hospodáství jsou v rukou rostoucích intelektuálních štáb. A moc, jejím prvním a základním atributem je schopnost donutit lovka vykonat i to, co je proti jeho svdomí, a vit naoko i tomu, co je evidentní lí, se tak stává stále zejmjším anachronizmem. A strach, jemu nejspíše podléhají dti, se víc a víc stává infantilním prostedkem v rukou nedosplých systém.
 
Starý zákon nám však nabízí ješt jiné pohledy za kulisu spoleenských hierarchií. etli jsme napíklad o ad vlada – víme o nich, e válili, stavli pohanské idoly, pronásledovali nevinné. – Jen základní djinný rozmr, toti duchovní rst, uskuteování velkých ideál, šel mimo tuto moc. Vladai také nikdy nedokázali pekonat vtší asové dimenze – jejich projekty byly meny okamikem, prosazovali jen to, co se jim v dané chvíli jevilo nezbytným. Proto tolikrát chybovali! Pouze proroci Izraele míili za horizont asu – nkdy dokonce tak daleko, e sami nechápali smysl vlastních vizí o píchodu Jeíše Krista.
 
Krom toho na stránkách bible poznáváme, e nejnebezpenjší pro osud izraelské pospolitosti nebyly jednotlivé peiny, které se odehrávaly mimo zorné pole veejnosti, jako spíš zloiny, které páchali mui u vesel Izraele. Ti toti byli stále na oích zem, ti hrozili strhnout zemi do propasti a ty také stíhal nejpísnjší trest. Nebo ím vyššího postavení dosáhli a ím širší byl akní rádius jejich vlivu, tím tvrdší byl konený soud. 
              
  

Písmo nám posléze pedstavuje adu mocných, kteí se vykazovali nikoli duchovními pednostmi, programem, ale rozmry dobytého území, mnostvím pobitých nepátel, nahrabaným majetkem a silou. Kde však koní spoléhání na vlastní síly, o tom nás pesvduje smutný závr oslepeného Samsona v okovech filištínských vznitel... a ti, kdo hledali cíl moci v moci samotné, jako Saul a poslední vladai Izraele, hynuli v rukou nepátel a vrah.
 
Práv pro tyto lekce je biblickým vladam na stránkách Písma vnována mimoádná pozornost. Smutné zkušenosti Izraele vpisovaly do stránek knih ustaviná varování, hrozby a mravní píkazy, které ovšem moc ignorovala. „Bda,“ píše Jeremjáš, „kdo staví svj dm nespravedlností... bezprávím...“ (Jr 22,13)
 
Prorok Ezechiel, který vystoupil tsn ped babylónským zajetím judského národa, volá rozhoen, e kníata „jsou jako vlci“ hubící duše, „nebo chamtiv shánjí zisk.“ (Ez 22,27) A na jiném míst hrozí: „Bda pastým Izraele, kteí pasou sami sebe. Co pastýi nemají pást ovce?“ (Ez 34,2) Prorok souasn varuje, e tito špatní pastýi, kteí zradili své poslání a kteí hledí jen k vlastnímu prospchu, neujdou spravedlivému trestu.
 
Micheáš vytýká vládcm, e „obma rukama páchají zlo pro svj prospch“ a e „mocný mluví, jak se mu zachce...“ (Mi 7,3) A tedy, jak tlumoí Ageus: „Podvrátím trny všech království...“ (Ag 2,22)

Mojíš v pedtuše tchto neblahých cest ji na Sinaji stanovil zákon pro píští vladae. Ji vta: „Ustanovíš nad sebou krále ze svých bratí,“ (Dt 17,15) ádá, aby král byl jedním z bratí Izraele, prvním mezi rovnými. Toto pojetí bylo v asech starovkého otrokáství ímsi zcela neobvyklým. Nejinak zní i další píkaz vládci. „aby se jeho srdce nevypínalo nad jeho bratry...“ (Dt 17,20) 

Moudí byli i mnozí autoi Talmudu. teme tu, e „sláma, strništ a plevy pely se tvrdíce: k vli mn bylo oseto pole. Ne zrna pravila: dokejte, a vás hospodá doveze do stodoly. Kdy se tak stalo, dal hospodá skuten zniiti všechny a na zrna.“

Vezmeme-li v úvahu jen tchto nkolik vybraných citát, meme snadno odhadnout (i kdybychom o djinách Izraele nic nevdli), e tu proroci nemli práv nejsnadnjší ivot. Není divu, e Achab a Jezábel, ale také vládci ped nimi a po nich všechny „vidoucí“ pronásledovali. Jak ji víme, byl leckterý z prorok krut muen a nejvtší z ady – Izajáš – byl snad v Menašeho (Manassesov) dob rozezán pilou.
 
Mocní se kritice tchto disident starovku vyhýbali i tak, e najímali za old oficiální ideology, placené proroky monarchie, nekalou konkurenci mu Zákona. Pokoušeli se tak, jak by ekl sociolog dvacátého století, zmanipulovat veejné mínní s pomocí liprorok, kteí pikrývali duševní rozhled a zuovali mravní obzory národa. Prorocká slova, která na tyto tendence moci odpovídají, mají vru trvalou platnost. Bda tm, kteí „dlají kukly na hlavu..., aby lovili duše“. (Ez 13,18) „A vaše kukly vám strhnu a svj lid vám vyrvu z rukou. U nebudou úlovkem ve vašich rukou.“ (Ez 13,21)

Inu pletichy politických systém jsou vným evergreenem boj o mocenské pozice. Avšak práv tak trvalé jsou i výzvy adresované lovku, který je nucen ít v silokivkách moci a politiky, nebo Zákon platí bez ohledu na as a prostor a pihlíení kivdám, lhostejnost a opomenutí pomoci jsou híchem dnes jako ped dvma nebo temi tisíci lety. A tak lidstvo eká stále tý úkol jako Izraelity v asech Exodu – s tím rozdílem, e tentokrát nebudeme zem útlaku opouštt, ale vnitn promovat. Zkušenosti nás dostaten pouily, e revoluce a potoky krve, v nich je jedno zlo nieno za cenu dalších niemností a kivd, nejsou ešením. Novou jednotu lidského spoleenství lze budovat jen na duchovních vazbách a starozákonní Izrael nám v hledání tchto cest me jen pomoci. Pinejmenším tu stojí jako memento, e takovéto spoleenství je teoreticky a snad i prakticky moné a dokonce nezbytné. v nich bychom mohli dosáhnout cíl, je by pro nás, jako jednotlivce, byly jinak nedosaitelné. v nm Jedin promnou, kultivací sebe sama, morálním nátlakem a zušlechováním spoleenství ijeme, meme spoluvytváet takové státní formy, Takovýto typ státu, bohuel, na zemi ješt neexistuje.
 
Starý zákon nám pak dodnes skýtá výzvy k probuzení vnitních sil, k oproštní se od strachu ped praktikami moci a k obnovení pravdy Zákona. Zatím se nám podailo jen vykroit za tímto cílem. Popojdeme-li dál, pak naší solidarit a mravní pevaze neodolá jediná tradiní moc. Padnou bez boje, jak by napsali biblití autoi, protoe nám je do rukou vydal Bh.
 
Píšt: Velké úkoly pro malé národy.
 
Slavomír Pejoch-Ravik
* * *
Pvodní ilustrace nazarénské školy pro tisk upravila © Olga Janíková

Zobrazit všechny lánky autora


Komente
 
 Datum
Jmno
Tma